Autoři

Série

Testament hraběnky Tiefenfeldové

od
Cimický, Jan
  • Středoškolský profesor Petr Kropáček žije v poklidu a zaběhnutém řádu, a už ani nevzpomíná na své básnické pokusy, které nyní s nadhledem zahrnuje mezi své hříchy mládí. Ty však znovu razantně vstupují do jeho života – jejich obdivovatelka, hraběnka Tiefenfeldová, s níž se nikdy ani neviděl, mu odkazuje nejen zámek s polnostmi a parkem, ale též mladou černošskou studentku, jíž by se měl podle závěti stát adoptivním otcem. Situace jako stvořená pro bulvární tisk, který hned nafoukne bublinu pomluv a lží, jež uzavřeného profesora hluboce zraňují. A od této chvíle musí Petr Kropáček čelit nejen nedůvěře svého okolí, ale i zášti a nenávisti. Další brilantní sonda slavného psychiatra do hloubi lidské mysli a přediva mezilidských vztahů.

  • 1.

    Chvíli se přehraboval v aktovce a jako obvykle hledal

    klíče. Kdo ví, čím to je, že se objemný svazek

    vždycky schová někam na dno? Petr Kropáček hledal

    klíče často, možno říci pravidelně. I tentokrát se

    musel zastavit a opřít o zábradlí, ale zatracené klíče

    najít nemohl.

    „Že bych je nechal ve škole?“ napadlo ho. Zašátral

    pro jistotu v kapse a něco tam cinklo. „No vida, tady

    jsou!“ řekl si spokojeně. Ulevilo se mu.

    Klíče a ovšem i brýle na čtení patřily k jeho neuralgickým

    bodům, proto měl po bytě poschováváno

    několik exemplářů, aby v případě potřeby něco drobného

    přečíst byly vždy po ruce. Musel však konstatovat,

    že na všech návodech jsou písmenka čím dál

    menší, a ke své hrůze zjistil, že je schopen rozluštit

    důležité informace jen pomocí lupy.

    Spokojeně otevřel vstupní dveře a zastavil se

    u schránek na dopisy. Zdálo se mu, že skrze otvory

    vespodu spatřil nějaký bělající se kus papíru.

    „Dobrý den, pane učiteli,“ ozvalo se mu za zády.

    Podle hlasu to byla sousedka z posledního patra, která

    pravidelně venčila svého tlustého jezevčíka a měla

    pod kontrolou všechno, co se v okolí šustlo. „Copak

    dneska tak brzy?“

    Co je bábě do toho, pomyslel si, ale otočil se

    a usmál. Proč by jí měl něco vysvětlovat? Co je jí do

    toho!

    „To víte, někdy dřív, někdy pozdě,“ řekl neutrálně

    a odemkl schránku. Nemýlil se, něco bylo uvnitř, ale

    nebyla to obálka ani obvyklá reklama z Lidlu. Jen

    ale nedalo se z něj nic odhadnout, podací pošta

    byla docela nečitelná.

    Taková věc ho vždycky strašlivě rozrušila, i když

    neměl proč, každý doporučený dopis, který měl uložený

    na poště, ho naplnil nějakým narůstajícím neklidem

    a musel se hned sebrat a jít vystát nekonečnou

    frontu, aby se dověděl, co mu kdo posílá. A dopis

    s pruhem, tedy s doručenkou, v něm kdovíproč vyvolával

    podivné tušení nějaké nepříjemnosti. Chtěl to

    mít co nejrychleji za sebou a mít jistotu.

    Před tou vlezlou a zvědavou bábou nechtěl však

    dát nic najevo. Vzal si obdélníkový pruhovaný papír

    a složil do kapsy, zavřel schránku, a ani nečekal

    na výtah, snad proto, aby nemusel dál konverzovat,

    vyběhl do čtvrtého patra. Zadýchal se. A hned za

    dveřmi, aniž by se vyzul, znovu začal zkoumat doručenku.

    Nebylo pochyb, muselo to být něco extra

    úředního, a to mu nahánělo strach. Co by to mohlo

    být?

