Žánry
Autoři
Série
Pravá krev 4 - Mrtví pro svět (Série - Pravá krev - 4)
od Sookie Stackhouseová zjišťuje, že její smůla ji neopouští, spíš naopak. Bill odjel do Peru a zčista jasna se objevil jeho šéf Eric, kterého našla Sookie nahého v příkopě, zmateného a ustrašeného. Také bratr Jason zmizí, ve městě je sabat čarodějnic - Sookie nezbývá, než se dopátrat, co se vlastně děje. A její pátrání ponechá čtenáře v napětí až do konce...
Milý čtenáři,
pokud se ještě neznáme, jmenuju se Sookie Stackhouseová
a poslední čtyři roky pracuju v baru U Merlotta. Ty
první tři utekly skoro bez povšimnutí. Potom ale jednou
večer vešel dovnitř upír Bill a můj život se obrátil vzhůru
nohama. I když jsme se drželi obvyklého postupu (upír
potká dívku, upír svede dívku, upír ztratí dívku), řekla
bych, že si osud pro nás přichystal další překvapení.
Během prvního měsíce naší známosti se v oblasti objevil
masový vrah, který zabíjel servírky, o nichž se vědělo,
že chodí s upíry – a hlavním podezřelým byl můj
bratr Jason (Mrtví do soumraku).
Na podzim požádali upíři z Dallasu své přátele ve
Shreveportu, jestli by si mě nemohli půjčit, abych jim
pomohla s pátráním po jejich zmizelém kolegovi (Upíři
v Dallasu). V té době byl zavražděn i kuchař z baru
U Merlotta. A protože jsem ho považovala za svého přítele,
rozhodla jsem se podniknout, co je v mých silách,
abych jeho záhadnou smrt objasnila. Moje cesta do Dallasu
souvisela především s Ericem, Billovým šéfem. Začal
mi prokazovat svůj zájem, který dosud neopadl.
Těsně před Vánocemi jsem pojala podezření, že mi
Bill zahýbá. Odjel z města a zmizel kdesi v Mississippi.
Eric mě přesvědčil, abych se ho vydala hledat do Jacksonu.
Jako doprovod mi přidělil vlkodlaka jménem Alcide
Herveaux. Během pátrání po Billovi jsem se v jednom
jacksonském baru pro nadpřirozené bytosti, pojmenovaném
Klub mrtvých, seznámila i s několika místními občany
pochybných mravů.
Tím se dostávám k začátku knihy Mrtví pro svět.
Téměř všichni mě nějak naštvali. Můj bratr se možná
během příštího úplňku promění ve zvíře. Co bude následovat
dál?
Billův příchod do baru mi zamotal život natolik, že se
to ani nedá vylíčit.
Když jsem se vrátila domů z práce, na domovních
dveřích jsem objevila přilepený lístek. Měla jsem za
sebou krátkou odpolední směnu v baru U Merlotta,
která začínala před polednem a končila v podvečer, ale
protože se blížil konec prosince, stmívalo se hodně brzy.
Takže Bill – můj bývalý přítel Bill Compton neboli
Upír Bill, jak mu říkala většina štamgastů z našeho baru
– tady ten vzkaz musel nechat někdy během uplynulé
hodiny, protože vstává až po setmění.
Billa jsem neviděla už přes týden a náš rozchod nebyl
nijak příjemný, ale když jsem se dotkla obálky nadepsané
mým jménem, přepadl mě skličující pocit.
Mohlo by vás napadnout, že se chovám, jako kdybych
– navzdory svým šestadvaceti letům – nikdy předtím
žádného přítele neměla a nikdy nezažila žádný rozchod.
Měli byste pravdu.
Žádný normální mladík totiž nechce randit s tak podivným
stvořením, jako jsem já. Od prvního dne, co
jsem začala chodit do školy, o mně lidé z mého okolí tvrdí,
že to nemám v hlavě v pořádku.
Mají pravdu.
To ovšem neznamená, že se mě v baru občas někdo
nepokouší osahávat. Vypadám totiž dobře. A chlapi si
občas přihnou víc než je zdrávo, a pak pozapomenou na
mou pověst podivného, neustále se usmívajícího děvčete,
kterému straší ve věži.
Ale jediný, s kým jsem se sblížila skutečně důvěrně,
byl jenom Bill. A rozchod s ním mě hluboce zasáhl.
Obálku jsem otevřela, až když jsem se posadila ke starému
poškrábanému kuchyňskému stolu. Stáhla jsem si
rukavice, ale kabát jsem si nesvlékla.
