Autoři

Série

Pouta vášně

od
Small, Bertrice
  • Angus Ferguson, hrabě z Duinu, považovaný za nejpohlednějšího muže na hranici, žije poklidným způsobem života, a aby neohrozil svůj malý rod, vyhýbá se politickým pletichám svých sousedů. Teď, výměnou za kus půdy, po které dávno prahnul, získal za manželku Annabellu Bairdovou, nehezkou dceru statkáře z Rathu. Anguse kdysi zklamala krásná žena a on je rád, že se oženil s nehezkou Annabellou, protože věří, že mu bude věrná. Brzy zjistí, že za jejím skromným chováním se skrývá divoká kočka s jiskrou, která čeká na zažehnutí. Ale když přijmou pozvání ke dvoru skotské královny Marie, jejich život se zkomplikuje, protože se stanou součástí tamních intrik. Mariin nešťastný sňatek s jejím vzdáleným příbuzným lordem Darnleym nebyl šťastný. Ještě hůř, vehnal ji do náruče jiného muže, Jamese Hepburna, okouzlujícího a mocného hraběte z Bothwellu. Když je Darnley zavražděn a Marie se velice brzy po jeho smrti provdá za Bothwella, královnini nepřátelé rozpoutají válku, která rozdělí Skotsko a vystaví zkoušce dávné přátelství hraběte z Duinu a Jamese Hepburna. Současně prověří pevnost vášnivého pouta mezi Agnusem a Annabellou tak, jak nikdy nepředpokládali…

  • Předmluva

    Skotsko, 1565

    Je to čaroděj!“ zajíkla se Anna, manželka zemana z Rathu.

    „To přece nemůžete myslet vážně, že dáte svou dceru

    čarodějovi, Roberte. A slyšela jsem, že stále vyznává starou

    víru. Je to katolík. Papeženec! Jen Gordonové a rodiny

    z Vysočiny vyznávají katolictví a odmítají vidět své pochybení.“

    Manželovo rozhodnutí vyvolalo na její půvabné tváři

    velice ustaraný výraz.

    Robert Baird, zeman z Rathu, si netrpělivě odfrkl. „Jestli

    je Angus Ferguson čaroděj, ženo, pak já také. Není čarodějem

    o nic víc než kdokoli jiný. A pokud jde o jeho víru, je to

    jeho víra, ne moje. Copak královna neřekla, že můžeme

    uctívat, koho chceme?“

    „Ale dokonce i tady na východní hranici se říká, že Ferguson

    z Duinu praktikuje –“

    Zeman ji příkře přerušil. „Říká? Kdo to říká? Hrabě

    z Duinu není čaroděj,“ prohlásil pevně.

    „Tak proč dovolí, aby o něm kolovaly takové skandální

    pomluvy, Roberte?“ chtěla vědět Anna. „Nejcennějším majetkem

    muže je jeho pověst.“

    „Chce mít prostě klid,“ přišla odpověď. „Když dovolí,

    aby mezi hlupáky kolovaly podobné pověsti o jeho rodině,

    dosáhne svého cíle. Lidé z Duinu si dávají velký pozor na

    to, co dělají, Anno. Slyšela jste někdy, že by se zapletli do

    nějaké neloajálnosti nebo zrady? Ne! Fergusonové z Duinu

    nikdy.“

    „Zdá se, že o nich víte mnohem víc než já,“ poznamenala

    jeho žena.

    „Navštívil jsem Bothwella,“ přiznal Robert Baird. „Vím,

    že jsou s Angusem Fergusonem přátelé, protože spolu studo-

    vali ve Francii. Copak se James Hepburn už několik let nesnaží

    vyjednat pro Anguse Fergusona koupi pozemků, které

    jsem zdědil na západě? Snaží. A vy víte, že jsem je hraběti

    neprodal, protože moji předci, po kterých jsem půdu zdědil,

    se s Fergusony svářili. Za těchto okolností mi připadalo jaksi

    neloajální, abych profitoval ze svého dědictví. Ale James

    Hepburn vymyslel dokonalé řešení.“

    „Takže provdat naši Annabellu za Anguse Fergusona byl

    nápad hraběte z Bothwellu?“ Lady Anna znechuceně zkřivila

    krásné rty. James Hepburn byl možná strážcem královských

    hranic a jedním z nejmocnějších mužů ve Skotsku,

    ale ona ho stejně jako ostatní považovala za sukničkáře.

    Charisma ovšem měl, to musela připustit.

    „Samozřejmě že to byl Bothwellův nápad,“ přisvědčil

    Robert Baird. „Nikdy by mě nenapadlo pomýšlet takhle vysoko,

    Annie. Jsme malý rod, který se může pyšnit pouze

    svým starobylým jménem.“

    „To není pravda, Robe,“ namítla lady Anna, „Bairdové

    zachránili život králi Vilému I. a dostali za to rozsáhlé pozemky.