    Něco od policie? V hlavě se mu vždycky začaly

    honit nepříjemné a vtíravé myšlenky, které mu rozbušily

    srdce.

    Třeba jel někde moc rychle a zaznamenal ho radar?

    Ale kdy a kde? Dneska se člověk přece nedoví,

    jak na tom je, když nastřádá dvanáct bodů, ani neví

    jak, seberou mu řidičský průkaz! Že by ho potkala

    taková katastrofa? Jezdil opatrně a odpovědně, ale

    co když někdy v zamyšlení překročil rychlost a zrovna

    to tam ve skrytu záludně snímali? Nebo někde

    vjel do křižovatky na poslední chvíli, když cvakla

    červená? Jiný přestupek ho nenapadal. Jistý si být

    nemůže nikdo! Co by si počal bez řidičského oprávnění?

    Strašně by mu to narušilo život! Vůbec si

    nedovedl představit, jak by si zorganizoval další existenci

    bez auta. Nemohl by využívat „svého“ šoféra,

    aby ho vozil, kde bude potřeba.

    Tahle myšlenka se mu zavrtala do mozku jako červík

    do jablka. Míval sklon ke katastrofickému vnímání

    skutečnosti a i jeho manželka mu vyčítala, že ve

    všem vždycky vidí jen tu nejhorší variantu. Nemohl

    si pomoci, nepříjemné očekávání a nejistota v něm

    vždycky probouzely úzkost, neuměl se jí ubránit

    a nakonec ho docela ovládla a ochromila. Ano, to bude

    předvolání od policie a čeká ho tam spousta nepříjemností!

    Ale ať se snažil jak snažil, nenacházel

    v paměti žádný důvod. To ho ovšem ještě víc zneklidňovalo.

    Usedl na šatní lavici v předsíni a otáčel papír

    v prstech, jako by doufal, že z nečitelného písma pošťačky

    něco vyčte. Podle údaje tady byla v půl jedenácté

    dopoledne! Copak si někdo může myslet, že

    v tuhle dobu bude pracující člověk doma? To je nesmysl,

    pošta by měla doručovat takovéhle zásadní

    věci večer, když někoho najde doma. Přes den jsou

    lidé v práci!

    Takhle jen zneklidňují lidi, a ještě jim způsobují

    trauma. Petr Kropáček byl takový, všechno si hodně

    bral a musel o tom neustále přemýšlet, vracet se k tomu,

    zkoumat a hloubat, dokud nezjistil, jak to je.

    Teprve pak se uklidnil.

    Odesílající pošta byla v Praze.

    Třeba ho povolávají jako svědka, napadlo ho.

    Ale svědka kvůli čemu? V jaké záležitosti? Třeba

    se někdo známý rozvádí a chce, aby svědčil v jeho

    prospěch! Možná se hádají o děti anebo neměli

    předmanželskou smlouvu a vedou spory o dělení

    majetku?

    Ani tady ho nic nenapadalo. Tak to třeba není ani

    od policie, ale od soudu. Nemohl by ho předvolávat

    finanční úřad? Kvůli nějaké nejasnosti v daňovém

    přiznání? Možná něco zapomněl a oni na to při kontrole

    přišli? Ale co by to mohlo být? Nějaká hloupost

    z minulosti, kterou nebude moci vysvětlit, třeba ho-

    norář z časopisu, kvůli tomu narostlo penále, a teď

    mu hrozí exekutor!

    Napadaly ho stále nesmyslnější možnosti.

    Možná to je od zdravotní pojišťovny anebo od sociálky,

    našel se nedoplatek…

    Točila se mu z toho hlava. Ani si neuvědomil, že

    na něho překvapeně hledí dospívající dcera, která

    prvním rokem studovala v Olomouci psychologii

    a od té chvíle všechny doma zkoumavě pozorovala.

    „Co je ti, tati? Stalo se něco?“

    Zvedl hlavu a vzpamatoval se.

    „Ne, nic. Jen jsem se tak zamyslel,“ snažil se nenápadně

    ukrýt lístek do kapsy, ale dceři to nemohlo

    uniknout.

