Žánry
Autoři
Série
Ti za řekou
od Ospalé městečko na jihu Spojených států s keříky čajových růží na náměstí, kudy jen málokdy projede automobil: ideální útočiště, chce-li člověk zahájit nový život s novou partnerkou a pustit se do psaní románu. Za poklidem venkovského života s jeho letitými zvyky a pověrami se ale skrývá zlo, se kterým žijí místní už po generace. Zlo, které vyžaduje oběti, nezastaví se před ničím a mstí se na nevinných. Zlo, které vychází z temného lesa na druhé straně řeky… Román Ti za řekou se odehrává v Americe mezi dvěma světovými válkami, v Americe sužované hospodářskou krizí, na americkém jihu, který ještě tak docela nezapomněl na otroctví. Navzdory varování se Frank Nichols s přítelkyní usadí v domě svých předků v malebném městečku Whitbrow. Poklidem venkova chce léčit své traumatické vzpomínky z války a profesní problémy a napsat román – historii pohnutých událostí na otrokářské plantáži svého praděda, dnes zarostlé kdesi v lesích na druhé straně řeky. Den po dni se Frank seznamuje s mozaikou svérázných postaviček, propletených vztahů a úsměvných venkovských tradic. Malebný obrázek ale postupně dostává trhliny a na světlo vychází strach, se kterým místní lidé žijí po celé generace. Napůl zapomenuté zlo si žádá oběti a číhá na svou příležitost. Číhá na Franka Nicholse…
ÚVOD
Vyšel ven, aby si mě v kleci prohlédl, neboť jsem mu
patřil.
Byl jsem jako nový závodní kůň, jenž ho pořád zajímá
natolik, že ho navštěvuje v noci, zatímco ostatní
spí. Seděl tam se zkříženýma nohama na vlhké zemi,
nedbal na lehký déšť, který ho skrápěl. Nestačil
mu uhasit doutník, ale dokázal mi promáčet zbitá
záda; dost na to, aby mě kosti v těle zábly jako
chladný cín.
Upadal jsem do dřímoty a zase se probíral. Možná
tam byl už hodinu předtím, než jsem si ho všiml.
„Ty tady venku umřeš,“ ozval se.
Neřekl to proto, aby mě vylekal.
Prostě to jen tak řekl.
„Ano,“ přisvědčil jsem.
Poprvé mě napadlo, že mě možná snědí. Pak
jsem tu myšlenku zamítl; kdyby mě chtěli sníst, nenechali
by si mé maso takhle kazit. Nedávali by mi
tak málo jídla. Nebyl jsem pro ně k snědku dost
dobrý.
„Nejsem pro vás k snědku dost dobrý,“ zamumlal
jsem do deště, příliš unavený na to, abych volil mezi
myšlením a mluvením. Vy ani já bychom to neslyšeli.
Ale oni měli výtečný sluch.
„Možná jen srdce,“ pravil bez ironie či dvojsmyslu.
Nebylo to jako mluvit s člověkem. Působil jen jako
stín na pozadí jiných stínů.
„Dobrá,“ řekl jsem.
Představa, že mi sní srdce, mi připadala správná
a konečná. Chtělo se mi odebrat se k mrtvým. Chtělo
se mi otupět a oslepnout a zbavit se paměti. Ale to se
nestalo.
Vzpomínky mi zůstaly.
Zvlášť ty, o něž jsem nestál.
PRVNÍ KAPITOLA
Začalo to takhle.
Zastavili jsme s Eudorou na příjezdové cestě,
až štěrk pod koly zarachotil. Jakmile se před námi
objevil dům, vyjekla.
„Ten je náš, Frankie? Vážně je celý náš?“
„Podle papírů ano.“
„Je tak žluťoučký. Asi mu budu říkat Kanárkový
domek. Jsi pro, nebo ti to připadá pitomé?“
„Kanárkový domek, to se mi líbí.“
Zašklebila se a bleskla po mně svýma dvoubarevnýma
očima: jedno měla šedé jako jezero, druhé
zelené jak mělké vody. Nejčarovnější oči, jaké jsem
kdy viděl nebo uvidím.
