Autoři

Série

Pravá krev 12 - Mrtvý bod
(Série - Pravá krev - 12)

od
Harris, Charlaine
  • Sookie Stackhouseová je nadaná telepatickými schopnostmi, které jí od dětství komplikovaly život. A jako dospělá si stále častěji uvědomuje, že jisté věci by nejraději vůbec neviděla – například svého přítele Erica ve společnosti jiné ženy. Mladší. Musí však mlčet, protože do Lousiany přijíždí upíří král Felipe de Castro, který vládne i Arkansasu a Nevadě. A právě v tuto nejméně vhodnou dobu se na Ericově pozemku objeví lidské tělo, které navíc patří ženě, jejíž krev předtím pil. Řešení vraždy spočívá v rukou Sookie a jejího bývalého přítele Billa, oficiálního vyšetřovatele upířího pátého okrsku. Sookie brzy zjistí, že proti ní stojí mnohem nebezpečnější nepřítel, než očekávala – nepřítel, který si umínil, že zničí celý její svět.

     

  • KAPITOLA PRVNÍ

     

    Venku bylo stále vedro jako v pekle, přestože večer už

    pomalu přecházel v noc, a já jsem měla za sebou pěkně

    náročnou směnu v práci. To poslední, po čem jsem teď

    toužila, bylo sedět v přeplněném baru a sledovat, jak se

    jeden z mých příbuzných na pódiu svléká. Jenomže

    v nočním klubu Divočina se konal dámský večer a celý

    podnik byl plný výskajících a pokřikujících žen, které si

    sem přišly vyrazit z kopýtka.

    Napravo ode mě seděla moje kamarádka Tara, které se

    už kvapem blížil termín porodu, a z druhé strany jsem

    měla Holly, servírku z baru U Merlotta. Další moje kolegyně

    Kennedy Keyesová se uvelebila u protější strany

    stolu společně s Michele, což byla přítelkyně mého bratra

    Jasona.

    „Soo-kie!“ zahulákala na mě Kennedy a zazubila se.

    Před několika lety skončila na druhém místě v soutěži

    o titul Miss Louisiana, a přestože si pak jistou dobu odseděla

    ve vězení, neztratila vůbec nic ze své oslňující

    krásy a půvabu. Pobytem za mřížemi neutrpěl ani její běloskvoucí

    chrup, jehož záře by dokázala oslepit i řidiče

    protijedoucího autobusu.

    „Mám radost, že jsi přišla,“ řekla jsem. „Dannymu to

    nevadí?“ Celé včerejší odpoledne byla Kennedy na vážkách,

    jestli má s námi vůbec jít, takže jsem spíš čekala,

    že zůstane doma.

    „Chci si vychutnat pohled na parádní naháče. Ty ne?“

    zeptala se Kennedy.

    Přeletěla jsem očima ostatní ženy kolem stolu. „Pokud

    mi něco neuniklo, tak každá z nás si pohled na naháče

    pravidelně užívá doma, nebo snad ne?“ opáčila jsem.

    Nemyslela jsem to sice jako vtip, ale všechny moje kamarádky

    se zahihňaly. Zjevně jim ke smíchu stačilo hodně

    málo.

    Přitom to byla pravda pravdoucí – já jsem už dost dlouho

    chodila s Ericem Northmanem, Kennedy se stále náruživěji

    sbližovala s Dannym Prideauxem, Michele prakticky

    bydlela s Jasonem, Tara byla dokonce vdaná a těhotná

    a Holly měla namířeno k oltáři s Hoytem Forteberrym,

    který už k sobě do bytu docházel jenom velice zřídka.

    „Určitě musíš být aspoň trochu zvědavá,“ namítla Michele

    zvýšeným hlasem, abychom ji v okolním hluku

    vůbec slyšely. „I když Clauda pořád vídáš u sebe doma.