Nejdražší Sookie – chtěl jsem k Tobě přijít a promluvit
si s Tebou, po tom, co ses aspoň trochu vzpamatovala
z těch nešťastných událostí, které se odehrály na začátku
tohoto měsíce…
„Z těch nešťastných událostí!“ Modřiny na zadku mi
už konečně vybledly, ale pohmožděné koleno se mi
v mrazu ozývalo tak vehementně, že mě podle všeho už
nikdy v životě nepřestane bolet. Všechna bolestivá zranění
jsem utrpěla, když jsem zachraňovala svého nevěrného
přítele Billa ze spárů bandy upírů, mezi něž patřila
i jeho bývalá milenka Lorena. Musela jsem ještě
zjistit, čím ho tak omámila, že se za ní vydal až do Mississippi.
Zřejmě máš na srdci spoustu otázek ohledně všech
těch událostí, které se poslední dobou seběhly.
Zatraceně trefně řečeno!
Pokud si se mnou chceš promluvit tváří v tvář, dojdi
k hlavním dveřím a pusť mě dovnitř.
No ne! Tohle jsem nečekala. Chvíli jsem uvažovala,
ale dospěla jsem k názoru, že i když už Billovi nevěřím,
můžu se spolehnout, že by mi nikdy fyzicky neublížil.
Zamířila jsem přes celý dům k hlavnímu vchodu. Otevřela
jsem dveře a zavolala: „Tak dobře, pojď dovnitř!“
Vyšel zpoza stromů obklopujících mýtinu, na které
stál můj starý dům. Při pohledu na něj mě zabolelo u srdce.
Bill měl široká ramena a štíhlou postavu, na které se
podepsal život farmáře, kdysi obdělávajícího pozemky,
jež sousedí s mou parcelou. Jeho síla a houževnatost
se formovaly v letech, kdy před svou smrtí roku 1867
sloužil jako voják Konfederace. Měl výrazný řecký nos,
hladké tmavohnědé vlasy a stejně tmavé oči. Vypadal
úplně stejně jako v době, kdy jsme spolu chodili. A úplně
stejně bude vypadat i v budoucích letech.
Než překročil práh, na okamžik zaváhal. Pokynula
jsem mu, aby šel dál, a ustoupila jsem stranou, aby se
kolem mě mohl protáhnout do dokonale uklizeného obývacího
pokoje, zařízeného starým pohodlným nábytkem.
„Děkuju,“ řekl svým chladným ale melodickým hlasem,
který mě dosud celou rozechvíval. Mnoho věcí se
mezi námi pokazilo, ale žádná z nich nezačala v posteli.
„Chtěl jsem si s tebou ještě promluvit, než odjedu.“
„Kam jedeš?“ Snažila jsem se, aby to znělo co možná
nejklidněji.
„Do Peru. Na královnin rozkaz.“
„Takže pořád pracuješ na té své, ehm, databázi?“
O počítačích jsem nevěděla skoro nic, ale Bill usilovně
studoval, aby se v nich vyznal jako skutečný odborník.
„Ano. Čeká mě ještě další pátrání. Mám domluvenou
schůzku s jedním nesmírně starým upírem, který má obšírné
znalosti o zástupcích našeho druhu v Jižní Americe.
Chci se s ním poradit. A když už tam budu, prohlédnu
si místní pamětihodnosti.“
Potlačila jsem v sobě nutkání nabídnout Billovi láhev
syntetické krve, která se prodávala pod značkou Pravá
krev, což by zřejmě udělala každá zdvořilá hostitelka.
„Posaď se,“ řekla jsem úsečně, kývla hlavou k pohovce
a sama si sedla na kraj starého rozkládacího křesla, které
stálo šikmo naproti ní. Potom se v místnosti rozhostilo
ticho, při němž jsem si ještě palčivěji uvědomila, jak
jsem nešťastná.
„Jak se má Bubba?“ vypravila jsem ze sebe po chvíli.
„Je teď v New Orleansu,“ odpověděl Bill. „Královna
je ráda, když ho má čas od času po ruce. A kromě toho se
tady během posledního měsíce tak výrazně zviditelnil,
že považovala za lepší přesunout ho někam jinam. Ale
brzy se sem zase vrátí.“
Kdybyste Bubbu viděli, okamžitě byste ho poznali.
Jeho obličej znají úplně všichni. Ale Bubbův „přechod
na druhou stranu“ nedopadl příliš úspěšně. Zřízenec, kte-
rý tehdy sloužil v márnici, byl shodou okolností upír
a zároveň jeho velký fanoušek. Nedokázal ignorovat záblesk
života, který zaznamenal u svého idolu, a neodolal
pokušení. Výsledkem je, že si celé společenství upírů na
jihu země Bubbu přehazuje jako horký brambor a snaží
se ho držet stranou, aby se k němu neupřela pozornost
veřejnosti.