„Pojďme chvilku jen tak sedět a koukat. Zažijeme
v tom domě báječné časy, ale ještě nevíme jaké, tak
prostě zůstaňme u toho. Myslím u těch možností.“
„Dobře.“
„Nebo ještě líp: budeme si malovat všechno, co tu
chceme zažít. Umíš si představit, že se pomilujeme
na schodišti? Do hodiny?“
„Klidně.“
„A přeneseš mě přes práh?“
„To si nechme na svatbu. A pokud se nikdo nebude
dívat. Jsme už přece manželé, zapomněla jsi?
Aspoň před sousedy.“
„Sousedi. Uvažuju, za jak dlouho se s nimi spřátelíme.
Dovedeš si představit, že si zveme přátele na
večeři?“
„Jistě.“
„A co tohle: my dva jako staří manželé, jak sedíme
na verandě. Držíme se za ruku a tou druhou odháníme
mouchy. Tohle si umíš představit?“
„Vůbec ne.“ Zasmál jsem se.
„No, taky mě asi neláká odhánět s tebou mouchy.“
A pak mě políbila tak lačně, že jsme se ke schodům
ani nedostali.
Stěhováci nepřijeli za největšího denního parna, ale
asi tak hodinu po něm, když horko převzalo definitivně
vládu, usadilo se pod okapy a verandami a ze
země pod nohama se vypařovala vlhkost. Obitý a rezavý
náklaďák s promáčknutým předním blatníkem
zastavil hned za mým vozem. Kdysi býval bílý. To
proto na něm krev vystupovala tak nápadně. Nebylo
jí moc, jen jako tah štětcem, ale čerstvý.
A ta promáčklina tam v Chicagu nebyla.
Řidič, vlídný černoch rozložité postavy s širokou
pohlednou tváří, si všiml, na co se dívám, když vypínal
motor. Za stěhovacím vozem páchl černý kouř.
Řidič slezl z kabiny. Za ním i jeho menší parťák. Držel
se u něj.
„Srazili jsme nějakýho čokla. Vyrazil zpod jednoho
domu jako blesk. A pak se tam zas vodplížil zpátky.“
„Jinak se jelo dobře?“
„No, už sem zažil horší věci, to teda musím říct.
Ale ty cesty tady vokolo sou pěkně hrbatý.“
Poznal jsem mu na očích, že zaznamenal Eudoru,
jak vyšla z domu. Každý se na Eudoru díval o chvíli
déle, než by se slušelo. Dokonce ještě předtím, než si
všiml jejích očí.
Došla ke mně a nabídla mužům kávové hrnky plné
vody.
„Lednička tu není, jinak bych vám přinesla studenou,“
omlouvala se.
Vypili ji rychle a poděkovali.
Vzala si hrnky zpátky a vrátila se do domu. Ten
hromotluk si spodkem dlaně otřel z očí pot, jen aby
se udržel a nemusel za ní civět, jak se vzdaluje. Mrňous
tak rafinovaný nebyl.
„Pustíme se do toho?“ zeptal jsem se a sundal
jsem si košili a brýle.
„To ne, pane Nichols. Zacáloval ste si to. Tak nám
akorát ukažte, kam chcete ty krabice.“
„Nesmysl. Tři s tím budou hotovi dřív než dva.
A pak se můžeme najíst.“
Stěhování bylo náročné, zvlášť kvůli tomu ohybu nahoře
na schodišti. Nejhorší byl můj psací stůl s roletkou.
Mohl jsem to nechat na těch najatých mužích,
ale připadal jsem si provinile. Člověk má pykat za
své výstřelky. Ale málem jsem na tom schodišti a na
tom stole nechal prsty. Možná je to povinná oběť za
všechno to skvělé, co se tu chystám napsat. Přistihl
jsem toho velkého černocha, jak se kouše zevnitř do
tváře a snaží se nesmát při pohledu na můj bolestný
škleb. Legrační obličeje mi jdou. Pak se mi podíval
na ruku a poprvé si všiml chybějícího prstu. Uhnul
očima.
