Ti za řekou

ÚVOD

Vyšel ven, aby si mě v kleci prohlédl, neboť jsem mu

patřil.

Byl jsem jako nový závodní kůň, jenž ho pořád zajímá

natolik, že ho navštěvuje v noci, zatímco ostatní

spí. Seděl tam se zkříženýma nohama na vlhké zemi,

nedbal na lehký déšť, který ho skrápěl. Nestačil

mu uhasit doutník, ale dokázal mi promáčet zbitá

záda; dost na to, aby mě kosti v těle zábly jako

chladný cín.

Upadal jsem do dřímoty a zase se probíral. Možná

tam byl už hodinu předtím, než jsem si ho všiml.

„Ty tady venku umřeš,“ ozval se.

Neřekl to proto, aby mě vylekal.

Prostě to jen tak řekl.

„Ano,“ přisvědčil jsem.

Poprvé mě napadlo, že mě možná snědí. Pak

jsem tu myšlenku zamítl; kdyby mě chtěli sníst, nenechali

by si mé maso takhle kazit. Nedávali by mi

tak málo jídla. Nebyl jsem pro ně k snědku dost

dobrý.

„Nejsem pro vás k snědku dost dobrý,“ zamumlal

jsem do deště, příliš unavený na to, abych volil mezi

myšlením a mluvením. Vy ani já bychom to neslyšeli.

Ale oni měli výtečný sluch.

„Možná jen srdce,“ pravil bez ironie či dvojsmyslu.

Nebylo to jako mluvit s člověkem. Působil jen jako

stín na pozadí jiných stínů.

„Dobrá,“ řekl jsem.

Představa, že mi sní srdce, mi připadala správná

a konečná. Chtělo se mi odebrat se k mrtvým. Chtělo

se mi otupět a oslepnout a zbavit se paměti. Ale to se

nestalo.

Vzpomínky mi zůstaly.

Zvlášť ty, o něž jsem nestál.

PRVNÍ KAPITOLA

Začalo to takhle.

Zastavili jsme s Eudorou na příjezdové cestě,

až štěrk pod koly zarachotil. Jakmile se před námi

objevil dům, vyjekla.

„Ten je náš, Frankie? Vážně je celý náš?“

„Podle papírů ano.“

„Je tak žluťoučký. Asi mu budu říkat Kanárkový

domek. Jsi pro, nebo ti to připadá pitomé?“

„Kanárkový domek, to se mi líbí.“

Zašklebila se a bleskla po mně svýma dvoubarevnýma

očima: jedno měla šedé jako jezero, druhé

zelené jak mělké vody. Nejčarovnější oči, jaké jsem

kdy viděl nebo uvidím.

„Pojďme chvilku jen tak sedět a koukat. Zažijeme

v tom domě báječné časy, ale ještě nevíme jaké, tak

prostě zůstaňme u toho. Myslím u těch možností.“

„Dobře.“

„Nebo ještě líp: budeme si malovat všechno, co tu

chceme zažít. Umíš si představit, že se pomilujeme

na schodišti? Do hodiny?“

„Klidně.“

„A přeneseš mě přes práh?“

„To si nechme na svatbu. A pokud se nikdo nebude

dívat. Jsme už přece manželé, zapomněla jsi?

Aspoň před sousedy.“

„Sousedi. Uvažuju, za jak dlouho se s nimi spřátelíme.

Dovedeš si představit, že si zveme přátele na

večeři?“

„Jistě.“

„A co tohle: my dva jako staří manželé, jak sedíme

na verandě. Držíme se za ruku a tou druhou odháníme

mouchy. Tohle si umíš představit?“

„Vůbec ne.“ Zasmál jsem se.

„No, taky mě asi neláká odhánět s tebou mouchy.“

A pak mě políbila tak lačně, že jsme se ke schodům

ani nedostali.

Stěhováci nepřijeli za největšího denního parna, ale

asi tak hodinu po něm, když horko převzalo definitivně

vládu, usadilo se pod okapy a verandami a ze

země pod nohama se vypařovala vlhkost. Obitý a rezavý

náklaďák s promáčknutým předním blatníkem

zastavil hned za mým vozem. Kdysi býval bílý. To

proto na něm krev vystupovala tak nápadně. Nebylo

jí moc, jen jako tah štětcem, ale čerstvý.

A ta promáčklina tam v Chicagu nebyla.

Řidič, vlídný černoch rozložité postavy s širokou

pohlednou tváří, si všiml, na co se dívám, když vypínal

motor. Za stěhovacím vozem páchl černý kouř.

Řidič slezl z kabiny. Za ním i jeho menší parťák. Držel

se u něj.