    Jenomže tam se před tebou nesvlíká, a tak…“

    „No jo, kdy se vlastně bude moct vrátit do svého domu?“

    zeptala se Tara. „Jak dlouho může trvat, než mu

    tam vymění všechny ty trubky?“

    Claude měl doma v Monroe všechny rozvody v naprostém

    pořádku, ale připadalo mi lepší sáhnout po téhle

    výmluvě než přiznat svým kamarádkám pravdu: „Claude

    ve skutečnosti pochází z říše víl a potřebuje společnost

    bytostí stejného původu. A aby toho nebylo málo, přidal

    se k němu ještě můj prastrýc Dermot, který má v sobě

    polovinu vílí krve a je prakticky dokonalou kopií mého

    bratra Jasona.“ Musela jsem však mlčet, protože víly

    chtěly i nadále zůstat v utajení, na rozdíl od upírů a vlkodlaků,

    kteří už svoji existenci okolnímu světu veřejně

    přiznali.

    Michelina poznámka, že Clauda nevídám nahého, tak

    docela neodpovídala skutečnosti. Claude byl můj příbuzný

    – pro zjednodušení jsem ho všem představovala jako

    svého bratrance – a já jsem před ním doma důsledně

    chodila oblečená, ale víly mají k nahotě dost ležérní přístup

    a rozhodně si kvůli ní nedělají těžkou hlavu. Při po-

    hledu na Claudovy dlouhé černé vlasy, zamyšlenou tvář

    a vypracované tělo se každému sbíhaly sliny… ale jenom

    dokud neotevřel pusu. Dermot u mě bydlel taky, ale

    choval se daleko zdrženlivěji než Claude. Možná díky

    tomu, že jsem mu na rovinu řekla, co si myslím o svých

    příbuzných, kteří se přede mnou svlékají.

    Dermota jsem měla mnohem radši než Clauda, který

    ve mně vyvolával dost protichůdné pocity, ale žádné

    z nich neměly sexuální podtext. Upřímně řečeno, dovolila

    jsem mu, aby se zase vrátil ke mně domů, teprve nedávno

    a dost váhavě, po hodně prudké hádce.

    „Vůbec mi nevadí, že u mě Claude s Dermotem bydlí.

    Dost mi pomáhají,“ vysvětlila jsem svým kamarádkám

    chabě.

    „A co Dermot? Taky se svlíká?“ zeptala se Kennedy

    s hlasem plným očekávání.

    „Stará se o tenhle podnik jako manažer. Kdyby se tu

    promenádoval bez svršků, asi by to nebylo ono. Co myslíš,

    Michele?“ Dermot totiž vypadal skoro jako dvojče

    mého bratra Jasona, který už dost dlouho chodil právě

    s Michele. Když říkám dlouho, myslím tím ve srovnání

    s jeho předcházejícími známostmi.

    „No jo, asi bych se na to nedokázala dívat,“ dala mi za

    pravdu Michele. „Ale možná bych je mohla porovnat!“

    dodala a všechny jsme se rozchechtaly.

    Zatímco se moje kamarádky bavily o mužských, rozhlédla

    jsem se po klubu. Ještě nikdy jsem v Claudově

    podniku nebyla takhle pozdě a nezažila tu tak čilý ruch,

    natožpak dámský večer. Teď se mi tady nabízela spousta

    námětů k přemýšlení – například zaměstnanci baru.

    Při vstupu jsme předaly peníze kypré mladici s blánami

    mezi prsty. Když si všimla, že na ni udiveně zírám,

    věnovala mi letmý úsměv. Moje kamarádky však o ni

    sotva zavadily pohledem. Za dveřmi se nás ujal elf Bellenos.

    Když jsem ho viděla naposledy, chtěl mi strčit do

    ruky hlavu mého zabitého nepřítele. Doslova.

    Bellenos moje kamarádky nijak zvlášť neupoutal, i když

    podle mě rozhodně nevypadal jako normální člověk. Je-

    ho hebké husté kaštanové vlasy připomínaly kožešinu,

    šikmé a tmavé oči měl daleko od sebe, tvář měl posetou

    pihami mnohem většími, než jaké jsou k vidění u jakéhokoliv

    normálního člověka, a v matném osvětlení klubu

    se mu jasně třpytily dlouhé špičaté zuby. Když jsem ho

    potkala poprvé, ještě se ani neuměl projevovat jako člověk.

