Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

  • Loutkáři již dlouho usměrňují běh světa. Nyní však přichází tajný agent Sigmund Ausfaller, aby chránil pozemské zájmy proti konspiracím namířeným proti Zemi. Je paranoik, což je nejlepší kvalifikací. A nachází i sobě rovného - Nessuse organizujícího zrádce a protivníky Země v zájmu loutkářů, nejstarší civilizace, která vyvinula brilantní technologie. Sigmund odjakživa věděl, že jednou špatně skončí, a teď nabývá jeho osud tvaru. Nikdy by si nedovedl představit, kam až jej vyšetřování zavede, nebo že jeho osud splyne s osudem celého světa.

  • ONI

    POZEMSKÉ DATUM: 2637

    1

    Sigmund Ausfaller se probral. Ležel natažený na studené

    podlaze a třásl se. V hlavě mu hučelo. Zápěstí a kotníky

    měl omotané páskou a připevněné k plastocelovým

    řetězům.

    Odjakživa věděl, že špatně skončí. Netušil jen kdy,

    kde, jak, proč a kdo to udělá.

    Mlžný opar se začínal zvedat.

    Jak jsem se sem dostal, ať už jsem kdekoliv? pomyslel

    si. Jakoby z velké dálky pozoroval sám sebe, jak pátrá

    v paměti. Proč je to tak těžké? lámal si hlavu.

    Vybavila se mu pěší zóna v nákupním areálu, davy

    lidí v šatech hrajících všemi barvami a s vlasy a kůží

    veškerých myslitelných kombinací a vzorů. Nad hlavou

    oblaka, roztroušená po jasně modré obloze. Paprsky

    slunce na tváři. Práce pro jednou odložená na jindy.

    Spokojenost.

    Štěstí je zapřísáhlým nepřítelem bdělosti. Jak jsem

    mohl být tak neopatrný? divil se.

    Přiměl se otevřít oči. Byl v téměř nezařízené místnosti

    se stěnami, podlahou i stropem z odolného plastu.

    Z jedné stěny vycházelo světlo. Můžu být kdekoliv,

    uvažoval – když vtom ho to praštilo do očí.

    Místnost nebyla úplně pravoúhlá. Zářící stěna byla

    mírně zaoblená.

    Do stěn, podlahy i stropu byla zapuštěná držadla.

    Sigmund propadl panice: Jsem v kosmické lodi! Není

    gravitace o chlup vyšší než normálně? Nebo nižší? Nepoznám

    to, usoudil nakonec.

    Když se posadil, plastocelové řetězy tlumeně zachrastily.

    Viděl dost starých filmů, takže čekal, že zařinčí. I ve

    chvíli, kdy se s ním místnost zatočila a všechno kolem

    se propadlo do tmy, našel sílu připadat si podvedeně.

    Chladný plast tlačil Sigmunda do tváře. Štěrbinou mezi

    víčky spatřil tutéž spartánskou místnost. Celu.

    Tentokrát si všiml, že jeden článek řetězu je přichycený

    k držadlu na podlaze.

    Omdlel jsem zděšením? Kde to jsem?

    Přinutil se dýchat pomalu a zhluboka, dokud další

    záchvat paniky nepřešel. Strach mi jedině ochromuje

    mysl, říkal si. Ještě jeden hluboký nádech a výdech, nádech

    a výdech.

    Strachem jsem ještě nikdy neomdlel, snažil se Sigmund

    logicky uvažovat. Ani tuhle mdlobu určitě nezpůsobila

    panika. Ztratil jsem sice vědomí, jakmile jsem

    zjistil, že bych mohl být na palubě kosmické lodi, ale

    v tu samou chvíli jsem se i posadil, přemítal dál. Vzpomínám

    si, že mi vlastní myšlenky připadaly nějaké mlhavé.

    Teď už jsou jasnější.

    Uspali mě! došlo mu. Byl jsem omámený, stěží při vědomí,

    a posadil jsem se moc rychle. To proto jsem omdlel.

