Úvod

Indie, 1822

24. března 1822

Centrála britské Východoindické společnosti, Kalkata, Indie

Nemohu ani vypovědět, jak je důležité, abychom

toho padoucha dostali.“ Francis Rawdon-

Hastings, markýz z Hastingsu a posledních devět

let generální guvernér Indie, přecházel těžkým krokem

za svým stolem.

Devět důstojníků, pohodlně usazených v elegantních

ratanových křeslech před tím masivním mahagonovým

kusem nábytku v guvernérově pracovně, zachovávalo

klid a mlčení. Těžký vlhký vzduch vířilo

jen Hastingsovo belhání.

Starý muž brunátněl, zatínal pěsti, svaly na ramenou

a pažích se mu napínaly. Plukovník Derek Delborough,

pro všechny známé Del, který seděl na konci

řady křesel, pozoroval rozčilení svého vrchního velitele

klidně a nevzrušeně. Hastings si dal pěkně načas,

než povolal plukovníka a jeho muže, své osobně jmenované

zvláštní důstojníky.

Bíle omítnutou stěnu za Hastingsem členila okna

zasazená v týkových rámech, stíněná širokým balkonem

a chráněná před rychle narůstajícím žárem oke-

nicemi. Mezi okny visel portrét krále, malovaný v době,

kdy byl ještě princem a miláčkem Evropy. Princ

regent z něj důstojně shlížel na tuto základnu anglického

bohatství a vlivu, přepychově zařízenou stolky

z růžového tropického dřeva a týkovými skříňkami,

vesměs složitě vyřezávanými a vykládanými. Leskly

se ve světle, které se linulo skrz okenice a odráželo se

od nesčetných mosazných ozdob.

Pokoj byl vzdušný, úzkostlivě čistý a exoticky vybavený.

Skrz svou praktičnost vydechoval nadčasový

klid, podobně jako sám indický subkontinent, jehož

velké části nyní Hastings vládl.

Na Hastingse ale to konejšivé prostředí neúčinkovalo,

dál se těžce belhal sem tam. „To plenění našich konvojů

nesmí pokračovat – ztrácíme tvář s každým uplynulým

dnem, s každým útokem, který mu projde.“

„Vyrozuměl jsem,“ protáhl Del se zosobněným klidem,

tak nápadným opakem Hastingsova napjatého tónu,

„že se činy Černé kobry už nějakou dobu stupňují.“

„Ano, sakra! A pobočka v Bombaji to nepovažovala

za nutné nahlásit, natož nějak reagovat. Rozhoupali

se teprve před několika měsíci a teď kňourají, že

jim situace přerůstá přes hlavu.“ Hastings se zastavil

u středu stolu, podrážděně prohrábl hraničku listin,

vytáhl několik papírů a posunul je po naleštěné desce.

„Tohle jsou poslední zprávy – jen abyste věděli, jaký

chaos na vás čeká.“

Čtyři muži, usazení po Delově pravici, se na plukovníka

podívali. Když přikývl, natáhli se a každý si

vzal jeden dokument. Opřeli se v křeslech a studovali

hlášení.

„Slyšel jsem,“ pokračoval Del, „že se kult Černé

kobry poprvé objevil v devatenáctém roce. Odehrálo

se ještě něco předtím, nebo to byl počátek?“

„Tehdy jsme se s ním setkali poprvé a místní

v Bombaji o něm dřív neslyšeli. Netušíme, jestli nečíhal

někde v pozadí – bůh ví, že těch tajných domorodých

kultů je dost a dost –, ale neobjevila se ani hlášení

od dřívějších maháradžů. K prvním akcím došlo

teprve v průběhu devatenáctého roku.“

„A nový kult napovídá příchod nového vůdce.“

„Jistě, a právě toho budete muset zlikvidovat. Anebo

natolik poškodit jeho síly,“ Hastings máchl k listinám,

které muži studovali, „tu lůzu, kterou využívá

k vraždění, plenění a drancování, aby se stáhl zpátky

pod kámen, zpod kterého se vyplazil.“

„Vraždění, plenění a drancování, to není zdaleka

všechno.“ Major Gareth Hamilton, jeden ze čtyř důstojníků

pod Delovým vedením, vzhlédl a hnědýma

očima se zabodl do Hastingse. „Tohle vypadá jako

úmyslné terorizování vesnic, jako by si je chtěl podrobit.

Na kult je to dost ctižádostivé – pokouší se chopit

moci, ne jen jako obvykle ždímat peníze a krást

zboží.“

„Chce lid ovládnout strachem.“ Kapitán Rafe Carstairs,

usazený o tři místa dále od Dela, stejně jako

Gareth odhodil přečtenou zprávu zpátky na stůl.

Rafeovy aristokratické rysy vyzařovaly odpor, dokonce

znechucení. Delovi to prozradilo, že zpráva, kterou

si Rafe právě přečetl, je vskutku hrozná.

