Autoři

Série

Vysněný dům

od
Coulter, Catherine
  • Pět let poté, co odjel z Anglie do Baltimoru k Wyndhamům, jedné z předních rodin chovatelů dostihových koní v této oblasti, se jednoho rána Jason Sherbrooke probudil pohledem do šeredné tváře mopslíka Horáce a pochopil, že je čas vrátit se domů.  Anglii bude chovat a trénovat dostihové koně, především svého vlastního plnokrevníka Dodgera, který je rychlejší než baltimorský kapsář. Když ho jeho dvojče James odveze do Lyon's Gate, kdysi proslulého hřebčína poblíž rodného domu, Jason ihned pochopí, že tuhle nemovitost chce ze všeho na světě nejvíc. Naneštěstí Hallie Carricková, která také miluje koně, touží po Lyon's Gate stejně jako Jason a je ochotna přemoci ho jakýmikoli prostředky, aby statek získala. V této chvíli se ale dostávají ke slovu život a osud, a ti dva dostanou nakonec něco, co žádný z nich nečekal.

  • 1.

    Baltimore, Maryland

    Duben 1835

    Jason Sherbrooke pochopil, že je nejvyšší čas odjet domů,

    když se odkulil od Lucindy Frothingaleové, zadíval

    se do tlusté ošklivé tváře jejího mopslíka Horáce, který

    na něj vrčel, a znenadání, úplně bez varování, uviděl své

    dvojče, jak mu s očima lesklýma slzami mává na rozloučenou

    z mola v přístavu Eastbourne. Bratr mával, dokud

    loď nebyla tak daleko, až ho Jason neviděl. Jason cítil,

    jak se mu hrdlo svírá slzami a bolest proniká tak hluboko,

    jako by se mu srdce mělo rozskočit vedví.

    Jason se díval, jak se pes ukládá do klubíčka po boku

    své paničky, pak se otočil na břicho a poslouchal Lucindin

    i Horácův dech. Pravda, ještě před pár minutami si

    připadal nasycený a uspokojený od hlavy až k patě,

    a pak ho najednou zaplavila tato konkrétní vzpomínka

    a bolest z ní. Nyní, o pouhou chvilku později, byl netrpělivý,

    tak neklidný, že se jen stěží dokázal udržet v klidu.

    Toužil zcela jednoduše vyskočit z Lucindina vyhřátého

    lože, skočit do Atlantiku a přeplavat ho.

    Po téměř pěti letech Jason Sherbrooke zatoužil vrátit

    se domů.

    Toho dne v osm hodin ráno snídal Jason u velkého stolu

    ve Wyndhamově jídelně. Hleděl na dva lidi, kteří ho

    před tolika lety uvítali ve svém domově, a na jejich dva

    chlapce a dvě holčičky, které si tolik zamiloval. Odkašlal

    si, aby upoutal všeobecnou pozornost. Modlil se,

    aby mu ty krásné, plynulé myšlenky vyšly z úst bezchybně,

    což se přirozeně nestalo. V hrdle měl knedlík

    o velikosti dostihové dráhy v okrese Crack, když řekl:

    „Už je čas.“

    Jason si neuvědomil, že vypadá jako slepec, kterému

    se náhle vrátil zrak. V duchu se ptal, proč nenalézá jiná

    slova, jen ta tři, která mu vyskočila z úst a zůstala viset

    uprostřed Wyndhamovy jídelny.

    James Wyndham, který viděl výraz v Jasonově tváři,

    ale nechápal ho, zvedl tmavě plavé obočí. „Čas na co?

    Chceš zase závodit s Jessií? Copak jsi od ní ještě dost

    nezkusil, Jasi? Ani na Dodgerovi nebudeš mít šanci.“

    Jason skočil na známé vnadidlo. „Jak vždycky říkáš,

    Jamesi, je hubená, neváží víc než tuhle Constance,

    a právě proto nás obvykle porazí. Se schopnostmi to nemá

    nic společného.“

    „Ha ha,“ řekla Jessie Wyndhamová. „Oba jste chudáci,

    pořád melete dokolečka tytéž staré výmluvy. Však

    jste mě oba viděli jet na Dodgerovi – Jasonovu koni –

    jsme jako vítr. Jason na Dodgerovi zvedne všehovšudy

    mírný vánek.“

    To byla výborná ťafka, pomyslel si Jason a zazubil se

    na Jessii.

