Testament hraběnky Tiefenfeldové

1.

Chvíli se přehraboval v aktovce a jako obvykle hledal

klíče. Kdo ví, čím to je, že se objemný svazek

vždycky schová někam na dno? Petr Kropáček hledal

klíče často, možno říci pravidelně. I tentokrát se

musel zastavit a opřít o zábradlí, ale zatracené klíče

najít nemohl.

„Že bych je nechal ve škole?“ napadlo ho. Zašátral

pro jistotu v kapse a něco tam cinklo. „No vida, tady

jsou!“ řekl si spokojeně. Ulevilo se mu.

Klíče a ovšem i brýle na čtení patřily k jeho neuralgickým

bodům, proto měl po bytě poschováváno

několik exemplářů, aby v případě potřeby něco drobného

přečíst byly vždy po ruce. Musel však konstatovat,

že na všech návodech jsou písmenka čím dál

menší, a ke své hrůze zjistil, že je schopen rozluštit

důležité informace jen pomocí lupy.

Spokojeně otevřel vstupní dveře a zastavil se

u schránek na dopisy. Zdálo se mu, že skrze otvory

vespodu spatřil nějaký bělající se kus papíru.

„Dobrý den, pane učiteli,“ ozvalo se mu za zády.

Podle hlasu to byla sousedka z posledního patra, která

pravidelně venčila svého tlustého jezevčíka a měla

pod kontrolou všechno, co se v okolí šustlo. „Copak

dneska tak brzy?“

Co je bábě do toho, pomyslel si, ale otočil se

a usmál. Proč by jí měl něco vysvětlovat? Co je jí do

toho!

„To víte, někdy dřív, někdy pozdě,“ řekl neutrálně

a odemkl schránku. Nemýlil se, něco bylo uvnitř, ale

nebyla to obálka ani obvyklá reklama z Lidlu. Jen

ale nedalo se z něj nic odhadnout, podací pošta

byla docela nečitelná.

Taková věc ho vždycky strašlivě rozrušila, i když

neměl proč, každý doporučený dopis, který měl uložený

na poště, ho naplnil nějakým narůstajícím neklidem

a musel se hned sebrat a jít vystát nekonečnou

frontu, aby se dověděl, co mu kdo posílá. A dopis

s pruhem, tedy s doručenkou, v něm kdovíproč vyvolával

podivné tušení nějaké nepříjemnosti. Chtěl to

mít co nejrychleji za sebou a mít jistotu.

Před tou vlezlou a zvědavou bábou nechtěl však

dát nic najevo. Vzal si obdélníkový pruhovaný papír

a složil do kapsy, zavřel schránku, a ani nečekal

na výtah, snad proto, aby nemusel dál konverzovat,

vyběhl do čtvrtého patra. Zadýchal se. A hned za

dveřmi, aniž by se vyzul, znovu začal zkoumat doručenku.

Nebylo pochyb, muselo to být něco extra

úředního, a to mu nahánělo strach. Co by to mohlo

být?

Něco od policie? V hlavě se mu vždycky začaly

honit nepříjemné a vtíravé myšlenky, které mu rozbušily

srdce.

Třeba jel někde moc rychle a zaznamenal ho radar?

Ale kdy a kde? Dneska se člověk přece nedoví,

jak na tom je, když nastřádá dvanáct bodů, ani neví

jak, seberou mu řidičský průkaz! Že by ho potkala

taková katastrofa? Jezdil opatrně a odpovědně, ale

co když někdy v zamyšlení překročil rychlost a zrovna

to tam ve skrytu záludně snímali? Nebo někde

vjel do křižovatky na poslední chvíli, když cvakla

červená? Jiný přestupek ho nenapadal. Jistý si být

nemůže nikdo! Co by si počal bez řidičského oprávnění?

Strašně by mu to narušilo život! Vůbec si

nedovedl představit, jak by si zorganizoval další existenci

bez auta. Nemohl by využívat „svého“ šoféra,

aby ho vozil, kde bude potřeba.

Tahle myšlenka se mu zavrtala do mozku jako červík

do jablka. Míval sklon ke katastrofickému vnímání

skutečnosti a i jeho manželka mu vyčítala, že ve

všem vždycky vidí jen tu nejhorší variantu. Nemohl

si pomoci, nepříjemné očekávání a nejistota v něm

vždycky probouzely úzkost, neuměl se jí ubránit

a nakonec ho docela ovládla a ochromila. Ano, to bude

předvolání od policie a čeká ho tam spousta nepříjemností!

Ale ať se snažil jak snažil, nenacházel

v paměti žádný důvod. To ho ovšem ještě víc zneklidňovalo.

Usedl na šatní lavici v předsíni a otáčel papír

v prstech, jako by doufal, že z nečitelného písma pošťačky

něco vyčte. Podle údaje tady byla v půl jedenácté

dopoledne! Copak si někdo může myslet, že

v tuhle dobu bude pracující člověk doma? To je nesmysl,

pošta by měla doručovat takovéhle zásadní

věci večer, když někoho najde doma. Přes den jsou

lidé v práci!

Takhle jen zneklidňují lidi, a ještě jim způsobují

trauma. Petr Kropáček byl takový, všechno si hodně

bral a musel o tom neustále přemýšlet, vracet se k tomu,

zkoumat a hloubat, dokud nezjistil, jak to je.

