Autoři

Série

Vánoční příběhy

od
Deveraux, Jude
  • Kniha obsahuje čtyři čtivé novely napsané populárními romantickými autorkami, jež patrně českým čtenářkám není třeba představovat, odehrávající se v různých dobách a v různých koutech světa, avšak spojené kouzlem atmosféry vánočních svátků. Teprve kouzelná moc vánočního času dává hrdinům příběhů spatřit pravé hodnoty objevující se v jejich životech.

  • Obsah

    Jude Deveraux

    VYMĚNĚNÉ SRDCE ............................................ 9

    Judith McNaught

    ZÁZRAKY .......................................................... 99

    Jill Barnett

    DANIEL A ANDĚL .............................................. 169

    Arnette Lamb

    SLYŠ! TOŤ HEROLD! .......................................... 259

     

     

    Jude Deveraux

    VYMĚNĚNÉ SRDCE

     

    Kapitola 1

    Muž sedící za psacím stolem vrhl na chlapce před

    sebou pohled, v němž se mísila závist s obdivem.

    Tomu klukovi je sotva dvanáct, a přesto má rozumu, že

    by ostatní dokázali vraždit, jen aby byli stejně chytří.

    Nesmím dát najevo přílišné nadšení, blesklo mu hlavou.

    Musím si zachovat chladný výraz. Chceme ho do Princetonu

    – nejraději bychom ho přikovali řetězem za nohu

    k počítači a nepouštěli ho ani na jídlo.

    Do Denveru ho údajně poslali proto, aby se zde zúčastnil

    pohovorů s několika kandidáty na stipendium.

    Pravda však byla taková, že se přijímací komise zajímala

    pouze o tohoto jednoho jediného chlapce. Schůzka

    s ním byla sjednána tak, aby to tohoto mladého muže

    obtěžovalo co nejméně – vedoucí katedry zařídil, že mu

    jeho dlouholetý přítel zapůjčil pracovnu. Nacházela se

    totiž poblíž té části města, která se rozkládala od chlapcova

    téměř chudobného obydlí, co by kamenem dohodil.

    Uchazeč tam tím pádem mohl dojet na kole.

    „Ehm,“ odkašlal si zkoušející a zamračeně nahlížel

    do papírů. Snažil se mluvit tak, aby mu hlas zněl hlouběji.

    Ten kluk nemusí zrovna vědět, že jemu je teprve

    pětadvacet a že jestli tento úkol zkazí, bude mít vážné

    potíže s nadřízenými.

    „Jste dost mladý,“ prohodil a snažil se, aby to vyznělo

    co možná nejvěkovitěji. „Nelze vyloučit, že se vyskytnou

    nějaké potíže – věřím ale, že se nám podaří vaši výjimečnou

    situaci nějak zvládnout. V Princetonu s radostí

    pomáháme mladým Američanům. A…“

    „Jak jste tam vybaveni? S čím tam budu moct pracovat?

    Nabídky mi přišly i od jiných škol.“

    Jak se tak muž díval na chlapce, blesklo mu hlavou,

    že to dítě měl někdo uškrtit už v kolébce. Ten nevděčný

    malý… „Jsem si jistý, že shledáte naše vybavení jako

    odpovídající. Pokud by nám cokoli scházelo, můžeme

    vám to zajistit.“

    Chlapec byl na svůj věk vytáhlý, avšak hubený – rostl

    pravděpodobně rychleji, než přibíral na váze. Patřil sice

    k největším géniům století, vzhledem však připomínal

    spíš Toma Sawyera – měl vlasy barvy písku, které nedokázal

    zkrotit žádný hřeben, pleť, jež se nikdy neopálí,

    posetou pihami, a temně modré oči se skrývaly za brýlemi

    tak obrovskými, že by mohly posloužit jako přední

    sklo nákladního auta. Šlo o Elijaha J. Harcourta, jak

    uváděl spis. IQ přes 200. Pokročil při zdokonalování počítače,

    který dokáže myslet. Umělá inteligence. Stačilo,

    když jste počítači řekli, co si přejete, a stroj si dokázal

    spočítat, jak to provést. Tenhle chlapec, jak alespoň

    všichni tvrdili, vkládal do počítače vlastní myšlenky.

    Využití takového fenoménu v budoucnosti předčí jistě

    jakékoli očekávání.

