Autoři

Série

Slunce v plné slávě

od
Plaidy, Jean
  • V době své korunovace se Eduard IV. zamiloval do Alžběty Woodvillové, mladé vdovy po Johnu Greyovi, jenž padl v bitvě u St. Albans na lancasterské straně, která byla považována za nejkrásnější ženu Anglie. A přes varování svých přátel se s ní oženil, když odmítla stát se jeho milenkou. Ačkoli se jí celý život věnoval, proslavil se svými nespočetnými milostnými dobrodružstvími. A tak Alžběta jen doufala, že královy aféry nezničí jejich život, a rodila mu stále další a další děti. Eduard byl stejně prudký a ukvapený v politice jako v osobním životě. Stále středem pozornosti, ať se nacházel mezi přáteli či nepřáteli, měl nádherné vzezření i vystupování a byl milován svými blízkými. Podobal se svému oblíbenému symbolu – zářivému slunci obklopujícímu yorskou růži.

  • Setkání v lese Whittlebury

    Jacquetta vyhlížela dceřin příjezd z nejvyšší věže

    panství Grafton. Osobně se ujistila, že je Alžbětina

    ložnice připravená a bude co nejpohodlnější. Ubohá

    Alžběta jako truchlící vdova se dvěma malými dětmi

    a nejistou budoucností bude potřebovat pohodlí.

    Byla to neklidná doba. Nešťastná válka stále pokračovala

    – vítězství se klonilo hned na tu, hned zas na

    druhou stranu, jeden den pro Yorky a následující pro

    Lancastery.

    Ať už boje skončí, myslela si Jacquetta. Ustavičně

    odvádějí manžely od žen a mou dceru o něj úplně připravily.

    Alespoň že byl její milovaný Richard v bezpečí.

    Když uprchl s králem na sever, podařilo se mu poslat

    jí zprávu z Newcastlu. Opět prohráli a zdálo se, že

    tentokrát by mohl být konec na dohled, protože

    Eduard z Yorku se prohlásil králem a lidé ho podpořili.

    Ačkoli byli Riversovi zanícení Lancastrovci, musela

    Jacquetta přiznat, že je Eduard okouzlující mladík.

    „Každým coulem král,“ říkalo se o něm, a poněvadž

    byl přes sto devadesát centimetrů vysoký, bylo to

    hodně coulů. Byl vynikající voják, vášnivý milovník

    žen a naprostý protiklad k chudáku Jindřichovi, který

    byl tak zbožný, že se toužil stát mnichem, a několikrát

    podlehl šílenství.

    Možná stojíme na špatné straně, napadlo Jacquettu.

    Srdce se jí rychle rozbušilo, protože v dálce spatřila

    družinu jezdců. Jistě je mezi nimi její dcera. Okamžitě

    sešla dolů, aby ji přivítala, ujistila ji, že je tu vítána

    a že je Grafton její domov, jímž zůstane, dokud si to

    bude přát.

    Pohled na ni ji naplnil hrdostí. Alžběta byla stále

    krásná, nejpůvabnější z velmi pohledné rodiny. Jacquetta

    měla důvod být hrdá na děti, které Richardovi

    porodila – sedm synů a sedm dcer. Nejstarší Alžběta

    přišla na svět bez přehnaných oslav, protože někteří

    vysoce postavení lidé s jejich sňatkem nesouhlasili

    a všechno, co s ním souviselo, musely provázet nejvyšší

    tajnosti.

    Alžběta sesedla z koně. Působila klidně, přesně jak

    matka očekávala. Už odmalička ji jen máloco vyvedlo

    z míry. Vládla svému okolí, což bylo možná u nejstaršího

    dítěte přirozené, a její bratři, ačkoli se měli čile

    k světu, nad sestrou Alžbětou nikdy nezískali navrch.

    „Moje nejdražší,“ zvolala Jacquetta a objala ji. „Taková

    smutná událost.“

    Alžběta se zdrženlivou náklonností opětovala matčino

    objetí.

    „Věděli jsme, že nám nabídnete útočiště,“ promluvila

    a postrčila chlapce dopředu. Thomas a Richard

    Greyovi byli hezcí hoši ve věku deseti a osmi let, dost

    staří, aby si uvědomovali, že je otcova smrt velice tragickou

    a pro ně nesmírně důležitou událostí.

    Jacquetta vnuky vroucně políbila a nazvala je jehňátky,

    o která bude ráda pečovat.

    „Pojď dál, dítě,“ pokračovala a vzala dceru za ruku.

    „Určitě jsi unavená. Připravila jsem vám pokoje vedle

    sebe. Vítejte v Graftonu, drahouškové. Dokud jsem na

    světě, vždycky tady budeš doma, Alžběto.“

    „Srdečné díky, drahá paní,“ pravila Alžběta. „Ocitli

    jsme se v hrozné situaci.“

    Společně vešli do budovy.

    „Z Northamptonshiru je to daleko,“ pokračovala

    Alžběta.

    „Hlavně že už jste tady, dítě.“

    Odvedly chlapce do připravených pokojů a potom

    Jacquetta doprovodila Alžbětu do jejího.

    „Bude to, dítě, jako za starých časů. Opět budeš

    šťastná. Slibuji.“

    „Viděla jste znamení?“

    Jacquetta zaváhala. Mnozí ji považovali za čarodějnici.

