Autoři

Série

Pravá krev 11 - Smrtelná odplata
(Série - Pravá krev - 11)

od
Harris, Charlaine
  • Sookie Stackhouseová má zase starosti. Na bar jejího šéfa a přítele Sama Merlotta, kde pracuje jako servírka, někdo zaútočil zápalnou lahví. Hosté se už do jeho podniku bojí chodit a Samovi hrozí krach. Sookie se snaží zjistit, jestli má neznámý útočník spadeno na Sama, nebo na ni. Na svého milence, upíra Erica, se nemůže spoléhat, protože ten má stále větší starosti se svým nadřízeným, regentem Victorem, který ho chce zkompromitovat před králem Felipem a zabít. Kromě toho Erica trápí jakási tajuplná záležitost, která souvisí s jeho stvořitelem Appiem. Je natolik vážná, že se kvůli ní dokonce rozkmotří se svou oddanou zástupkyní Pam. Kromě starostí s barem a upíry se Sookie musí vyrovnat s novými poznatky o životě své zemřelé babičky a o jejím spojení s bytostmi z říše víl. Doufá, že jí pomohou její příbuzní Claude a Dermot nebo kamarádka Amelia, ale zklamaně zjišťuje, že se v nich zmýlila…

  • KAPITOLA PRVNÍ

     

    Až do babiččiny smrti bylo podkroví zamčené. Ale

    den po tom děsivém dnu, kdy přišla o život, jsem si vzala

    její klíče a vypravila se nahoru, abych se podívala po

    jejích svatebních šatech, protože jsem dostala bláznivý

    nápad, že by měla být pohřbená právě v nich. Nakonec

    jsem tam jen vkročila a hned zase vyšla ven, ale dveře

    jsem už nechala odemčené.

    Teď jsem je po dvou letech znovu otevřela. Zlověstně

    zavrzaly v pantech, jako kdyby nebylo slunečné květnové

    středeční dopoledne, ale halloweenská půlnoc. Jakmile

    jsem překročila práh, široká prkna pod nohama

    okamžitě zaprotestovala hlasitým zaskřípěním. Podkroví

    bylo plné temných stínů a ve vzduchu se vznášel lehký

    pach plísně, který zpravidla obestírá staré zapomenuté

    věci.

    Když se k původnímu domu Stackhouseových přistavovalo

    první patro, vybudovali tam moji předkové nové

    ložnice, ale potom co kdysi početná rodina zase prořídla,

    nechali asi třetinu prostoru nad schody poněkud

    zpustnout a ukládali tam staré nepotřebné věci. Když

    jsme se s Jasonem po smrti rodičů přestěhovali do starého

    domu Stackhouseových, bylo podkroví zamčené. Babička

    se totiž bála, že bychom si nahoru chodili hrát

    a ona by pak po nás nestačila uklízet. A tak to zůstalo až

    do babiččiny smrti.

    Teď dům patřil mně, takže jsem si pověsila na krk červenou

    stužku s klíčem a vešla dovnitř. Z celé rodiny Stackhouseových

    zbyli už jenom tři potomci – Jason, já a malý

    Hunter, což byl syn naší zemřelé sestřenice Hadley.

    V šeru plném stínů jsem naslepo máchla rukou po řetízku,

    který visel od stropu a rozsvěcovala se jím jediná

    žárovka, osvětlující celé podkroví. Zachytila jsem jej,

    zatáhla za něj – a jasné světlo zalilo spoustu harampádí,

    které se sem po léta odkládalo.

    Bratranec Claude a prastrýc Dermot vešli dovnitř hned

    za mnou. Dermotovi se vydral z hrdla tak hlasitý výdech,

    že to znělo, jako kdyby si odfrkl. Claude se tvářil pochmurně.

    Podle mě už litoval svého návrhu, že mi tady

    pomůže uklidit. Ale nemínila jsem se nad ním ustrnout,

    zvlášť když měl vedle sebe dalšího statného muže, který

    mu s tím mohl pomoct. Až doteď Dermot chodil za Claudem

    jako ocásek, takže jsem měla k dispozici dva siláky

    za cenu jednoho. Ale nemohla jsem předvídat, jak dlouho

    jim to odhodlání vydrží. Krátce po příchodu do podkroví

    jsem si však zčistajasna uvědomila, že za chvíli se

    pod střechou oteplí natolik, že už tam nebude možné

    pracovat. Když u mě bydlela moje kamarádka Amelia,

    nechala si do jedné z ložnic nainstalovat klimatizaci, která

    tam zajišťovala docela přijatelné ovzduší, ale za další

    jednotku do podkroví jsme už peníze samozřejmě nevyhodily.