    A přece si tady ten malý nafoukaný spratek seděl

    a kladl si další požadavky, aniž by projevil vděčnost za

    to, co mu bylo nabídnuto. Muž věděl, že dává v sázku

    vlastní kariéru, ale mladíkovo rozvažování už nedokázal

    vystát. Vstal a hodil lejstra zpátky do aktovky. „Asi byste

    si měl náš návrh nechat projít hlavou,“ mínil a sotva

    ovládal vztek. „Podobné nabídky zas tak často nečiníme.

    Řekněme, že byste k nějakému rozhodnutí dospěl

    do Vánoc?“

    Chlapec nehnul ani brvou, pokud to mohl muž posoudit.

    Takový malý mizera, studený jako psí čumák, pomyslel

    si. Srdce má stejně chladné jako počítačový čip. Třeba

    není ve skutečnosti ani živý, třeba jde o jeden z jeho vlastních

    výrobků. Hned měl lepší pocit, že chlapce tak usadil

    – alespoň když si uvědomil, že jeho vlastní IQ činí „pou-

    hých“ 122. V rychlosti stiskl mladíkovi ruku. Uvědomil si

    při tom, že za rok už bude ten mládenec vyšší než on.

    „Budu s vámi ve spojení,“ utrousil a odešel.

    Eli se ze všech sil snažil ovládnout vnitřní třas. Třebaže

    působil navenek odtažitým dojmem, šla mu ze všeho

    hlava kolem. Princeton! pomyslel si. Setkávat se s opravdickými

    vědci. Mluvit s lidmi, kteří chtějí vědět o životě

    víc, než jen jak dopadl poslední fotbalový zápas!

    Zamířil zvolna ke dveřím, aby tak poskytl muži dostatečný

    čas k odchodu. Elimu bylo na první pohled jasné,

    že mu zrovna do oka nepadl, ale na podobné věci byl už

    zvyklý. Už před dávnou dobou se naučil jednat s lidmi

    velice, velice obezřetně. To, že je „jiný“ než ostatní děti,

    si uvědomil, když mu byly tři roky. V pěti ho maminka

    vzala do školy na pohovory, aby se zjistilo, do kterého

    typu třídy by se spíš hodil. Učitelka měla práce nad hlavu

    s ostatními žáky a rodiči, a tak ho vyzvala, ať si vybere

    z police nějakou knížku a přečte z ní kousek. Myslela

    tím jednu z těch hezkých obrázkových knížek. Chtěla se

    tak dopátrat, kterému dítěti rodiče četli a které vyrůstalo

    přilepené před televizní obrazovkou. Eli si přál – stejně

    jako všechny děti – udělat na paní učitelku dojem. A tak

    se vyšplhal na židličku a sundal si univerzitní skripta

    s názvem Výuka problémových dětí, která učitelka zastrčila

    až nahoru na polici. Potichounku si to zamířil k ní

    na stupínek a slabým hláskem začal číst od první stránky.

    Eli trávil většinu času téměř v izolaci, neboť byl od

    přírody samotářské dítě a maminka ho nenutila do toho,

    do čeho se mu nechtělo. Neměl nejmenší potuchy, že

    předčítání ze skript ve věku pouhých pěti let není zrovna

    běžné. Přál si jen projít čtecím testem a dostat se do nejlepšího

    třídního kroužku.

    „Čteš hezky, Eli,“ pochválila ho maminka, když přečetl

    půl stránky. „Podle mě tě slečna Wilsonová zařadí mezi

    ty nejlepší žáky. Nemám pravdu, slečno Wilsonová?“

    Přestože bylo Elimu teprve pět, i tak mu neunikl výraz

    nefalšované hrůzy, který se učitelce zračil ve tváři.

    Jako by tím chtěla říci: Co já si jen počnu s tímhle mutantem?

    Eli si uvědomoval od první chvíle, kdy začal chodit

    do školy, že je „jiný“. Okusil, co znamená závist a jaké

    to je, když ho děti nepřijmou mezi sebe a on se mezi ně

    ani nehodí. Jenom s maminkou se cítil jako „normální“.

    Ta ho nepovažovala za nějaký nezvyklý nebo podivný

    úkaz. Byl prostě její. …………………………………….

  • Autor: Deveraux, Jude
    Překladatel: Parkánová, Hana
    Název: Vánoční příběhy
    Původní název: A Holiday of Love
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-360-1
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 352
    Vydání: 2.
    Datum vydání: 16.11.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.