Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Rudá růže z Anjou

od
Plaidy, Jean
  • Postupně se stávalo zřejmým, že Jindřich VI. je sice dobře uzpůsoben pro královský život, ale již méně pro vládu nad říší. Kromě toho na svou příležitost čekal Richard, vévoda z Yorku, který byl přesvědčen, že by byl nejen lepším panovníkem, ale že má i větší právo na trůn. V těchto neklidných časech přichází do Anglie Markéta z Anjou, která zdědila sílu své babičky Yolandy Aragonské i své matky Isabelly z Lorraine, vládnoucí za svého muže. Anglii vládnou hrabě z Warwicku a Richard z Yorku a schyluje se k válce růží. A když se krále zmocní dědičná duševní choroba, musí královna sama bojovat za svou korunu a synovo dědictví. Štěstěna přechází z jedné strany na druhou, dokud se neobjeví mladý Eduard a nedobude korunu. Vášnivá a impulzivní Markéta však bojuje až do hořkého konce.

  • René

    Zdi hradu Keure bičoval mrazivý vítr. Dvě ženy,

    které spolu seděly ve velké místnosti vystavené

    průvanu, se přisunuly blíž k ohni. Obě pilně šily.

    Starší z nich náhle přestala a zvedla malý kousek

    oblečení. „Nikdy bych nevěřila, že k tomuhle dojde.

    Dítě se má každou chvíli narodit a já na ně stěží

    najdu oblečení, které by ho bylo hodno. Koho by napadlo,

    že se syn krále z Anjou ocitne v takových nesnázích?“

    Její společnice zvedla obličej od práce. Byla nápadně

    krásná a na někoho tak mladého se tvářila neobvykle

    vážně.

    „Časy se mění a celá Francie si na to musí zvyknout,

    Theophanie,“ připomněla jí.

    „To je dobré leda tak pro mladé,“ zněla odpověď.

    „Nezapomeň, že než jsem přišla sem, žila jsem léta

    u krále a královny z Anjou. Vychovala jsem jejich

    děti… všechny.“

    „Vlastně jste domácnost vůbec neopustila.“

    „Ne… ne… Jsem tu se svým pánem Reném a jeho

    rodinou. Bůh je ochraňuj. Ach Agnčs, děvče, v současnosti

    se ve Francii dějí hrozné věci. Často myslím na

    ubohé duše v Orléansu.“

    „Musíme doufat a modlit se, že k nim brzy dorazí

    pomoc.“

    „Zdá se, že nás Bůh opustil. Ty si to nepamatuješ,

    Agnčs, ale když jsem byla mladá, žili jsme v míru. Pak

    to začalo. Nejdřív Armagnacové proti Burgunďanům.“

    „To stále trvá,“ poznamenala Agnčs.

    „Ale našimi skutečnými nepřáteli jsou Angličané.

    Ti způsobují rozkol v naší zemi. Kvůli válce… v níž

    jsme podle nich poraženi… musím přešívat Jolandiny

    oblečky na další novorozeně.“

    „Mohlo by být ještě hůř,“ nadhodila Agnčs.

    Vrátila se k šití, ale Theophanie, chůva pěti dětí královského

    páru z Anjou, kterou nyní poslali k potomkům

    druhého syna Reného, měla nostalgickou náladu.

    „Vždycky jsem měla Reného nejradši,“ přemítala.

    „Byl to rozkošný chlapec a milý mladík. Miloval poezii…

    a písně trubadúrů. Zajímal se o ně víc než o jízdu

    na koni. Jeho matku, královnu Jolandu, to trochu zneklidňovalo.

