Autoři

Série

Pravá krev 4 - Mrtví pro svět
(Série - Pravá krev - 4)

od
Harris, Charlaine
  • Sookie Stackhouseová zjišťuje, že její smůla ji neopouští, spíš naopak. Bill odjel do Peru a zčista jasna se objevil jeho šéf Eric, kterého našla Sookie nahého v příkopě, zmateného a ustrašeného. Také bratr Jason zmizí, ve městě je sabat čarodějnic - Sookie nezbývá, než se dopátrat, co se vlastně děje. A její pátrání ponechá čtenáře v napětí až do konce...

  • Milý čtenáři,

    pokud se ještě neznáme, jmenuju se Sookie Stackhouseová

    a poslední čtyři roky pracuju v baru U Merlotta. Ty

    první tři utekly skoro bez povšimnutí. Potom ale jednou

    večer vešel dovnitř upír Bill a můj život se obrátil vzhůru

    nohama. I když jsme se drželi obvyklého postupu (upír

    potká dívku, upír svede dívku, upír ztratí dívku), řekla

    bych, že si osud pro nás přichystal další překvapení.

    Během prvního měsíce naší známosti se v oblasti objevil

    masový vrah, který zabíjel servírky, o nichž se vědělo,

    že chodí s upíry – a hlavním podezřelým byl můj

    bratr Jason (Mrtví do soumraku).

    Na podzim požádali upíři z Dallasu své přátele ve

    Shreveportu, jestli by si mě nemohli půjčit, abych jim

    pomohla s pátráním po jejich zmizelém kolegovi (Upíři

    v Dallasu). V té době byl zavražděn i kuchař z baru

    U Merlotta. A protože jsem ho považovala za svého přítele,

    rozhodla jsem se podniknout, co je v mých silách,

    abych jeho záhadnou smrt objasnila. Moje cesta do Dallasu

    souvisela především s Ericem, Billovým šéfem. Začal

    mi prokazovat svůj zájem, který dosud neopadl.

    Těsně před Vánocemi jsem pojala podezření, že mi

    Bill zahýbá. Odjel z města a zmizel kdesi v Mississippi.

    Eric mě přesvědčil, abych se ho vydala hledat do Jacksonu.

    Jako doprovod mi přidělil vlkodlaka jménem Alcide

    Herveaux. Během pátrání po Billovi jsem se v jednom

    jacksonském baru pro nadpřirozené bytosti, pojmenovaném

    Klub mrtvých, seznámila i s několika místními občany

    pochybných mravů.

    Tím se dostávám k začátku knihy Mrtví pro svět.

    Téměř všichni mě nějak naštvali. Můj bratr se možná

    během příštího úplňku promění ve zvíře. Co bude následovat

    dál?

    Billův příchod do baru mi zamotal život natolik, že se

    to ani nedá vylíčit.

     

    Když jsem se vrátila domů z práce, na domovních

    dveřích jsem objevila přilepený lístek. Měla jsem za

    sebou krátkou odpolední směnu v baru U Merlotta,

    která začínala před polednem a končila v podvečer, ale

    protože se blížil konec prosince, stmívalo se hodně brzy.

    Takže Bill – můj bývalý přítel Bill Compton neboli

    Upír Bill, jak mu říkala většina štamgastů z našeho baru

    – tady ten vzkaz musel nechat někdy během uplynulé

    hodiny, protože vstává až po setmění.

    Billa jsem neviděla už přes týden a náš rozchod nebyl

    nijak příjemný, ale když jsem se dotkla obálky nadepsané

    mým jménem, přepadl mě skličující pocit.

    Mohlo by vás napadnout, že se chovám, jako kdybych

    – navzdory svým šestadvaceti letům – nikdy předtím

    žádného přítele neměla a nikdy nezažila žádný rozchod.

    Měli byste pravdu.

    Žádný normální mladík totiž nechce randit s tak podivným

    stvořením, jako jsem já. Od prvního dne, co

    jsem začala chodit do školy, o mně lidé z mého okolí tvrdí,

    že to nemám v hlavě v pořádku.

    Mají pravdu.

    To ovšem neznamená, že se mě v baru občas někdo

    nepokouší osahávat. Vypadám totiž dobře. A chlapi si

    občas přihnou víc než je zdrávo, a pak pozapomenou na

    mou pověst podivného, neustále se usmívajícího děvčete,

    kterému straší ve věži.

    Ale jediný, s kým jsem se sblížila skutečně důvěrně,

    byl jenom Bill. A rozchod s ním mě hluboce zasáhl.

    Obálku jsem otevřela, až když jsem se posadila ke starému

    poškrábanému kuchyňskému stolu. Stáhla jsem si

    rukavice, ale kabát jsem si nesvlékla.