Vyšel jsem ven, třepal rukou a objevil Doru, jak leží
na kapotě fordu. Rozložila se tam ladně hlavou dolů
a nechala si rozpáleným kovem hřát záda skrz tenké
šaty. Oči upírala někam tam, kde v korunách stromů
vězelo slunce. Klobouk se suchou růží ji sjel z hlavy
a ve vlasech se jí v tom světle rozhořelo zlato.
„Ještě tady usneš a dostaneš se do limbu,“ varoval
jsem ji. Dobře věděla, že limbus znamená v jednom
starém, už skoro zapomenutém jazyce předpeklí.
„Za to můžeš ty, Orville Francisi Nicholsi. Kdybys
mi nezakázal pomáhat s krabicemi, měla bych
na práci něco lepšího, než se tu povalovat a koukat,
zajímavější. To je fakt.“
Došel jsem k ní.
„Kromě toho, mám přes šedesát kilo, a pokud tě
mám poslechnout a nezvedat nic těžkého, nesmím
zvedat ani sama sebe.“
„Já tě zvednu.“
„Těma upocenýma udřenýma rukama prosím ne.“
Stejně jsem ji zvedl. Hýkal jsem přitom jako Klubko
ze Sna noci svatojánské a ona se smála a rozpustile
mě plácala.
„Ty zplavený krasavečku. Sundá si košili a hraje si
na proletáře.“
Namířil jsem si to zpátky do domu.
„A ty tvoje jemné italské botičky,“ zavolala za
mnou. „Kdo odtahá nahoru všechny ty tvé špičaté
botky, profesůrku?“
Než jsem vešel dovnitř, zaťal jsem ještě biceps
a předvedl jí svaly.
Když jsem ji našel o něco později, klečela v kuchyni
a pokoušela se nehtem palce přeříznout pásku na lepenkové
krabici. Vytáhla sadu stříbrných příborů z roku
1871, svatební dar své babičky. V tom stříbře byly
uloženy peníze z Benton Harboru, z rozlehlých dědových
ovocných sadů v Michiganu. Všechny kousky
zdobily vyryté růže a zuby vidliček byly tak jemné, až
se zdálo, že je vyrobili pro děti. Podívala se na svůj odraz
v kávové lžičce, zase obrácený. Rozpálila mě ještě
dřív, než poznala, že ji pozoruji. Dobrý bože, byl jsem
to ale zamilovaný. A to od samého začátku, když jsem
ji před těmi lety poprvé uviděl ve třídě. Vdaná dívka,
sedávala vpředu. Tvrdohlavá a zábavná studentka, budoucí
učitelka. Bohatá dceruška, která nestála o tatíčkovy
peníze, pokud se s nimi pojila pravidla.
Nechal jsem ji v kuchyni a v obývacím pokoji jsem
málem vrazil do toho mohutného stěhováka s mým
dělem v náruči. Nebylo to pravé dělo, spíš něco jako
přerostlá brokovnice, prvně použitá na palubě nějaké
lodi v osmnáctém století, a za občanské války pak
proměněná na hrubou konfederační polní zbraň. Ládovala
se broky a kosila muže a koně nablízko. Nějaký
šikovný tesař ji dokonce namontoval na malý
vozík, aby ji mohla táhnout mula. Občas jsem z ní
střílel na Den nezávislosti. Rachot mi nevadil, pokud
jsem ho vydával sám.
„…válčit, pane Nichols?“ uslyšel jsem konec otázky
stěhováka. Jak jsem měl ve zvyku, odpověděl jsem
na to nejpravděpodobnější, na co se mohl ptát. Když
člověku neslouží sluch, naučí se podobné triky.