Teprve pak se uklidnil.

Odesílající pošta byla v Praze.

Třeba ho povolávají jako svědka, napadlo ho.

Ale svědka kvůli čemu? V jaké záležitosti? Třeba

se někdo známý rozvádí a chce, aby svědčil v jeho

prospěch! Možná se hádají o děti anebo neměli

předmanželskou smlouvu a vedou spory o dělení

majetku?

Ani tady ho nic nenapadalo. Tak to třeba není ani

od policie, ale od soudu. Nemohl by ho předvolávat

finanční úřad? Kvůli nějaké nejasnosti v daňovém

přiznání? Možná něco zapomněl a oni na to při kontrole

přišli? Ale co by to mohlo být? Nějaká hloupost

z minulosti, kterou nebude moci vysvětlit, třeba ho-

norář z časopisu, kvůli tomu narostlo penále, a teď

mu hrozí exekutor!

Napadaly ho stále nesmyslnější možnosti.

Možná to je od zdravotní pojišťovny anebo od sociálky,

našel se nedoplatek…

Točila se mu z toho hlava. Ani si neuvědomil, že

na něho překvapeně hledí dospívající dcera, která

prvním rokem studovala v Olomouci psychologii

a od té chvíle všechny doma zkoumavě pozorovala.

„Co je ti, tati? Stalo se něco?“

Zvedl hlavu a vzpamatoval se.

„Ne, nic. Jen jsem se tak zamyslel,“ snažil se nenápadně

ukrýt lístek do kapsy, ale dceři to nemohlo

uniknout.

„Co to máš?“ zeptala se podezřívavě.

„No… nějaká doručenka… něco mám uložené

u nás na poště. Ty jsi byla dneska celý den doma?“

„Jasně, učím se na zkoušku!“ Její hlas zněl vyčítavě.

„A nikdo tu nezvonil?“

„Ne, to bych slyšela!“ odsekla naštvaně a zmizela

ve svém pokoji.

Tak vida, ani se nenamáhají zjistit, jestli je někdo

doma, a rovnou napíšou papír!

Obvykle si po návratu z práce uvařil kávu a sedl si

k internetu, aby si přečetl aktuální zprávy. Dobrý rok

nekupoval noviny, stejně neměl nikdy čas, aby je podrobně

přečetl, takže postrádaly svůj základní smysl

– informovat. Stačilo mu, že proběhl titulky na Aktuálně.

cz, a dozvěděl se, co potřeboval. Rozčilovaly

ho na tom dvě věci: za prvé, že redaktoři internetového

zpravodajského portálu neumějí pravopis a měkké

či tvrdé „i“ v příčestí minulém jim dělá potíže,

zejména v ženském rodě, a pak ho zneklidňovala následná

diskuse pod článkem. Tolik vulgárnosti, hrubosti

a zaslepenosti ho vždy vyděsilo. Nechápal, kde

se v lidech bere tolik zloby a zaujaté nenávisti.

Tentokrát neměl stání, něco ho nutilo, aby vzal lísteček

a místo pohodlné čtvrthodinky s kávou u počítače

šel na poštu. Znal se. Věděl, že by se stejně na

nic pořádně nesoustředil a myšlenky by se mu stále

vracely k nevyjasněné doručence. Potřeboval mít jistotu.

Ať je jakákoliv.

Pošta byla malá a vždycky tam fungovalo jen jedno

okénko a u něj nekonečná fronta. Druhé okénko

se skrývalo za závěsem a jen podle pohybu jako na

tradičním čínském stínovém divadle bylo zřejmé, že

za ním někdo sedí a naplňuje administrativní práce,

místo aby odlehčil otevřené přepážce.

Přirozeně i tentokrát se fronta bezmocných čekatelů

táhla až ven na chodník. Kropáček se odevzdaně

postavil do fronty a snažil se myslet na něco jiného.

U přepážky někdo odesílal nejméně dvacítku služebních

doporučených dopisů, všichni přešlapovali a atmosféra

uvnitř pošty třaskavě narůstala, bylo jasné,

že stačí škrtnout.

„Jak to, že to tady ještě nemáte?“ prořízl houstnoucí

ticho rozčilený ženský hlas. „Mě nezajímá, že

jste to ještě nedali do počítače, já vám na počítač

kašlu, já jsem tady vystála frontu jako debil a nehnu

se, dokud mi to nevydáte. Nebudu sem kvůli vaší neschopnosti

chodit znovu! Udělejte si to, jak chcete!“

Fronta, do té doby odevzdaná a smířená s rolí bezmocných

čekatelů, ožila.

„No ovšem, kdyby si to uměli zorganizovat, nestáli

bychom tady vždycky jako blbci! Umějí jen

pořád zdražovat! Prý aby služby byly lepší. Prdlajs

lepší!“

„Máte pravdu!“ zabručel další. „Jsou to byrokrati

a nehledí na účel. Určitě si za to dávají pořádné odměny!“

Úřednice u přepážky vstala a někam odešla. Nejspíš

nijak nespěchala a chtěla tím dát frontě najevo,

že je jí jedno, co si o tom lidé myslí. Vrátila se za pět

minut a držela v ruce nějaký dopis, zřejmě našla, co

hledala………………………………………………