Autoři

Série

Válečný soud

od
Hassel, Sven
  • Další v podstatě autobiografická příhoda válečného veterána zavádí čtenáře na daleký sever, někam na sovětsko-finskou hranici, do opuštěných hlubokých lesů a zasněžených plání, za nimiž již končí civilizovaný svět. Dále se táhne jen zmrzlá tundra a ledové kry severního moře. Avšak krvavá válka nezná žádných hranic, a i v těchto ledových pustinách provádějí německé jednotky diverzní operace. Prostý voják má však jediný cíl – přežít, a k tomu využívá svého umění zabíjet. A pokud se vojáci obou stran fronty přece jen domluví, vše zmaří hlupáci v zájmu nesmyslných ideologií. Už nejde o pravdu a spravedlnost ani před válečným soudem. A voják, který ničemu nevěří, musí střílet na své kamarády, odsouzené válečným tribunálem.

  • Válečný soud

     

     

    Přijít o nohu nebo chodidlo není ani z poloviny

    tak zlé. Tyhle nové umělé údy mají klouby,

    které často fungují lépe než původní,

    a když do nich dostaneš artritidu,

    můžeš si ji vyléčit plechovkou oleje.

                            Porta Drobečkovi, 190 kilometrů

                            severně od severního polárního kruhu.

     

    PORTA výská radostí a nabízí jí místo na rozbité lavici,

    na níž sedíme.

    Směje se, je to slyšet až hluboko v lese. Stojí ve slunci

    a my vidíme siluetu jejího těla. Sukně její letní uniformy

    je vyrobena z tenkého průsvitného materiálu. Byli

    bychom rádi, kdyby tak zůstala stát navždy. Má dlouhé

    vlasy, zlaté jako zralé obilí. Neumí německy a musíme

    se dorozumívat podivným univerzálním jazykem. Porta

    mluví něčím, o čem tvrdí, že je to finština, ale dívka mu

    nerozumí.

    V řece to šplouchá, vypadá to, jako by na ni dopadaly

    velké dešťové kapky.

    „Střílejí,“ řekl Gregor lakonicky. „Mrhají časem!“

    „Mrhají střelným prachem na takovou vzdálenost,“

    říká Dědek a zapaluje si svou dýmku se stříbrným víčkem.

    Vypadá to, jako by jednotlivé spršky vody závodily

    jedna s druhou napříč řekou.

    „Vy se nebojíte?“ ptá se dívka v uniformě a uhlazuje

    si sukni.

    „Ne,“ směje se bezstarostně Porta. „Střílejí jako ubožáci.“

    „Ještě nikdy jsem je neviděla střílet,“ říká dívka a natahuje

    krk, aby lépe viděla.

    „Můžeme se dostat o trochu blíž,“ navrhuje Porta

    a pomáhá dívce vstát. „Vysmějeme se jim!“

    „Můžeš mě vyfotit?“ ptá se dívka a podává Heidemu

    fotoaparát značky Leica. Zaujme pozici na vrcholu

    kopce.

    Heide ji fotografuje a ujišťuje se, že všechny spršky

    vody po dopadu kulek na hladinu řeky jsou v záběru.

    „A teď ještě jeden obrázek, na kterém budeš mezi

    mnou a Drobečkem,“ volá se smíchem Porta.

    Dívka se směje a bere je oba kolem ramen.

    Heide si dřepne jako opravdový profesionální fotograf.

    Výbušný náboj trhá polovinu jejího obličeje. Maso,

    krev a úlomky kostí stříkají na Portu. Utržené ucho se

    houpe na Drobečkově hrudi jako medaile.

    „Snajpr! Zasranej, mizernej snajpr!“ křičí Drobeček

    a plácne sebou na zem vedle Porty.

    Tlačí před sebou tělo mrtvé dívky jako kryt.

     

    MOST

    „DRUHÁ ČETA! Připravit k odchodu!“ nařizuje Dědek

    a přehazuje si samopal na rameno. Vypadá unaveně

    a vystrašeně. Šedé strniště mu pokrývá tvář. Jeho starožitná

    dýmka se stříbrným víčkem visí smutně z koutku

    úst. Několik příslušníků čety vstává a začíná dávat dohromady

    své zbraně a výstroj.

    Porta a Drobeček zůstávají v teplé díře, kterou si našli,

    a tváří se, jako by se jich nic z toho kolem netýkalo.

    „Neslyšeli jste rozkaz?“ křičí Heide až příliš horlivě

    a jeho prsa se dmou pýchou do opravdu poddůstojnické

    velikosti.

    „Zase sem jde,“ říká Drobeček rozzuřeně a míří samopalem

    na Heideho. „Co s ním uděláme?“

    „Zastřelíme ho, až se to hodí,“ rozhoduje se jednoznačně

    Porta.

    „Co kdybychom ho přivázali k mostu předtím, než ho

    vyhodíme do vzduchu? Zabijeme ho a spálíme jedním

    vrzem!“ navrhuje s rozkoší Drobeček.

    „Svině,“ vrčí rozzlobeně Heide a odchází.

