Únik do Říše

KAPITOLA 1

Za svítání přišla od ruského pobřeží mlha.

Zpočátku to nebylo nic víc než pár zbloudilých, ztěží

pozorovatelných šedých obláčků. Štíhlý ocelový

trup U-70, jenž každičkým svým centimetrem vypadal

vskutku jako dravec zabiják, kterým ponorka byla,

proplouval stálou rychlostí deseti uzlů klidným mořem

a hlídka na můstku vypadala, že si houstnoucí mlhy

ani nevšimla. Obláčky zlehka a tiše zahalily ponorku,

houstly a houstly, až se palubní hlídky v tenkých letních

uniformách chvěly zimou a velitelská věž se celá

orosila chladným kondenzátem. Pobřeží se pomalu začalo

ztrácet z dohledu.

Jak se postupně ochlazovalo a ze soustředěných

ošlehaných tváří důstojníků na můstku odkapávala

vlhkost, jejich původní dobrá nálada se vytratila. Natahovali

krky a snažili se proniknout šedou tmou, náhle

ponoření v tísnivou mrazivou letargii. Kořist, kterou

stopovali už více než týden, kdy vypluli z Varny podél

pobřeží Černého moře, jim znovu unikla. Tahle náhlá

mlha to všechno zazdila.

Operační nasazení U-70 proti sovětskému námořnictvu

v tomto, jak se počítalo, teplém vnitrozemském

moři, brzy skončí a posádku převezou vlakem přes celou

Evropu a vrhnou do rozhodně daleko krutější bitvy

v Atlantiku, v níž byla v roce 1943 jen malá šance

na přežití déle než několik týdnů. Ani „staří mazáci“

a mezi nimi pár zbývajících es totiž už nemohli obe-

lstít drtivou převahu Angloameričanů s jejich doprovodnými

letadlovými loděmi, radarem a všemi zatracenými

protiponorkovými zařízeními.

„Potopíme Stalina, lordi*),“ horoval jejich velitel

kapitánporučík Harsch před vyplutím z Varny. „Bolševickou

pýchu Černomořského loďstva pošleme ke dnu

a minimálně do konce roku si budeme žít jako králové.

Nebude žádnej severní Atlantik, na to vám dávám svý

slovo!“

„Ale kde ten zpropadený Stalin je?“ ptal se v duchu

Leutnant zur See Christian Jungblut, zástupce velitele

U-70, který stál na mokrém můstku vedle kapitána

s očima přimhouřenýma do štěrbin. Jeho drsně pohledná

tvář byla ztuhlá a upjatá, jak se snažil proniknout

šedivým závojem mořské mlhy. Jeho osobně vyhlídka

na návrat do hořké bitvy v severním Atlantiku

neděsila. Angloamerickou uličkou hanby už běžel čtyřikrát

a pokaždé přežil. Zase to zvládne.

Bál se však o posádku. Všichni to byli zelenáči

s mlíkem na bradě, až na hrstku ostřílených poddůstojníků

jako byl Frenssen. Jak si asi tihle nezkušení mladíci

povedou proti nelítostným Angličanům, kteří bojovali

s ponorkami už od roku 1939? Dokázal si

představit, že nijak dobře. Pohlédl na hladké mladistvé

tváře hlídek na mokré kluzké palubě pod sebou a zamračil

se. Potřebovali čas a výcvik – a ne málo – než

mohli doufat, že úspěšně dokáží čelit nesmlouvavým

a krutým kapitánům anglického Královského námořnictva.

Angláni si je dají k snídani a zbytky vyplivnou

s tím odporným čajem, který neustále chlemtají, když

zrovna nepijí růžový gin.

U-70 se hlemýždím tempem plazila klidnou, nehybnou

hladinou Černého moře. Mlha ještě více zhoustla.

Harsch zdvojil hlídky, kterých nyní byla plná paluba.

Jak se loď prodírala vlhkým příšeřím a pátrala po nepolapitelném

Stalinu, napínali uši za sebemenším zvukem.

Dole v zatuchlých, zeleně osvětlených útrobách

ponorky, kde to páchlo motorovou naftou a lidským

potem, se operátoři hydrofonů krčili nad svými přístroji,

se sluchátky pevně přitisknutými k uším upírali

oči na ciferníky a tváře měli zalité potem, jak se snažili

zachytit tiché pulzování lodních šroubů. Vzduch byl

nabitý nervózním, napjatým očekáváním. Kde ti zatracení

Rusové vězí?

Jungblut pozoroval kapitána a říkal si, že ho sžírá

netrpělivost. Nikdy nepotkal člověka, na němž by byl

jeho vnitřní žár tolik patrný. Zoufale toužil po slávě.

I teď si rukama překvapivě jemnýma na tak velkého

muže přejížděl po krku, jako by hmatal po uklidňujícím

tvaru Rytířského kříže, který na rozdíl od Christianova

jeho krk dosud nezdobil.

Harsch, přestože to byl také „starý mazák“, který na

ponorce sloužil jako kadet už v roce 1918, neměl ve

válce štěstí. Znovu a znovu vyjížděl na hlídky plný vysokých

očekávání skvělého úlovku a pokaždé se sklíčeně

vracel, když jeho zářezy představovaly jen malotonážní

anglické obchodní lodě nebo rybářské čluny.

