Autoři

Série

Vyvolený milenec
(Série - Bratrstvo černé dýky - 6)

od
Ward, J. R.
  • Se svou neskonalou věrností Bratrstvu se Phury obětoval pro zachování svého rodu a stal se mužem zodpovědným za jeho pokračování. Byl vybrán, aby se stal otcem mnoha synů a dcer a zajistil tak přežití rodu a zachování jeho tradic a zrodu jeho nových bojovníků. Jeho první žena Cormia, která touží získat nejen jeho tělo ale i srdce, odkrývá Phuryho obavy skryté pod jeho vznešenou zodpovědností. Mezitím se však divokost útoků nepřátel rodu stupňuje, smutek se šíří sídlem Bratrstva, a Phury se musí rozhodnout mezi láskou a povinností.

  • Šestý díl

    románového cyklu

    BRATRSTVO ČERNÉ DÝKY

     

    Prolog

    Před pětadvaceti lety, třemi měsíci, čtyřmi dny,

    jedenácti hodinami, osmi minutami

    a třiačtyřiceti vteřinami…

    Čas neplynul vstříc nekonečnu s nenávratnými

    ztrátami. Až do této konkrétní vteřiny přítomnosti

    byl tvárný, nikoli pevný. Jako hlína.

    A Omega byl za to nezměrně vděčný. Kdyby nebyl

    čas poddajný, nedržel by teď v náruči svého novorozeného

    syna.

    O děti nikdy nestál, ale v tu chvíli už to neplatilo.

    „Matka zemřela?“ zeptal se, když po schodech sešel

    velitel bezduchých. Zvláštní věc. Kdyby se Omega zabijáka

    zeptal, který je podle něho rok, odpověděl by

    1983. A svým způsobem by měl pravdu.

    Velitel přisvědčil. „Nepřežila porod.“

    „Jako většina upírek. To je jedna z jejich nečetných

    předností.“ A v tomto případě přišla smrt vhod. Bylo by

    nevděčné zabít matku poté, co mu tak dobře posloužila.

    „Jak mám naložit s jejím tělem?“

    Omega sledoval, jak jeho syn zvedl ručku a uchopil

    ho za palec. Stisk byl silný. „To je pozoruhodné.“

    „Co?“

    Je těžké vyjádřit slovy, co cítí. Ale dost možná je to

    jádro celé věci. Nečekal, že bude něco cítit.

    Zrození jeho syna je obrannou reakcí na Proroctví

    Zhoubce, promyšlený tah ve válce proti upírům, strategie,

    která má zajistit Omegovi přežití. Jeho syn bude

    bojovat novými prostředky a vyvraždí příslušníky té

    primitivní rasy dřív, než se Zhoubci naskytne možnost

    vysát poslední kousíček Omegovy podstaty.

    Dosud běželo všechno jako na drátkách a podle plánu,

    počínaje únosem oné upírky, již Omega oplodnil,

    a konče příchodem jeho syna na svět.

    Chlapec k němu vzhlédl a zkřivil pusinku. Voněl nasládle,

    ale ne proto, že je bezduchý.

    Najednou se ho Omega zdráhal odložit. Dítě v jeho

    náruči je zázrak, živoucí, dýchající východisko z původně

    bezvýchodné situace. Na rozdíl od své sestry

    není Omega obdařen uměním stvoření, avšak reprodukce

    mu odepřena nebyla. Nedokáže zplodit celou

    novou rasu, ale může do genetického fondu vložit část

    sebe sama.

    A přesně to udělal.

    „Pane?“ oslovil ho velitel bezduchých.

    Omega se nechtěl dítěte vzdát, ale v zájmu úspěchu

    akce musí jeho syn žít s nepřáteli a vyrůstat bok po boku

    s nimi. Musí si osvojit jejich jazyk, kulturu i zvyklosti.

    Jeho syn musí vědět, kde a jak jeho budoucí protivníci

    žijí, aby je později mohl povraždit.

    Proti své vůli se přinutil odevzdat dítě svému bezprostřednímu

    podřízenému. „Nech ho na shromaždišti,

    jež ti přísně zakazuju vydrancovat. Zaviň ho a odlož ho

    tam. Po návratu tě odčerpám do svého nitra.“

    A tehdy zemřeš, neboť je to má vůle, dodal v duchu.

    Jeho plán nesmí mít žádné slabiny. Žádné chyby.

    Zatímco mu velitel patolízalsky pochleboval – a kdykoli

    jindy by o to Omega měl zájem –, nad kukuřičnými

    lány za Caldwellem ve státě New York vyšlo slunce.