    To se ale změnilo.

    „Hezkou zábavu, dámy,“ popřál nám hlubokým hlasem.

    „Tenhle stůl jsme rezervovali speciálně vám,“ dodal,

    a než vykročil zpátky ke vchodu, výmluvně se na mě

    usmál.

    Seděly jsme přímo pod pódiem. Uprostřed stolu stála

    přeložená kartička tvrdého papíru, která vypadala jako

    stříška, a na ní bylo ručně vyvedeno „Pro Bon Temps“.

    „Doufám, že budu moct Claudovi poděkovat. Osobně,“

    prohlásila Kennedy zamračeně. Poznala jsem, že to

    mezí ní a Dannym trochu skřípe. Michele se uchechtla

    a šťouchla Taru do ramene.

    Konečně známost s Claudem vynesla aspoň nějakou

    výhodu.

    „Tomu chlapovi, co nás uváděl ke stolu, se určitě líbíš,

    Sookie,“ podotkla Tara, ale já jsem jí vyčetla z hlavy, že

    při tom myslí na mého přítele a upířího manžela Erica,

    kterému by se rozhodně nelíbilo, kdyby viděl, jak po

    mně nějaký jiný muž hází očima.

    „Jenom se snažil chovat zdvořile, protože jsem Claudova

    příbuzná,“ namítla jsem.

    „To určitě! Civěl na tebe jako na porci dortu s čokoládovou

    polevou a se šlehačkou,“ prohlásila Tara. „Nejradši

    by tě zblajznul.“

    Tara měla svým způsobem pravdu, ale skutečnost

    byla trochu jiná, než si myslela. Bellenovy myšlenky

    mi – stejně jako myšlenky ostatních nadpřirozených

    bytostí – zůstávaly utajené, ale věděla jsem, že pokud

    jde o stravu, elfové rozhodně nejsou vybíraví. Doufala

    jsem však, že Claude má tuhle nesourodou skupinu

    nadpřirozených bytostí ve svém baru pod stálým bedlivým

    dohledem.

    Tara si mezitím začala stěžovat, že jí během těhotenství

    hrozně zplihly vlasy. Kennedy jí poradila, ať si zajede

    do Immanuelova kadeřnictví ve Shreveportu, kde jí

    s nimi určitě něco provedou.

    „Jednou jsem se od něj nechala ostříhat,“ poznamenala

    jsem. Všechny kamarádky se ke mně udiveně otočily.

    „Vzpomínáte si, jak mi onehdy ta zápalná láhev sežehla

    vlasy?“

    „Když vypálili bar?“ zeptala se Kennedy. „Tehdy tě

    vytáhnul z maléru Immanuel? Páni, Sookie, netušila

    jsem, že se znáte.“

    „Jenom trochu,“ odpověděla jsem. „Chtěla jsem za

    ním zajet, aby mi trochu prosvětlil vlasy, jenomže odjel

    pryč. Jeho salon je ale normálně v provozu.“

    „Všechny talenty berou nohy na ramena,“ podotkla

    Holly a moje kamarádky to začaly rozebírat. Já jsem se

    mezitím snažila najít na kovové skládací židli nějakou

    pohodlnější pozici pro svůj zadek. Opatrně jsem se předklonila

    a strčila si kabelku mezi chodidla.

    Při pohledu na rozjařené ženy, které seděly všude kolem

    nás, jsem se aspoň trochu uvolnila. Můžu se přece

    jednou za čas pobavit, ne? Od své poslední návštěvy

    Claudova podniku jsem byla zasvěcená do tajemství, že

    se tu shromažďují vyhnanci z říše víl. Ale přišla jsem

    sem s kamarádkami, které si večer mínily užít, a nedopustím

    se ničeho špatného, když si to užiju s nimi. Claude

    a Dermot byli moji příbuzní a určitě by nedovolili,

    aby se mi něco přihodilo, nemám pravdu? Když se pak

    Bellenos po chvíli vrátil, aby nám na stole zapálil svíčku,

    podařilo se mi vyloudit na tváři úsměv. Po něm

    k nám přikvačila servírka – zrovna když jsem se chechtala

    jednomu Michelinu košilatému vtipu – a zeptala se,

    co si objednáme. Při pohledu na ni mi úsměv na tváři zamrzl.