„Srazili jsme nějakýho čokla. Vyrazil zpod jednoho

domu jako blesk. A pak se tam zas vodplížil zpátky.“

„Jinak se jelo dobře?“

„No, už sem zažil horší věci, to teda musím říct.

Ale ty cesty tady vokolo sou pěkně hrbatý.“

Poznal jsem mu na očích, že zaznamenal Eudoru,

jak vyšla z domu. Každý se na Eudoru díval o chvíli

déle, než by se slušelo. Dokonce ještě předtím, než si

všiml jejích očí.

Došla ke mně a nabídla mužům kávové hrnky plné

vody.

„Lednička tu není, jinak bych vám přinesla studenou,“

omlouvala se.

Vypili ji rychle a poděkovali.

Vzala si hrnky zpátky a vrátila se do domu. Ten

hromotluk si spodkem dlaně otřel z očí pot, jen aby

se udržel a nemusel za ní civět, jak se vzdaluje. Mrňous

tak rafinovaný nebyl.

„Pustíme se do toho?“ zeptal jsem se a sundal

jsem si košili a brýle.

„To ne, pane Nichols. Zacáloval ste si to. Tak nám

akorát ukažte, kam chcete ty krabice.“

„Nesmysl. Tři s tím budou hotovi dřív než dva.

A pak se můžeme najíst.“

Stěhování bylo náročné, zvlášť kvůli tomu ohybu nahoře

na schodišti. Nejhorší byl můj psací stůl s roletkou.

Mohl jsem to nechat na těch najatých mužích,

ale připadal jsem si provinile. Člověk má pykat za

své výstřelky. Ale málem jsem na tom schodišti a na

tom stole nechal prsty. Možná je to povinná oběť za

všechno to skvělé, co se tu chystám napsat. Přistihl

jsem toho velkého černocha, jak se kouše zevnitř do

tváře a snaží se nesmát při pohledu na můj bolestný

škleb. Legrační obličeje mi jdou. Pak se mi podíval

na ruku a poprvé si všiml chybějícího prstu. Uhnul

očima.

Vyšel jsem ven, třepal rukou a objevil Doru, jak leží

na kapotě fordu. Rozložila se tam ladně hlavou dolů

a nechala si rozpáleným kovem hřát záda skrz tenké

šaty. Oči upírala někam tam, kde v korunách stromů

vězelo slunce. Klobouk se suchou růží ji sjel z hlavy

a ve vlasech se jí v tom světle rozhořelo zlato.

„Ještě tady usneš a dostaneš se do limbu,“ varoval

jsem ji. Dobře věděla, že limbus znamená v jednom

starém, už skoro zapomenutém jazyce předpeklí.

„Za to můžeš ty, Orville Francisi Nicholsi. Kdybys

mi nezakázal pomáhat s krabicemi, měla bych

na práci něco lepšího, než se tu povalovat a koukat,

zajímavější. To je fakt.“

Došel jsem k ní.

„Kromě toho, mám přes šedesát kilo, a pokud tě

mám poslechnout a nezvedat nic těžkého, nesmím

zvedat ani sama sebe.“

„Já tě zvednu.“

„Těma upocenýma udřenýma rukama prosím ne.“

Stejně jsem ji zvedl. Hýkal jsem přitom jako Klubko

ze Sna noci svatojánské a ona se smála a rozpustile

mě plácala.

„Ty zplavený krasavečku. Sundá si košili a hraje si

na proletáře.“

Namířil jsem si to zpátky do domu.

„A ty tvoje jemné italské botičky,“ zavolala za

mnou. „Kdo odtahá nahoru všechny ty tvé špičaté

botky, profesůrku?“

Než jsem vešel dovnitř, zaťal jsem ještě biceps

a předvedl jí svaly.

Když jsem ji našel o něco později, klečela v kuchyni

a pokoušela se nehtem palce přeříznout pásku na lepenkové

krabici. Vytáhla sadu stříbrných příborů z roku

1871, svatební dar své babičky. V tom stříbře byly

uloženy peníze z Benton Harboru, z rozlehlých dědových

ovocných sadů v Michiganu. Všechny kousky

zdobily vyryté růže a zuby vidliček byly tak jemné, až

se zdálo, že je vyrobili pro děti. Podívala se na svůj odraz

v kávové lžičce, zase obrácený. Rozpálila mě ještě

dřív, než poznala, že ji pozoruji. Dobrý bože, byl jsem

to ale zamilovaný. A to od samého začátku, když jsem

ji před těmi lety poprvé uviděl ve třídě. Vdaná dívka,

sedávala vpředu. Tvrdohlavá a zábavná studentka, budoucí

učitelka. Bohatá dceruška, která nestála o tatíčkovy

peníze, pokud se s nimi pojila pravidla.

