Žánry
Autoři
Série
Buďte o krok napřed!
Testament hraběnky Tiefenfeldové
od Středoškolský profesor Petr Kropáček žije v poklidu a zaběhnutém řádu, a už ani nevzpomíná na své básnické pokusy, které nyní s nadhledem zahrnuje mezi své hříchy mládí. Ty však znovu razantně vstupují do jeho života – jejich obdivovatelka, hraběnka Tiefenfeldová, s níž se nikdy ani neviděl, mu odkazuje nejen zámek s polnostmi a parkem, ale též mladou černošskou studentku, jíž by se měl podle závěti stát adoptivním otcem. Situace jako stvořená pro bulvární tisk, který hned nafoukne bublinu pomluv a lží, jež uzavřeného profesora hluboce zraňují. A od této chvíle musí Petr Kropáček čelit nejen nedůvěře svého okolí, ale i zášti a nenávisti. Další brilantní sonda slavného psychiatra do hloubi lidské mysli a přediva mezilidských vztahů.
1.
Chvíli se přehraboval v aktovce a jako obvykle hledal
klíče. Kdo ví, čím to je, že se objemný svazek
vždycky schová někam na dno? Petr Kropáček hledal
klíče často, možno říci pravidelně. I tentokrát se
musel zastavit a opřít o zábradlí, ale zatracené klíče
najít nemohl.
„Že bych je nechal ve škole?“ napadlo ho. Zašátral
pro jistotu v kapse a něco tam cinklo. „No vida, tady
jsou!“ řekl si spokojeně. Ulevilo se mu.
Klíče a ovšem i brýle na čtení patřily k jeho neuralgickým
bodům, proto měl po bytě poschováváno
několik exemplářů, aby v případě potřeby něco drobného
přečíst byly vždy po ruce. Musel však konstatovat,
že na všech návodech jsou písmenka čím dál
menší, a ke své hrůze zjistil, že je schopen rozluštit
důležité informace jen pomocí lupy.
Spokojeně otevřel vstupní dveře a zastavil se
u schránek na dopisy. Zdálo se mu, že skrze otvory
vespodu spatřil nějaký bělající se kus papíru.
„Dobrý den, pane učiteli,“ ozvalo se mu za zády.
Podle hlasu to byla sousedka z posledního patra, která
pravidelně venčila svého tlustého jezevčíka a měla
pod kontrolou všechno, co se v okolí šustlo. „Copak
dneska tak brzy?“
Co je bábě do toho, pomyslel si, ale otočil se
a usmál. Proč by jí měl něco vysvětlovat? Co je jí do
toho!
„To víte, někdy dřív, někdy pozdě,“ řekl neutrálně
a odemkl schránku. Nemýlil se, něco bylo uvnitř, ale
nebyla to obálka ani obvyklá reklama z Lidlu. Jen
ale nedalo se z něj nic odhadnout, podací pošta
byla docela nečitelná.
Taková věc ho vždycky strašlivě rozrušila, i když
neměl proč, každý doporučený dopis, který měl uložený
na poště, ho naplnil nějakým narůstajícím neklidem
a musel se hned sebrat a jít vystát nekonečnou
frontu, aby se dověděl, co mu kdo posílá. A dopis
s pruhem, tedy s doručenkou, v něm kdovíproč vyvolával
podivné tušení nějaké nepříjemnosti. Chtěl to
mít co nejrychleji za sebou a mít jistotu.
Před tou vlezlou a zvědavou bábou nechtěl však
dát nic najevo. Vzal si obdélníkový pruhovaný papír
a složil do kapsy, zavřel schránku, a ani nečekal
na výtah, snad proto, aby nemusel dál konverzovat,
vyběhl do čtvrtého patra. Zadýchal se. A hned za
dveřmi, aniž by se vyzul, znovu začal zkoumat doručenku.
Nebylo pochyb, muselo to být něco extra
úředního, a to mu nahánělo strach. Co by to mohlo
být?