    Vzepřel se, tentokrát opatrněji, do sedu. Hlava mu

    třeštila. Věcně bolest zkoumal. Slabší než posledně,

    usoudil. Účinek omamných látek asi vyprchává.

    V koutku duše se za svoje záchvaty paniky styděl.

    Většina pozemšťanů má kosmofobii mnohem silnější

    než já, tak co má být? bránil se v duchu. Ano, narodil

    jsem se na Zemi, ale moji rodiče procestovali celý Známý

    vesmír. Z nějakého důvodu si libovali v cizích vůních,

    neznámých nočních oblohách a nezvyklé gravitaci.

    Dvakrát jsem letěl na Měsíc, jen tak z principu. Musel

    jsem to vědět: Dokážu Zemi opustit, pokud to bude

    nutné? Při druhé cestě jsem si ověřil, že první úspěch

    nebyl jen náhoda.

    Sigmund se pozorně zaposlouchal. Tiché bzučení

    větráku. Vzdálené hlasy, nesrozumitelné. Tlukot vlastního

    srdce. Chybělo tlumené hučení motoru, jímž rezonovaly

    lodě, kterými kdysi letěl. Gravitace, pokud mohl

    soudit, byla normální.

    Všímat si faktů, rozpoznávat pravidelnosti, vyvozovat

    závěry… to dokázal, ale zpomaleně, jako by jeho

    myšlenky plavaly v nějakém sirupu. V krvi měl stále

    zbytky omamných látek. Vší silou se soustředil.

    Pokud je tohle loď, je stále na Zemi, usoudil. Oni

    chtějí vystrašit. Něco po mně chtějí. Dokud to nedostanou,

    zůstanu pravděpodobně naživu.

    Oni.

    Kam až Sigmundova paměť sahala, vždycky existovali

    nějací oni, kteří mu dělali starosti.

    Už když se ta myšlenka vynořila Sigmundovi v hlavě,

    uvědomil si, že „vždycky“ není tak úplně přesné…

    Ze začátku byli oni celkem jasní: kzinové.

    Třetí lidsko-kzinská válka vypukla roku 2490, ve

    stejném roce, kdy se Sigmund narodil. Nebylo mu ani

    pět, když se dozvěděl, co je to kzin – něco jako vzpřímená

    zrzavá kočka, vyšší a robustnější než člověk,

    s holým, jakoby krysím ocasem. Tou dobou už byli tito

    mimozemšťané poraženi. Jako válečné reparace přenechal

    kzinský Patriarchát lidem dva osídlené světy. Kzinové

    napadli lidské planety za Sigmundova života ještě

    třikrát. I tyto války prohráli.

    Jednou z planet, které po třetí válce změnily majitele,

    byl Fafnir. Sigmundovi rodiče byli zapálení cestovatelé,

    kteří kosmofobií netrpěli ani v nejmenším. V roce 2500

    nechali Sigmunda na starost tetě a vydali se na Fafnir za

    dobrodružstvím.

    A také ho nalezli.

    Toho roku se na Fafniru mezi lidmi a kzinskými starousedlíky

    rozhořelo násilí. Sigmundovi rodiče zahynuli

    ve střetu, který to ani nedotáhl na číslovku v oficiálním

    výčtu lidsko-kzinských válek. Šlo o pouhý „pohraniční

    konflikt“.

    Bylo všeobecně známo, že kzinové svou kořist jedí.

    Takže oni dlouho označovalo kziny. Sigmund ty kočkokrysy

    nenáviděl a ostatní to chápali. Za to, že ho opustili,

    nenáviděl i svoje rodiče. Psychologové tetu uklidňovali,

    že je to normální. Za to, že mámě s tátou dovolila,

    aby ho u ní nechali, nenáviděl i tetu, přestože mu připomínala

    mámu – nebo možná právě proto.

