Autoři

Série

Rubínová orchidej

od
Swann, Carolyne
  • Claudie de Frasé žije šťastně spolu s manželem Étienem a dětmi na zámku Rocher, dědičném panství Tencinů. Zde ji navštíví bratr Bastien, kapitán obchodní lodi, který připlul z rodného Martiniku. A zamiluje se do Valerie, dcery Alaina de Maiziére, dávného snoubence jejich matky. Bastien se ještě před svatbou s Valerií musí vrátit na Martinik. A v té chvíli do jejich osudu nevědomky zasáhne nejmladší z Amandiných dětí, poněkud svérázná Izabelle.

  • Kapitola první

    Mladá žena seděla v titěrném křesílku potaženém

    zlato-modře pruhovaným saténem, nervózně

    pohupovala špičkou střevíčku a bloumala očima

    po obchodě. Stejně jako pokaždé když do něj vstoupila,

    nabyla pocitu, že se ocitla v bonboniéře. Pokud jej

    co nejdříve neopustí, bude mít pleť lepkavou jako fondánová

    cukrátka ve stříbrné misce na pultě. Musí ale

    čekat na matku, jež už nakoupila dva lokty pravých

    bruselských krajek, tři tucty říčních perliček a několik

    přaden pestrobarevného hedvábí. Teď se nedokázala

    rozhodnout mezi dvěma vzory titěrné taštičky, která se

    stala módní díky současné milence francouzského panovníka

    markýze de Pompadour.

    Držíc v každé ruce jednu, prohlížela si je s hlavou

    lehce nakloněnou k pravému rameni a s přimhouřenýma

    očima. Isabelle se, stejně jako bratrovi a otci, její

    váhavé gesto líbilo a stejně jako oni si dělala z matčiny

    nerozhodnosti legraci. Teď by ale ráda z obchodu vytapetovaného

    stříbrným damaškem a s regály a pultíky

    přeplněnými paličkovanými krajkami, hedvábnými

    stuhami, lehounkými mantilami a lesklými třásněmi

    odešla. Kromě pocitu, že se vlivem prostředí co nevidět

    změní v přeslazený bonbon, ji tentokrát poháněla ještě

    jedna obava.

    Na druhém konci náměstí pod arkádou, přímo proti

    krajkářství, stáli v družném hovoru dva muži. Oba patřili

    k námořním důstojníkům Jeho Veličenstva anglického

    krále Jiřího II., oba byli mladí, urostlí a světlovlasí.

    Ale jen jednomu z nich slušela uniforma víc, jeho

    vlasy byly zlatější a úsměv zářivější, a hlavně – při jejich

    posledním setkání upíral blankytně modré oči plné

    citu jen na Isabelle. Možná by se mohla podobného pohledu

    dočkat i dnes, pokud se matka pro koupi taštičky

    rozhodne dřív, než se mladíci odeberou jinam. Proto

    vstala, rozhodnuta nepromarnit už ani chvilku.

    „Tato,“ ukázala prstem na taštičku z bruselské krajky,

    podšité kouřově zbarvenou látkou.

    „Máš pravdu, také se mi líbí víc,“ přikývla matka.

    „I ty by sis měla nějakou vybrat,“ navrhla a rukavičkář,

    který stál s uctivým úsměvem ve tváři poblíž, vycítil

    příležitost dalšího prodeje a uklonil se dívčiným

    směrem.

    Bell vrhla zničující pohled na drobnůstku, do níž by

    se stěží vešla pudřenka s labutěnkou a batistový kapesníček.

    Před pompadourkou, jak se titěrné věcičce pohupující

    se na zápěstí každé dámy říkalo, dávala přednost

    sedlovému vaku. Stejně jako se raději než do šatů

    s kanýry a volánky oblékala do jezdeckých kostýmů.

    Věděla ale, že jako dcera bohatého plantážníka, tudíž

    příslušnice nejvyšší společenské vrstvy na ostrově, se

    musí občas ukázat i v róbě, jejíž je taštička nutnou součástí.

    Navíc si uvědomila, že čím dříve si vybere, tím

    rychleji se ocitne venku.

    „Vezmu si tu druhou,“ vzala na milost taštičku z bílého

    saténu pošitého mléčně zbarvenými perličkami.

    Zatímco přikyvovala na matčinu chválu, jak moudře se

    rozhodla, koutkem oka se snažila zjistit, zda angličtí

    důstojníci jsou pořád ještě na stejném místě. Chodník

    pod arkádou však byl prázdný.

    „Nelíbí se ti?“ vyložila si matka dceřin smutný výraz

    po svém. „Pan Pouquet má jistě další.“

    „Ne, ne, tahle je moc hezká,“ bránila se dívka a zdviženou

    paží zadržela majitele obchodu, který se chystal

    poslat příručího do skladu a zavalit již tak titěrný prostor

    dalším zbožím. Odevzdaně sledovala, jak rukavičkář

    osobně balí taštičky do hedvábného papíru, a bylo

    jí líto, že mladý Angličan již z náměstí odešel. Cožpak

    si nevšiml erbu na dvířkách kolesky? Mohl se přece

    dovtípit, že někdo z rodiny de Frazé se nachází poblíž.

    A že to musí být ona nebo její matka, protože otec by

    neměl důvod vcházet do obchodu s krajkami. Možná

    Angličanovým úsměvům špatně rozuměla, přikládala

    jim větší význam, než ve skutečnosti znamenaly. Znovu

    si připomněla okolnosti, za nichž se seznámili.