    „Jak tohle zvládneme?“ povzdychl si Dermot. Můj

    prastrýc byl blonďák a Claude zase brunet, takže tvořili

    úchvatnou dvojici. Jednou jsem se Clauda zeptala, kolik

    je mu let, a zjistila jsem, že má jen velice matnou představu,

    protože víly neměří čas stejným způsobem jako

    my. Ale došla jsem k názoru, že je zhruba o sto let starší

    než já. Oproti prastrýci Dermotovi, který se narodil asi

    před sedmi sty lety, byl Claude ještě zelený mladíček.

    Ani jeden však neměl jedinou vrásku nebo šedivý vlas

    a ani sebemenší náznak povislé pokožky.

    Oba v sobě měli mnohem víc vílí krve než já – která jí

    má pouze jednu osminu – a všichni tři jsme teď budili

    dojem vrstevníků, kterým se blíží třicítka. Jenomže za

    pár let se to změní a já budu vypadat mnohem starší než

    moji příbuzní. Onehdy jsem si totiž všimla, že Dermot je

    sice celý můj bratr Jason, ale tomu se už na rozdíl od našeho

    prastrýce tvoří vějířky vrásek kolem očí. Na Dermotovi

    jsem žádnou známku stárnutí nepostřehla.

    Po chvilce jsem se znovu vrátila do přítomnosti. „Navrhuju,

    abychom ty věci odnesli do obývacího pokoje. Je

    tam mnohem líp vidět, takže se budeme moct v klidu

    rozhodnout, co ještě stojí za skladování a co už ne. Až

    všechno odnosíme dolů a vy odjedete do práce, můžu to

    tady nahoře vyčistit.“ Claude měl v Monroe striptýzový

    bar, kde býval dlouho do noci, a Dermot tam jezdil

    s ním, protože se od něj nehnul ani na krok.

    „Máme tři hodiny,“ řekl Claude.

    „Tak se pustíme do práce,“ odpověděla jsem a zvedla

    koutky rtů do toho nejveselejšího a nejrozjařenějšího

    úsměvu, jaký jsem dokázala vykouzlit. Je to úsměv, po

    němž obvykle sahám ve stavu nouze.

    O hodinu později jsem svého rozhodnutí snést věci

    dolů začala litovat, ale už bylo pozdě. (I když při pohledu

    na Clauda a Dermota, kteří si svlékli košile a pracovali

    vysvlečení do půli těla, mi ta dřina chvílemi připadala

    docela zajímavá.) Stackhouseovi žili v tomhle domě asi

    sto padesát let – od té doby, co se přistěhovali do renardského

    okresu. A po celou dobu schraňovali všechno, co

    se dalo.

    Obývací pokoj se začal kvapem plnit krabicemi plnými

    knih, kufry napěchovanými šatstvem, nejrůznějšími

    kusy nábytku, vázami. Moji předkové nikdy nebyli boháči,

    takže se snažili schovávat všechno, co by se jim

    někdy v budoucnu mohlo hodit, i když šlo o věci poškozené,

    otlučené nebo polámané. Dokonce i oba moji

    příbuzní z říše víl si museli chvíli odpočinout, když se

    jim konečně podařilo snést po úzkém schodišti neuvěřitelně

    těžký stůl. Všichni jsme se pak posadili na přední

    verandu – oba mládenci na zábradlí a já na zahradní

    houpačku.

    „Klidně jsme to mohli vynést na zahradu na jednu

    hromadu a zapálit,“ prohlásil Claude. Nežertoval. Claudův

    smysl pro humor by se dal přinejlepším označit jako

    svérázný, ale většinou byl takřka nulový.

    „Ne!“ vykřikla jsem mnohem podrážděněji, než jak

    jsem se v tu chvíli cítila. „Vím, že ty věci nemají žádnou

    hodnotu, ale pokud byli ostatní Stackhouseové přesvědčení,

    že je stojí za to skladovat, musím se na všechno přinejmenším

    podívat a probrat to. Aspoň tolik zdvořilosti

    si snad zaslouží.“

    „Drahá praneteři,“ ozval se Dermot. „Claude má bohužel

    pravdu. Tvrdit o tomhle odpadu, že nemá žádnou

    hodnotu, je hodně nadnesené.“ Když Dermot promluví,

    každému je hned jasné, že jeho podobnost s Jasonem je

    čistě vnější.