    Potkala jsem ji tady totiž při své poslední návštěvě.

    „Jmenuju se Gift a dneska večer se vám budu věnovat,“

    oznámila nám energicky. Měla lesklé světlé vlasy

    a byla moc pohledná, ale protože mi v žilách kolovala

    část vílí krve (kvůli obrovské neuváženosti, které se do-

    pustila moje babička), mohla jsem nahlédnout pod její

    roztomilou blonďatou slupku. Její pleť ve skutečnosti neměla

    medově zlatavou barvu, kterou viděli všichni ostatní.

    Byla bledá. Zelenkavá. V jejích očích chyběly zornice…

    nebo možná nechyběly, ale byly stejně černé jako

    duhovka. Podivná servírka využila krátké chvilky, kdy se

    na ni nikdo nedíval, a zamrkala na mě. V prvním okamžiku

    jsem měla dojem, že vidím dvojitě, ale pak jsem

    si všimla, že má na každém oku dvě stejně pohyblivá

    víčka – horní a dolní. Rozeznala jsem je docela jasně,

    protože dívka se přitom naklonila až ke mně.

    „Vítej, sestro,“ pošeptala mi rychle do ucha, zase se

    napřímila a přejela moje kamarádky zářivým úsměvem.

    „Tak copak si dáte?“ zeptala se s dokonalým louisianským

    přízvukem.

    „No, Gift, asi byste měla vědět, že skoro všechny taky

    pracujeme jako servírky, takže vám určitě nebudeme dělat

    problémy,“ podotkla Holly.

    Gift k ní vyslala další rozzářený úsměv. „To mám radost!

    Na vás je už od pohledu vidět, že byste problémy

    nedělaly. Tyhle holčičí večery zbožňuju.“

    Moje kamarádky si objednaly pití a jako zákusek buď

    smažené okurky v těstíčku, nebo tortilové chipsy. Já jsem

    se mezitím rozhlížela po baru, abych se utvrdila v prvotním

    podezření. Žádný ze zaměstnanců nebyl člověk. Normální

    smrtelníky tu zastupovaly jenom ženy, které se sem

    dnes přišly pobavit.

    Když přišla řada na mě, řekla jsem Gift, že bych si dala

    pivo Bud Light. Servírka se ke mně naklonila. „Jak se

    vede upírkovi, zlato?“ pošeptala mi.

    „Dobře,“ odpověděla jsem toporně, i když to nebyla

    tak docela pravda.

    „Vy jste ale číslo!“ prohlásila Gift a poplácala mě po

    rameni, jako kdyby mou odpověď považovala za bůhvíjak

    duchaplnou. „Máte všechno, dámy? Odnesu objednávku

    do kuchyně a hned vám přinesu pití,“ slíbila nám,

    otočila se a obratně začala kličkovat mezi stoly. Světlé

    vlasy jí cestou svítily jako maják.

    „Netušila jsem, že tu všechny znáš. Jak se vlastně má

    Eric? Od toho požáru u Merlotta jsem ho neviděla,“

    ozvala se Kennedy. Očividně neslyšela, že se mě na něj

    ptala už Gift. „Je to kus chlapa,“ dodala a znalecky pokývala

    hlavou.

    Ostatní kamarádky souhlasně přizvukovaly. Nedalo

    se popřít, že Eric je skutečně pořádný kus chlapa, ale

    mluvila proti němu skutečnost, že je vlastně mrtvý.