Něco od policie? V hlavě se mu vždycky začaly
honit nepříjemné a vtíravé myšlenky, které mu rozbušily
srdce.
Třeba jel někde moc rychle a zaznamenal ho radar?
Ale kdy a kde? Dneska se člověk přece nedoví,
jak na tom je, když nastřádá dvanáct bodů, ani neví
jak, seberou mu řidičský průkaz! Že by ho potkala
taková katastrofa? Jezdil opatrně a odpovědně, ale
co když někdy v zamyšlení překročil rychlost a zrovna
to tam ve skrytu záludně snímali? Nebo někde
vjel do křižovatky na poslední chvíli, když cvakla
červená? Jiný přestupek ho nenapadal. Jistý si být
nemůže nikdo! Co by si počal bez řidičského oprávnění?
Strašně by mu to narušilo život! Vůbec si
nedovedl představit, jak by si zorganizoval další existenci
bez auta. Nemohl by využívat „svého“ šoféra,
aby ho vozil, kde bude potřeba.
Tahle myšlenka se mu zavrtala do mozku jako červík
do jablka. Míval sklon ke katastrofickému vnímání
skutečnosti a i jeho manželka mu vyčítala, že ve
všem vždycky vidí jen tu nejhorší variantu. Nemohl
si pomoci, nepříjemné očekávání a nejistota v něm
vždycky probouzely úzkost, neuměl se jí ubránit
a nakonec ho docela ovládla a ochromila. Ano, to bude
předvolání od policie a čeká ho tam spousta nepříjemností!
Ale ať se snažil jak snažil, nenacházel
v paměti žádný důvod. To ho ovšem ještě víc zneklidňovalo.
Usedl na šatní lavici v předsíni a otáčel papír
v prstech, jako by doufal, že z nečitelného písma pošťačky
něco vyčte. Podle údaje tady byla v půl jedenácté
dopoledne! Copak si někdo může myslet, že
v tuhle dobu bude pracující člověk doma? To je nesmysl,
pošta by měla doručovat takovéhle zásadní
věci večer, když někoho najde doma. Přes den jsou
lidé v práci!
Takhle jen zneklidňují lidi, a ještě jim způsobují
trauma. Petr Kropáček byl takový, všechno si hodně
bral a musel o tom neustále přemýšlet, vracet se k tomu,
zkoumat a hloubat, dokud nezjistil, jak to je.
Teprve pak se uklidnil.
Odesílající pošta byla v Praze.
Třeba ho povolávají jako svědka, napadlo ho.
Ale svědka kvůli čemu? V jaké záležitosti? Třeba
se někdo známý rozvádí a chce, aby svědčil v jeho
prospěch! Možná se hádají o děti anebo neměli
předmanželskou smlouvu a vedou spory o dělení
majetku?
Ani tady ho nic nenapadalo. Tak to třeba není ani
od policie, ale od soudu. Nemohl by ho předvolávat
finanční úřad? Kvůli nějaké nejasnosti v daňovém
přiznání? Možná něco zapomněl a oni na to při kontrole
přišli? Ale co by to mohlo být? Nějaká hloupost
z minulosti, kterou nebude moci vysvětlit, třeba ho-
norář z časopisu, kvůli tomu narostlo penále, a teď
mu hrozí exekutor!
Napadaly ho stále nesmyslnější možnosti.
Možná to je od zdravotní pojišťovny anebo od sociálky,
našel se nedoplatek…
Točila se mu z toho hlava. Ani si neuvědomil, že
na něho překvapeně hledí dospívající dcera, která
prvním rokem studovala v Olomouci psychologii
a od té chvíle všechny doma zkoumavě pozorovala.
„Co je ti, tati? Stalo se něco?“
Zvedl hlavu a vzpamatoval se.
„Ne, nic. Jen jsem se tak zamyslel,“ snažil se nenápadně
ukrýt lístek do kapsy, ale dceři to nemohlo
uniknout.
