Autoři

Série

Pravá krev 3 - Klub mrtvých
(Série - Pravá krev - 3)

od
Harris, Charlaine
  • Sookie Stackhouseová našla po boku svého upíra Billa jen krátké štěstí. Bill je unesen a držen v zajetí. Sookie musí vynaložit všechny své mimořádné schopnosti i známosti, které si vytvořila v podsvětí, aby Billa vypátrala a osvobodila ze smrtelných stříbrných řetězů. Ale když se nakonec vše podaří, není si vůbec jistá, zda ještě chce Billa zpátky...

  • KAPITOLA PRVNÍ

     

    Zašla jsem k Billovi domů a našla ho skloněného nad

    počítačem. Posledních pár měsíců se to stávalo velice

    často. Ještě před pár týdny by okamžitě po mém příchodu

    všeho nechal. Teď ho však ze všeho nejvíc přitahovala

    klávesnice.

    „Ahoj, lásko,“ poznamenal zamyšleně, aniž odlepil oči

    od monitoru. Vedle klávesnice stála na stole prázdná láhev

    od Pravé krve s příchutí 0. Aspoň nezapomněl na jídlo.

    Měl na sobě khaki kalhoty a tmavou modrozelenou

    košili. Na džíny a trika si nikdy nezvykl. Pokožka mu

    svítila a jeho černé vlasy voněly po bylinkovém šamponu.

    Dokázal by rozbouřit hormony v každé ženě. Políbila

    jsem ho na krk, ale on ani nemrkl. Přejela jsem mu jazykem

    po uchu. Nic.

    Šest hodin jsem se nepřetržitě otáčela v baru U Merlotta,

    a vždycky, když mi nějaký zákazník nechal příliš

    malé spropitné nebo mě poplácal po zadku, jsem si připomněla,

    že za chvíli si už budu se svým přítelem užívat

    dokonalý sex a těšit se z jeho pozornosti.

    Jenomže dnešní večer k tomu zřejmě nespěl.

    Zvolna a klidně jsem se nadechla a upřela pohled na

    Billova záda. Byla překrásná, s širokými rameny, a já si

    představovala, že je uvidím odhalená a budu do nich zarývat

    nehty. Skoro jistě jsem s tím počítala. Stejně zvolna

    a klidně jsem pak zase vydechla.

    „Za minutku se ti budu věnovat,“ utrousil Bill. Na monitoru

    mu svítil obrázek elegantního muže tmavé pleti se

    stříbrnými vlasy. Vypadal přitažlivě, trochu jako Anthony

    Quinn, a vyzařovala z něj síla. Pod fotografií stálo jeho

    jméno a pak nějaký text. Začínal: „Narodil se roku

    1756 na Sicílii.“ Už jsem otevírala ústa, abych poznamenala,

    že i přes všechny pověry jsou upíři vidět na fotografiích,

    ale tu se Bill otočil a uvědomil si, že se mu dívám

    přes rameno.

    Rychle stiskl nějakou klávesu a monitor potemněl.

    Změřila jsem si ho nechápavým pohledem. Nechtělo

    se mi věřit, že přede mnou něco skrývá.

    „Sookie,“ začal a pokusil se o úsměv. Špičáky měl zatažené,

    takže rozhodně neměl takovou náladu, v jakou

    jsem doufala – nehořel ke mně tělesnou touhou. Bill totiž

    – stejně jako všichni ostatní upíři – vysouvá špičáky

    jedině tehdy, když jím zmítá vášeň a chce se s někým pomilovat,

    nebo se do něj zahryznout a zabít ho. (Občas se

    v nich však obě touhy pomíchají a skončí to mrtvým

    patolízalem. Což je člověk – může to být muž i žena –,

    který se lísá k upírům a oddává se s nimi sexuálním hrátkám.

    A pokud vás zajímá můj názor, právě toto nebezpečí

    přitahuje většinu patolízalů.) A přestože mě lidé obviňovali,

    že patřím mezi ty ubožáky, kteří se ochomýtají

    kolem upírů v naději, že se jim podaří upoutat jejich pozornost,

    já se zapletla (přinejmenším dobrovolně) pouze

    s jedním upírem, a ten teď seděl přímo přede mnou, snažil

    se mi cosi zatajit a rozhodně nehořel nadšením, že mě

    vidí.

    „Bille,“ odpověděla jsem ledově. Něco viselo ve

    vzduchu, ale rozhodně to nijak nesouviselo s Billovým

    libidem. (Slovo „libido“ jsem právě měla zapsané v kalendáři

    v kolonce Cizí slovo pro tento den.)

    „Nic jsi neviděla,“ prohlásil Bill rozhodným tónem

    a probodl mě pohledem, aniž zamrkal svýma tmavohnědýma

    očima.

    „A-ha,“ vydechla jsem, možná trochu výsměšně. „Co

    máš za lubem?“

    „Dostal jsem tajný úkol.“

    Netušila jsem, jestli se mám smát, nebo se podrážděně

    vytratit. Zvedla jsem proto obočí a čekala, co dalšího

    z něj vypadne. Bill pracoval jako vyšetřovatel pro pátý

    okrsek, jednu z louisianských správních jednotek. V jeho

    čele stál upír Eric, ale ještě nikdy Billovi nesvěřil žádný

    „úkol“, o němž bych nevěděla. Ve skutečnosti jsem obvykle

    tvořila součást jeho vyšetřovacího týmu, přestože

    mi to nebylo nijak zvlášť po chuti.

