Autoři

Série

  • Rena zůstane po smrti svého otce, duchovního, úplně sama, bez peněz, nucena  opustit svůj domov. Nepřílíš úspěšně se snaží najít nějakou práci. Zoufalá  se modlí u velkého dřevěného kříže nedaleko panského sídla Grange, když  objeví tři velmi staré zlaté mince. Je snad zachráněna? Čestná povaha jí  nedovolí si mince ponechat,  a tak je zanese novému dědici panství. Vznikne mezi nimi něžné přátelství, které je ohroženo jistým zbohatlíkem, pevně rozhodnutým provdat za mladého muže svou dceru. Ale ještě než láska a odvaha zvítězí, je třeba najít zbytek pokladu a vyřešit záhadu muže, který se tak podobá zlověstnému panu Wyngatovi.

     

  • 1

    1864

    Na zamračené zimní obloze nepřestávalo kroužit

    hejno vran. Pod nimi se kolem otevřeného hrobu

    shromáždil hlouček truchlících. Vzduch byl mrazivě

    chladný a chlad svíral i jejich srdce.

    Co bez něj budou dělat? Jak to zvládnou?

    Ten muž, kterého ukládali do hrobu, byl jejich vikářem

    a jistým způsobem i otcem. V té malé zapadlé vesnici

    jménem Fardale nebyl nikdo jiný, kdo by o ně pečoval.

    Vzpomínali, jak je reverend Colwell povzbuzoval

    v konání dobra, chválil je i káral, ochraňoval je a svým

    způsobem i miloval.

    Už mezi nimi není. Nachladil se, když šel jednou

    v noci ve vánici navštívit nemocného. Chvíli se zdálo,

    že nemoc překonal, ale vyvinul se z toho zápal plic,

    a tak pomalu chřadl, až zemřel,

    Všichni cítili tu ztrátu, ale nejvíc bledá zarmoucená

    dívka, jež nemohla od otevřeného hrobu odtrhnout oči.

    V okamžiku, kdy na rakev dopadla první hrst země, je

    zavřela. Byla to Rena Colwellová, dcera zemřelého.

    Vedle ní stála mnohem mladší dívka, zabalená do

    plédu, která ji vzala za ruku, aby jí projevila svou

    účast. Ruka byla ztvrdlá každodenní prací, patřila služce

    z fary.

    „Pojďme, slečno,“ naléhala.

    „Ještě chvíli, Ellie. Chci si promluvit s kurátem,

    který prováděl obřad. Jen jdi, postav vodu na čaj a připrav

    pár sendvičů. Bude s námi chtít chvíli posedět,

    než odjede.“

    Ale když došla k mladému namyšlenému muži, který

    musel přijet až z jedné vzdálené farnosti, aby odsloužil

    mši, nebylo pochyb o tom, že chce co nejdříve

    zmizet. Byl to městský člověk a dával jasně najevo své

    znechucení zdejším zapadákovem.

    „Už víte, kdo by mohl přijít na otcovo místo?“ zeptala

    se Rena.

    „Není to žádná skvělá pozice, ale vždycky se najde

    nějaký zoufalec, který nemá naději na nic lepšího.“

    Rena ztuhla při té zjevné narážce na jejího otce, ale

    on neomaleně pokračoval.

    „Řekl bych, že jednoho dne se tady někdo objeví.

    Škoda že ten obrovský dům, který jsem míjel po cestě

    sem, není obydlený. Společensky významný člověk má

    dobrý vliv na své okolí a kromě toho poskytne lidem

    práci.“

    „Poslední hrabě z Lansdale zemřel před deseti lety,“

    řekla na to Rena. „A nikdo neví, kde je dědic, jestli vůbec

    nějaký existuje. Možná že rodina vymřela a Grange

    je od té doby prázdný.“

    „Tak to je špatná zpráva. Musím už jít. V hotelu na

    mě čeká večeře.“

    S těžkým srdcem klopýtala osamělá Rena v počínajícím

    soumraku domů. V kuchyni na ni s čajem čekala

    Ellie, jediná služka, již si vikář mohl dovolit.

    Obě mladé ženy se jako přítelkyně usadily u kuchyňského

    stolu a ve večerním soumraku popíjely čaj.

    „Už to nebyl on po smrti vaší matky,“ prohodila

    Ellie.

    „Máš pravdu,“ vzdychla Rena. „Je to divný pocit,

    když si představíš, že tady ještě před rokem byla. Potom

    se zhroutila a zemřela a něco z něj odešlo s ní. Býval

    na mě vždycky tak hodný, ale nemohu se zbavit pocitu,

    že je teď šťastnější.“

    „Co budete dělat, slečno?“

    Rena se smutně usmála. „To nevím. Ten kurát mi dal

    jasně najevo, že se budu muset vystěhovat z domu.

