Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Vášnivé námluvy

od
Balogh, Mary
  • Druhý příběh z cyklu o výjimečné rodině vroucích a smyslných Huxtableových vypráví osud nejmladší ze tří sester, Katherine. Nejúchvatnější dívka uvedená toho roku do společnosti se musí střetnout s Jasperem Finleym, baronem Montfordem, ve hře plné intrik a podvodů, o svou čest a lásku. Ve věku společenských skandálů a pozlátka se Katherine se teprve bude učit, jak si vybojovat své místo na slunci.

  • 1. kapitola

    Jasperu Finleymu, baronu Montfordovi, bylo dvacet

    pět let. Vlastně měl zrovna dnes narozeniny. Doufal,

    že dospěl alespoň duševně. Teď si zrovna povoloval

    jednou rukou uzel na vázance a druhou komíhal s napůl

    vypitou sklenkou přes opěrku křesla, v němž se

    rozvaloval. Aby byl zcela přesný, narozeniny měl už

    včera. Nyní bylo dvacet minut po čtvrté hodině ranní,

    pokud vzal v úvahu fakt, že hodiny v knihovně jeho

    londýnského domu se o čtyři minuty zpožďují. Tak tomu

    bylo, co pamatoval.

    Sledoval to se zachmuřeným soustředěním. Když

    o tom tak uvažoval, bude je muset někdy v příštích

    dnech srovnat. Proč by měly jít nějaké hodiny po celou

    svou existenci o čtyři minuty později než zbytek

    světa? To nebylo logické. Potíž však byla v tom, že

    kdyby šly hodiny najednou správně, už napořád by ho

    to pletlo a přicházel by stále o čtyři minuty dřív – nebo

    měl říct později? – na jídlo i na různé schůzky.

    A zároveň by to rozrušilo služebnictvo a způsobilo

    zmatek v kuchyni.

    Takže bylo nejspíš nejlepší nechat hodiny jít tak,

    jak jdou.

    Když se v této důležité otázce dobral uspokojivého

    výsledku, obrátil pozornost na sebe. Měl si jít lehnout

    už před hodinou – nebo dvěma. Nebo ještě lépe

    před třemi. Měl jít domů přímo z plesu lady Hounslowové

    – až na to, že by se tak o svých narozeninách

    dostal domů ještě před půlnocí, což by bylo zatraceně

    hloupé. Měl přijít asi hodinu poté, hned co odešel

    z klubu u Whitů. A přesně to udělal, protože se nyní

    nacházel v knihovně svého domu. Nemohl však jít

    rovnou spát, protože když odcházel z klubu, přidala

    se k němu skupinka pánů. Přišli s ním domů, kde

    chtěli oslavit jeho narozeniny, které se už staly minulostí.

    Přes mlžný alkoholový závoj, který mu halil mozek

    – spíš se jednalo o hustou mlhu – uvažoval, jestli

    je vůbec pozval. Bylo by to od nich zatraceně drzé,

    pokud tak neučinil. Musí se jich na to zeptat.

    „Hele,“ ozval se pomalu, aby mohl každé slovo jasně

    vyslovit, „pozval jsem někoho z vás k sobě?“

    Všichni už byli pěkně zmožení a dost neelegantně

    rozložení po křeslech kromě Charlieho Fielda, který

    stál zády ke krbu a ramenem se opíral o krbovou římsu.

    S obdivuhodnou dovedností si naléval obsah sklenky

    do úst, aby mu nevytekla ani kapka vzácné tekutiny

    přes okraj.

    „Jestli jsi pozval někoho z nás…?“ zamračil se na

    něj Charlie a tvářil se uraženě. „K čertu, Monty, vždyť

    jsi nás sem prakticky dotáhl.“

    „U všech rohatých,“ souhlasil s ním Isaac Kerby.

    „Všichni už jsme byli rozhodnuti, že potáhneme domů,

    hned jak jsme odešli od Whitů, abychom se hezky

    prospali, ale ty jsi nic takového nechtěl, Monty.

    Trval jsi na tom, že noc je ještě mladá a každý prožije

    pětadvacáté narozeniny jen jednou za život.“

    „Ačkoli pětadvacítka není nic, kvůli čemu bys musel

    hloupě naříkat, starý brachu,“ prohlásil vikomt

    Motherham. „S tím počkej, až ti bude třicet. Potom tě

    bude uhánět každá tvá příbuzná až do třetího či čtvrtého

    kolena, abys konal svou povinnost a zplodil nějaké

    děti.“

    „To snad nebesa nedopustí,“ zadoufal Jasper.

    „Nebesa nebudou kvůli tobě intervenovat, Monty,“

    ujistil ho vikomt. Bylo mu už jednatřicet a byl rok ženatý.

    Jeho manželka mu před měsícem poslušně povila

    syna. „Ženské příbuzné přimějí i nebesa k útěku.

    Jsou horší než ďábel.“

    „Do…st,“ pronesl sir Isaac s heroickým úsilím protlačit

    to slovo skrz rty, třebaže je měl jako paralyzované,

    „dost už toho splínu a nářku nad osudem. Vezmi si

    další drink, Motherhame, a rozvesel se.“

    „Nelámejte si hlavu s etiketou,“ pravil Jasper a mávl

    paží směrem k servírovacímu stolku, kde stála působivá

    zásoba lahví a karaf, ačkoli z většiny z nich bylo

    už značně upito. Dobré nebe, určitě byly plné, když

    všichni před dvěma či třemi hodinami přijeli. „Nemůžu

    vstát, abych ti nalil. Stalo se mi něco s nohama.