    „Eric se o tom nesmí dozvědět. Ani nikdo jiný z pátého

    okrsku.“

    Srdce se mi sevřelo. „Takže – když nepracuješ pro

    Erica, pro koho tedy?“ Nohy mě bolely, a tak jsem si

    klekla na zem a opřela se Billovi o kolena.

    „Pro královnu Louisiany,“ řekl téměř šeptem.

    Tvářil se velice vážně, takže jsem se snažila zachovat

    kamennou tvář, ale nakonec jsem to vzdala. Rozesmála

    jsem se a nedokázala přestat.

    „To myslíš vážně?“ zeptala jsem se, ačkoliv jsem věděla,

    že mi Bill nelže. Nikdy nic neříkal jen tak z rozmaru.

    Zabořila jsem mu obličej mezi kolena, aby nepoznal,

    jak mi to připadá legrační. Pak jsem zvedla oči

    a podívala se mu do tváře. Probodával mě rozezleným

    pohledem.

    „Myslím to smrtelně vážně,“ odpověděl Bill rozhodným

    tónem. Pokusila jsem se tedy nasadit kamenný výraz.

    „Fajn, tak si to vyjasníme,“ začala jsem docela klidně.

    Posadila jsem se na zem, překřížila nohy a položila si ruce

    na kolena. „Ty pracuješ pro Erica, který stojí v čele

    pátého okrsku. Ale kromě něj tu máte ještě královnu?

    Celé Louisiany?“

    Bill přikývl.

    „Takže celý stát je rozdělený na několik okrsků.

    A protože Eric vede podnik ve Shreveportu, který je

    v pátém okrsku, je jeho nadřízenou.“

    Opět přikývl. Zakryla jsem si dlaní tvář a zavrtěla hlavou.

    „A kde žije? V Baton Rouge?“ Hlavní město státu

    mi připadalo jako nejlogičtější možnost.

    „Ne, ne. V New Orleansu, samozřejmě.“

    Samozřejmě! Ústředí všech upírů. Podle novin by stačilo

    ve „městě pohody“ hodit kamenem a téměř jistě

    byste jím zasáhli nějakého nemrtvého (i když něco takového

    by podnikl jenom neskutečný hlupák). Turistický

    ruch v New Orleansu byl na vzestupu a do města už nemířili

    titíž rozdovádění ochmelkové jako dřív, aby ve

    městě prohýřili celé noci. Novým turistům šlo hlavně

    o nemrtvé; chtěli zajít do upířího baru, pobavit se s upíří

    prostitutkou nebo zhlédnout upíří striptýz.

    Tak jsem to alespoň slyšela. V New Orleansu jsem totiž

    byla naposledy jako malé děvče. Moji rodiče mě tam

    vzali společně s Jasonem. Nebylo mi tehdy ještě ani sedm

    let, protože zemřeli po mých sedmých narozeninách.

    Odešli na věčnost dvacet let předtím, než upíři vystoupili

    na televizní obrazovce s přiznáním, že žijí mezi námi.

    Jejich prohlášení následovalo poté, co se v Japonsku

    podařilo vyvinout umělou krev, která umožňovala upírům

    přežívat, aniž by vysávali lidi.

    Upíří společnost ve Spojených státech nejprve dovolila

    vyjít na světlo světa japonským klanům. Ve většině zemí,

    kde funguje televize – a kde vlastně ne? – pak stovky

    pečlivě vybraných pohledných upírů učinily ve stovkách

    jazyků stejné prohlášení.

    Té noci před dvěma a půl lety jsme se my, obyčejní živí

    lidé, dozvěděli, že celou dobu mezi námi žily příšery.

    Hlavní zpráva celého prohlášení zněla: „Nyní se už

    nemusíme skrývat a můžeme s vámi žít v míru. Nehrozí

    vám od nás žádné nebezpečí, protože nemusíme pít vaši

    krev, abychom přežili.“

    Určitě si dovedete představit, že tu noc televize zaznamenaly

    obrovskou sledovanost a všude nastalo pozdvižení.

    Reakce na toto prohlášení upírů se v různých zemích

    nesmírně lišila.

    Nejhůř se dařilo upírům v zemích vyznávajících hlavně

    islám. Raději se ani neptejte, jak skončil mluvčí nemrtvých

    v Sýrii. A upírku z Afghánistánu postihla možná

    ještě horší – tentokrát poslední – smrt. (Jak je proboha

    mohlo napadnout vybrat pro ten úkol ženu? Upírům to

    docela pálí, ale občas mi připadá, že jim uniká, co se

    v dnešním světě děje.)

    Některé státy – z těch nejznámějších Francie, Itálie

    a Německo – odmítly přijmout upíry jako plnoprávné

    občany. Mnoho jiných – jako Bosna, Argentina a většina

    afrických zemí – jim upřela všechna práva a dala volnou

    ruku nájemným lovcům. Spojené státy, Anglie, Mexiko,

    Kanada, Japonsko, Švýcarsko a skandinávské státy se

    k nim ale začaly chovat tolerantněji……………………….

  • Autor: Harris, Charlaine
    Překladatel: Havlík, Tomáš
    Série: Pravá krev
    Pořadí v sérii: 3.
    Název: Pravá krev 3 - Klub mrtvých
    Původní název: Club Dead
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-282-6
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 256
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 10.3.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.