Žánry
Autoři
Série
Buďte o krok napřed!
Únik do Říše
od Vzpomínky Christiana Jungblutta se vracejí k roku 1943, kdy U-70 zaujímala strategickou pozici v Černém moři. Jejím úkolem bylo potopit chloubu sovětské flotily, bitevní loď Stalin. Avšak střetnutí se sovětskými ponorkami se jí stalo osudným a jediným východiskem byl návrat do Říše. U-70 s vyčerpanou a demoralizovanou posádkou se dostává až k břehům Sicílie, kde právě probíhá spojenecká invaze. Kapitán Harsch se rozhoduje pro sebevražednou misi, což je však příčinou nevyhnutelného střetu s posádkou.
KAPITOLA 1
Za svítání přišla od ruského pobřeží mlha.
Zpočátku to nebylo nic víc než pár zbloudilých, ztěží
pozorovatelných šedých obláčků. Štíhlý ocelový
trup U-70, jenž každičkým svým centimetrem vypadal
vskutku jako dravec zabiják, kterým ponorka byla,
proplouval stálou rychlostí deseti uzlů klidným mořem
a hlídka na můstku vypadala, že si houstnoucí mlhy
ani nevšimla. Obláčky zlehka a tiše zahalily ponorku,
houstly a houstly, až se palubní hlídky v tenkých letních
uniformách chvěly zimou a velitelská věž se celá
orosila chladným kondenzátem. Pobřeží se pomalu začalo
ztrácet z dohledu.
Jak se postupně ochlazovalo a ze soustředěných
ošlehaných tváří důstojníků na můstku odkapávala
vlhkost, jejich původní dobrá nálada se vytratila. Natahovali
krky a snažili se proniknout šedou tmou, náhle
ponoření v tísnivou mrazivou letargii. Kořist, kterou
stopovali už více než týden, kdy vypluli z Varny podél
pobřeží Černého moře, jim znovu unikla. Tahle náhlá
mlha to všechno zazdila.
Operační nasazení U-70 proti sovětskému námořnictvu
v tomto, jak se počítalo, teplém vnitrozemském
moři, brzy skončí a posádku převezou vlakem přes celou
Evropu a vrhnou do rozhodně daleko krutější bitvy
v Atlantiku, v níž byla v roce 1943 jen malá šance
na přežití déle než několik týdnů. Ani „staří mazáci“
a mezi nimi pár zbývajících es totiž už nemohli obe-
lstít drtivou převahu Angloameričanů s jejich doprovodnými
letadlovými loděmi, radarem a všemi zatracenými
protiponorkovými zařízeními.
„Potopíme Stalina, lordi*),“ horoval jejich velitel
kapitánporučík Harsch před vyplutím z Varny. „Bolševickou
pýchu Černomořského loďstva pošleme ke dnu
a minimálně do konce roku si budeme žít jako králové.
Nebude žádnej severní Atlantik, na to vám dávám svý
slovo!“
„Ale kde ten zpropadený Stalin je?“ ptal se v duchu
Leutnant zur See Christian Jungblut, zástupce velitele
U-70, který stál na mokrém můstku vedle kapitána
s očima přimhouřenýma do štěrbin. Jeho drsně pohledná
tvář byla ztuhlá a upjatá, jak se snažil proniknout
šedivým závojem mořské mlhy. Jeho osobně vyhlídka
na návrat do hořké bitvy v severním Atlantiku
neděsila. Angloamerickou uličkou hanby už běžel čtyřikrát
a pokaždé přežil. Zase to zvládne.
Bál se však o posádku. Všichni to byli zelenáči
s mlíkem na bradě, až na hrstku ostřílených poddůstojníků
jako byl Frenssen. Jak si asi tihle nezkušení mladíci
povedou proti nelítostným Angličanům, kteří bojovali
s ponorkami už od roku 1939? Dokázal si
představit, že nijak dobře. Pohlédl na hladké mladistvé
tváře hlídek na mokré kluzké palubě pod sebou a zamračil
se. Potřebovali čas a výcvik – a ne málo – než
mohli doufat, že úspěšně dokáží čelit nesmlouvavým
a krutým kapitánům anglického Královského námořnictva.
Angláni si je dají k snídani a zbytky vyplivnou
s tím odporným čajem, který neustále chlemtají, když
zrovna nepijí růžový gin.
U-70 se hlemýždím tempem plazila klidnou, nehybnou
hladinou Černého moře. Mlha ještě více zhoustla.
Harsch zdvojil hlídky, kterých nyní byla plná paluba.
Jak se loď prodírala vlhkým příšeřím a pátrala po nepolapitelném
Stalinu, napínali uši za sebemenším zvukem.
Dole v zatuchlých, zeleně osvětlených útrobách
ponorky, kde to páchlo motorovou naftou a lidským
potem, se operátoři hydrofonů krčili nad svými přístroji,
se sluchátky pevně přitisknutými k uším upírali
oči na ciferníky a tváře měli zalité potem, jak se snažili
zachytit tiché pulzování lodních šroubů. Vzduch byl
nabitý nervózním, napjatým očekáváním. Kde ti zatracení
Rusové vězí?
Jungblut pozoroval kapitána a říkal si, že ho sžírá
netrpělivost. Nikdy nepotkal člověka, na němž by byl
jeho vnitřní žár tolik patrný. Zoufale toužil po slávě.
I teď si rukama překvapivě jemnýma na tak velkého
muže přejížděl po krku, jako by hmatal po uklidňujícím
tvaru Rytířského kříže, který na rozdíl od Christianova
jeho krk dosud nezdobil.