Celá pětice, která seděla před Hastingsovým stolem,

zažila masakry, jaké by si většina lidí nedokázala

ani představit. Jejich skupina se v řadách kavalerie

pod vedením generála Henryho Pageta zúčastnila tažení

do Španělska, pak se ocitla v samém centru dění

u Waterloo a nato byla pověřena službou u Východoindické

společnosti. Působila tu pod Hastingsovým

vedením coby elitní skupina důstojníků, určená k ha-

šení nejhorších povstání a nepokojů, které v uplynulých

sedmi letech propukaly na subkontinentu.

Major Logan Monteith, usazený mezi Garethem

a Rafem, se ušklíbl, máchl opáleným zápěstím a odhodil

přečtenou zprávu k ostatním na stůl. „Oproti této

Černé kobře vypadá i krvežíznivá bohyně zkázy

Kálí jako civilizovaná dáma.“

Vedle Rafea se natáhl dopředu kapitán James Mac-

Farlane. Byl poslední a nejmladší z pětice a měl stále

ještě trochu chlapecký obličej, i když už oslavil devětadvacet

let. Opatrně položil svůj dokument k ostatním.

„V Bombaji netuší, kdo za tím stojí? Žádná stopa

– žádní komplici, žádná oblast, kde by kult sídlil?“

„Po více než pěti měsících aktivního pátrání nemá

Bombaj vůbec nic. Snad jen podezření, že si kult získal

některá maráthská knížátka a ta ho tajně podporují.“

Rafe si odfrkl. „Tohle by předvídal i blázen. Od té

doby, kdy jsme je v osmnáctém roce potlačili, touží

po boji – po jakémkoli boji, je jim to jedno.“

„Přesně tak,“ poznamenal Hastings kysele a jízlivě.

„Jak víte, v Bombaji je nyní guvernérem Ensworth.

Ve všech ostatních ohledech si vede dobře, ale je to

diplomat, ne voják, a dobrovolně přiznává, že mu ta

věc s Černou kobrou přerůstá přes hlavu.“ Hastings

přejel muže pohledem a spočinul na Delovi. „A tady

přichází řada na vás, pánové.“

„Pokud to dobře chápu,“ nadnesl Del, „tak se Ensworth

neurazí, když zasáhneme na jeho půdě.“

„Přesně naopak – uvítá vás s otevřenou náručí. Je

v koncích, pokouší se uklidnit obchodníky a současně

dodržet rozpočet z Londýna – není to lehké, když mu

vydrancují každý pátý konvoj.“ Hastings se odmlčel.

Ve tváři se mu na okamžik objevilo napětí z řízení té

rozsáhlé říše, kterou se Indie stala. Pak zaťal zuby

a pohlédl svým společníkům do očí. „Nemohu ani vyjádřit,

jak důležitá je tahle mise. Kult Černé kobry se

musí zastavit. Plenění a zvěrstva páchaná jeho jménem

dosáhla úrovně, která neohrožuje jen Východoindickou

společnost, ale i Anglii – co se týče obchodu

i samotného našeho postavení. A vy všichni jste tu

dost dlouho na to, abyste věděli, jak důležité je to postavení

pro trvalé zájmy naší země. A konečně,“ pokývl

hlavou ke zprávám na stole, „je třeba Černou

kobru zničit kvůli Indii a lidem ve vesnicích.“

„O tom není sporu.“ Rafe se zvedl ze své typické

líné polohy na židli a spolu s Delem a ostatními vstal.

Hastings po nich přejel pohledem. Stáli vyrovnáni

v uniformách před jeho stolem jako neochvějná rudá

zeď, bývalí členové královské gardy, zocelení dlouhými

roky bitev a velení. Všichni měli nad sto osmdesát centimetrů

a ve tvářích vyryté zkušenosti, dokonce i mladý

MacFarlane; v očích jim bylo znát, že se vyznají.

Hastingse potěšilo, co před sebou viděl. Pokývl.

„Vaším úkolem, pánové, je identifikovat a zajmout

vůdce kultu Černá kobra a přivést ho spravedlnosti.

Máte volnou ruku, co se týče prostředků a způsobů.

Je mi jedno, jak to provedete, pokud bude spravedlnosti

učiněno zadost. Jako obvykle můžete čerpat

z účtu Společnosti a využívat její jednotky, jak uznáte

za vhodné.“

Jako vždycky to byl Rafe, kdo společné myšlenky

převedl do slov: „Zmínil jste se o zničení hlavy toho

kultu.“ Mluvil lehce, se svým obvyklým šarmem, jako

by byl na čajovém dýchánku a hovořil o kroketu.

„V takových případech je to nejúčinnější metoda.

Máme tomu rozumět tak, že chcete, abychom stíhali

přímo vůdce – či snad máme hrát opatrně a pokoušet

se chránit konvoje, jak jen to bude možné?“…………….