Nechal jsem ji v kuchyni a v obývacím pokoji jsem

málem vrazil do toho mohutného stěhováka s mým

dělem v náruči. Nebylo to pravé dělo, spíš něco jako

přerostlá brokovnice, prvně použitá na palubě nějaké

lodi v osmnáctém století, a za občanské války pak

proměněná na hrubou konfederační polní zbraň. Ládovala

se broky a kosila muže a koně nablízko. Nějaký

šikovný tesař ji dokonce namontoval na malý

vozík, aby ji mohla táhnout mula. Občas jsem z ní

střílel na Den nezávislosti. Rachot mi nevadil, pokud

jsem ho vydával sám.

„…válčit, pane Nichols?“ uslyšel jsem konec otázky

stěhováka. Jak jsem měl ve zvyku, odpověděl jsem

na to nejpravděpodobnější, na co se mohl ptát. Když

člověku neslouží sluch, naučí se podobné triky.

„Ano, byl jsem,“ odpověděl jsem. „Pěchota. Třiatřicátá

divize.“

„Ne, pane. Já se ptal, jestli chcete s tímhletím dělem

válčit. Ale já taky sloužil. Ke zbraním mě nepustili,

ale napadlo je, že bych moh tahat náklady v docích.

No jo, jenom jedinkrát za život sem si dáchl,

když se vykládala zátěž, a to tehdá, když sem se narodil.“

Zasmál jsem se s ním, i když to nejspíš říkal už

potisící. Dokař. Nejspíš byl v Brestu, když jsem tam

připlul na Mount Vernonu. Jedna z černých tváří, ze

kterých Strýček Sam udělal stádo mul a které jsme

na své cestě ke slávě ignorovali. Mizerný úděl, pomyslel

jsem si tehdy.

„Kam to chcete? A co ten soudek prachu?“

„Do pracovny nahoře, prosím.“

Všechny darebné mužské věci putovaly do pracovny.

Cokoli vybuchovalo, střílelo, bylo ostré nebo

obsahovalo víc alkoholu než víno, patřilo do pracovny.

Bylo-li to vyrobeno ze dřeva nebo kůže, pamatovalo

víc než padesát let a nemělo kraječky ani květi-

nový vzor, směřovalo to do pracovny. Psací stroj.

Glóbus. Knihy. Dalekohled. Likér Drambuie. Hodlal

jsem si ten zatracený pokoj zamilovat.

Naši hosté na večeři nebyli zvyklí sedávat u bíle prostřeného

stolu. Nejdřív se zdráhali, zvlášť ten menší

mužík, ale bylo vidět, že mají hlad. Ten obr – jmenoval

se John? James? Myslím, že to byl James – slupl

dva talíře masa a fazolí z konzervy a vypil nám poslední

pivo. Ochotně jsem ho podstoupil člověku,

kterého tolik potěšilo. Jedl jsem fazolky, ale maso

jsem jen honil po talíři.

„Odkdy nemáš rád maso?“ zeptala se Dora.

„Fazolky mi chutnají víc.“

Nechtěl jsem jí to říkat, ale maso z konzervy jsem

nedokázal pozřít po tom, co jsem ho spolykal takovou

spoustu ve Francii. Říkali jsme mu „starý Charley“;

stejně mizerný žvanec každý den a pak hvizd

a bláto a bláto a zas bláto. Všechno spojené s tou dobou

pro mě neslo nepříjemný cejch i po sedmnácti

letech.

Když muži odjeli – po vřelých díky, madam

a hodně štěstí a nemotorném couvání ze štěrkové

příjezdové cesty zpátky do Chicaga (Nebyl jsem

malinko smutný, že nejedu taky? Už tehdy, ještě

než na nás dopadly všechny ty neuvěřitelné a strašlivé

věci? Nesvrběla mě po těle touha po mém městě

na jezeře?) –, popadla mě Dora za paži a odvlekla

mě nahoru zasvětit postel.

Byla to stará, chatrná, rozvrzaná sloupková postel,

ale nikdo nás nemohl slyšet. Naši nejbližší

sousedi zaznamenají nanejvýš výkřik. V půlce

mě odstrčila, aby mohla otevřít okno a vypustit nashromážděné

horko z pokoje, ale vzal jsem si ji

tam na místě, jak klečela, a můj pot jí kapal na záda

a ona funěla z toho okna ven jak háravá čuba,

jak říkají Francouzi. A potom si vykouřila cigaretu,

vyfukovala kouř do listů jilmu hned za oknem

a nedbala na to, že jí prostěradlo, které si kolem

sebe omotala, zakrývá jenom jedno malé ňadro

s naběhlou bradavkou.