    Zpočátku tlumený škvířivý zvuk z ložnice v patře přešel

    v oheň, nato štiplavý zápach oznámil, že tělo ženy

    bylo spáleno včetně záplavy krve na posteli.

    Dokonalost sama. Úklid a čistota jsou důležité. To

    venkovské stavení je úplně nové, zbudované speciálně

    pro narození jeho syna.

    „A teď jdi,“ poručil Omega. „Jdi a konej svou povinnost.“

    Velitel vyšel s dítětem z místnosti. Omega sledoval,

    jak se za ním zavřely dveře a… zatoužil po svém potomkovi.

    Zoufale po něm prahl.

    Pocit úzkosti však měl řešení. Omega splynul se vzduchem

    a vystřelil svou hmotnou podobu do „přítomnosti“,

    do téhož obývacího pokoje, v němž se nalézal zdánlivě

    před okamžikem.

    Pohyb v čase se projevil rychlým zestárnutím okolního

    prostředí. Tapety vybledly a v pruzích se odlupovaly

    ze stěn. Nábytek začal chátrat a jevil známky zvetšelosti

    odpovídající dvacetiletému užívání a opotřebení. Původně

    bělostný strop zežloutl, jako by pod ním léta vydechovali

    dým silní kuřáci. Podlahová prkna v rozích

    chodby se ohnula.

    Ze zadní části domu zaznívaly hlasy dvou hádajících

    se lidí.

    Omega překonal špinavou, zašlou kuchyni, která ještě

    před několika vteřinami zářila čistotou jako v den,

    kdy byla postavena.

    Když vešel do místnosti, muž a žena zmlkli a ztuhli

    v šoku. Načež pokračoval v nezáživném vyprazdňování

    domu od nežádoucích svědků a všetečných očí.

    Jeho syn se vrací. A Omegova touha vidět ho je bezmála

    silnější než potřeba ho využít.

    Když ucítil uprostřed hrudi zlo a zaplavila ho prázdnota,

    vzpomněl si na svou sestru. Přivedla na svět novou

    rasu, stvořenou spojením své vůle a dostupného biologického

    materiálu. Byla na sebe nevýslovně pyšná.

    Stejně tak jejich otec.

    Omega začal zabíjet upíry oběma na truc, a co nevidět

    zjistil, že svými skutky přikrmuje Zlo. Jejich otec

    mu v tom pochopitelně nemohl zabránit, protože jak

    vyšlo najevo, Omegových činů – přesněji jeho čiré existence

    – je třeba k vyvážení sestřiny dobroty a milosti.

    Rovnováha musí být zachována. Je hlavním principem

    jeho sestry, ospravedlněním Omegova bytí a mandátem

    jejich otce, jímž ho pověřil zase jeho otec. Základ

    a prapodstata světa.

    A tak Stvořitelka trpí a Omega nachází uspokojení.

    Trpí každou smrtí příslušníka jí stvořené rasy, a on si

    toho je dobře vědom. Bratr se odjakživa dokáže vžít do

    pocitů své sestry.

    A nyní to platí dvojnásobně.

    Omega pomyslel na svého syna a dostal o něj strach.

    Doufal, že těch dvacet let prožil relativně v klidu a bez

    potíží. Koneckonců takový je každý řádný rodič. Má

    mít o svého potomka starost, má ho vychovávat a chránit.

    Nehledě na povahu dítěte, ať ctnostnou či hříšnou,

    chce pro to, co přivedl na svět, jen to nejlepší.

    Ohromilo ho, že má se svou sestrou přece jen něco

    společného… Žasl při vědomí, že oba chtějí, aby jimi

    zplozené děti přežily a vedlo se jim dobře.

    Zadíval se na těla lidí, jež právě zahubil.

    Jeho a její záležitosti jsou ovšem vzájemně neslučitelné,

    není-liž pravda?

     

    Kapitola první

    Čaroděj je zpátky.

    Phury zavřel oči a opřel hlavu o čelní pelest postele.

    Co to plácá? Čaroděj nikdy neodešel.

    Víš, že mě čas od času pěkně štveš, příteli? dobíral si

    ho poťouchlý hlas v jeho hlavě. Na mou duši. I po tom

    všem, co jsme spolu prožili…

    Co spolu prožili… Svatosvatá pravda.

    Čaroděj je příčinou jeho posedlosti po červeném

    kouři. Věčně mu něco vyčítá, věčně mu připomíná, co

    neudělal, co by měl udělat a co mohl udělat líp.

    Měl, chtěl, mohl.

    Pěkně se to rýmuje. Skutečnost je taková, že jeden

    z temných přízraků z Pána prstenů ho dovedl k červenému

    kouři přibližně stejným způsobem, jako by ho

    svázal do kozelce a hodil dozadu do auta.

