Autoři

Série

Pravá krev 6 - Bezpochyby mrtví
(Série - Pravá krev - 6)

od
Harris, Charlaine
  • Protože má Sookie Stackouseová tak málo příbuzných, vůbec se jí nelíbí, že přišla o další - o svou sestřenici Hadley, družku královny luisianských upírů. Hadley zanechala Sookie všechen svůj majetek, když před pár týdny nečekaně skonala, i když vlastně byla již dlouho neživá. Ale vymáhat dědictví se zdá být značně riskantní. Jsou totiž tací, kteří by neradi viděli, kdyby se Sookie seznámila s Hadleyinou minulostí, a i s jejím majetkem, příliš důkladně. A jsou připraveni použít všech dostupných prostředků, aby jí v tom zabránili. A ať je to kdokoli, jsou určitě nebezpeční, a Sookin život je opět v ohrožení.

  • KAPITOLA PRVNÍ

     

    Opírala jsem se o jednoho z nejkrásnějších mužů, které

    jsem kdy viděla, a cítila na sobě jeho upřený pohled.

    „Představte si… Brada Pitta,“ pošeptala jsem mu, ale

    v jeho hnědých očích se neobjevil ani náznak zájmu.

    Dobrá, zkusíme to jinak.

    Vybavila jsem si jeho posledního přítele, který pracoval

    jako vyhazovač v jednom nočním klubu.

    „Tak si představte Charlese Bronsona,“ zkoušela jsem

    to dál. „Ne, ehm, Edwarda Jamese Olmose.“ Má snaha

    byla odměněna zajiskřením Claudových očích lemovaných

    dlouhými řasami.

    Určitě byste čekali, že teď mi náruživě vyhrne dlouhou

    nařasenou sukni, strhne ze mě těsný korzet a svou

    vášní mě přivede na pokraj mdlob. Naneštěstí pro mě –

    i pro všechny ostatní ženy v Louisianě – Claude kopal za

    jiný tým. Blonďaté prsatky ho nezajímaly. Daleko víc ho

    vzrušovali chlápci s jednodenním strništěm.

    „Mario-Star, odhrň jí prosím tě ty vlasy,“ ozval se

    zpoza fotoaparátu Alfred Cumberland, vysoký černoch

    se šedivějící kšticí a knírkem. Maria-Star Cooperová na

    okamžik popošla před stojan, aby mi upravila neposedný

    pramen dlouhých blond vlasů. Opírala jsem se o Claudeovu

    pravou paži, neviditelnou (alespoň pro fotoaparát)

    levou rukou jsem se ze všech sil držela látky na zádech

    jeho dlouhého kabátu a pravou jsem měla položenou na

    jeho levém rameni. Claudeova levá ruka byla ovinutá kolem

    mého pasu. Zřejmě jsme tím měli naznačovat, že se

    mě chystá položit a na zem a užívat si se mnou.

    Claude měl na sobě černý kabátec, černé kalhoty po

    kolena, bílé punčochy a nabíranou košili. Mě oblékli do

    dlouhých modrých šatů s nařasenou sukní a několika

    spodničkami. Jak už jsem řekla, nahoře mi byly dost těsné.

    Krátké rukávy jsem měla stažené z ramen. Byla jsem

    docela ráda, že ve studiu není horko. Ani z velkého světla

    (které mi tvarem připomínalo satelitní anténu) nesálalo

    příliš velké teplo.

    Al Cumberland se pustil do fotografování a Claude mě

    mezitím spaloval roztouženým pohledem. Já se snažila

    o totéž. Můj osobní život v posledních týdnech zacházel

    na úbytě, takže spalující pohledy mi docela vyhovovaly.

    Klidně bych se jimi nechala rozpálit.

    Kousek opodál stála s velkou krabicí líčidel, hřebenů

    a sponek, kterými na poslední chvíli opravovala různé

    nedodělky, Maria-Star. Příroda ji obdařila čistou světlou

    pletí a tmavými vlnitými vlasy. Když jsme s Claudem

    dorazili na místo, překvapilo mě, že je tu také a pracuje

    jako fotografova asistentka. Od volby vůdce smečky ve

    Shreveportu, od které uplynulo několik týdnů, jsem ji

    neviděla. Tehdy jsem si ji kvůli děsivému krvavému

    utkání mezi vlkodlaky ani pořádně neprohlédla. Dnes

    jsem na to ale měla dost času. Zjistila jsem, že od ledna,

    kdy ji srazilo a těžce zranilo auto, se už úplně zotavila.