„Co to máš?“ zeptala se podezřívavě.
„No… nějaká doručenka… něco mám uložené
u nás na poště. Ty jsi byla dneska celý den doma?“
„Jasně, učím se na zkoušku!“ Její hlas zněl vyčítavě.
„A nikdo tu nezvonil?“
„Ne, to bych slyšela!“ odsekla naštvaně a zmizela
ve svém pokoji.
Tak vida, ani se nenamáhají zjistit, jestli je někdo
doma, a rovnou napíšou papír!
Obvykle si po návratu z práce uvařil kávu a sedl si
k internetu, aby si přečetl aktuální zprávy. Dobrý rok
nekupoval noviny, stejně neměl nikdy čas, aby je podrobně
přečetl, takže postrádaly svůj základní smysl
– informovat. Stačilo mu, že proběhl titulky na Aktuálně.
cz, a dozvěděl se, co potřeboval. Rozčilovaly
ho na tom dvě věci: za prvé, že redaktoři internetového
zpravodajského portálu neumějí pravopis a měkké
či tvrdé „i“ v příčestí minulém jim dělá potíže,
zejména v ženském rodě, a pak ho zneklidňovala následná
diskuse pod článkem. Tolik vulgárnosti, hrubosti
a zaslepenosti ho vždy vyděsilo. Nechápal, kde
se v lidech bere tolik zloby a zaujaté nenávisti.
Tentokrát neměl stání, něco ho nutilo, aby vzal lísteček
a místo pohodlné čtvrthodinky s kávou u počítače
šel na poštu. Znal se. Věděl, že by se stejně na
nic pořádně nesoustředil a myšlenky by se mu stále
vracely k nevyjasněné doručence. Potřeboval mít jistotu.
Ať je jakákoliv.
Pošta byla malá a vždycky tam fungovalo jen jedno
okénko a u něj nekonečná fronta. Druhé okénko
se skrývalo za závěsem a jen podle pohybu jako na
tradičním čínském stínovém divadle bylo zřejmé, že
za ním někdo sedí a naplňuje administrativní práce,
místo aby odlehčil otevřené přepážce.
Přirozeně i tentokrát se fronta bezmocných čekatelů
táhla až ven na chodník. Kropáček se odevzdaně
postavil do fronty a snažil se myslet na něco jiného.
U přepážky někdo odesílal nejméně dvacítku služebních
doporučených dopisů, všichni přešlapovali a atmosféra
uvnitř pošty třaskavě narůstala, bylo jasné,
že stačí škrtnout.
„Jak to, že to tady ještě nemáte?“ prořízl houstnoucí
ticho rozčilený ženský hlas. „Mě nezajímá, že
jste to ještě nedali do počítače, já vám na počítač
kašlu, já jsem tady vystála frontu jako debil a nehnu
se, dokud mi to nevydáte. Nebudu sem kvůli vaší neschopnosti
chodit znovu! Udělejte si to, jak chcete!“
Fronta, do té doby odevzdaná a smířená s rolí bezmocných
čekatelů, ožila.
„No ovšem, kdyby si to uměli zorganizovat, nestáli
bychom tady vždycky jako blbci! Umějí jen
pořád zdražovat! Prý aby služby byly lepší. Prdlajs
lepší!“
„Máte pravdu!“ zabručel další. „Jsou to byrokrati
a nehledí na účel. Určitě si za to dávají pořádné odměny!“
Úřednice u přepážky vstala a někam odešla. Nejspíš
nijak nespěchala a chtěla tím dát frontě najevo,
že je jí jedno, co si o tom lidé myslí. Vrátila se za pět
minut a držela v ruce nějaký dopis, zřejmě našla, co
hledala………………………………………………
Autor: | Cimický, Jan |
Název: | Testament hraběnky Tiefenfeldové |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-378-6 |
Vazba: | vázaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 256 |
Vydání: | 1. |
Datum vydání: | 30.3.2011 |