    Otec na hradě moc nebýval. ‚René čte raději

    knihy, než prolévá krev,‘ říkávala. ‚To je sice obdivuhodné,

    ale knihy mu nezachrání pozemky před

    chamtivci, kteří po nich pokukují.‘ Nemějte strach, paní,

    chlácholila jsem ji. Až přijde čas, můj pán už bude

    vědět, jak se zachovat.“

    „To potřebujeme všichni,“ souhlasila Agnčs, „poznat,

    jak se máme v pravou chvíli zachovat.“

    Theophanie si ji shovívavě prohlížela. Přistupovala

    k ní jako k jedné ze svých svěřenkyň. Rodiče poslali

    Agnčs na vychování do urozené domácnosti, jak to

    bývalo u dívek z dobrých rodin zvykem. Člověk ji nemohl

    nemít rád. Byla tichá, skromná a ochotná být

    užitečná. Měla ráda děti a Theophanie její pomoc

    v dětském pokoji uvítala. Janovi nebyly ještě ani čtyři,

    Ludvíkovi byly tři a Jolandě něco přes osmnáct měsíců.

    Její dvojče, bratr Mikuláš, bohužel zemřel několik

    týdnů po narození. I tak je to příjemný počet, myslela

    si Theophanie, a paní je ještě mladá. Ačkoli pán jako

    všichni šlechtici býval často pryč, podařilo se jim rodinu

    rozšiřovat. Theophanie si někdy říkala, že Bůh vel-

    mi ochotně obdařuje takové dámy mimořádnou plodností,

    takže ani dlouhá nepřítomnost manželů nezabrání

    tomu, aby se dětské pokoje zaplňovaly.

    Paní Isabella byla stále velice mladá, toto novorozeně

    už bude čtvrté – a nebýt smrti ubohého Mikuláše,

    bylo by páté.

    Theophanie se s hrdostí rozhlédla po pokoji. Byli na

    jednom z nejhezčích hradů v Lorraine, který byl věnem

    paní Isabelly. René se dobře oženil, myslela si

    Theophanie. Vzal si mladou ženu se silnou vůlí. Vlastně

    všechny ženy v domácnosti byly rozhodné a energické

    – víc než muži. Theophanie si často říkala, že by

    muži měli zůstat doma a ženy jít místo nich do bitvy.

    René by byl úžasným společníkem pro děti a trpělivě

    by je zasvěcoval do krás hudby a poezie. Pokud šlo

    o paní Isabellu, člověk si ji uměl představit, jak vede

    vojáky do boje.

    „Je to nějaký tvůj žert, Pane?“ ptala se Theophanie

    Boha. Byla to prostá věřící žena a často rozmlouvala

    s Bohem, jako by to byl obyčejný člověk, jakýsi král,

    samozřejmě nadřazený tomu francouzskému, ale s lidskými

    slabůstkami. A poněvadž celý život pracovala

    jako chůva, mívala někdy sklon chovat se tak i k Všemohoucímu.

    Samozřejmě byla výsada být zaměstnána u rodu

    z Anjou. Velice obdivovala paní Isabellu i paní Jolandu.

    Paní Jolanda byla dcera aragonského krále a její

    dcera Marie, Reného sestra, se provdala za francouzského

    dauphina.

    „Podle toho, co se povídá, je dauphin budižkničemu,“

    sdělila Theophanie Agnčs. „Někdy je mi chudinky

    Marie líto. Byla to hodná dívka a zasloužila si lepší

    osud. Ubohá Marie… mysleli jsme si, že bude královnou,

    a čím je teď… vdaná za dauphina… a francouzským

    králem místo něj nazývají nějaké anglické děcko.

    Je smutné, když se záležitosti takhle vyvinou, Agnčs.“

    Agnčs sklonila hlavu nad šitím. Přemýšlela o Marii.

    Jak se asi cítí v takové situaci? Ačkoli dauphinův šílený

    otec přijal Angličany a provdal dceru Kateřinu za

    anglického krále, dauphin s tím nesouhlasil a vzepřel

    se, i když dost chabým způsobem. Avšak možná to odmítali

    lidé kolem něj a využili ho jen jako figurku.

