Vánoční příběhy

Obsah

Jude Deveraux

VYMĚNĚNÉ SRDCE ............................................ 9

Judith McNaught

ZÁZRAKY .......................................................... 99

Jill Barnett

DANIEL A ANDĚL .............................................. 169

Arnette Lamb

SLYŠ! TOŤ HEROLD! .......................................... 259

Jude Deveraux

VYMĚNĚNÉ SRDCE

Kapitola 1

Muž sedící za psacím stolem vrhl na chlapce před

sebou pohled, v němž se mísila závist s obdivem.

Tomu klukovi je sotva dvanáct, a přesto má rozumu, že

by ostatní dokázali vraždit, jen aby byli stejně chytří.

Nesmím dát najevo přílišné nadšení, blesklo mu hlavou.

Musím si zachovat chladný výraz. Chceme ho do Princetonu

– nejraději bychom ho přikovali řetězem za nohu

k počítači a nepouštěli ho ani na jídlo.

Do Denveru ho údajně poslali proto, aby se zde zúčastnil

pohovorů s několika kandidáty na stipendium.

Pravda však byla taková, že se přijímací komise zajímala

pouze o tohoto jednoho jediného chlapce. Schůzka

s ním byla sjednána tak, aby to tohoto mladého muže

obtěžovalo co nejméně – vedoucí katedry zařídil, že mu

jeho dlouholetý přítel zapůjčil pracovnu. Nacházela se

totiž poblíž té části města, která se rozkládala od chlapcova

téměř chudobného obydlí, co by kamenem dohodil.

Uchazeč tam tím pádem mohl dojet na kole.

„Ehm,“ odkašlal si zkoušející a zamračeně nahlížel

do papírů. Snažil se mluvit tak, aby mu hlas zněl hlouběji.

Ten kluk nemusí zrovna vědět, že jemu je teprve

pětadvacet a že jestli tento úkol zkazí, bude mít vážné

potíže s nadřízenými.

„Jste dost mladý,“ prohodil a snažil se, aby to vyznělo

co možná nejvěkovitěji. „Nelze vyloučit, že se vyskytnou

nějaké potíže – věřím ale, že se nám podaří vaši výjimečnou

situaci nějak zvládnout. V Princetonu s radostí

pomáháme mladým Američanům. A…“

„Jak jste tam vybaveni? S čím tam budu moct pracovat?

Nabídky mi přišly i od jiných škol.“

Jak se tak muž díval na chlapce, blesklo mu hlavou,

že to dítě měl někdo uškrtit už v kolébce. Ten nevděčný

malý… „Jsem si jistý, že shledáte naše vybavení jako

odpovídající. Pokud by nám cokoli scházelo, můžeme

vám to zajistit.“

Chlapec byl na svůj věk vytáhlý, avšak hubený – rostl

pravděpodobně rychleji, než přibíral na váze. Patřil sice

k největším géniům století, vzhledem však připomínal

spíš Toma Sawyera – měl vlasy barvy písku, které nedokázal

zkrotit žádný hřeben, pleť, jež se nikdy neopálí,

posetou pihami, a temně modré oči se skrývaly za brýlemi

tak obrovskými, že by mohly posloužit jako přední

sklo nákladního auta. Šlo o Elijaha J. Harcourta, jak

uváděl spis. IQ přes 200. Pokročil při zdokonalování počítače,

který dokáže myslet. Umělá inteligence. Stačilo,

když jste počítači řekli, co si přejete, a stroj si dokázal

spočítat, jak to provést. Tenhle chlapec, jak alespoň

všichni tvrdili, vkládal do počítače vlastní myšlenky.

Využití takového fenoménu v budoucnosti předčí jistě

jakékoli očekávání.