    Chápu to, samozřejmě. Vesnice potřebuje vikáře. Ale

    kam půjdu?“

    „Mohla byste být učitelkou, slečno. Tolik toho víte.“

    „Jistě, hodně jsem toho přečetla, ale obávám se, že

    to není dost na to, abych byla učitelkou nebo vychovatelkou.

    Mohla bych se starat o děti, ale nikdo v okolí

    není tak bohatý, aby si mě mohl najmout. Jediná věc,

    kterou umím ve skutečnosti dobře, je starat se o dům.“

    Ellie hlasitě zaprotestovala. „Vy ale nemůžete být

    hospodyní, slečno. Co by tomu řekla vaše matka?“

    „Matka by to jistě neschvalovala,“ souhlasila Rena.

    „Její rodina byla ‚šlechta‘, takže i sňatek s duchovním

    byl pod jejich úroveň. Byla to pro ně rána, když se matka

    zamilovala do tatínka. Ale já si musím vydělat na živobytí,

    takže budu ráda, když najdu nějaké počestné

    zaměstnání dřív, než budu muset opustit faru.“

    Podívala se omluvně na Ellie. „Já si tě už bohužel

    nebudu moct dovolit.“

    „To je v pořádku, slečno. Máma bude ráda, že budu

    doma, když se teď Gladys vdala. Kromě toho je načase,

    abych připomněla Bertovi, že žiju.“

    „Bertovi?“

    „Tomu mladíkovi od řezníka, vždyť víte. Myslím, že

    se k sobě hodíme.“

    Ellie odešla hned příští ráno, aby zkusila štěstí jinde.

    Rena v tom prázdném studeném domě osaměla.

    „Máš pravdu,“ vzdychla Rena. „Je to divný pocit,

    když si představíš, že tady ještě před rokem byla. Potom

    se zhroutila a zemřela a něco z něj odešlo s ní. Býval

    na mě vždycky tak hodný, ale nemohu se zbavit pocitu,

    že je teď šťastnější.“

    „Co budete dělat, slečno?“

    Rena se smutně usmála. „To nevím. Ten kurát mi dal

    jasně najevo, že se budu muset vystěhovat z domu.

    Chápu to, samozřejmě. Vesnice potřebuje vikáře. Ale

    kam půjdu?“

    „Mohla byste být učitelkou, slečno. Tolik toho víte.“

    „Jistě, hodně jsem toho přečetla, ale obávám se, že

    to není dost na to, abych byla učitelkou nebo vychovatelkou.

    Mohla bych se starat o děti, ale nikdo v okolí

    není tak bohatý, aby si mě mohl najmout. Jediná věc,

    kterou umím ve skutečnosti dobře, je starat se o dům.“

    Ellie hlasitě zaprotestovala. „Vy ale nemůžete být

    hospodyní, slečno. Co by tomu řekla vaše matka?“

    „Matka by to jistě neschvalovala,“ souhlasila Rena.

    „Její rodina byla ‚šlechta‘, takže i sňatek s duchovním

    byl pod jejich úroveň. Byla to pro ně rána, když se matka

    zamilovala do tatínka. Ale já si musím vydělat na živobytí,

    takže budu ráda, když najdu nějaké počestné

    zaměstnání dřív, než budu muset opustit faru.“

    Podívala se omluvně na Ellie. „Já si tě už bohužel

    nebudu moct dovolit.“

    „To je v pořádku, slečno. Máma bude ráda, že budu

    doma, když se teď Gladys vdala. Kromě toho je načase,

    abych připomněla Bertovi, že žiju.“

    „Bertovi?“

    „Tomu mladíkovi od řezníka, vždyť víte. Myslím, že

    se k sobě hodíme.“

    Ellie odešla hned příští ráno, aby zkusila štěstí jinde.

    Rena v tom prázdném studeném domě osaměla.

    „Ale papá, ve škole je jedna holka, co mi ubližuje,

    někdy mám chuť ji uhodit.“

    „To je přirozená reakce, má milá. Ale musíš tu zlost

    potlačit. Musíš jí zlo oplácet dobrotou.“

    Zkusila to, ale tyranizování se změnilo v posměšky.

    Až jednoho dne to Rena nevydržela a oplatila jí to. Tehdy

    zjistila, že dovede mít docela ostrý jazyk a že to pomáhá.

    Otci o tom neřekla, ale trpěla výčitkami svědomí.

    „Je mi to líto, papá,“ šeptala teď v horečce.

    Pekařova žena jí otírala čelo a říkala si pro sebe:

    „Chudinka, blouzní.“

    Jak léta ubíhala, nikdo si ani nevšiml, jak se její povaha

    mění. Byla stále víc sebejistá a rozhodná, ale musela

    to před svými rodiči skrývat, protože pro dceru

    duchovního to, podle jejich názoru, bylo naprosto nevhodné.

