Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Soudce Ding

od
Cimický, Jan
  • Dva nerozlučné kamarády z pražské filosofické fakulty rozvane osud daleko od sebe. Filip Hahn nastoupí v Evropské úřadovně ve Strasbourgu, kdežto Hajia Ding získává prestižní místo soudce v historickém městečku Lijiang. Zde jej Filip navštíví a spolu se ponoří vábivé historie čínského soudnictví, kterou Filip dosud znal jen z moudrých a laskavých legend a bajek. Zjišťují však, že nespravedlnost, korupce a zneužívání politické moci jsou historickými konstantami. A jejich setkání poznamenává i trpká zkušenost, která je staví do jedné řady s bezmocnými pěšáky na šachovnici…

  • 1

    KAMENNÉ ZDI YAMENU PŘÍJEMNĚ CHLADILY I V NEJVĚTŠÍM

    letním parnu a soudce Ding postupně odkládal

    jeden list papíru za druhým a činil si trpělivě

    poznámky do bloku, zpola již zaplněného. Vysoké teploty

    nepolevovaly již třetí týden, na obloze nebylo

    mráčku a rýžová i kukuřičná pole v okolí městečka

    Lijiang rychle vysýchala, ani v noci venkovní teplota

    neklesala a Ding Hajia se přistihoval, že je stále víc

    unavený. Nebylo divu, v noci se nedalo spát ani s otevřeným

    oknem a spuštěnou klimatizaci odjakživa nesnášel.

    Nakonec, nejlépe mu bylo v budově soudu, kterou

    moudří dávní předkové zbudovali pečlivě a prakticky.

    Všichni v těch dnech oceňovali, že alespoň v práci je

    teplota stabilní, nikomu se nechtělo vycházet do sužujících

    teplot venku.

    „Kdyby tak přišel prudký déšť a trochu osvěžil

    vzduch,“ pomyslel si soudce Ding a zavřel oči. V duchu

    si představoval, jak stojí na prudkém dešti, kapky

    smáčí jeho obličej i šaty…

    Když otevřel oči, stál před ním jeden z jeho zástupců,

    s uctivě skloněnou hlavou, jako by ani neregistroval,

    že soudce je trochu „duchem nepřítomen“.

    „Já nespím… ani jsem nedřímal… jen přemýšlím,“

    omlouval se vcelku zbytečně soudce před svým podřízeným,

    jako školáček, který provedl něco zakázaného.

    Pomocník se ještě víc a hluboce poklonil. Málo naplat,

    tahle přirozená úcta před nejvyšším úředníkem se

    datovala od dávných císařských dob a nezměnilo na

    tom nic ani jednadvacáté století, ani změna politického

    režimu, jako by se v yamenu zastavil čas. Soudce byl

    stále tou nejuctívanější autoritou!

    „Stalo se něco?“

    „Přišli rolníci z údolí řeky Li za vaším blahorodím.“

    „Neříkej mi blahorodí, nesluší se to!“

    „Ano, vaše blahorodí, pane soudce!“

    Bylo marné mu to vymlouvat! Soudci Dingu Hajiovi

    bylo třicet, byl to moderní mladý muž, někdejší premiant

    právnické fakulty v Pekingu a pak student právnické

    fakulty v Praze a stážista z Paříže…

    Konkurz na soudcovskou funkci vyhrál s přehledem

    a nyní již třetí rok pracoval jako jmenovaný soudce

    v horském městečku Lijiang. Byl ještě svobodný a do

    sňatku zatím nijak nespěchal, stejně jako většina současných

    mladých lidí všude po světě.

    Věděl, že některé zvyky se nedají vykořenit!

    „A co tady chtějí?“

    „Chtějí, aby podle staré tradice pan soudce uhodil

    do bubnu na soudním nádvoří, aby tak přivolal déšť!“

    „Déšť? Bubnováním?“ nechápal Hajia.

    „Podle zdejších pověstí stačí, aby nejvyšší soudce

    udeřil do bubnů a probudil tím dřímajícího draka,

    ochránce úrody, ten pak odletí na nebesa a vyprosí od

    bohů déšť, který přinese vláhu, aby úroda neuschla

    a bylo co jíst!“

    „Vysvětlil jsi jim, že to je jen pověst, že to nijak

    nemůže ovlivnit, jestli přijde déšť?“ rozpačitě koktal

    Hajia.

    „Oni to vědí… ale přece jen… kdyby pan soudce…“

    „To bych měl jít bubnovat,“ děsil se soudce stále

    víc, „jak budu vypadat?“

    Pomocník se uklonil ještě o poznání hlouběji.

    „Všichni si tady pana soudce velice váží… Když se

    zastane rolníků, budou mu velice vděční!“

    „A když se to nepovede? Když žádný déšť nepřijde?“

    „Budou vědět, že stojí na jejich straně… ale proti

    vůli bohů…“

    Snad ho to trochu uklidnilo. Výjimečná situace vyžaduje

    výjimečné akty. A v hlavě mu bleskla dávná

    vzpomínka: bylo to tehdy v Praze, přijel na přednášku

    nějaký ukrajinský lékař, jmenoval se Ignatěnko a předváděl,

    jak je silou vůle možné vystřelovat do mraků

    energii. Vyprávěl i o tom, jak tím kdesi na Bajkalském

    jezeře rozbili s několika dalšími mágy bouřkové mraky

    a způsobili déšť. Vypadalo to jako magie, možná to byla

    jen náhoda, ale před očima stovky posluchačů se

    zdálo, že Ignatěnka mraky poslouchají, přeskupovaly

    se, srážely a rozplývaly, přesně jak předpovídal prsty

    namířenými do mraků.