    Zvlášť Taru to dráždilo. Připadalo mi zvláštní, že když

    se seznámila s Claudem, vůbec na něm nepoznala, že

    to není normální smrtelník, ale nadpřirozená bytost

    z říše víl. Ale Eric, který se nikdy nesnažil předstírat,

    že je normální člověk, už navždycky zůstane na její

    černé listině. Tara totiž zažila s jedním upírem hotové

    peklo a tahle zkušenost na ní zanechala nesmazatelné

    stopy.

    „Nemůže se teď utrhnout ze Shreveportu. Má spoustu

    práce,“ řekla jsem a tím to pro mě skončilo. Rozebírat

    Ericovu práci mi obecně nepřipadalo moudré.

    „Nevadí mu, že se chystáš sledovat cizího chlapa, jak

    se svlíká? Řeklas mu to?“ zeptala se Kennedy s oslnivým

    úsměvem. V jejím vztahu s Dannym se v poslední

    době nepochybně vyskytly nějaké problémy. Ale radši

    jsem o nich nechtěla nic vědět.

    „Eric si o sobě určitě myslí, že bez šatů vypadá skvěle,

    a tak mu nevadí, že uvidím i dalšího chlapa, protože ho

    nepovažuje za konkurenci,“ odpověděla jsem. Prostě

    jsem mu oznámila, že sem mám namířeno. Podobně to

    zřejmě udělala i Kennedy, která prohlásila, že Danny není

    její šéf. Na svolení jsem se Erica neptala, ale jemně

    jsem nadhodila, co se tu bude dít, abych zjistila, jak zareaguje.

    Už pár týdnů to mezi námi dost skřípalo, ale nechtěla

    jsem poslat naši společnou loď ke dnu – rozhodně

    ne kvůli tak malichernému problému.

    Jak jsem čekala, Eric nebral můj nápad s dámským večerem

    v nočním klubu moc vážně. Postoj moderních

    Američanů k nahotě mu na jednu stranu připadal komický.

    Měl za sebou tisíc let předlouhých nocí a někde na

    téhle cestě přišel o všechny zábrany. I když se mi zdálo,

    že ani zaživa jich neměl příliš mnoho.

    Mého milého nejen vůbec nezajímalo, že se budu dívat

    na nahá mužská těla, ale nestaral se ani o to, kam máme

    namířeno. Nečekal, že by na nás v jakémkoliv nočním

    klubu v Monroe mohlo čekat nějaké nebezpečí.

    Když řekl své zástupkyni Pam, že my, lidské ženy, se vyrážíme

    bavit, jednoduše pokrčila rameny. „Upíři tam nebudou,“

    prohlásila, čímž Erica symbolicky popíchla, že

    možná začínám toužit po jiných mužích v Adamově rouše,

    a dál to nerozváděla.

    Od chvíle, kdy můj pradědeček Niall uzavřel portály

    do říše víl, poskytl Claude ve svém baru azyl všem vyhnancům,

    kteří odtud pocházeli. Niall se k tomuhle kroku

    odhodlal naprosto nečekaně. Předtím totiž razil názor,

    že lidé a víly by se měli volně stýkat. Spojovací brány

    se uzavřely tak rychle, že se do říše víl nestačili vrátit

    všichni její obyvatelé. Niall nechal otevřený pouze jediný

    portál, a ten se shodou okolností nacházel v lese za

    mým domem. Měl podobu úzké škvíry, kterou čas od času

    prosakovaly informace.

    Claude a můj prastrýc Dermot byli po uzavření průchodů

    přesvědčení, že zůstali v lidském světě úplně sami.

    A protože jsem byla jejich příbuzná a v žilách mi

    z malé části kolovala vílí krev, nastěhovali se ke mně,

    aby si nepřipadali tak opuštění. Život vyhnanců jim připadal

    nesnesitelný. Předtím se lidského světa nemohli

    nabažit, ale teď ze všeho nejvíc toužili po domově.