    „Papá má pravdu,“ řekla sedmiletá Constance. „Ačkoliv,“

    dodala se zamyšleným pohledem na matku,

    „mamá asi váží o trošičku víc než já, ale strýčku Jasone,

    ty jsi úplně jako papá, jsi moc velký na závodění, málem

    zaryješ koně do hlíny. Žokejové musí být malí. I když

    babička říká, že je to ostuda, když se mamá opičí po mužích

    a nezůstane tady v salonku u zašívání, ale stejně si

    všímá, jak je mamá hubená, i když porodila čtyři děti,

    a říká, že to není ani trochu spravedlivé.“

    Jonathan Wyndham, téměř jedenáctiletý a nejstarší

    z Wyndhamových dětí, přikývl. „Bylo to od tebe kapánek

    hrubé, že to říkáš tak neomaleně, Connie, a babička

    by neměla o matce tak ošklivě mluvit, ale zůstává faktem,

    že matka je žena a ženy nemají závodit s muži.“

    Jessie hodila po nejstarším synovi plátek toastu.

    Jonathan se smíchem uhnul. „Mamá, víš přece, že pánové

    nesnášejí, když je porazíš. Jednou jsem viděl, jak

    papá skoro plakal, když jsi ho v poslední chvíli předhonila.“

    „Na druhé straně,“ řekl Jason, „každý, koho znám, si

    myslí, že ses na koni narodila, tak jsi dobrá, a komu sejde

    na tom, jestli má nejlepší žokej v Baltimore pr-…

    ehm, to je vedlejší.“

    „Přesně to jsem měl na mysli, mamá.“

    „Dobrotivý bože, to doufám ne,“ řekl Jason.

    „Taky doufám, že ne,“ souhlasila Jessie. „Ne, neptej

    se, to už stačilo.“

    Jonathan si začal obírat drobečky toastu z rukávu kabátu

    a jen jeho sestřička Alice pozorovala uličnický lesk

    v jeho sklopených očích. „Jak jsem říkal, máti, jsi úžasná

    jezdkyně, lstivá jako had, když je třeba, ale stejně,

    není snad pro tebe úhledně zalátané prostěradlo daleko

    lepším naplněním než…“

    „Už po tobě nemám co hodit, Jone. Á, vida, tady mi

    přímo skočila do ruky pěkně těžká vidlička.“ Jessie namířila

    na syna vidličkou. „Doporučuji ti, abys mi přestal

    brnkat na nervy, jinak budeš čelit velmi ošklivým následkům.“

    „Už jsem skončil,“ řekl Jonathan, roztáhl dlaně na

    znamení zřejmé kapitulace, na tváři široký úsměv. „Odcházím

    do ústraní.“

    „Na co je čaf, stvýčku Jafone?“ zeptala se čtyřletá

    Alice, šlapajíc si kouzelně na jazyk. Nakláněla se k němu

    a Jason věděl, že kdyby neseděli u snídaně, už by

    mu vlezla na klín a přitulila se k němu, tak jak to dělala

    od svých šesti neděl. Když hned nepromluvil, protože

    nenalézal slov, zaleskly se jí v krásných očích obrovské

    slzy. „Něfo fe ftalo, viď? Uf náf nemáf vád. Chfeš zastfelit

    mamá, pvotože tě povazila?“

    Jason se zahleděl do té drahé tvářičky a hledal správná

    slova, ale z úst mu vyšlo jen: „Všechny vás vřele miluji.

    Totiž…“ A pak z něj pravda vyhrkla naráz. „Chci

    jet domů. Už je čas. Odjíždím v pátek na Smělé plavbě,

    jedné z lodí Genny a Aleca Carrickových.“

    Nad stolem zavládlo okamžité a naprosté ticho.