V roce 1941, když ještě Spojenci drželi Řecko, jednou

spatřil jejich vojenský vlak supící po pobřežní železnici

a ve svém zoufalství, že je stále bez vyznamenání,

na něj vystřelil a rozsekal lokomotivu na kousky. Kdykoli

se pak objevil v důstojnické jídelně, dělali si z něj

legraci: „Podívejte kdo přišel, chlapi! Zabiják vlaků!“

Christian Jungblut pustil z hlavy velitele a soustředil

se na svůj úkol. Neozýval se žádný jiný zvuk než

tlumené monotónní bručení dieselů pomalu plující ponorky

a napjaté kroky palubních hlídek napínajících

zrak šedým příšeřím. Z nitra lodi vystrčil hlavu „Slizoun“,

lodní kuchař.

„Kapitáne, negří pot s pořádnou kapkou ohnivý

vody!“

Ale Harsch jeho nabídku kávy oživené šnapsem

ignoroval. Patrně ho vůbec neslyšel a umaštěný kuchař

s nevojensky dlouhými rozcuchanými vlasy se zamručením

zase zmizel uvnitř. Dvakrát hlídky vzrušeně vykřikly,

že na levoboku a pak na pravoboku něco je. Ale

v obou případech šlo o planý poplach a velitel na ně

s očima sršícíma vztekem chrlil nelítostný proud

sprostých nadávek.

Kolem čtvrté toho červnového odpoledne, když byla

mlha hustá jako hamburská hrachová polévka, se

Christian Jungblut chystal pro tento den vzdát pátrání

po Stalinu. Znal Ivany. Jejich rádio a radar byly značně

primitivní. Většinu kontaktů navazovali vizuálně.

Jakmile nic neviděli, většina kapitánů sovětské flotily

zamířila do bezpečí nejbližšího přístavu. Pýcha sovětského

loďstva, bitevní loď Stalin, s největší pravděpodobností

mířila zpět do Sevastopolu. Takže se právě

chystal navrhnout veliteli, ať se ponoří, aby se posádka

mohla najíst a odpočinout si, když se zdola ozvalo naléhavé

volání.

„Achtung, Brücke! Máme nějaký zvuk, pane kapitáne!“

„Tady kapitán,“ promluvil Harsch prudce do zvukovodné

roury. „Jste si jistí, že to není hejno ryb?“ Christian

si všiml jeho skoro zoufalé touhy v drsném obličeji,

aby měl operátor pravdu.

„Ano, pane kapitáne,“ linul se zdola vzrušený mladý

hlas. „Rozhodně žádné ryby. Jasně a zřetelně slyším

lodní šrouby. Velké šrouby.“

Harsch se otočil k Christianovi a oči mu nadšeně

plály.

„Slyšel jste to, první? To může být on – Stalin!“

„Ale, pane kapitáne,“ namítal chabě Christian,

„Stalin se už určitě vrátil…“

„Objekt vlevo vpředu, pane kapitáne!“

Christian i Harsch střelili pohledem k palubě. Byl to

Hinze, sedmnáctiletý mladíček, dobrovolník z námoř-

ní odnože Hitlerjugend a nejmladší člen posádky. Hezký

blonďáček skoro vyskočil radostí a natahoval ruku

směrem, kterým cosi zahlédl v převalujících se chuchvalcích

mlhy.

Oba muži na můstku zároveň popadli své dalekohledy

a mladík si vzpomněl na základní výcvik, který

prodělal v Murwiku.

„Objekt, zelená nula jedna!“ zvolal předpisově.

„Velký hovno na vánočním stromku,“ vydechl úžasem

hlavní poddůstojník Frenssen, jehož masivní postava

se tyčila nad oběma důstojníky, „to je von! Zasraná

pýcha Ivanů. STALIN!“

A měl pravdu. Obrovský trup, jasně se rýsující

v protrhané mlze, nebylo možné si splést. Jako zarámovaná

do obrazu plula bitevní loď rychlostí sotva pěti

uzlů, jejích pětatřicet tisíc tun, dvě přední dělové věže

ukrývající největší lodní děla na světě, šest 120mm kanonů,

jediný elegantní komín za můstkem, kterým se

jasně odlišovala od zbytku černomořské flotily. A tato

velká bitevní loď neměla žádnou eskortu. Na dohled

nebyl jediný torpédoborec.

Dlouhou chvíli na ni omámeně hleděli jako tupci

s otevřenými pusami, než ji téměř okamžitě opět pohltila

převalující se šedá mlha. Pomalu, velice pomalu se

kapitánporučík Harsch s nevěřícím výrazem otočil

k Christianovi.

„Byl to… Opravdu jsem viděl – Stalina?“ koktal.

Kdykoli jindy by se asi Christian při pohledu na velitele

rozesmál, ale pak si vzpomněl, jaké to bylo, když

sám jako mladý bažant poprvé spatřil velkou válečnou

loď, kterou se chystali potopit. Takže místo smíchu

řekl vážně: „Ano, pane kapitáne, viděl.“

„Ta silueta se nedala s ničím splést!“ skočil mu

Harsch vzrušeně do řeči. „Byl to on!“ Otočil se k hlídce

na palubě.