    Ve skutečnosti bych z tebe udělal přední nárazník,

    příteli.

    Správně.

    Ve své fantazii si představoval čaroděje jako Prstenový

    přízrak stojící uprostřed šedé pustiny plné lebek

    a kostí. Ten mizera k němu promlouvá korektním britským

    přízvukem a dbá, aby Phury ani na chvíli nezapomněl

    na svá selhání. Drtivá litanie má za následek,

    že si Phury raději znovu zapálí, aby nevzal ze skříně

    čtyřicítku a nevystřelil si mozek.

    Tys ho nezachránil. Tys ho nezachránil. To prokletí

    jsi na všechny seslal ty. Je to tvoje vina… tvoje

    vina…

    Phury sáhl pro další ručně ubalenou cigaretu a zažehl

    ji zlatým zapalovačem.

    Je tím, koho na Starém kontinentu nazývají exhile

    dhoble.

    Druhorozené dvojče. Ďábelské dvojče.

    Přišel na svět tři minuty po Zsadistovi a jeho narození

    vneslo do rodiny nerovnováhu. Dva urození synové,

    kteří přežili porod, znamenají příliš štěstí najednou,

    a jak jinak – rovnováha se porušila. Za několik

    měsíců bylo jeho dvojče uneseno, prodáno do otroctví

    a celé století bylo všemi představitelnými způsoby

    zneužíváno.

    Díky své někdejší úchylné Paní je Zsadist nadosmrti

    poznamenaný na obličeji, na zádech, na zápěstí i na krku.

    A mnohem hůř na duši…

    Phury otevřel oči. Fyzická záchrana bratra nestačila.

    Až Bella jakýmsi zázrakem vzkřísila Zsadistovu duši

    a sama je teď v nebezpečí. Jestli o ni přijdou…

    Pak bude vše, jak má být, a pro celou příští generaci

    zůstane rovnováha zachována, pravil čaroděj. Snad se

    nedomníváš, že se tvé dvojče bude těšit z živě narozeného

    potomka? To ty budeš mít kupu dětí. On nebude

    mít žádné. Takové jsou zákony rovnováhy.

    A mimochodem, vezmu si i jeho shellan, pokud jsem

    se o tom již nezmínil.

    Phury sáhl pro dálkový ovladač s pustil árii „Che

    gelida manina“.

    Nezabrala. Čaroději se Puccini líbí. Prstenový přízrak

    začal tančit po poli koster a drtit botami vše, co mu

    přišlo do cesty, těžké paže v elegantním rozmáchlém

    pohybu, černé potrhané roucho podobné hřívě hřebce

    pohazujícího ušlechtilou hlavou. Čaroděj se smál a tančil

    na pozadí nekonečného pustého obzoru.

    Všechno je v háji.

    Phury se natáhl a poslepu vzal z nočního stolku

    pytlík s kuřivem a cigaretové papírky. Sáhl najisto,

    aniž se musel dívat. Jako pes, který ví, kde má misku

    se žrádlem.

    Zatímco čaroděj tančil do melodie Bohémy, Phury

    ubalil dva tučné jointy, aby měl nepřerušený přísun.

    Pokuřoval a posiloval sebeobranu. Když vydechoval,

    vycházela mu z úst vůně čokolády a kávy. Ale klidně

    by kouřil i tabák s pachem pálící se gumy, kdyby se mu

    tím podařilo čaroděje umlčet.

    Ocitl se totiž ve stadiu, kdy by mu nevadilo zapálit

    celou skládku, jen aby měl trochu klidu.

    Nechce se mi věřit, že ti na našem vztahu tak málo

    záleží, popichoval ho čaroděj.

    Phury se soustředil na kresbu ve skicáku na klíně, na

    níž uplynulou půlhodinu pracoval. Po letmém zhodnocení

    dosavadní práce namočil špičku pera do kalamáře

    z mincovního stříbra, postaveného na přikrývce a opřeného

    o jeho bok. Hustý inkoust s olejnatým leskem vypadal

    jako krev nepřátel. Na papíru však neměl zlověstně

    černou barvu, ale sytě rudohnědou.

    Na portrét milované osoby by totiž nikdy nepoužil

    černou. Škoda………………………………………….

  • Autor: Ward, J. R.
    Překladatel: Stárková, Jiřina
    Série: Bratrstvo černé dýky
    Pořadí v sérii: 6.
    Název: Vyvolený milenec
    Původní název: Lover Enshrined
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-414-1
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 568
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 29.6.2011
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.