    Vlkodlaci se dokázali vzchopit nesmírně rychle.

    Maria-Star mě také poznala a k mé úlevě se usmála.

    Nebyla jsem si zrovna jistá, jak na tom teď v očích

    shreveportské smečky vlastně jsem. Totiž: neudělala

    jsem to sice dobrovolně, ale nakonec jsem se postavila

    za neúspěšného uchazeče o místo vůdce tamních vlkodlaků

    Jacksona Herveauxe. Jeho syn Alcide, který pro

    mě možná byl něčím víc než pouhým kamarádem, měl

    pocit, že jsem ho zklamala. Nový vůdce smečky Patrick

    Furnan zase věděl, že se stýkám s Herveauxovými. Proto

    mě překvapilo, že když mě Maria-Star oblékala

    a upravovala mi vlasy, dala se se mnou nenuceně do

    řeči. Naplácala mi na obličej mnohem víc líčidel, než

    jsem kdy použila já, ale když jsem se pak podívala do

    zrcadla, bylo mi jasné, že odvedla skvělou práci. Vypadala

    jsem úžasně, ale vůbec ne jako Sookie Stackhouseová.

    Kdyby Claude neměl radši muže, určitě bych na něj

    udělala dojem. Claude je bratr mé přítelkyně Claudine

    a pracuje jako tanečník ve svém vlastním nočním podniku.

    Claude je prostě k sežrání. Měří metr osmdesát, má

    černé vlnité vlasy, velké hnědé oči, dokonale tvarovaný

    nos a tak akorát plné rty. Vlasy si nechává růst dlouhé,

    aby mu zakrývaly uši: v nemocnici mu z původního špičatého

    tvaru chirurgicky zaoblili boltce, aby vypadaly jako

    uši všech normálních smrtelníků. Pokud se trochu vyznáte

    v nadpřirozených bytostech, určitě vám podle těch

    uší dojde, že Claude patří mezi víly. Ne, nevztahuju to

    k jeho orientaci. Myslím to doslovně – Claude je víla

    v mužském vydání.

    „A teď větrák!“ zavelel Al své asistentce. Maria-Star

    ho chvíli posouvala z místa na místo a nakonec ho zapnula.

    Najednou se do nás opřel vítr. Moje světlé vlasy

    se rozvlnily, ale Claudeův cop zůstal pevně na místě. Po

    několika snímcích Maria-Star rozpustila Claudeovi vlasy

    a přehodila mu je přes rameno, aby vlály jen jedním,

    přesně stanoveným směrem a podtrhly tak jeho úžasnou

    postavu.

    „Skvělé!“ prohlásil Al a udělal další snímky. Maria-

    Star pak ještě několikrát přesunula větrák jinam a spustila

    na nás vichr z různých směrů. Nakonec mi Al řekl, že

    se můžu zase narovnat. Moje záda mu za to byla vděčná.

    „Doufám, že to vaše paže vydržela,“ prohodila jsem

    ke Claudeovi, který se opět tvářil klidně a rozvážně.

    „Ne, nic se nestalo,“ odpověděl a otočil se k Marii-

    Star. „Nemáte tu džus?“ zeptal se. Společenské chování

    mu očividně nic neříkalo.

    Pohledná dívka mávla rukou k malé chladničce v rohu

    studia. „Nahoře jsou skleničky,“ zavolala za ním. Cestou

    ho sledovala a potom si povzdechla. Ženy po rozhovoru

    s Claudem vzdychaly dost často. Říkaly tím: „To je ale

    škoda!“

    Jakmile se Maria-Star ujistila, že její šéf se dosud věnuje

    svým fotoaparátům, rozzářeně se na mě usmála.

    I když patřila mezi vlkodlaky a její myšlenky se daly číst

    jen s obtížemi, poznala jsem, že se mi chystá něco prozradit…

    a není si jistá, jak to přijmu.

    Život telepata není žádná psina. Pokud víte, co si o vás

    všichni ostatní myslí, dokáže vám to pěkně zahýbat sebevědomím.

    Vztahy s normálními mužskými nepřipadají

    vůbec v úvahu. Jen si to představte. (A nezapomeňte, že

    já to zjistím – jestli jsou normální nebo ne.)

    „Od otcovy porážky je na tom Alcide moc bídně,“ řekla

    tiše Maria-Star. Claude se věnoval svému odrazu v zrcadle

    a popíjel přitom džus. Al Cumberland měl telefonický

    hovor a vyřizoval ho ve své pracovně.

