Vévoda v pasti

1

1870

Lady Lynda proklouzla předními dveřmi a vyšla

do zahrady.

Srdce jí plesalo radostí, že je zase doma. Bylo jaro

a všechno rozkvétalo.

Déle než rok pobývala mimo domov, a teď si musela

přiznat, že neexistuje nic krásnějšího než Anglie

v máji.

Právě se vrátila z ciziny, kde studovala na dívčí internátní

škole.

Učení ji bavilo, a navíc vychutnávala možnost návštěv

úžasných francouzských muzeí.

Přesto ani na okamžik nezapomínala na Anglii, její

lesy, jezera, potoky – a ze všeho nejvíc se jí stýskalo

po domově.

Marlowe Castle byl velmi starý.

Věk této stavby si plně uvědomovala, jelikož její

otec, vévoda, nebyl natolik bohatý, aby si mohl dovolit

dát ji do pořádku. Vyžadovala nepředstavitelnou

spoustu oprav.

Jí byl ale každý kámen tak drahý. Její lásku k Marlowe

Castle nemohla oslabit ani vrzající prkna v podlaze,

ani provlhlé stropy.

Zvolna procházela parkem a blížila se k mohutné-

mu dubu. Myslela na to, jak moc bude postrádat svou

matku.

Uvědomila si, že teď, po její smrti, se všechno

změní, všechno bude jiné.

Loni měla být lady Lynda představena královně

v Buckinghamském paláci.

Blížily se její osmnácté narozeniny a patřila k významným

debutantkám nadcházející společenské sezony.

Když jí ale zemřela matka, vévodkyně z Marlowe,

rozhodla se zůstat ve škole, třebaže byla starší než

většina ostatních dívek.

Toužila po dalším studiu, přála si načerpat co nejvíc

nových poznatků.

Pokračovala ve výuce se staršími lektory a spoustu

času strávila v různých pařížských knihovnách dostupných

studentům nejvyššího ročníku.

„Ty budeš tak chytrá, Lyndo,“ varovaly ji ostatní

dívky, „že se tě bude bát každý mužský, s nímž se seznámíš.“

„To spíš já mám obavu, že se s nimi budu nudit,“ odsekla

Lynda. „Z toho, co mi všechny říkáte, jsem si udělala

obrázek, že většina mužů má zájem jen o sport.“

Vysmály se jí.

Její francouzské přítelkyně neustále brebentily, jak

se jejich bratři nepřestávají honit za přitažlivými,

kultivovanými Francouzkami.

Zato jejich anglické mužské protějšky, jak se zdálo,

projevovaly zájem pouze o koně a honitbu.

„S příchodem podzimu,“ dozvěděla se Lynda od

francouzských spolužaček, „okamžitě odjedou do

Skotska střílet tetřívky. Poté se vrátí domů, kde jejich

zálibu odnesou bažanti a koroptve.

Pak se zúčastňují honů, dokud půda úplně nezmrzne.

A jakmile začne nový rok, jsou tu dostihy, samé

závodění, snad každý týden se na některé dostihové

dráze koná závod.“

Lady Lynda zbožňovala jízdu na koni, a nevzdala

se jí ani při svém pobytu v internátní dívčí škole.

Zároveň si našla spoustu dalších aktivit, některé

ještě zajímavější.

Byla vášnivá čtenářka a nejraději ležela v knihách

popisujících různé země světa.

Studovala zvyky a tradice těchto zemí a od svých

přítelkyň se učila jejich jazyky.

Říkala si, že kdyby se jí někdy naskytla příležitost

cestovat do cizích států, mohla by tam rozmlouvat

s jejich obyvateli.

„Je nepravděpodobné, že by ses někdy dostala do

tak vzdálených míst,“ slýchala.

Nedala se odradit a cítila, že přijde den, kdy se jí to

podaří.

Zvyky zemí, o nichž četla, měla vtisknuté do mozku

tak živě, jako by byly její vlastní.

Z Francie se vrátila včera pozdě v noci a zjistila –

jak ostatně očekávala – že její otec má hosty.

Služebnictvo ji informovalo, že se právě ten den

konal překážkový dostih a jeho účastníci se ubytovali

v Marlowe Castle.

Hospodyně, paní Meadowsová, která odmalička

Lyndu zbožňovala, jí teď předala seznam hostů.

Dívka přejížděla prstem po jednotlivých jménech

a uvědomovala si, že většinu osob na seznamu zná.

Její otec o nich totiž hovořil od doby jejího dětství;

jednalo se o majitele závodních koní.

Na některé z těch mladých mužů se pamatovala,

protože se účastnili přespolních dostihů, které také

její otec pořádal.

Obdivovala je, ale byla ještě příliš malá, a tak si je

jen potajmu prohlížela skrz zábradlí schodiště nebo

je pozorovala z hudební galerie nad jídelnou, kde večeřeli.