    „Hněte sebou, vy povaleči,“ křičí podrážděně Dědek

    a strčí do Porty.

    „Děláš to všechno úplně blbě. Nehnu se ani o krok,

    dokud si nevypiju svoje kafe,“ odpovídá Porta a dává najevo

    nezájem.

    Drobeček má už všechno připraveno na vaření. Plní

    kotlík sněhem a brzy hoří příjemný oheň.

    Dědkova tvář nabírá rudou barvu.

    „Která prašivá opice vám sežvýkala prdele? Do pěti

    vteřin budete na nohou, nebo vám dám kafe, na jaké nikdy

    nezapomenete!“ Zamával svým kalašnikovem nad

    hlavou jako holí.

    Portovi se daří uhnout právě ve chvíli, když pažba přilétá

    k jeho hlavě.

    „Krucinál, skoro jsi mě praštil! Nemůžeš začít třískat

    lidi jen proto, že chtějí ke snídani hrnek kafe!“

    Slovo kafe dostává Dědka do ráže. „Kde si myslíte, že

    jste? Na výletu za zasranou polární září?“

    „Je mi fuk, kde jsem,“ říká Porta tvrdohlavě. „Pořád

    chci to kafe! Mozek mi nezačne fungovat, dokud ho nedostanu.“

    „Jo, má pravdu,“ souhlasí Drobeček. „Tahle zatracená

    armáda si s námi nemůže dělat, co se jí zachce. Máme

    právo na kafe. Píše se to ve služebních řádech. I ty usmrkaný

    Ivani dostanou kafe, než vylezou a nechají se postřílet.“

    „Vy nemáte právo ani se uprdnout,“ řve vztekle Dědek.

    „A jestli si neseberete svoje věci a nezvednete hezky

    rychle zadky ze země, vytřískám vám ven ty sračky,

    co máte ve vašich blbejch palicích!“

    „Jasně! Krátkej proces s nima!“ přizvukuje horlivě

    Heide.

    Porta lije vodu na kávová zrna. Nádherná vůně stoupá

    k vrcholkům stromů.

    Naše chřípí se začínají chvět. Brzy sedí celá skupina

    na zemi a dělí se o Portovu kávu. I Dědek mrzutě přijímá

    hrnek, který mu Drobeček nabídl.

    „K čertu s vámi všemi,“ vrčí Dědek a fouká do hrnku.

    „Nejhorší četa z celý armády a tu musím dostat zrovna

    já! Samý sračky, nic jiného nejste.“

    „On není džentlmen, viď že ne?“ ptá se Drobeček Porty.

    „Řekl bych, že původně to byl proletářskej chlapec,“

    odpovídá Porta. „Pro nás je asi tak stejně užitečnej jako

    díra v hlavě.“

    Drobeček se otřásá smíchem. Zdá se mu, že Portova

    odpověď je vtipem roku.

    „To si necháš líbit?“ ptá se Laponec Guri a nasadí typicky

    laponský úšklebek.

    „To bych se musel propadnout jestli ano,“ křičí úsečně

    Dědek. „Teď mě poslouchejte! Dávám jasnej rozkaz:

    Četo, odchod!“

    „Neřvi tolik!“ varuje ho Porta. „Kdovíkam až je to

    slyšet a v těchhle končinách je dost nebezpečný mluvit

    německy.“

    „Tak to by stačilo,“ řve Dědek, překypuje vztekem

    a sundává z ramene samopal.

    „Vystřel a jsi mrtvej,“ hrozí Drobeček a obrací hlaveň

    kalašnikova proti Dědkovi.

    „Nech nás vypít v klidu kafe,“ říká mrzutě Porta, „tady

    se nebude válčit, dokud si neopláchnu svoje mandle!“

    „Do hajzlu,“ ustupuje Dědek a mrští svou ruskou beranicí

    daleko mezi stromy.

    „Dej si pozor, ať ti nezmrznou vlasy,“ říká Drobeček

    milým hlasem. „Nedali nám to jen tak pro parádu.“

    Porta v klidu připravuje další hrnek kávy. Jeho ranní

    porce je pět šálků. To je pravidlo.

    „Hele,“ říká Dědek nebezpečně tichým hlasem, „jak

    dlouho počítáš, že bude tenhle kávovej dýchánek ještě

    trvat?“

    „Jenom idiot by honil lidi křížem krážem po mapě

    dřív, než si stačí dát kafe,“ říká Porta klidně a plní znovu

    hrnek.

    Dědek bere Portovu odpověď na vědomí, ale vyskočí,

    když Drobeček začne dělat toasty.

    „Až budeme zpátky, dám vás do hlášení kvůli neuposlechnutí

    rozkazu,“ vyhrožuje a třese se vzteky.