    Domnívala se, že mají do jisté míry pravdu. Občas

    předpovídala budoucnost, ale nebyla si úplně jistá,

    jestli si pouze nepřeje, aby se něco stalo, a potom toho

    nedosáhne vlastními činy. Podle jedné z půvabných legend,

    které se vztahovaly k některým rodům, byla prý

    její prabábou rýnská vodní víla Meluzína. Občas nadpřirozené

    bytosti očarovaly obyčejné smrtelníky a přenesly

    na ně nějakou dobrou či zlou vlastnost, která se

    pak objevovala v rodinách celé generace. Rod Lucemburků

    měl Meluzínu a had, který krásné čarodějnici

    sloužil, se zařadil mezi symboly na erbech lucemburských

    knížat. Protože Jacquetta pocházela z vládnoucího

    rodu Lucemburků a měla na ten znak právo, zrodilo

    se podezření, že je čarodějnice. Připadalo jí to zajímavé

    a často i užitečné, takže ačkoli ten názor přímo nepodporovala,

    ani se ho nesnažila popřít.

    „Dostaneš obrovské bohatství,“ prohlásila nyní.

    „Teď prožíváš krušné časy, dcero, ale to se změní. Čeká

    tě tak oslepující vyhlídka, že se budeš brzy ohlížet

    do minulosti s vědomím, že dnes se zrodila tvá velkolepost.

    Než však dosáhneš blahobytu, musíš překonat

    drobné překážky.“

    „Je to jen vaše přání, nebo skutečné proroctví, drahá

    paní?“

    „Nikomu jinému než tobě bych to neprozradila,

    Alžběto, ale sama někdy nepoznám rozdíl.“

    Alžběta si sundala kápi. Ačkoli matka znala její

    krásu, úplně oněměla. Po krátkém odloučení to tak

    bylo vždycky. Alžběta to věděla, a proto odhodila kápi

    s jistou dramatičností.

    Kolem ramen až ke kolenům se jí vlnily krásné zlaté

    vlasy, zářily ve slunečních paprscích a zjemňovaly

    její dokonalé klasické rysy, které by jinak možná

    působily poněkud chladně. Měla bílé a zdravé zuby,

    šedomodré oči s dlouhými hustými zlatými řasami

    a bezchybný rovný nos, ani dlouhý, ani krátký. Jacquetta

    se domnívala, že Alžběta zdědila to nejlepší po

    rodičích, kteří byli oba mimořádně pohlední.

    Přesto nebyla zdaleka tak citlivá jako matka. Od

    dětství byla chytrá a Jacquetta si vždy říkala: Alžběta

    se o sebe umí postarat. Proto ji tolik potěšilo, že v době

    nouze přijela domů.

    „Zkonfiskovali nám majetek,“ postěžovala si Alžběta.

    „Nemáme vůbec nic. Drahá matko, potřebuji ty

    překážky překonat rychle.“

    „Dokážeš to, slibuji. Žijeme ve zvláštní době.“

    „Warwick posadil na trůn Eduarda z Yorku, který

    tam podle všeho už zůstane. Jindřich nemá odvahu

    k boji.“

    „Ještě je tu královna,“ připomněla jí Jacquetta.

    „A malý princ.“

    „Markéta bude bojovat až do smrti,“ ušklíbla se

    Alžběta. „Je blázen.“

    „Dobře že tě neslyší.“

    „Zuřila by, vyhrožovala by mi všemožnými tresty,

    a když bych jí připomněla naše přátelství a věrnost

    Lancastrovcům, objala by mě, odpustila mi a prohlásila,

    že mě bude mít vždycky ráda. Taková je Markéta.“

    „Samozřejmě to víš. Sloužila jsi v její domácnosti,

    což je nejlepší způsob jak ji důvěrně poznat.“

    „Jsme na prohrávající straně, matko. Čím dřív si to

    uvědomíme, tím líp.“

    „Drahé dítě, vznešené rody nemění svůj postoj jen

    kvůli tomu, že prohrávají.“

    „Všichni tvrdí, že Eduard už na trůnu setrvá. Warwick,

    který má tu moc, se o to postará.“

    „Eduard vypadá jako vládce, což ubohému Jindřichovi

    chybí, ale nemůžeš vybírat panovníka podle

    vzhledu.“

    „Určitě to má nějaký vliv,“ podotkla Alžběta. „A dokud

    vládnou Yorští, nedostanu zpátky svůj majetek,

    moje děti budou chudé a já zůstanu vdovou.“

    „Máš největší přednost ze všech, nejdražší dítě.“

    „Jakou?“

    „Krásu. Nikdy jsem neviděla půvabnější stvoření.

    Jak si můžeš zoufat, když tě osud tolik obdařil!“ Přistoupila

    k dceři a tajemně pokračovala: „Blíží se

    změna. Slibuji ti to. Zase se k tobě obrátí štěstí. Čekej,

    Alžběto, a buď trpělivá. Věř matce a rýnskému

    hadovi.“

    Alžběta se na ni dychtivě dívala a v očích jí svítala

    naděje.

    Alespoň se mi podařilo pozvednout ji na duchu, pomyslela

    si Jacquetta.

     

    * * *

    Nechala dceru, aby se umyla a odpočinula si, a odešla

    do svého pokoje.

    Bylo příjemné mít Alžbětu s chlapci u sebe. Děti

    obvykle odcházely – chlapci na vychování do jiných

    urozených rodin a dívky do domovů budoucích manželů.

    Bylo smutné řídit se tak nesmyslnými pravidly.

    Rodiny by měly být spolu. Jacquetta se odjakživa

    vzpírala tomu, co se od ní očekávalo. Věřila, že žena

    se silnou vůlí by se měla rozhodovat sama.

    Když jí bylo šestnáct, přinutili ji k velkolepému

    sňatku, z něhož měli její příbuzní radost. …………………

  • Autor: Plaidy, Jean
    Překladatel: Zvěřinová, Zdeňka
    Název: Slunce v plné slávě
    Původní název: The Sun in Splendour
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-364-9
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 400
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 1.12.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.