    „Co to máš?“ zeptala se podezřívavě.

    „No… nějaká doručenka… něco mám uložené

    u nás na poště. Ty jsi byla dneska celý den doma?“

    „Jasně, učím se na zkoušku!“ Její hlas zněl vyčítavě.

    „A nikdo tu nezvonil?“

    „Ne, to bych slyšela!“ odsekla naštvaně a zmizela

    ve svém pokoji.

    Tak vida, ani se nenamáhají zjistit, jestli je někdo

    doma, a rovnou napíšou papír!

    Obvykle si po návratu z práce uvařil kávu a sedl si

    k internetu, aby si přečetl aktuální zprávy. Dobrý rok

    nekupoval noviny, stejně neměl nikdy čas, aby je podrobně

    přečetl, takže postrádaly svůj základní smysl

    – informovat. Stačilo mu, že proběhl titulky na Aktuálně.

    cz, a dozvěděl se, co potřeboval. Rozčilovaly

    ho na tom dvě věci: za prvé, že redaktoři internetového

    zpravodajského portálu neumějí pravopis a měkké

    či tvrdé „i“ v příčestí minulém jim dělá potíže,

    zejména v ženském rodě, a pak ho zneklidňovala následná

    diskuse pod článkem. Tolik vulgárnosti, hrubosti

    a zaslepenosti ho vždy vyděsilo. Nechápal, kde

    se v lidech bere tolik zloby a zaujaté nenávisti.

    Tentokrát neměl stání, něco ho nutilo, aby vzal lísteček

    a místo pohodlné čtvrthodinky s kávou u počítače

    šel na poštu. Znal se. Věděl, že by se stejně na

    nic pořádně nesoustředil a myšlenky by se mu stále

    vracely k nevyjasněné doručence. Potřeboval mít jistotu.

    Ať je jakákoliv.

    Pošta byla malá a vždycky tam fungovalo jen jedno

    okénko a u něj nekonečná fronta. Druhé okénko

    se skrývalo za závěsem a jen podle pohybu jako na

    tradičním čínském stínovém divadle bylo zřejmé, že

    za ním někdo sedí a naplňuje administrativní práce,

    místo aby odlehčil otevřené přepážce.

    Přirozeně i tentokrát se fronta bezmocných čekatelů

    táhla až ven na chodník. Kropáček se odevzdaně

    postavil do fronty a snažil se myslet na něco jiného.

    U přepážky někdo odesílal nejméně dvacítku služebních

    doporučených dopisů, všichni přešlapovali a atmosféra

    uvnitř pošty třaskavě narůstala, bylo jasné,

    že stačí škrtnout.

    „Jak to, že to tady ještě nemáte?“ prořízl houstnoucí

    ticho rozčilený ženský hlas. „Mě nezajímá, že

    jste to ještě nedali do počítače, já vám na počítač

    kašlu, já jsem tady vystála frontu jako debil a nehnu

    se, dokud mi to nevydáte. Nebudu sem kvůli vaší neschopnosti

    chodit znovu! Udělejte si to, jak chcete!“

    Fronta, do té doby odevzdaná a smířená s rolí bezmocných

    čekatelů, ožila.

    „No ovšem, kdyby si to uměli zorganizovat, nestáli

    bychom tady vždycky jako blbci! Umějí jen

    pořád zdražovat! Prý aby služby byly lepší. Prdlajs

    lepší!“

    „Máte pravdu!“ zabručel další. „Jsou to byrokrati

    a nehledí na účel. Určitě si za to dávají pořádné odměny!“

    Úřednice u přepážky vstala a někam odešla. Nejspíš

    nijak nespěchala a chtěla tím dát frontě najevo,

    že je jí jedno, co si o tom lidé myslí. Vrátila se za pět

    minut a držela v ruce nějaký dopis, zřejmě našla, co

    hledala………………………………………………

  • Autor: Cimický, Jan
    Název: Testament hraběnky Tiefenfeldové
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-378-6
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 256
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 30.3.2011
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.