    „Řekni mi,“ otočí se Porta k Legionáři, „jako nejstarší

    člen tohohle střeleckého klubu, poslali tě někdy v cizinecký

    legii, aby ses nechal podřezat od muslimů bez

    toho, že jsi měl hrnek kávy pod opaskem?“

    Non, mon ami, nevzpomínám si, že by se to kdy sta-

    lo,“ odpovídá Legionář. Ví, že by nebylo moudré a že by

    způsobilo nevypočitatelně problémů, kdyby udělal něco

    jiného, než souhlasil s Portou v otázce ranní kávy.

    Dědek ztrácí trpělivost, odhazuje hrnek a vyráží Drobečkovy

    z rukou toast.

    „Vstávejte! A hned!“

    „Nezacházej takhle s dobrým jídlem,“ nadává Porta.

    „Nemůžeš vědět, kdy budeš mít hlad ty!“

    „Řekl jsem to už jednou a trvám na tom. Není to

    džentlmen,“ povzdechne Tiny a trpělivě sbírá se země

    kousky toastu.

    „Hlídej si tlak, starej,“ radí Porta. „Krátíš si život,

    když budeš takhle vyvádět.“

    Brzy po této epizodě vyrážíme na cestu a kloužeme

    po příkrém svahu. V době oběda dosahujeme silnice vedoucí

    k nezamrzajícímu přístavu daleko na severu. Kousek

    na východ vede smutně proslulá železnice postavená

    za cenu životů tisíců a tisíců vězňů. Říká se, že stojí na

    lidských kostech.

    Ležíme ve sněhu a sledujeme nekonečné transportní

    kolony projíždějící kolem našeho postavení.

    „Nahoru na silnici,“ rozkazuje Dědek. „Za mnou v zástupu!

    Pokud nás někdo osloví, budou odpovídat jen ti,

    kteří mluví plynně rusky. Ostatní jsou hluší a němí.“

    Merde aux veux! Doufejme, že Ivani neucítí krysy,“

    reptá Legionář. Vypadá to, jako by se zmenšoval.

    „Pro Kristovy rány,“ syčí Vestfálec trpce. „To je naposledy,

    co jdu na výlet za nepřátelské linie. Hned jak se

    vrátíme, prostřelím si nohu.“

    „Přidej k tomu i svou makovici, když ti na to přijdou,“

    říká Porta a sarkasticky se směje.

    Přibližně na severovýchod od Glenegorsku objevujeme

    první zamaskovaný most.

    Čtyři dlouhé vlaky s materiálem stojí na zamaskované

    trati a čekají na zelené světlo semaforu. O několik kilometrů

    dál čeká pátý.

    Na okraji lesa připravujeme nálože. Máme pět saní

    naložených Lewisovými bombami, kterými nás právě

    začali vybavovat.

    Porta a já máme první hlídku. Nemůžeme už být opatrnější,

    tak jako tak nemůžeme spát. Jsme plní pervitinových

    tablet zahánějících spánek. Rusové jim říkají pryžok

    poroch. Jedna dávka udrží muže týden bez spánku

    a člověku v akci za nepřátelskou linií může taková věc

    zachránit život.

    „Ty ses zbláznil, člověče!“ protestuji, když si Porta

    zapaluje cigaretu. „Uvidí tě až v Murmansku!“

    „Vykašli se na to, synku,“ zamumlá Porta. „Rudá armáda

    bliká celou noc! Proč bych nemohl já?“

    „Bude to tvoje vina, když to od nich koupíme!“

    „Pak to ani neucítíš,“ říká Porta bezcitně. Dlouze potáhne

    ze své cigarety, která se poté jasně rozzáří.

    Příští den brzy ráno posloucháme Heideho, našeho

    odborníka přes výbušniny. Stojí na kmeni padlého stromu,

    aby na nás všechny dobře viděl.

    „Poslouchejte mě, a to moc pořádně, vy nahý zadky,“

    křičí. „Jak všichni vidíte, mám v ruce něco, co vypadá jako

    kus gumy, a vy s tím můžete dělat, co chcete, aniž by

    se něco stalo. Hoďte to třeba do ohně a všechno, co vám

    zbude, bude tuhá lepkavá hmota. Vypadá to jako žvýkačka,

    ale není to žvýkačka. Tahle sračka se skládá z jedný

    čtvrtiny z termitu smíchanýho s kysličníkem kovu a ze tří

    čtvrtin z plastický výbušniny.“

    „Co to znamená plastická?“ ptá se bezvýrazně Drobeček.

    „Nic, co by tebe muselo zajímat. Všechno, co ty potřebuješ

    vědět, je, že se tomu prostě říká plastická výbušnina.“

    Heide zvedá měděnou trubici.

    „Tohle je trubice z mědi a hliníku, která obsahuje detonátor.“

    „Co to je detonátor?“ ptá se Drobeček, zvedaje ruku

    jako školák.

    „Ani do toho ti nic není,“ odpálkuje jeho otázku Heide.

    „Všechno, co ty potřebuješ vědět, je, že se tomu říká……………………………

  • Autor: Hassel, Sven
    Překladatel: Mikulka, Lumír
    Název: Válečný soud
    Původní název: Court Martial
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-515-5
    Vazba: brožovaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 352
    Vydání: 3.
    Datum vydání: 18.4.2012
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.