    Postupně se však do klubu začaly stahovat další bytosti

    z vílí říše a Dermot i Claude – zvlášť on – se už

    u mě neukazovali tak často jako dřív. Tím se pro mě

    vyřešila spousta problémů. Když v domě bydleli, Eric

    se u mě nemohl ukázat, protože upíři byli vílami přímo

    posedlí a jejich vůně na ně působila jako droga. Prastrýc

    Dermot mi ale chyběl, protože s ním mi bylo

    vždycky dobře.

    V tu chvíli jsem ho zahlédla za barem. Byl to sice bratr

    mého vílího dědečka, ale vypadal nanejvýš na třicet

    let. Proto nebylo těžké představovat ho jako svého bratrance.

    „Sookie, tamhle je ten tvůj bratránek,“ vyhrkla Holly.

    „Neviděla jsem ho od Tařiny oslavy. Bože, vypadá úplně

    jako Jason!“

    „Jako by mu z oka vypadl,“ přitakala jsem a zaletěla

    koutkem oka k Jasonově přítelkyni Michele, která nebyla

    příliš nadšená, že tu Dermota vidí. Když ho spatřila

    poprvé, byl ještě pod vlivem kletby, která mu přivodila

    dočasné šílenství. Teď už sice věděla, že je Dermot

    v pořádku, ale zřejmě na něj nemínila nějak ukvapeně

    měnit názor.

    „Nikdy jsem nepochopila, jak spolu vůbec můžete být

    příbuzní,“ poznamenala Holly. V Bon Temps se všichni

    znali a měli dokonale zmapované, s kým je kdo spřízněný.

    „Může za to jedna taková nemanželská láska,“ odpověděla

    jsem vyhýbavě. „Nic víc k tomu neřeknu. Zjistila

    jsem to až po babiččině smrti, když jsem objevila pár

    starých papírů.“

    Holly nasadila rádoby moudrý výraz, což pro ni musela

    být příšerná fuška.

    „Když se známe s majitelem, znamená to, že dostaneme

    pití zadarmo?“ zeptala se Kennedy. „Nebo taneček

    na klíně?“

    „Holka, se striptérem bych to neriskovala!“ prohlásila

    Tara. „Nevíš, co všechno s ‚ním‘ vyšmejdil.“

    „Čertíš se na mě, protože ty už vůbec klín nemáš,“ zamumlala

    Kennedy. Probodla jsem ji výmluvným pohledem.

    Tara strašně těžce nesla, že ji těhotenství připravilo

    o skvělou postavu.

    „Už jsme dostaly stůl hned před pódiem. Nebudeme to

    pokoušet a dožadovat se dalších výhod.“

    Naštěstí právě dorazilo naše pití. Všechny jsme nechaly

    servírce štědré spropitné.

    „Mňam,“ prohlásila Kennedy, když se zhluboka napila.

    „Tomuhle říkám pořádný jablečný martini.“

    Světla v klubu náhle jakoby na její povel zhasla, pódium

    se rozsvítilo, z reproduktorů se ozvala hudba a před

    nás nakráčel Claude. Kromě těsných stříbrných kalhot

    a bot na sobě neměl vůbec nic.

    „Bože, Sookie, ten je k sežrání!“ vyhrkla Holly. Její

    slova se okamžitě donesla ke Claudovým bystrým vílím

    uším. (Špičaté boltce si nechal operativně zaoblit, aby

    nemusel spotřebovávat energii na udržování lidské podoby,

    ale na jeho sluch to nemělo žádný vliv.) Zaletěl pohledem

    k našemu stolu, a jakmile mě zpozoroval, uličnicky

    se na mě zazubil. Potom zavlnil štíhlými boky

    a jeho lesklé kalhoty se ve světle reflektoru zatřpytily.

    Ženy v plně obsazeném klubu ho odměnily potleskem.

    Už se nemohly dočkat, co přijde dál…

  • Autor: Harris, Charlaine
    Překladatel: Havlíkovi, Tomáš a Ludmila
    Série: Pravá krev
    Pořadí v sérii: 12.
    Název: Pravá krev 12 - Mrtvý bod
    Původní název: Deadlocked
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-595-7
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 328
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 12.9.2012
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.