A přece si tady ten malý nafoukaný spratek seděl

a kladl si další požadavky, aniž by projevil vděčnost za

to, co mu bylo nabídnuto. Muž věděl, že dává v sázku

vlastní kariéru, ale mladíkovo rozvažování už nedokázal

vystát. Vstal a hodil lejstra zpátky do aktovky. „Asi byste

si měl náš návrh nechat projít hlavou,“ mínil a sotva

ovládal vztek. „Podobné nabídky zas tak často nečiníme.

Řekněme, že byste k nějakému rozhodnutí dospěl

do Vánoc?“

Chlapec nehnul ani brvou, pokud to mohl muž posoudit.

Takový malý mizera, studený jako psí čumák, pomyslel

si. Srdce má stejně chladné jako počítačový čip. Třeba

není ve skutečnosti ani živý, třeba jde o jeden z jeho vlastních

výrobků. Hned měl lepší pocit, že chlapce tak usadil

– alespoň když si uvědomil, že jeho vlastní IQ činí „pou-

hých“ 122. V rychlosti stiskl mladíkovi ruku. Uvědomil si

při tom, že za rok už bude ten mládenec vyšší než on.

„Budu s vámi ve spojení,“ utrousil a odešel.

Eli se ze všech sil snažil ovládnout vnitřní třas. Třebaže

působil navenek odtažitým dojmem, šla mu ze všeho

hlava kolem. Princeton! pomyslel si. Setkávat se s opravdickými

vědci. Mluvit s lidmi, kteří chtějí vědět o životě

víc, než jen jak dopadl poslední fotbalový zápas!

Zamířil zvolna ke dveřím, aby tak poskytl muži dostatečný

čas k odchodu. Elimu bylo na první pohled jasné,

že mu zrovna do oka nepadl, ale na podobné věci byl už

zvyklý. Už před dávnou dobou se naučil jednat s lidmi

velice, velice obezřetně. To, že je „jiný“ než ostatní děti,

si uvědomil, když mu byly tři roky. V pěti ho maminka

vzala do školy na pohovory, aby se zjistilo, do kterého

typu třídy by se spíš hodil. Učitelka měla práce nad hlavu

s ostatními žáky a rodiči, a tak ho vyzvala, ať si vybere

z police nějakou knížku a přečte z ní kousek. Myslela

tím jednu z těch hezkých obrázkových knížek. Chtěla se

tak dopátrat, kterému dítěti rodiče četli a které vyrůstalo

přilepené před televizní obrazovkou. Eli si přál – stejně

jako všechny děti – udělat na paní učitelku dojem. A tak

se vyšplhal na židličku a sundal si univerzitní skripta

s názvem Výuka problémových dětí, která učitelka zastrčila

až nahoru na polici. Potichounku si to zamířil k ní

na stupínek a slabým hláskem začal číst od první stránky.

Eli trávil většinu času téměř v izolaci, neboť byl od

přírody samotářské dítě a maminka ho nenutila do toho,

do čeho se mu nechtělo. Neměl nejmenší potuchy, že

předčítání ze skript ve věku pouhých pěti let není zrovna

běžné. Přál si jen projít čtecím testem a dostat se do nejlepšího

třídního kroužku.

„Čteš hezky, Eli,“ pochválila ho maminka, když přečetl

půl stránky. „Podle mě tě slečna Wilsonová zařadí mezi

ty nejlepší žáky. Nemám pravdu, slečno Wilsonová?“

Přestože bylo Elimu teprve pět, i tak mu neunikl výraz

nefalšované hrůzy, který se učitelce zračil ve tváři.

Jako by tím chtěla říci: Co já si jen počnu s tímhle mutantem?

Eli si uvědomoval od první chvíle, kdy začal chodit

do školy, že je „jiný“. Okusil, co znamená závist a jaké

to je, když ho děti nepřijmou mezi sebe a on se mezi ně

ani nehodí. Jenom s maminkou se cítil jako „normální“.

Ta ho nepovažovala za nějaký nezvyklý nebo podivný

úkaz. Byl prostě její. …………………………………….