    Všichni na něj zírali, včetně Wyndhamova kuchaře Joshui,

    který podával Jessii čerstvý toast. Lucy, jejich

    služka, byla tak zděšena slovy úžasně krásného mladého

    pána Jasona, až hrozilo, že vylije kávu panu Wyndhamovi

    do klína. James zachytil její ruku právě včas.

    „Domů?“ řekla Alice. „Ale ty jfi doma, stvýčku Jafone.“

    Usmál se na tu malou vílu, věrnou podobu své matky,

    která se narodila až po jeho příjezdu sem do Baltimoru.

    „Ne, srdíčko, tady nejsem doma, ačkoliv jsem tady déle

    než ty. Můj domov je Anglie, kde jsem se narodil v jednom

    krásném domě zvaném Northcliffe Hall. Tam žije

    má rodina a já tam strávil pětadvacet let života.“

    „Ale ty jsi náš, strýčku Jasone,“ řekl devítiletý Benjamin

    Wyndham, přičemž podal křupavý plátek slaniny

    Trhákovi, rodinnému ohaři, který se narodil týden před

    Benjaminem. „Už jim tam v té cizí zemi nepatříš. Koho

    vůbec zajímá Northcliffe Hall? Mohli bychom přejmenovat

    náš dům – aby to znělo všelijak velkolepě – kdybys

    chtěl.“

    „My už máme jméno, tupoune,“ řekl bratrovi Jon.

    „Jsme Wyndham Farm.“

    „Máš v Anglii pěkných pár příbuzných,“ řekl synovi

    James Wyndham, ale očima pátral v Jasonově tváři. Pak

    se usmál. „Víš, je na čase, abychom Anglii také navštívili.

    Měsíce a léta utíkají, že? Čas prostě letí, a to moc

    rychle. Skoro pět let. To je úžasné, Jasi. Jako by to bylo

    včera, co jsme na tebe čekali na molu v Inner Harbor,

    a Jessie od tebe nemohla odtrhnout oči a říkala, že jsi

    ještě krásnější než Alec Carrick, což je dozajista nejkrásnější

    muž, jakého kdy bůh stvořil. Prý máš identické

    dvojče, a to znamená, že existuje ještě jeden takový, jako

    jsi ty. Řeknu ti, byl jsem rád, že neomdlela.“

    „Ty si pamatuješ, co všechno jsem říkala?“ vyklenula

    Jessie tmavě rudé obočí.

    „Zajisté. Pamatuju si každičké slovo, které jsi kdy

    pronesla, má milovaná.“

    Jessie vydala přidušený zvuk, který její čtyři děti rozesmál.

    James cítil v tom okamžiku současně nesmírný smutek

    i radost. Jason se evidentně konečně vypořádal s minulostí.

    „Strýček Jason je hezčí než teta Glenda,“ řekla Constance

    a v širokém úsměvu ukázala chybějící přední zub.

    „Když na něj nezírá, kouká do zrcadla a snaží se přijít na

    to, co udělat, aby se mu víc podobala. Jednou jsem jí řekla,

    ať už toho nechá. Hodila po mně kartáčem.“

    James si odkašlal. „Strýček Jason se bude červenat,

    Connie, takže pokračujme. Marcus a vévodkyně tady

    byli vloni a North a Caroline Nightingaleovi rok předtím.

    Ano, teď je řada na nás, abychom jeli do Anglie

    a všechny navštívili, včetně tvé rodiny, Jasi. Chci vidět,

    jak má žena bude omdlévat, až se setká s tvým dvojčetem,

    a dětem jsi vyprávěl tolik historek o Hollisovi, že

    od něj určitě očekávají učiněné divy. A samozřejmě taky

    tvůj otec a matka.“

    „Ale lidi tam mluví divně,“ řekl Benjamin. „Jako

    strýček Jason. „Já tam nechci jet.“

    „Ber to jako dobrodružství,“ podotkla matka……………….

  • Autor: Coulter, Catherine
    Překladatel: Pacnerová, Jana
    Název: Vysněný dům
    Původní název: Lyon´s Gate
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-284-0
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 360
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 20.3.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.