V indiánském zajetí

Čtrnáct autentických příběhů z let

1675–1870

OBSAH

PŘEDMLUVA 11

VÁLKA KRÁLE FILIPA 15

Mary Rowlandsonová

ZAJATEC KAHNAVAGŮ 24

James Smith

SMRT VE SNĚHU 67

Thomas Brown

MASAKR V MICHILIMACKINAKU 81

Alexander Henry

PÍĎ ZEMĚ, ZA NIŽ STOJÍ ZA TO BOJOVAT 117

Moses Van Campen

TOHLE JE TVŮJ VELKÝ KAPITÁN 133

Dr. John Knight

ZÍTRA ZAPÁLÍME OHEŇ 145

John Slover

BÍLÝ INDIÁN 159

John Tanner

VRÁTILI SE TŘI 205

Charles Johnston

LOVCI HLAV Z KMENE NUTKŮ 242

John Rodgers Jewitt

NEZAPOMEŇTE NA ŘEKU RAISIN! 287

Elias Darnell

TŘI ROKY MEZI KOMANČI 301

Nelson Lee

POVSTÁNÍ SIOUXŮ 343

Lavina Eastlicková

VZHŮRU DO IDAHA! 362

Fanny Kellyová

PŘEDMLUVA

Po dlouhou dobu se nic nedělo, dlouhé hlavně pušek

vyčnívající ze střílen obleženého srubu mlčely a bojovníci

skrývající se v křoví jen tiše zvažovali, zda bílé

tváře vystřílely svůj prach již tak brzy. Až jeden z mladých

indiánů, toužící proslavit své jméno na bojišti, se

rozhodl to zjistit. Zaječel a vyskočil – jednou, podruhé,

potřetí. Pokaždé se ukázal jen na okamžik, ale jeho

blyštící se zářivě pomalované tělo přesto znamenalo lákavý

cíl.

Ze srubu se však neozval žádný výstřel. V tom okamžiku

se nazí indiáni s triumfálním pokřikem rozběhli

k úzkým dveřím srubu a začali je rozbíjet pažbami

svých mušket. Po chvíli závory povolily a dveře se rozlétly

dokořán. Srub byl zaplněn třesoucími se dětmi

a ženami, před nimi stáli se sevřenými rty muži ozbrojení

jen noži a sekyrami. Indiáni zajásali a vtrhli dovnitř.

V okamžiku muže postříleli, rozsekali a zbavili

skalpů. Jen jeden či dva muži byli ušetřeni, aby mohli

být obětováni při večerní slavnosti. Pak pozabíjeli slabé,

zraněné a staré, pouze mladé ženy a starší děti,

zvláště chlapci, byli ponecháni na živu – pro adopci.

Pak indiáni chvatně obrali mrtvé a prohledali srub,

shromáždili zajatce a hnali je do lesů.

Tak nějak obvykle začínal příběh zajatců, z nichž mnoho

muselo zbytek života strávit mezi indiány. Některým

se však, někdy i po letech čekání, podařilo uprchnout,

jiní byli vykoupeni nebo jim v období krátkých

příměří bylo dovoleno či smlouvou vynuceno odejít.

Vzpomínky navrátilců vyvolávaly mezi posluchači velký

zájem, a proto byly často zapisovány, jak samými

vypravěči, tak někým z jejich okolí. V 19. století se dokonce

podobné texty staly velmi populární četbou.

Vyprávění zajatců byla prvním autentickým popisem

indiánského života a zvyků, navíc s obvykle velmi

dramatickým líčením přepadení srubů či vozů, spáchaných

masakrů a dlouhých cest divočinou, ukončených

divokými slavnostmi doprovázenými mučením a upalováním

zajatců.

Byla to ale též líčení všedního života indiánů, lovu

medvědů a bizonů, konfliktů mezi jednotlivými kmeny,

jejich rodinného života a fascinujících procedur indiánských

šamanů a čarodějů, jež bylo pro bělochy těžké

si vůbec představit.

Konflikt mezi indiány a bělochy začal ihned po jejich

příchodu na severoamerický kontinent. Kulturní rozdíl

mezi oběma skupinami byl tak propastný, že se často

navzájem nepovažovali za lidi. K tomu se přidal boj

o životní prostor, jehož význam v posledním období

zcela převládl.

Již počátkem 16. století prováděli Španělé nájezdy

na severní pobřeží Mexického zálivu, zajímali indiány

a prodávali je v Karibiku do otroctví. Později se zde

začali i usazovat a nastaly konflikty. Obecně známá je

příhoda z puebla na messe Acoma. V roce 1598 dostal

Juan de Onate povolení kolonizovat oblast Nového

Mexika a začal krajinu prozkoumávat. Jedna z jeho

skupin, čítající asi 30 vojáků, dorazila do Acomy. Zde

byla sice přátelsky přijata, ale poté došlo ke konfliktu

a 11 z jeho mužů bylo zabito. Onate v lednu 1599

uspořádal trestnou výpravu a jeho 70 vojáků s pomocí

děl osadu dobylo. Z 6 000 obyvatel bylo 500 mužů

a 300 žen a dětí zabito, dalších 500 krutě potrestáno –

bylo jim uřezáno chodidlo a byli odsouzeni do otroctví,

osada byla vypálena.