    Ve stejném roce, kdy zmizeli jeho rodiče, vstoupili

    do Lidského vesmíru loutkáři. Druh, který by se od kzinů

    lišil více, si snad ani nešlo představit. Loutkáři vypadali

    jako dvouhlaví, třínozí, bezkřídlí pštrosi. Hlavy na

    jejich zakřivených krcích Sigmundovi připomínaly hlavy

    loutek. Mozek, jak mu teta Susan vysvětlovala, měli

    ukrytý mezi statnými rameny, pod huňatou hřívou.

    Takže oni se začalo vztahovat i na další mimozemšťany,

    na tyto neškodně vyhlížející nováčky, protože Sigmund

    nevěřil na náhody. A pak začalo oni označovat

    všechny mimozemšťany – protože když se to tak vezme,

    jak by jim mohl vůbec někdo věřit?

    To už ho teta Susan vzala k psychologovi. Sigmund

    si pamatoval její zděšený výraz po prvním sezení. Poté

    co s psychologem hovořila o samotě. Pamatoval si, jak

    pak celou noc v ložnici proplakala.

    Trpěl nemocí, nebo nemocemi, které nedokázal správně

    napsat, natož pochopit: paranoidní poruchou osobnosti.

    Monotematickými bludy s misidentifikačním syndromem.

    Dobrou zprávou údajně bylo, že jsou léčitelné.

    Nevěděl, jestli tomu věří.

    Věřil ovšem druhé informaci, jíž doktor Swenson tetu

    Susan chlácholil – že paranoia je postižení těch nejchytřejších

    Sigmund to celé pochopil až časem. Trauma může

    způsobit stres, který může způsobit biochemickou nerovnováhu

    a ta může způsobit psychické onemocnění.

    Den a noc v autoošetřovně biochemickou nerovnováhu

    v jeho mozku napravily. Ale prosté chemické vylepšení

    nestačilo: Vědomí, že po vás jde celý svět, je samo o sobě

    stresující. Tři měsíce terapie u doktora Swensona se

    snažily odstranit paranoidní chování, které už měl Sigmund

    zafixované.

    Doktor Swenson měl pravdu: Sigmund byl velmi

    chytrý. Dost chytrý na to, aby zjistil, co chce terapeut

    slyšet. Dost chytrý na to, aby poznal, které myšlenky si

    má nechat pro sebe.

    Sigmund se chvěl. Znovu se ze sebe pokusil setřást účinky

    drog. Prožívat zase staré hrůzy nemá žádný smysl,

    připomínal si. Zvlášť ne teď. Musím se soustředit.

    Začni od nich. Kzinové to nejsou: Místnost je moc

    malá. Ti by se tady zbláznili.

    Oni po mně něco chtějí. To, jak se zachovám, je asi

    jediný způsob kontroly nad touhle situací, který mám.

    Kteří oni to jsou? přemítal horečnatě.

    Ostatní v něm možná viděli jen finančního analytika

    středního věku a středně vysokého postavení. Byrokrata

    z Organizace spojených národů. Misantropa, vždy

    v černém, na planetě, kde všichni ostatní nosili zářivé

    barvy.

    Sigmund ale viděl daleko víc. Před všemi těmi lety to

    doktor Swenson odhadl mnohem lépe, než sám tušil.

    Sigmund byl víc než chytrý. Byl geniální – nestavěl to

    ovšem na odiv.

    Kteří oni to jsou? uvažoval. Pravděpodobně někdo,

    koho zrovna vyšetřuju, výběr je tedy omezený. Zkorumpovaní

    celní úředníci z Quitského kosmoportu? Systémový

    administrátor datového centra OSN, který si přivydělává

    zajišťováním nových identit? ……………………………

  • Autor: Niven, Larry - Lerner, Edward M.
    Překladatel: Mazancová, Milada
    Název: V zákulisí světů
    Původní název: Juggler of Worlds
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-310-6
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 464
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 10.11.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.