Občas s ní promluvili, když se zájmem sledovala

přespolní dostih.

Ale ráno, když vyjížděli a ona chtěla jet s nimi,

všichni usoudili, že je na to příliš mladá, což se jí

dotklo.

„Jako debutantka budeš mít příležitost se setkat se

spoustou gentlemanů,“ ujistila ji matka. „Nepovažuji

za správné, aby se patnáctiletá či šestnáctiletá dívka,

dosud patřící do školních lavic, stýkala se staršími

muži.“

A Lynda se s tím musela smířit.

Teď jí při pročítání seznamu od paní Meadowsové

padl zrak na jedno jméno, které si vybavila líp než ty

ostatní.

„Takže je tady i vévoda z Buckingtonu,“ poznamenala

nahlas.

„Ano, mylady,“ přikývla hospodyně. „Jeho Jasnost,

vašeho otce potěšilo, že se vévoda zúčastnil překážkového

dostihu.“

„Vyhrál?“ zajímala se Lynda.

„Podle očekávání zvítězil. Spousta lidí tvrdila, že

to nebylo fér, protože měl ty nejlepší koně, a proto

nemělo smysl s nimi soupeřit!“

Lynda jen naslouchala, a přitom si vybavovala, co

se o vévodovi doslechla od svých spolužaček.

Alice Daltonová byla dcerou jedné z největších

londýnských krásek.

Lynda věděla, že lady Daltonová měla málo času

na svou dceru, téměř stejně krásnou jako ona.

Byla by dala přednost synovi, v němž by nespatřovala

konkurenci.

Poslala Alice do školy ve Francii – kam chodila

i Lynda – jen proto, aby se jí zbavila.

Mít šestnáctiletou dceru znamenalo prozradit matčin

věk – a o to lady Daltonová rozhodně nestála.

Přála si být ještě pár let největší krasavicí v londýnské

společnosti.

Za žádnou cenu se nechtěla vzdát své koruny, chtěla

si ji udržet co nejdéle.

Váhavě připustila třicítku.

Byla si ovšem dobře vědoma, že když se ty klepny

podívaly na Alice, tázavý výraz v jejich očích naznačoval,

že jí její věk nevěří.

Proto Alice radši kvapem poslala do Francie

a hned jí dala na srozuměnou, aby o školních prázdninách

domů ani nejezdila a zůstala pokud možno

u přátel.

Lyndě bylo Alice líto, zvlášť když si uvědomila, že

ona má skvělé rodiče, kteří ji hluboce milují.

Proto se snažila probudit v Alice zájem o některé

z věcí, v nichž sama nalézala zalíbení.

Nebylo to snadné, jelikož Alice chtěla mluvit jen

o své matce, a tudíž nevyhnutelně o mužích, kteří jí

nadbíhali.

Patřil k nim i hezký, okouzlující a společensky významný

vévoda z Buckingtonu.

„Mamá po něm šílí!“ postěžovala si Lyndě. „Ale

přestože s ní tráví hodně času, doneslo se mi, že se

v jeho životě vyskytuje ještě mnoho jiných žen.“

Lynda zpočátku nepochopila, nač Alice naráží.

Pak jí došlo, že je lady Daltonová svému manželovi

nevěrná, a tohle poznání ji šokovalo.

Své přítelkyni Alice sice nic neřekla, ale dost dlouho

o tom přemýšlela, až došla k závěru, že o něčem

takovém se často píše v historických knihách, které

tak ráda čte.

Avšak ani ve snu by ji nenapadlo, že stejné chování

králů a princezen by se mohlo objevit v pozdější –

podle jejího názoru mnohem osvícenější – době.

Chování Karla II. vůči lady Castlemainové a dalším

dámám u jeho dvora našlo pokračování mezi

mladými muži v současné společnosti – příkladem

byl vévoda z Buckingtonu.

O Buckingtonech a jejich milostnicích z doby regentství

věděla z knížek.

Dozvěděla se i o pobláznění Jiřího IV.; nejprve byl

okouzlen paní Fitzherbertovou, s níž se prý měl tajně

oženit.

Pak ho upoutávaly ženy mnohem starší než on, jako

třeba markýza z Hertfordu a lady Conynghamová.

Lynda vzpomínala, jak její matka hluboce milovala

svého manžela a jak on ji zbožňoval.

Nedovedla si představit, že by jeden nebo druhý

někdy projevili zájem – bylo-li to správné slovo –

o někoho jiného.

Podle Alice lapil vévoda z Buckingtonu srdce její

matky do pasti.

Lady Daltonová ho nejen milovala, ale i zoufale

žárlila na každou jinou ženu, s níž trávil čas.

„Lady Daltonová se možná chovala ostudně,“ přemítala

Lynda, „ale považuji za hanebné, když gentleman

svede vdanou ženu, a když o tom navíc vědí její

děti, jako v tomhle případě Alice.“……………………….