    „To je mi jasné,“ odpověděla jsem. Jackson Herveaux

    přišel v souboji o vůdcovství o život, takže se dalo čekat,

    že se jeho syn nebude cítit nejlépe. „Poslala jsem zprávu

    o Jacksonově smrti Americké organizaci na ochranu práv

    zvířat. Určitě se Alcidovi a Janice ozvou,“ dodala jsem.

    (Janice byla Alcidova mladší sestra a díky tomu nepatřila

    mezi vlkodlaky. Netušila jsem, jak jí Alcide vysvětlí otcovu

    smrt.) Přišlo mi od nich předtištěné poděkování,

    podobné tomu, které dostanete v pohřební síni, a v němž

    nenajdete jediné skutečně upřímné slovo. „Ale…“ Ať už

    měla Maria-Star na srdci cokoliv, nedokázala to ze sebe

    vysoukat. Nejasně jsem si uvědomila, o co jde. Náhle mi

    tělem projela bolest ostrá jako nůž, ale uzamkla jsem ji

    v sobě a nasadila sebevědomou masku. To už jsem uměla

    velice dlouho.

    Vzala jsem si album, v němž měl Alfred uložené vzorky

    své práce, a začala jím listovat. Žádnou fotografii ze

    svatby, bar micvy, prvního svatého přijímání nebo stříbrného

    výročí sňatku jsem však pořádně nevnímala. Nakonec

    jsem album zavřela a odložila stranou. Snažila jsem

    se tvářit uvolněně, ale zřejmě se mi to nedařilo.

    Nasadila jsem stejně rozzářený úsměv jako Maria-Star

    a řekla: „S Alcidem jsme nikdy doopravdy nechodili.“

    Mohla jsem po tom toužit a dělat si naděje, ale nikdy

    jsem je nepřetavila ve skutečnost. Nikdy se mi nepodařilo

    vystihnout vhodnou dobu.

    Maria-Star udiveně vykulila oči. Byly mnohem světlejší

    než ty Claudeovy. Nebo je vytřeštila strachy? „Doneslo

    se mi, že přesně tohle umíte,“ poznamenala. „Ale

    nechtěla jsem tomu věřit.“

    „Ano,“ odpověděla jsem unaveně. „No, jsem ráda, že

    jste to s Alcidem dali dohromady. A i kdyby mi to vadilo,

    nemám právo mluvit vám do toho.“ Vyznělo to trochu

    zmateně (a navíc to nebyla tak úplně pravda), ale myslím,

    že Maria-Star pochopila, o co mi jde – chtěla jsem si

    zachovat tvář.

    Když se mi Alcide celé týdny po otcově smrti neozval,

    došlo mi, že ať už ke mně cítil cokoliv, jeho city se vypařily.

    Mrzelo mě to, ale srdce mi tím nezlomil. Upřímně

    řečeno nic jsem od Alcida nečekala. Ale k čertu s tím!

    Prostě se mi líbil. A když vás někdo bez okolků vymění

    za jinou, raní vás to. Vždyť mi Alcide ještě před Jacksonovou

    smrtí navrhoval, abych se k němu nastěhovala.

    A teď se spustil s touhle vlčicí, a možná si s ní chce pořídit

    i štěňata.

    Okamžitě jsem se zarazila. Měla bych se stydět! Nesmím

    se chovat jako bestie (i když mě vlastně napadá, že

    se Maria-Star bestií stává nejméně třikrát do měsíce).

    Měla bych se stydět ještě víc.

    „Doufám, že vám to klape,“ dodala jsem.

    Maria-Star mi mlčky podala další album, nadepsané

    DŮVĚRNÉ. Když jsem je otevřela, uvědomila jsem

    si, proč je tak Al pojmenoval. Byly v něm založené fotografie

    z obřadů, které normální smrtelník nikdy nezažije.

    Upíří pár v ozdobných kostýmech a za ním

    ohromný koptský kříž; mladík, který se poprvé mění

    v medvěda; snímek všech členů vlkodlačí smečky v jejich

    vlčí podobě. Al Cumberland, fotograf podivností.

    Ani jsem se nedivila, proč si Claude vybral právě jeho………

  • Autor: Harris, Charlaine
    Překladatel: Havlík, Tomáš
    Série: Pravá krev
    Pořadí v sérii: 6.
    Název: Pravá krev 6 - Bezpochyby mrtví
    Původní název: Definitely Dead
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-361-8
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 328
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 16.11.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.