    Jak to všechno skončí? Vypadalo to neradostně, pochmurněji

    než studený březnový vítr, který vanul po

    Pont-ŕ-Mousson a zuřivě bičoval zdi hradu Keure.

    V celé zemi panovalo napětí. Orléans, klíč k Loiře,

    byl od října obléhán. Jestli padne, nebude mít Francie

    velkou naději, aby se vymanila zpod anglického jařma.

    Ale jak by se dala zachránit? K tomu by byl zapotřebí

    zázrak.

    „Ty bys to dokázal, Pane,“ kárala Theophanie Boha.

    „Máš na to schopnosti. Jestli umíš hory přenášet, proč

    nevyženeš Angličany z Orléansu?“

    Celá země čekala, co bude dál, a čekalo se i v Pont-

    -ŕ-Mousson.

    Obyvatelé hradu byli odměněni dřív než lidé v Orléansu.

    Ještě tentýž den, kdy Theophanie s Agnčs šily u krbu,

    začaly paní Isabelle porodní bolesti. Třiadvacátého

    března porodila zdravou holčičku.

    Pojmenovali ji Markéta.

     

    * * *

    Navzdory těžkému období musela být jaksepatří pokřtěna.

    Theophanie přinesla zdobné křestní roucho,

    které se v rodu z Anjou dědilo po generace, a v katedrále

    v Toulu proběhl křest. Za kmotry jí šli Reného

    starší bratr Ludvík, neapolský král, a babička z matčiny

    strany, vévodkyně z Lorraine, po které dostala jméno.

    Markéta, která si blaženě neuvědomovala důležitost

    obřadu, ho přijímala s vážností a posléze ji odnesli

    zpátky do Theophaniny náruče. René přijel na vzácnou

    návštěvu. Po prastrýcově smrti obdržel titul vévody

    z Bar, což do jisté míry zvýšilo jeho příjem i důležitost,

    zvlášť proto, že s vévodstvím získal i titul markýze

    z Pont-ŕ-Mousson. Jako mladší syn neměl původně nic

    než malé hrabství Guise.

    Dychtivě mluvil s Isabellou o změnách, které je čekají.

    „Teď možná dokážu Karlovi trochu pomoct,“ poznamenal.

    Isabella přikývla. Jako všichni Francouzi se dívala

    s nadějí do budoucnosti. To, co se stalo v Orléansu,

    vypadalo jako zázrak. Isabella úplně nevěřila mimořádným

    schopnostem venkovské dívky, která slyšela

    hlasy z nebe, avšak skutečností zůstávalo, že napochodovala

    do Orléansu a porazila Angličany, čímž zachránila

    město. Následkem toho odjel Karel do Remeše na

    korunovaci.

    Ještě před několika měsíci by se to zdálo vyloučené.

    Ale štěstěna se opravdu přiklonila k Francii a kupodivu

    i k této rodině. Z Reného se stal poměrně významný

    muž. Nyní měl prostředky, aby získal vojáky

    a zbraně, a přirozeně se chtěl postavit ke švagrovu

    boku a pomoci mu získat všechno, co s Angličany

    ztratil.

    Prohlásil se za přívržence Armagnaců – jímž samozřejmě

    byl i dauphin – a tím se stal nepřítelem

    burgundského vévody, jehož spojenectví s Angličany

    všichni praví Francouzi odsuzovali.

    „Jen doufám, že burgundského vévodu příliš nepobouříme,“

    podotkla Isabella.

    „Nedomnívá se, že jsme hodni jeho pozornosti,“

    ujistil ji René.

    „Snad, ale jistě si uvědomuje každého Armagnaca

    a považuje ho za nepřítele.“……………………………………..

  • Autor: Plaidy, Jean
    Překladatel: Zvěřinová, Zdeňka
    Název: Rudá růže z Anjou
    Původní název: Red Rose of Anjou
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-346-5
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 400
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 13.10.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.