    Když jí bylo asi tak čtrnáct, přijela do vsi skupina

    kočovných herců a postavili si scénu na obecním trávníku.

    Rena byla nadšená. Rodiče ji vzali na představení,

    a to ji tak zaujalo, že projevila svou touhu. „Já bych

    chtěla být herečkou!“

    Vyděsilo je to. Už jen představa, že jejich dítě pomyslelo

    na tak nemorální kariéru, je uvrhla v zoufalství.

    Mamá slzela, papá zase jednou mluvil o ctnostné

    ženě. Ale protože ji milovali, přesvědčovali sami sebe,

    že je ještě příliš mladá na to, aby si uvědomovala, co říká.

    Postupně se uklidnili a odpustili jí.

    Jenže Rena nikdy nepřestala toužit po barvitějším životě,

    dokonce i po nějakém dobrodružství.

    Konečně se uzdravila. Její ošetřovatelky se s ní rozloučily

    a nechaly ji samotnou. Sešla dolů do opuštěných

    místností, ale spíž měla naplněnou výživnými potravinami.

    Navštívila své zachránkyně, pokusila se jim

    poděkovat, ony však všechny její díky odmítaly. Ani

    lékař jí nedovolil byť jen zmínku o účtu. Prohlásil, že

    už je zaplacený.

    Tehdy poprvé si Rena uvědomila, jak byl její otec ve

    vsi oblíbený a že ji také mají rádi.

    Hřálo ji to u srdce, ale po dvou měsících stále ještě

    neměla žádnou práci. Pokud to bylo možné, jedla zeleninu

    ze zahrady a vejce od své slepice.

    Denně očekávala dopis, ve kterém by jí sdělovali, že

    byl vybrán nový vikář, ale biskup se neozýval. Vesnici

    ani ji neměl kdo bránit před věčným zatracením.

    „Co budu dělat?“ tázala se sama sebe znovu a znovu.

    Byl čas vydat se vstříc dobrodružství, o kterém stále

    snila. Ale jak to udělat? Na dobrodružství musí člověk

    narazit, ale tady v té zapadlé, Bohem zapomenuté vísce

    se to může stát dost těžko.

    Vesnici v tak vzdálené části země zřídkakdy někdo

    navštíví. Pokud by se to stalo, tak jenom díky tomu velkému

    domu, který stojí uprostřed vesnice nějakých deset,

    možná i víc generací, ale ten je prázdný a zanedbaný

    už dobrých deset let. Od smrti posledního hraběte,

    lorda Lansdalea.

    Rena se na něj mlhavě pamatovala. Byl to starý muž,

    kterého nezajímali lidé, kteří žili v jeho domcích. Zaměstnával

    jenom pár sloužících v domě a bohužel skoro

    žádné venku, takže vesničané věděli, že od něj práci

    očekávat nemohou.

    Neměl ani peníze. Dům, kterému říkali Grange a který

    zdědil po předchozím hraběti, mu stěží poskytoval

    místo, kde by složil hlavu, natož peníze, s nimiž by ho

    mohl udržovat.

    „Nemůže prodat ani dům, ani pozemky,“ říkával papá,

    „protože jsou spojené s titulem. Musí být jako celek

    předány dalšímu dědici.“

    „Ale co když žádný není, papá?“

    „Pak je to špatné. Všechno se změní v ruiny.“

    Někdy Grange navštěvoval a Renu brával s sebou. Starý

    hrabě si dívenku oblíbil a jednou jí chtěl ukázat věž,

    která se nepatřičně tyčila do výšky ze středu budovy.

    Ten výstup ji nadchl, ale hraběti se zatočila hlava

    a museli ho snést. Podruhé se na věž nedostala, ani do

    domu už nikdy nebyla pozvaná. Byla z toho smutná,

    protože to místo bylo, i přes svůj neutěšený stav, překrásné,

    úplně se do něj zamilovala.

    Naposledy měla příležitost dostat se do domu před

    deseti lety. Bylo jí dvanáct a noc předtím starý hrabě

    zemřel. Pohřeb se konal v soukromé kapli. Zúčastnila

    se ho s ostatními farníky a stejně jako oni doufala, že

    přijede nový hrabě, dá místo do pořádku a přinese do

    kraje prosperitu.

    Ale nestalo se tak. Grange, hospodářství i polnosti

    dál podléhaly zkáze a lidé propadali do stále hlubší

    beznaděje.

    Jediným vytržením z toho stavu byly teď zvěsti, že

    někdo přijel nebo snad přijede a Grange otevře. Rena si

    vzpomněla na otcova slova o dědictví a byla zvědavá,

    jestli to znamená, že přijde nový hrabě…

     

  • Autor: Cartland, Barbara
    Překladatel: Kratochvílová, Jarmila
    Název: Síla lásky
    Původní název: The Cross of Love
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-569-8
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 152
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 26.9.2012
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.