    Nejdražší Sookie chtěl jsem k Tobě přijít a promluvit

    si s Tebou, po tom, co ses aspoň trochu vzpamatovala

    z těch nešťastných událostí, které se odehrály na začátku

    tohoto měsíce…

    „Z těch nešťastných událostí!“ Modřiny na zadku mi

    už konečně vybledly, ale pohmožděné koleno se mi

    v mrazu ozývalo tak vehementně, že mě podle všeho už

    nikdy v životě nepřestane bolet. Všechna bolestivá zranění

    jsem utrpěla, když jsem zachraňovala svého nevěrného

    přítele Billa ze spárů bandy upírů, mezi něž patřila

    i jeho bývalá milenka Lorena. Musela jsem ještě

    zjistit, čím ho tak omámila, že se za ní vydal až do Mississippi.

    Zřejmě máš na srdci spoustu otázek ohledně všech

    těch událostí, které se poslední dobou seběhly.

    Zatraceně trefně řečeno!

    Pokud si se mnou chceš promluvit tváří v tvář, dojdi

    k hlavním dveřím a pusť mě dovnitř.

    No ne! Tohle jsem nečekala. Chvíli jsem uvažovala,

    ale dospěla jsem k názoru, že i když už Billovi nevěřím,

    můžu se spolehnout, že by mi nikdy fyzicky neublížil.

    Zamířila jsem přes celý dům k hlavnímu vchodu. Otevřela

    jsem dveře a zavolala: „Tak dobře, pojď dovnitř!“

    Vyšel zpoza stromů obklopujících mýtinu, na které

    stál můj starý dům. Při pohledu na něj mě zabolelo u srdce.

    Bill měl široká ramena a štíhlou postavu, na které se

    podepsal život farmáře, kdysi obdělávajícího pozemky,

    jež sousedí s mou parcelou. Jeho síla a houževnatost

    se formovaly v letech, kdy před svou smrtí roku 1867

    sloužil jako voják Konfederace. Měl výrazný řecký nos,

    hladké tmavohnědé vlasy a stejně tmavé oči. Vypadal

    úplně stejně jako v době, kdy jsme spolu chodili. A úplně

    stejně bude vypadat i v budoucích letech.

    Než překročil práh, na okamžik zaváhal. Pokynula

    jsem mu, aby šel dál, a ustoupila jsem stranou, aby se

    kolem mě mohl protáhnout do dokonale uklizeného obývacího

    pokoje, zařízeného starým pohodlným nábytkem.

    „Děkuju,“ řekl svým chladným ale melodickým hlasem,

    který mě dosud celou rozechvíval. Mnoho věcí se

    mezi námi pokazilo, ale žádná z nich nezačala v posteli.

    „Chtěl jsem si s tebou ještě promluvit, než odjedu.“

    „Kam jedeš?“ Snažila jsem se, aby to znělo co možná

    nejklidněji.

    „Do Peru. Na královnin rozkaz.“

    „Takže pořád pracuješ na té své, ehm, databázi?“

    O počítačích jsem nevěděla skoro nic, ale Bill usilovně

    studoval, aby se v nich vyznal jako skutečný odborník.

    „Ano. Čeká mě ještě další pátrání. Mám domluvenou

    schůzku s jedním nesmírně starým upírem, který má obšírné

    znalosti o zástupcích našeho druhu v Jižní Americe.

    Chci se s ním poradit. A když už tam budu, prohlédnu

    si místní pamětihodnosti.“

    Potlačila jsem v sobě nutkání nabídnout Billovi láhev

    syntetické krve, která se prodávala pod značkou Pravá

    krev, což by zřejmě udělala každá zdvořilá hostitelka.

    „Posaď se,“ řekla jsem úsečně, kývla hlavou k pohovce

    a sama si sedla na kraj starého rozkládacího křesla, které

    stálo šikmo naproti ní. Potom se v místnosti rozhostilo

    ticho, při němž jsem si ještě palčivěji uvědomila, jak

    jsem nešťastná.

    „Jak se má Bubba?“ vypravila jsem ze sebe po chvíli.

    „Je teď v New Orleansu,“ odpověděl Bill. „Královna

    je ráda, když ho má čas od času po ruce. A kromě toho se

    tady během posledního měsíce tak výrazně zviditelnil,

    že považovala za lepší přesunout ho někam jinam. Ale

    brzy se sem zase vrátí.“

    Kdybyste Bubbu viděli, okamžitě byste ho poznali.

    Jeho obličej znají úplně všichni. Ale Bubbův „přechod

    na druhou stranu“ nedopadl příliš úspěšně. Zřízenec, kte-

    rý tehdy sloužil v márnici, byl shodou okolností upír

    a zároveň jeho velký fanoušek. Nedokázal ignorovat záblesk

    života, který zaznamenal u svého idolu, a neodolal

    pokušení. Výsledkem je, že si celé společenství upírů na

    jihu země Bubbu přehazuje jako horký brambor a snaží

    se ho držet stranou, aby se k němu neupřela pozornost

    veřejnosti.