Angličané začali osidlovat Severní Ameriku v roce

1607, první osadníci se usadili na území Powhatanské

konfederace. Vztahy osadníků s indiány byly od počátku

složité, zprvu sice osadníci potřebovali pomoc indiánů

a ti naopak doufali v podporu při bojích s nepřáteli,

ale jakmile tyto kompenzace ztratily na významu,

nastoupilo okamžitě vzájemné násilí – první indiánská,

tzv. powhatanská válka, 1622–1632, 1644–1646. A brzy

následovaly další. První náš příběh je spojen s válkou

krále Filipa (1675–1676). Seznam válek a omezených

konfliktů mezi osadníky a indiány je dlouhý

a sahá až do prosince roku 1890, v němž masakrem

uWounded Knee skončila válka siouxská.

Nepochybně lze říci, že vztahy mezi osadníky a indiány

byly ovlivněny boji mezi evropskými velmocemi,

a později Spojenými státy, o dominanci na kontinentě,

do nichž byly často na obou stranách

najímány indiánské kmeny, přičemž odměnou jim byl

obvykle lup. Prvotní konflikt mezi Anglií a Francií

pokračoval v několika etapách (válka krále Viléma

1689–1697, válka královny Anny 1702–1713, válka krále

Jiřího 1744–1748, francouzská a indiánská válka

1754–1763) až do roku 1763, kdy se Britům podařilo

vypudit francouzské jednotky téměř z celého kontinentu.

V té době však britská armáda čítala již na

10 000 mužů a velmi zatěžovala americkou ekonomiku.

Vzápětí následovala americká revoluce (1775–1781),

ale konflikt mezi Brity a Američany pokračoval až do

roku 1814, byl ukončen tzv. válkou z roku 1812

(1812–1814). A po bojích s Mexikem následovala válka

občanská (1861–1865). Mnoho našich příběhů pochází

právě z období nepřátelství mezi kolonizujícími

mocnostmi, kdy byly vztahy mezi osadníky a indiány

velmi zjitřené.

VÁLKA KRÁLE FILIPA

Mary Rowlandsonová

Mary Whiteová se narodila v roce 1637 v Somersetshiru

v Anglii Johnovi a Joan West Whiteové ze South

Pethertonu jako páté z osmi dětí. Rodina Anglii opustila

někdy před rokem 1650, usadila se v Salemu, v kolonii

v Massachusettském zálivu, odkud se v roce 1653

přestěhovala do massachusettského pohraničního Lancasteru.

Zde se Mary v roce 1656 provdala za reverenda

Josepha Rowlandsona, syna Thomase Rowlandsona

z Ipswiche v Connecticutu. Mezi lety 1658 a 1669 se

páru narodily čtyři děti, přičemž jejich první dcera záhy

zemřela.

Během války krále Filipa, za svítání 10. února 1675,

Lancaster napadli indiáni kmenů Narrangansetů,

Wampanoegů a Našavů. Rowlandsonová a její tři děti

Joseph, Mary a Sarah, patřily k těm, kteří padli do zajetí.

Jedenáct týdnů a pět dnů byla nucena se svými

dětmi doprovázet indiány prchající divočinou na útěku

před koloniálními milicemi. Později popsala, jak těžkým

podmínkám byli po dobu zajetí vystaveni. 2. května

1675 byla Rowlandsonová vykoupena ze zajetí částkou

20 liber, vybraných bostonskými ženami ve veřejné

sbírce, které v Redemption Rock v Princetonu, Massachusetts,

předal indiánům John Hoar z Concordu.

V roce 1677 přestěhoval reverend Rowlandson svou

rodinu do Wethersfieldu v Connecticutu, kde od dubna

téhož roku působil jako pastor. Zemřel ve Withersfieldu

v listopadu 1678. Církev stanovila jeho vdově penzi ve

výši 30 liber ročně. Mary Rowlandsonová s dětmi přesídlila

do Bostonu, kde sepsala zážitky ze svého zajetí.

Vydány byly v roce 1682 v Cambridgi ve státě Massachusetts

a téhož roku rovněž v Londýně. Badatelé tvrdili,

že se Rowlandsonová vydání svých vzpomínek nedočkala,

ve skutečnosti však žila ještě dlouhou řadu let.

6. srpna 1679 se provdala za kapitána Samuela Talcotta

a přijala jeho příjmení. Zemřela 5. ledna 1711

a svého druhého manžela přežila o plných osmnáct let.