Harsch, přestože to byl také „starý mazák“, který na
ponorce sloužil jako kadet už v roce 1918, neměl ve
válce štěstí. Znovu a znovu vyjížděl na hlídky plný vysokých
očekávání skvělého úlovku a pokaždé se sklíčeně
vracel, když jeho zářezy představovaly jen malotonážní
anglické obchodní lodě nebo rybářské čluny.
V roce 1941, když ještě Spojenci drželi Řecko, jednou
spatřil jejich vojenský vlak supící po pobřežní železnici
a ve svém zoufalství, že je stále bez vyznamenání,
na něj vystřelil a rozsekal lokomotivu na kousky. Kdykoli
se pak objevil v důstojnické jídelně, dělali si z něj
legraci: „Podívejte kdo přišel, chlapi! Zabiják vlaků!“
Christian Jungblut pustil z hlavy velitele a soustředil
se na svůj úkol. Neozýval se žádný jiný zvuk než
tlumené monotónní bručení dieselů pomalu plující ponorky
a napjaté kroky palubních hlídek napínajících
zrak šedým příšeřím. Z nitra lodi vystrčil hlavu „Slizoun“,
lodní kuchař.
„Kapitáne, negří pot s pořádnou kapkou ohnivý
vody!“
Ale Harsch jeho nabídku kávy oživené šnapsem
ignoroval. Patrně ho vůbec neslyšel a umaštěný kuchař
s nevojensky dlouhými rozcuchanými vlasy se zamručením
zase zmizel uvnitř. Dvakrát hlídky vzrušeně vykřikly,
že na levoboku a pak na pravoboku něco je. Ale
v obou případech šlo o planý poplach a velitel na ně
s očima sršícíma vztekem chrlil nelítostný proud
sprostých nadávek.
Kolem čtvrté toho červnového odpoledne, když byla
mlha hustá jako hamburská hrachová polévka, se
Christian Jungblut chystal pro tento den vzdát pátrání
po Stalinu. Znal Ivany. Jejich rádio a radar byly značně
primitivní. Většinu kontaktů navazovali vizuálně.
Jakmile nic neviděli, většina kapitánů sovětské flotily
zamířila do bezpečí nejbližšího přístavu. Pýcha sovětského
loďstva, bitevní loď Stalin, s největší pravděpodobností
mířila zpět do Sevastopolu. Takže se právě
chystal navrhnout veliteli, ať se ponoří, aby se posádka
mohla najíst a odpočinout si, když se zdola ozvalo naléhavé
volání.
„Achtung, Brücke! Máme nějaký zvuk, pane kapitáne!“
„Tady kapitán,“ promluvil Harsch prudce do zvukovodné
roury. „Jste si jistí, že to není hejno ryb?“ Christian
si všiml jeho skoro zoufalé touhy v drsném obličeji,
aby měl operátor pravdu.
„Ano, pane kapitáne,“ linul se zdola vzrušený mladý
hlas. „Rozhodně žádné ryby. Jasně a zřetelně slyším
lodní šrouby. Velké šrouby.“
Harsch se otočil k Christianovi a oči mu nadšeně
plály.
„Slyšel jste to, první? To může být on – Stalin!“
„Ale, pane kapitáne,“ namítal chabě Christian,
„Stalin se už určitě vrátil…“
„Objekt vlevo vpředu, pane kapitáne!“
Christian i Harsch střelili pohledem k palubě. Byl to
Hinze, sedmnáctiletý mladíček, dobrovolník z námoř-
ní odnože Hitlerjugend a nejmladší člen posádky. Hezký
blonďáček skoro vyskočil radostí a natahoval ruku
směrem, kterým cosi zahlédl v převalujících se chuchvalcích
mlhy.
Oba muži na můstku zároveň popadli své dalekohledy
a mladík si vzpomněl na základní výcvik, který
prodělal v Murwiku.
„Objekt, zelená nula jedna!“ zvolal předpisově.
„Velký hovno na vánočním stromku,“ vydechl úžasem
hlavní poddůstojník Frenssen, jehož masivní postava
se tyčila nad oběma důstojníky, „to je von! Zasraná
pýcha Ivanů. STALIN!“
A měl pravdu. Obrovský trup, jasně se rýsující
v protrhané mlze, nebylo možné si splést. Jako zarámovaná
do obrazu plula bitevní loď rychlostí sotva pěti
uzlů, jejích pětatřicet tisíc tun, dvě přední dělové věže
ukrývající největší lodní děla na světě, šest 120mm kanonů,
jediný elegantní komín za můstkem, kterým se
jasně odlišovala od zbytku černomořské flotily. A tato
velká bitevní loď neměla žádnou eskortu. Na dohled
nebyl jediný torpédoborec.
Dlouhou chvíli na ni omámeně hleděli jako tupci
s otevřenými pusami, než ji téměř okamžitě opět pohltila
převalující se šedá mlha. Pomalu, velice pomalu se
kapitánporučík Harsch s nevěřícím výrazem otočil
k Christianovi.
„Byl to… Opravdu jsem viděl – Stalina?“ koktal.
Kdykoli jindy by se asi Christian při pohledu na velitele
rozesmál, ale pak si vzpomněl, jaké to bylo, když
sám jako mladý bažant poprvé spatřil velkou válečnou
loď, kterou se chystali potopit. Takže místo smíchu
řekl vážně: „Ano, pane kapitáne, viděl.“
„Ta silueta se nedala s ničím splést!“ skočil mu
Harsch vzrušeně do řeči. „Byl to on!“ Otočil se k hlídce
na palubě.
Autor: | Kessler, Leo |
Překladatel: | Lusk, Jan |
Název: | Únik do Říše |
Původní název: | Flight to the Reich |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-305-2 |
Vazba: | vázaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 208 |
Vydání: | 1. |
Datum vydání: | 2.6.2010 |