    Stáli na té terase všichni v jakémsi němém úžasu,

    studenti a intelektuálové, kteří se účastnili demonstrace

    a obávali se hlasitě vydechnout, aby to magické

    kouzlo nenarušili. Kladli si v duchu otázku, zda to je

    skutečnost, anebo jen iluze, sugesce, která je podmanila

    a vzrušila jejich napjaté smysly. Uhrančivý doktor

    Ignatěnko jako v transu, bez pohnutí, mířil konečky

    prstů do mraků a vypadalo to, jako by si s mraky jen

    pohrával.

    Ještě na koleji o tom dlouze diskutovali, hádali se.

    Ale Hajia věděl, že pevná vůle a sugestivní projev může

    být fascinující, ostatně tolik obdivované bojové

    umění v klášterech je postaveno především na pevné

    a přesvědčivé vůli.

     „Dobrá, připravím se,“ řekl pomocníkovi, který stál

    v uctivém předklonu a vyčkával.

    Oblékl se do slavnostního soudcovského taláru, což

    ještě zvyšovalo jeho přirozenou a uctívanou důstojnost,

    a vrátil se do soudní síně.

    „Rolníci už čekají na soudním dvoře.“

    Hajia přikývl a zvolna následoval svého pomocníka.

    Byl to starší muž, sloužící již předchozímu soudci,

    a patřil do národnostní menšiny Naxi, stejně jako vyčkávající

    rolníci. Zvláštní a originální národnost, dodnes

    užívající specifické hieroglyfy, podobně jako

    v egyptské kultuře. I zvyky tu byly poněkud odlišné od

    ostatní Číny, animismus, přetrvávající náboženství,

    ještě zvyšoval jejich příklon k přírodě a víru v přírodní

    zákony. Ostatně k největším svátkům patřily potravinové

    oběti bohům. Nikdo jim jejich chování a zvyky

    nezakazoval a ani se nepokoušel je změnit, naopak do

    městečka Lijiang přicházelo stále více vědeckých výprav

    etnografů a historiků, kteří se snažili podrobně

    zmapovat každý detail jejich života.

    Přivolání deště mělo také historický rituál. Na dvoře

    soudní budovy, yamenu, bylo třeba udeřit do velikého

    bubnu, byl to signál pro božstva, aby shlédla na zem

    a pomohla strádajícím lidem. Obvykle se probudil někde

    v nitru země drak, který vylétl k nebi a jako posel

    zprostředkovával prosbu rolníků. A když božstva

    usoudila, že si lidé pomoc zaslouží, spustil se déšť.

    „A co když se nic nestane?“ zeptal se Hajia.

    „Vrátí se všichni domů a budou čekat…“

    Soudce věděl, že jsou trpěliví, že soudce pro ně znamená

    nejvyšší autoritu, kterou vždycky uznávali. Věděl,

    že je jejich poslední nadějí. A chápal, že musí něco udělat

    a demonstrovat jim, že s nimi soucítí a že patří k nim.

    Za tři roky, co žil v Lijiangu, si získal obdiv a úctu,

    a i když v tuto chvíli pociťoval určitý ostych a nejistotu,

    věděl, že musí učinit gesto, na které všichni čekají. Nemělo

    smysl jim něco vymlouvat nebo vysvětlovat.

    Asi dvacítka lidí, mužů i žen, stála v uctivém předklonu

    kolem velkého bubnu a trpělivě čekali. Odedávna

    byl právě buben v yamenu důležitým nástrojem

    spravedlnosti a každý, kdo se cítil nějak nespravedlivě

    nařčen či obviněn, každý, kdo měl pocit nějaké nespravedlnosti,

    měl právo na buben udeřit a soudce vnímal

    tento zvuk jako volání o pomoc a musel k němu zaujmout

    své stanovisko a pozici, úder do bubnu byl vlastně

    zvukovým trestním oznámením, stížností.

    Muži a ženy ve svých typických krojích hleděli na

    soudce s nadějí, a to ho znervózňovalo, věděl, že ovlivnit

    mraky není v jeho silách, nemůže nařídit déšť, ať ho

    vnímají jako jakkoliv všemocného… Musel přistoupit

    na tuto vznešenou hru, musel ji dohrát až do konce

    a co nejpřesvědčivěji. Vzpomněl si znovu na doktora

    a mága, jak nataženými pažemi a prsty jako deseti

    hlavněmi mířil na mraky. Zastavil se u bubnu a mlčky

    natáhl ruku.

    Pomocník mu podal palici na dlouhé násadě a všichni

    ztichli.

    Ding Hajia pohlédl na oblohu a spatřil několik drobných

    mraků, které se vznášely spíše jako pára za vlhkého

    jitra. Přivřel oči, udeřil do bubnu a ohlušující

    zvuk se vznesl vzhůru. A ještě jednou a do třetice.

    Celá skupina padla na zem, se skloněnou hlavou.

    Hajia odložil palici a pohlédl na nebe. V dálce, někde

    na obzoru, mezi štíty Sněžných hor nefritového

    draka klouzal tmavě modrý oblak, jako naplněný vodou,

    a soudce zvedl dramaticky paže a namířil konečky

    prstů na jeho střed. Stál tak mlčky, se zatnutými zuby

    a sevřenými rty.

    Nevnímal, co se děje kolem něj, nevnímal skupinu

    rolníků, kteří v posvátném a uctivém postoji sledovali

    každý jeho pohyb, soustředěně. Hleděli na konečky

    soudcových prstů, jimiž mířil k obzoru……………………

  • Autor: Cimický, Jan
    Název: Soudce Ding
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-274-1
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 264
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 24.2.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.