Znovu nás obklopilo tíživé ticho. Měla jsem v plánu
okamžitě si zout boty, svléknout pracovní stejnokroj, zachumlat
se do měkkého županu a posadit se k televizi
s pizzou Freschetta. Byla to velice skromná touha, ale
chtěla jsem si ji splnit. Místo toho jsem tu seděla jako
zkoprnělá a srdce se mi svíralo.
„Pokud máš něco na srdci, měl bys mi to říct,“ vypravila
jsem ze sebe.
Pokýval hlavou, jakoby sám pro sebe. „Musím ti to
vysvětlit,“ řekl a složil bílé ruce do klína. „Lorena
a já…“
Podvědomě jsem sebou trhla. To jméno jsem už nikdy
v životě nechtěla slyšet. Kvůli Loreně mě opustil.
„Musím ti to říct,“ pokračoval téměř zlostně. Zřejmě
si všiml mého škubnutí. „Dej mi k tomu příležitost!“ Po
krátkém zaváhání jsem mu mávnutím ruky naznačila,
aby tedy pokračoval.
„Když mě zavolala, odjel jsem do Jacksonu, protože
jsem si prostě nedokázal pomoct,“ řekl.
Obočí mi vyletělo vzhůru. Tohle jsem neslyšela poprvé.
Znamenalo to „chybí mi sebekontrola“ nebo „nemohl
jsem odolat, protože se mi mozek přestěhoval do
kalhot“.
„Kdysi dávno jsme bývali milenci. Jak už ti vysvětlil
Eric, milostné svazky mezi upíry nemívají dlouhý život,
ale v době svého trvání jsou nesmírně náruživé. Ale jednu
věc ti Eric neřekl – že to byla právě Lorena, kdo mě
převedl na druhou stranu.“
„Do temnoty?“ vyhrkla jsem, ale okamžitě jsem se
kousla do rtu. Přechod lidských bytostí mezi upíry nebylo
téma, které by se mohlo zlehčovat.
„Ano,“ přitakal Bill s vážným výrazem. „A potom se
z nás stali milenci, což nebývá příliš běžné.“
„Ale rozešli jste se…“
„Ano. Asi před osmdesáti lety jsme dospěli do stadia,
kdy už jsme spolu nedokázali žít. Od té doby jsem Lorenu
neviděl, i když jsem o ní samozřejmě leccos slýchal.“
„Ach ovšem!“ vydechla jsem s nic neříkajícím výrazem.
„Ale svazovala mě povinnost kdykoliv splnit její příkaz.
To je trvalý závazek, kterého se nezbavíme. Když
nás náš stvořitel povolá, musíme se jeho přání podřídit.“
Mluvil naléhavým tónem.
Přikývla jsem a snažila se vyloudit na tváři chápavý
výraz. Řekla bych, že nepříliš úspěšně.
„Poručila mi, abych tě opustil,“ pokračoval a přitom
mě probodával svýma hnědýma očima. „Pohrozila mi,
že když to neudělám, zabije tě.“
Ztrácela jsem poslední zbytky sebekontroly. Usilovně
jsem se kousala do měkké tkáně na vnitřní straně tváře,
abych nevybuchla. „Takže ses rozhodl, co je pro nás oba
nejlepší, aniž bys mi něco vysvětlil nebo si o tom se
mnou promluvil.“
„Musel jsem,“ odpověděl. „Musel jsem ji poslechnout.
A kromě toho jsem věděl, že je schopná ublížit ti.“
„No, v tom jsi měl pravdu.“ Lorena skutečně vyvinula
veškeré síly, aby mě dostala do hrobu. Ale předešla jsem
ji a do nenávratna jsem poslala já ji, i když musím přiznat,
že s notnou dávkou štěstí, které se v tu chvíli postavilo
na mou stranu.
„A ty už mě nemiluješ,“ řekl Bill s mírným náznakem
otázky.
Nemohla jsem mu dát jasnou odpověď.
„Nevím,“ řekla jsem váhavě. „Nepočítala jsem s tím,
že by ses chtěl ke mně vrátit. Vždyť jsem koneckonců tu
tvou matku zabila.“ Tázavý tón se vloudil i do mého hlasu,
ale především z něj zaznívala hořkost.
„V tom případě se potřebujeme odloučit na delší dobu.
Až se vrátím, promluvíme si spolu znovu, pokud o to budeš
stát. Polibek na rozloučenou?“…………………………….
Autor: | Harris, Charlaine |
Překladatel: | Havlík, Tomáš |
Série: | Pravá krev |
Pořadí v sérii: | 4. |
Název: | Pravá krev 4 - Mrtví pro svět |
Původní název: | Dead to the World |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-303-8 |
Vazba: | vázaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 312 |
Vydání: | 1. |
Datum vydání: | 26.5.2010 |