„Ano, byl jsem,“ odpověděl jsem. „Pěchota. Třiatřicátá
divize.“
„Ne, pane. Já se ptal, jestli chcete s tímhletím dělem
válčit. Ale já taky sloužil. Ke zbraním mě nepustili,
ale napadlo je, že bych moh tahat náklady v docích.
No jo, jenom jedinkrát za život sem si dáchl,
když se vykládala zátěž, a to tehdá, když sem se narodil.“
Zasmál jsem se s ním, i když to nejspíš říkal už
potisící. Dokař. Nejspíš byl v Brestu, když jsem tam
připlul na Mount Vernonu. Jedna z černých tváří, ze
kterých Strýček Sam udělal stádo mul a které jsme
na své cestě ke slávě ignorovali. Mizerný úděl, pomyslel
jsem si tehdy.
„Kam to chcete? A co ten soudek prachu?“
„Do pracovny nahoře, prosím.“
Všechny darebné mužské věci putovaly do pracovny.
Cokoli vybuchovalo, střílelo, bylo ostré nebo
obsahovalo víc alkoholu než víno, patřilo do pracovny.
Bylo-li to vyrobeno ze dřeva nebo kůže, pamatovalo
víc než padesát let a nemělo kraječky ani květi-
nový vzor, směřovalo to do pracovny. Psací stroj.
Glóbus. Knihy. Dalekohled. Likér Drambuie. Hodlal
jsem si ten zatracený pokoj zamilovat.
Naši hosté na večeři nebyli zvyklí sedávat u bíle prostřeného
stolu. Nejdřív se zdráhali, zvlášť ten menší
mužík, ale bylo vidět, že mají hlad. Ten obr – jmenoval
se John? James? Myslím, že to byl James – slupl
dva talíře masa a fazolí z konzervy a vypil nám poslední
pivo. Ochotně jsem ho podstoupil člověku,
kterého tolik potěšilo. Jedl jsem fazolky, ale maso
jsem jen honil po talíři.
„Odkdy nemáš rád maso?“ zeptala se Dora.
„Fazolky mi chutnají víc.“
Nechtěl jsem jí to říkat, ale maso z konzervy jsem
nedokázal pozřít po tom, co jsem ho spolykal takovou
spoustu ve Francii. Říkali jsme mu „starý Charley“;
stejně mizerný žvanec každý den a pak hvizd
a bláto a bláto a zas bláto. Všechno spojené s tou dobou
pro mě neslo nepříjemný cejch i po sedmnácti
letech.
Když muži odjeli – po vřelých díky, madam
a hodně štěstí a nemotorném couvání ze štěrkové
příjezdové cesty zpátky do Chicaga (Nebyl jsem
malinko smutný, že nejedu taky? Už tehdy, ještě
než na nás dopadly všechny ty neuvěřitelné a strašlivé
věci? Nesvrběla mě po těle touha po mém městě
na jezeře?) –, popadla mě Dora za paži a odvlekla
mě nahoru zasvětit postel.
Byla to stará, chatrná, rozvrzaná sloupková postel,
ale nikdo nás nemohl slyšet. Naši nejbližší
sousedi zaznamenají nanejvýš výkřik. V půlce
mě odstrčila, aby mohla otevřít okno a vypustit nashromážděné
horko z pokoje, ale vzal jsem si ji
tam na místě, jak klečela, a můj pot jí kapal na záda
a ona funěla z toho okna ven jak háravá čuba,
jak říkají Francouzi. A potom si vykouřila cigaretu,
vyfukovala kouř do listů jilmu hned za oknem
a nedbala na to, že jí prostěradlo, které si kolem
sebe omotala, zakrývá jenom jedno malé ňadro
s naběhlou bradavkou.
Autor: | Buehlman, Christopher |
Překladatel: | Chodilová, Dana |
Název: | Ti za řekou |
Původní název: | Those Across the River |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-504-9 |
Vazba: | vázaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 296 |
Vydání: | 1. |
Datum vydání: | 14.3.2012 |