    Stalo se tak před dvěma měsíci, začátkem února, tři

    týdny předtím, než její bratr Bastien odplul do Evropy.

    Zdejší prefekt, přesněji řečeno jeho choť hraběnka de

    Livet, pořádal ve svém sídle ples, jako ostatně rok co

    rok v předvečer králových narozenin. Pozván byl každý,

    kdo v saintpierrské společnosti něco znamenal.

    Týdny předtím slavili hody všichni obchodníci, kteří

    měli cokoli společného s módou.

    Švec nutil pracovat své tovaryše dlouho do noci, aby

    obul nožky všech místních dam. V butiku se střižním

    zbožím, který byl již od nového roku zaplněn nádhernými

    látkami dovezenými přímo z francouzských manufaktur,

    se začaly vyprazdňovat regály. Štůčky saténu,

    damašku, taftu, sametu, hedvábí a etamínu našly své

    místo v módním salonu madame Suretteové, kde z nich

    pilné ruce jejích švadlenek vytvářely nadýchané kreace.

    Pan Pouquet nestačil objednávat krabice, do nichž

    balil rukavičky, mantily, péřová boa či vějíře všech barev

    a odstínů. Na své si přišli i kloboučník a zlatník.

    I jejich pokladny se plnily.

    Jediní, kdo se připravovali na plesové radovánky se

    skřípěním zubů, byli manželé a otcové pozvaných

    krasavic. Jejich portmonky totiž po zaplacení účtů viditelně

    splaskly. Co však byly horentní sumy za nákladné

    róby v porovnání s rozzářenýma očima jejich

    nejdražších.

    Měšec vikomta de Frazé si rozhodně na úbytě stěžovat

    nemohl, neboť manželka ani dcera rozmařilostí netrpěly.

    Bell se dokonce zabývala myšlenkou podobnou

    kratochvíli letos ignorovat, protože loňská slavnost byla

    podle jejího mínění „velká nuda“.

    „Připadám si jako dobytče na trhu,“ svěřila se tehdy

    matce. Dodatečně se otřásla při vzpomínce, jak ji matinky

    svobodných synáčků oceňovaly znaleckými pohledy

    a tlumeným šepotem, když kráčela v doprovodu

    rodičů a bratra středem sálu pozdravit se s prefektem

    a jeho chotí.

    Letos očekávala podobný průběh plesu – a byla mile

    překvapená jeho odlišností. Ne že by mladí plantážníci

    sršeli šarmem nebo důvtipem, či že by si potenciální

    tchyně počínaly shovívavěji. Jejich chování mělo standardní

    a neměnný průběh, stejně jako seznam tanců

    zanesených v tanečním pořádku. Obrat nastal v okamžiku,

    kdy Bastien dovedl do jejich lóže dva mladíky

    v červenobílých důstojnických uniformách, aby je

    představil rodičům. Ukázalo se, že Bernard de Frazé

    oba poručíky znal, už jej s nimi svedly dohromady

    okolnosti, jak poznamenal.

    Stejně jako Martinik, který několik desetiletí ovládala

    francouzská koruna, ani nedaleký ostrov Barbados

    už nepatřil jeho původním obyvatelům – indiánům

    kmene Aravaků. Jejich území nejdříve ovládli Španělé,

    aby se jej zhruba po sto letech vzdali ve prospěch

    Anglie.

    Ta si zde – ostatně jako ve všech dobytých územích

    – počínala velmi pánovitě a netajila se tím, že by neměla

    nic proti ovládnutí celého Karibiku. Důvod je

    přece nasnadě a každý, kdo jen trochu přemýšlí, ho

    musí pochopit: je nejsilnější zemí světa a má nejmocnější

    loďstvo.

    Vláda Ludvíka XV. byla jiného názoru, ale prozatím

    moudře usoudila, že než další konflikt, kterých obě země

    zažily požehnaně, je lepší zatím vycházet s mocným

    sousedem v dobrém. Tvářila se tedy, že nemá nic

    proti tomu, aby v saintpierrském přístavu kotvila anglická

    brigantina, jejíž posádka byla údajně připravená

    odtud kdykoli vyplout a potlačit vzpouru domorodých

    Karibů na nedalekém Svatém Kryštofovi.

    Oba mladí Angličané, kteří na lodi sloužili, obdrželi

    – spolu s několika dalšími důstojníky – od hraběte de

    Livet pozvánku. Místní muži se na tento nápad netvářili

    příliš nadšeně. Vojenské, zejména cizí, uniformy přitahovaly

    pohled něžného pohlaví a způsobily mezi dámami

    bez ohledu na věk nevídaný rozruch.

    Jen Bell by si jich sotva všimla. Právě dotančila galop

    a odcházela z parketu v doprovodu svého tanečníka,

    milého, ale nesmírně nudného majitele advokátní

    kanceláře. Ještě jí ani nestačil poděkovat za čest, kterou

    mu svým tancem prokázala, když se za jeho zády

    zablesklo zlato na epoletách červených kabátců.

    Majitele prvního z nich představil Bastien jako poručíka

    Colina Harewooda. ……………………………………

  • Autor: Swann, Carolyne
    Překladatel: Hayek, Linda
    Název: Rubínová orchidej
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-308-3
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 240
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 9.6.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.