    Znovu nás obklopilo tíživé ticho. Měla jsem v plánu

    okamžitě si zout boty, svléknout pracovní stejnokroj, zachumlat

    se do měkkého županu a posadit se k televizi

    s pizzou Freschetta. Byla to velice skromná touha, ale

    chtěla jsem si ji splnit. Místo toho jsem tu seděla jako

    zkoprnělá a srdce se mi svíralo.

    „Pokud máš něco na srdci, měl bys mi to říct,“ vypravila

    jsem ze sebe.

    Pokýval hlavou, jakoby sám pro sebe. „Musím ti to

    vysvětlit,“ řekl a složil bílé ruce do klína. „Lorena

    a já…“

    Podvědomě jsem sebou trhla. To jméno jsem už nikdy

    v životě nechtěla slyšet. Kvůli Loreně mě opustil.

    „Musím ti to říct,“ pokračoval téměř zlostně. Zřejmě

    si všiml mého škubnutí. „Dej mi k tomu příležitost!“ Po

    krátkém zaváhání jsem mu mávnutím ruky naznačila,

    aby tedy pokračoval.

    „Když mě zavolala, odjel jsem do Jacksonu, protože

    jsem si prostě nedokázal pomoct,“ řekl.

    Obočí mi vyletělo vzhůru. Tohle jsem neslyšela poprvé.

    Znamenalo to „chybí mi sebekontrola“ nebo „nemohl

    jsem odolat, protože se mi mozek přestěhoval do

    kalhot“.

    „Kdysi dávno jsme bývali milenci. Jak už ti vysvětlil

    Eric, milostné svazky mezi upíry nemívají dlouhý život,

    ale v době svého trvání jsou nesmírně náruživé. Ale jednu

    věc ti Eric neřekl – že to byla právě Lorena, kdo mě

    převedl na druhou stranu.“

    „Do temnoty?“ vyhrkla jsem, ale okamžitě jsem se

    kousla do rtu. Přechod lidských bytostí mezi upíry nebylo

    téma, které by se mohlo zlehčovat.

    „Ano,“ přitakal Bill s vážným výrazem. „A potom se

    z nás stali milenci, což nebývá příliš běžné.“

    „Ale rozešli jste se…“

    „Ano. Asi před osmdesáti lety jsme dospěli do stadia,

    kdy už jsme spolu nedokázali žít. Od té doby jsem Lorenu

    neviděl, i když jsem o ní samozřejmě leccos slýchal.“

    „Ach ovšem!“ vydechla jsem s nic neříkajícím výrazem.

    „Ale svazovala mě povinnost kdykoliv splnit její příkaz.

    To je trvalý závazek, kterého se nezbavíme. Když

    nás náš stvořitel povolá, musíme se jeho přání podřídit.“

    Mluvil naléhavým tónem.

    Přikývla jsem a snažila se vyloudit na tváři chápavý

    výraz. Řekla bych, že nepříliš úspěšně.

    „Poručila mi, abych tě opustil,“ pokračoval a přitom

    mě probodával svýma hnědýma očima. „Pohrozila mi,

    že když to neudělám, zabije tě.“

    Ztrácela jsem poslední zbytky sebekontroly. Usilovně

    jsem se kousala do měkké tkáně na vnitřní straně tváře,

    abych nevybuchla. „Takže ses rozhodl, co je pro nás oba

    nejlepší, aniž bys mi něco vysvětlil nebo si o tom se

    mnou promluvil.“

    „Musel jsem,“ odpověděl. „Musel jsem ji poslechnout.

    A kromě toho jsem věděl, že je schopná ublížit ti.“

    „No, v tom jsi měl pravdu.“ Lorena skutečně vyvinula

    veškeré síly, aby mě dostala do hrobu. Ale předešla jsem

    ji a do nenávratna jsem poslala já ji, i když musím přiznat,

    že s notnou dávkou štěstí, které se v tu chvíli postavilo

    na mou stranu.

    „A ty už mě nemiluješ,“ řekl Bill s mírným náznakem

    otázky.

    Nemohla jsem mu dát jasnou odpověď.

    „Nevím,“ řekla jsem váhavě. „Nepočítala jsem s tím,

    že by ses chtěl ke mně vrátit. Vždyť jsem koneckonců tu

    tvou matku zabila.“ Tázavý tón se vloudil i do mého hlasu,

    ale především z něj zaznívala hořkost.

    „V tom případě se potřebujeme odloučit na delší dobu.

    Až se vrátím, promluvíme si spolu znovu, pokud o to budeš

    stát. Polibek na rozloučenou?“…………………………….

  • Autor: Harris, Charlaine
    Překladatel: Havlík, Tomáš
    Série: Pravá krev
    Pořadí v sérii: 4.
    Název: Pravá krev 4 - Mrtví pro svět
    Původní název: Dead to the World
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-303-8
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 312
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 26.5.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.