    Zadívala jsem se na oba muže z říše víl se svraštěným

    obočím. „Vy dva se na většinu věcí samozřejmě díváte

    jako na odpad, ale pro lidi mohou mít určitou hodnotu,“

    prohlásila jsem rázně. „Můžu zavolat divadelnímu spolku

    ze Shreveportu, jestli by se jim třeba nehodilo nějaké

    oblečení z těch kufrů, nebo nábytek.“

    Claude pokrčil rameny. „Tím by ses zbavila jenom několika

    kousků. Ale většinu látek nebudeš moct použít ani

    jako hadry na mytí.“ Když jsme se už v obývacím pokoji

    nemohli ani hnout, vynesli jsme několik krabic na verandu

    a Claude do jedné strčil špičkou boty. Nalepený štítek

    sice hlásal, že jsou uvnitř závěsy, ale mohla jsem se jen

    dohadovat, jak původně vypadaly.

    „Máš pravdu,“ připustila jsem a jednou nohou jsem

    váhavě postrčila krabici. Na chvíli jsem se zamyslela.

    Dermot odešel do domu a vrátil se zpátky se sklenicí

    broskvového čaje, ve kterém plavala spousta ledových

    kostek. Mlčky mi ji podal. Poděkovala jsem mu a dál

    bezútěšně zírala na všechny ty staré věci, které moji

    předkové kdysi považovali za vzácnost. „Fajn, takže je

    začneme snášet na hromadu k podpálení,“ podvolila

    jsem se hlasu zdravého rozumu. „Tam dozadu, kde pálím

    staré listí.“

    Claude s Dermotem ke mně vyslali rozzářený pohled.

    „Fajn, nejlepší to bude tamhle na tom štěrku,“ řekla

    jsem. Při poslední úpravě příjezdové cesty dostala novou

    vrstvu štěrku také parkovací plocha před domem, ohraničená

    ozdobným lemem z přírodního dřeva. „Stejně nečekám

    žádné návštěvy.“

    Než Dermot s Claudem před odjezdem do práce zamířili

    pod sprchu, na štěrkem vysypaném prostranství vyrostla

    impozantní halda nepotřebných věcí určených ke

    spálení. Ženy z rodu Stackhouseových ukládaly na horší

    časy veškeré nevyužité ložní prádlo a přehozy na postele,

    ale většina látek byla ve stejně bídném stavu jako závěsy.

    Totéž se k mé velké lítosti týkalo i knih, které byly

    plesnivé a okousané od myší. S hlubokým povzdechem

    jsem je také přidala na hromadu, přestože se mi při představě

    hořících knížek dělalo poněkud nevolno. Ale poničený

    nábytek, nepoužitelné deštníky, špinavé koberečky

    a starý děravý kožený kufr… žádnou z těchhle věcí už

    nikdo nikdy neupotřebí.

    Fotografie, které jsme objevili – zarámované nebo založené

    v albech či jen tak volně poschovávané – jsme strčili

    do krabice a nechali v obývacím pokoji. Nejrůznější

    doklady, dokumenty a další písemnosti skončily v další

    krabici. Objevila jsem i několik panenek. Z televize jsem

    věděla, že někteří lidé právě takovéhle staré panenky sbírají,

    takže by možná mohly mít nějakou hodnotu. Kromě

    toho jsem našla i několik starých pušek a jeden meč. Tak

    kdepak je štáb té televizní reality show Putování za starožitnostmi,

    kde se nabízejí k prodeji staré věci objevené

    na půdách a ve sklepích?

    Když jsem pak večer přišla do práce, hned jsem svému

    šéfovi Samovi, majiteli baru U Merlotta, barvitě vylíčila,

    co jsem přes den dělala. Sam – nesmírně solidní

    a také silný muž – právě otíral prach z lahví za barovým

    pultem, protože jsme neměli moc práce. Vlastně jsme

    neměli nijak napilno už několik posledních týdnů. Nevím,

    jestli za to mohlo uzavření nedalekého podniku na

    zpracování kuřat, nebo fakt, že Sam je měňavec. (Bytos-

    ti dvojí podstaty následovaly příkladu upírů a přiznaly

    se celému světu k utajované stránce své existence, ale

    veřejnost na jejich odhalení zareagovala mnohem hůř

    než v případě našich nemrtvých spoluobčanů.) Kromě

    toho nám vyrostla konkurence v podobě nového motorestu

    U Kovboje, vzdáleného asi patnáct kilometrů od

    baru U Merlotta. Slyšela jsem, že se tam pořádají soutěže

    o Miss mokré tričko, turnaje ve stále populárnějším

    beer pongu, akce jako „Večer s Bubbou“ a podobné nesmysly.

    Nesmysly, které u lidí zabírají. …………………………………

  • Autor: Harris, Charlaine
    Překladatel: Havlík, Tomáš
    Série: Pravá krev
    Pořadí v sérii: 11.
    Název: Pravá krev 11 - Smrtelná odplata
    Původní název: Dead Reckoning
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-490-5
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 320
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 7.12.2011
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.