    Obávám se, že mě nechtějí nést.“

    „Při oslavě svých pětadvacátých narozenin potřebuje

    muž určitě trochu rozveselit,“ prohlásil Charlie.

    „Nějaký nový cíl. Něco rozně… roz… zatraceně, jak

    je to slovo? Nějakou novou výzvu.“

    „Výzvu? Něco nemožného, myslíš?“ Jasper značně

    ožil. „Sázku?“ dodal s nadějí.

    „K čertu!“ zvolal Charlie a zvedl ruku, aby se chytil

    krbové římsy, o niž se opíral ramenem. „Potřebuješ

    zavolat architekta, aby se ti podíval na podlahu,

    Monty. Neměla by se tak vlnit. Je to zatraceně nebezpečné.“

    „Sedni si, Charlie,“ poradil mu sir Isaac. „Jsi úplně

    namol, hochu, a to je ještě slabé slovo. Zvedá se mi

    žaludek jenom z toho, jak se tu kymácíš.“

    „Jsem nalitý?“ podivoval se Charlie. „Tak to je dobře,

    myslel jsem si, že je to tou podlahou.“ Vrávoravě si

    razil cestu k nejbližšímu křeslu a vděčně do něj klesl.

    „Tak co to bude pro Montyho tentokrát? Závod?“

    „Závodil jsem do Brightonu a zpátky zrovna před

    čtrnácti dny, Charlie,“ připomněl mu Jasper, „a dojel

    jsem padesát osm minut pod limitem. Tentokrát by to

    mělo být něco úplně jiného. Něco nového.“

    „Soutěž v pití?“ navrhl Motherham.

    „Minulou sobotu jsem opil Welbyho, že padnul pod

    stůl,“ připomněl jim Jasper, „a v celém Londýně není

    člověk, který umí pít tak jako Welby – nebo aspoň nebyl.

    Páni, zdá se mi, jako by mi hlava natekla na dvojnásobnou

    velikost. Připadá mi, že ji krk už dlouho neudrží.

    Vypadá dvakrát tak veliká.“

    „To ten likér, Monty,“ zamumlal Charlie. „Ráno ti

    bude připadat ještě větší – myslím hlava. A moje taky.

    A to nemluvím o žaludku.“

    „Už je ráno,“ pronesl zachmuřeně Jasper. „Měli bychom

    být v posteli.“

    „Ale ne společně, Monty,“ opravil ho sir Isaac. „To

    bychom mohli způsobit skandál.“

    Po tomto ubohém pokusu o žert následoval výbuch

    nevázaného, lascivního smíchu – a potom společný

    úšklebek.

    „Agatha Strangeloveová,“ nadnesl Henry Blackstone

    spočívající v hlubinách koženého křesla – který se

    právě probral z polovičního bezvědomí – aby také přispěl

    poprvé po nejméně půlhodině ke konverzaci.

    „Co je s ní, Hale?“ zeptal se tiše sir Isaac.

    Agatha Strangeloveová byla tanečnicí v opeře. Měla

    krásné světlé vlnité kadeře, našpulená ústa podobná

    růžovému poupěti, postavu, která byla nadměrně vyvinutá

    na všech správných místech, a nohy, jež vypa-

    daly, jako by jí dosahovaly až k ramenům. Alespoň to

    prohlásil jeden filuta, když se asi před měsícem či

    dvěma poprvé objevila na jevišti, a všichni muži, kteří

    to slyšeli, přesně věděli, co tím míní. Byla také velice

    skoupá na projevy přízně gentlemanům, kteří o ni žádali,

    když se po každém představení kupili před její

    šatnou.

    „Monty by se s ní měl vyspat,“ navrhl Hal. „A měl

    by na to nejvýš týden.“

    „To udělal hned druhý týden poté, co přišla do města,“

    usadil ho sir Isaac stále ještě tichým hlasem, jako

    by mluvil k invalidovi. „Už jsi zapomněl, Hale? Bylo

    to zapsáno do knihy sázek u Whitů v pondělí večer

    s lhůtou jednoho týdne a Monty ji měl úterní, středeční

    i čtvrteční noc, nemluvě o dnech mezi tím, až je to

    oba zcela vyčerpalo.“

    „K čertu,“ ozval se Hal překvapeně. „To je pravda.

    Musel jsem být mimo. Měl jsi nás poslat domů už

    před hodinou, Monty.“

    „Pozval jsem tě sem vůbec, Hale?“ ohradil se Jasper.

    „O to tu běží. Nebo kohokoli dalšího z vás? Nemůžu

    si za nic na světě vzpomenout. Londýn musí

    být v tomto roce nudnější než obvykle. Nezdá se vám,

    že se tu pro mě nenajde jedna jediná zajímavá nebo

    originální výzva?“

    Už je všechny vyčerpal, zatraceně. A to mu bylo

    pouhých pětadvacet let. Nedávno zaslechl, že pokud

    se dá lord Montford do těch svých divočin, neskončí,

    dokud se o tom nedozví většina Anglie. Ale to přece

    nemohl být konec, nebo ano? Jinak už by nemělo cenu

    žít.

    „A co takhle ctnostná žena?“ navrhl Charlie a riskoval

    nebezpečí nerovné podlahy, aby přešel pokoj

    k servírovacímu stolku a znovu si naplnil skleničku…………

  • Autor: Balogh, Mary
    Překladatel: Šimonová, Dana
    Název: Vášnivé námluvy
    Původní název: Then Comes Seduction
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-317-5
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 400
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 30.6.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.