Po návratu Rowlandsonová sepsala své zážitky ze zajetí

ve dvaceti samostatných povídkách. Během útoku

na Lancaster se stala svědkem vyvraždění přátel a rodiny,

přičemž indiáni některé z nich vysvlékli do naha

a rozpárali jim břicha. Po zajetí ji indiáni odvlekli i s její

nejmladší dcerou Sarah a po cestě do indiánské vesnice

obě trpěly hladem a ústrky. Sarah, které bylo šest

let a pět měsíců, zemřela krátce po příchodu do vesnice.

Indiáni drželi Mary a její zbývající přeživší děti odděleně

a prodávali je jako zboží, dokud se Mary nakonec

opět neshledala se svým manželem. Po dobu pobytu

v zajetí Rowlandsonová hledala útěchu v bibli a její popis

těchto událostí je protkán verši a odkazy, popisujícími

podobné podmínky, za jakých byla držena.

Kniha Rowlandsonové se ve své době stala bestsellerem

a během jediného roku se dočkala čtyř vydání. Napětí

mezi kolonisty a původními obyvateli, především

po ukončení války krále Filipa, představovalo zdroj

obav. Lidé se obávali, že přijdou o spojení s vlastním

společenstvím. Velmi se proto zajímali o zážitky těch,

kdo se jako zajatci indiánů ocitli „na druhé straně“

a dokázali se vrátit zpět mezi kolonisty. Mnozí sečtělí

Angličané již znali popisy zajetí od britských námořní-

ků a dalších lidí, kteří upadli do zajetí v oblasti severní

Afriky a na Blízkém východě.

Kniha získala Rowlandsonové významnou pozici v dějinách

americké literatury. Popis zajetí a vykoupení paní

Mary Rowlandsonové je často citovaným příkladem zážitků

ze zajetí, důležitého žánru americké literatury, využívaného

Jamesem F. Cooperem, Ann Bleeckerovou,

Johnem Williamsem a Jamesem Seaverem. Rowlandsonová

se zblízka seznámila se svými indiánskými únosci,

a její kniha je proto přitažlivá rovněž jako svědectví

o styku obou kultur.

Desátého února 1675 přišli indiáni ve velkém počtu

na Lancaster. Poprvé se objevili při východu slunce.

Uslyšeli jsme výstřely a vyhlédli jsme ven. Několik

domů hořelo a kouř stoupal k nebi. Z jednoho z domů

bylo vyvlečeno pět osob, otci a matce s kojencem

indiáni rozbili hlavy a ostatní dvě odtáhli pryč živé. Jiní

indiáni přepadli dva muže jdoucí patrně za nějakými

pochůzkami, jednomu rozbili hlavu, ale druhému se

podařilo uprchnout. Avšak dalšího, který se také běžel

skrýt, postřelili a ten poraněn padl k zemi. Prosil o život

a sliboval jim peníze (jak mi pak indiáni řekli), ale

nevyslyšeli jej, nýbrž praštili po hlavě, svlékli donaha

a rozřízli mu břicho. Další, když viděl kolem své stodoly

množství indiánů, dal život v sázku a vyšel ven,

ale byl okamžitě zastřelen. V tomto duchu tito vražední

lumpové pokračovali, pálili a ničili vše kolem sebe.

Nakonec přišli k našemu domu a obklíčili jej – a tento

den se brzy stal nejsmutnějším, který kdy mé oči spatřily.

Dům stál na úpatí kopce, někteří z indiánů se k němu

dostali přes kopec, další vnikli do stodoly a ostatní

hledali úkryt, kde se dalo. Ze všech stran stříleli na

dům, takže se zdálo, že kulky létají, jako když padá

déšť, a brzy byl jeden z mužů zraněn, a pak druhý a tře-

tí. Asi za dvě hodiny (podle mého odhadu utvořeného

v této neklidné chvíli) se dostali k domu a rozhodli se

jej zapálit (pomocí lnu a konopí, které našli ve stodole,

přičemž proti tomu nebylo obrany, pouze dvě opevnění

v protějších rozích dvora, z nichž jedno nebylo dokončeno).

Oheň ihned vzplál, jeden z mužů se odvážil ven

a uhasil jej, ale indiáni rychle oheň podpálili znovu

a již se jej uhasit nepodařilo. Teď nastala ta hrozná

chvíle, o níž jsem často slýchávala (v dobách války,

když se přihodila jiným), ale teď ji spatřily mé vlastní

oči. Někteří v našem domě bojovali o své životy, jiní

leželi na podlaze v krvi, dům nad našimi hlavami byl

v plamenech, a pokud bychom vyklouzli ven, krvaví

pohani byli připraveni rozbít naše hlavy. Slyšela jsem

matky a děti vzlykat pro sebe i k ostatním „Bože, co si

máme počít?“ Vzala jsem své děti (a dceru své sestry)

a chystala se vyjít z domu, ale jen jsem se ukázala ve

dveřích, začaly indiánské kulky rachotit po zdech tak

hustě, jako by na ně někdo hodil plné hrsti kamenů,

takže jsme byli rádi, že jsme se dostali zpět………………..