    Na hranici máme skvělou pověst.“

    Robert se rozesmál a shovívavě ji popleskal po ruce.

    „Před pár sty lety, Annie, a kolik generací se vystřídalo od

    doby, kdy se ty rozsáhlé pozemky rozdělovaly? Ne, jsme

    prostí lidé a já jsem měl to štěstí, že jsem se oženil s vámi,

    protože jste Hamiltonová, což je v současnosti na hranici

    a ve Skotsku významné jméno. Vím, že Jamie Hepburn je

    trochu darebák, ale jinak je to čestný muž a dobrý přítel.“

    „Jak můžete vědět, jestli si hrabě z Duinu vezme Annabellu

    za ženu? Říká se o něm, že je velice bohatý a že jde

    o nejpohlednějšího muže na celé hranici. Naše nejstarší dcera

    není ani trochu hezká. Nebylo by lepší, kdybyste mu nabídl

    Myrnu nebo Sorchu?“

    „Myrna, Sorcha a malá Agnes nebudou mít problém najít

    si manžela, protože jsou krásné jako vy, drahoušku,“ odpověděl

    Robert otevřeně. „Ale naší Annabelle hrozí, že zůstane

    starou pannou. Bothwell si s hrabětem z Duinu promluví.

    Nebude mu nic nalhávat a všechno mu po pravdě poví.

    Prozradil mi, že Angus Ferguson není zadaný; nezná také

    žádnou překážku, která by bránila jeho sňatku s Annabellou.

    Pokud Ferguson o mé pozemky na západě stojí, určitě

    Bothwellův návrh přijme. Vím, že hraběti je asi pětatřicet

    a jako všichni bohatí šlechtici bude chtít dědice. Naše dcera

    má ve dvaceti svoje nejlepší roky už skoro za sebou, ale pořád

    je natolik mladá, aby porodila manželovi děti.“

    Představa, že jejich nejstarší dcera bude nosit šlechtický

    titul a přivede na svět budoucího hraběte z Duinu, se začínala

    lady Anně zamlouvat stejně jako výhody, které by takový

    sňatek její rodině přinesl. „Jestli to vyjde, Melvillovi se už

    nebudou moct dívat na Myrnu skrz prsty, protože příbuzenský

    vztah s aristokratem její malé věno určitě vynahradí,

    Robe. Umíněně trvá na tom, že si nevezme nikoho jiného

    než Iana Melvilla. Je zralá na manželství a měla by se vdát

    hned po Annabelle.“

    „Nemám Iana Melvilla rád,“ poznamenal zeman z Rathu,

    „ale když ho Myrna chce, nemůžu jí bránit. Melvillovi jsou

    slušná rodina a Jejich Výsost si jich nesmírně váží.“

    „Kdy se dozvíme, jestli se hrabě z Duinu ožení s Annabellou?“

    „Během několika týdnů,“ odpověděl Robert Baird.

    „Bothwell odjel, aby mu ten návrh osobně předložil.“

    „Tak dobře, když není čaroděj,“ souhlasila nakonec lady

    Anna a její manžel se pobaveně usmál.

    „Možná bude stejně šťastná, jako jsme byli všechny ty roky

    my,“ prohodil zeman.

    Lady Anna přikývla. „Modlím se za to.“

     

    Kapitola 1

    Hrabě z Duinu byl nejmocnějším a nejobávanějším mužem

    na západní hranici. Jeho moc pramenila z obrovského,

    údajně nepředstavitelného bohatství. Strach se zrodil

    z přesvědčení, že Fergusonové z Duinu pocházejí z rodu čarodějů.

    Angus Ferguson nedělal nic pro to, aby fámu vyvrátil.

    Jeho rodinu za hranicemi jejích pozemků skoro nikdo

    neznal, což hraběti vyhovovalo. Velké bohatství obvykle vyvolává

    závist, a závist plodí problémy.

    Když bylo Angusi Fergusonovi šestnáct, zdědil po svém

    otci Duin. Matka mu zemřela o několik let dříve. Měl dva legitimní

    sourozence: bratra Jamese a sestru Mary. Oba spojili

    svůj život s církví. Jamese služba Bohu hluboce přitahovala.

    Angus ho často navštěvoval a byl pyšný, když viděl, že bratr

    vytrvale stoupá po žebříčku církevní hierarchie.

    Mary se však rozhodla vstoupit do kláštera. Špatná pověst

    rodiny ji nesmírně tížila. Nikdo ji nedokázal přesvědčit,

    že krev těch několika předků, kteří praktikovali čarodějnictví,

    jim v žilách už dávno nekoluje. Mary byla přesvědčená,

    že kvůli své rodině musí ty údajné dávné hříchy odpykat.

    S ní se Angus vídal jen vzácně.

    V osmnácti letech spatřil Angus Ferguson příležitost, jak

    zlepšit postavení své rodiny, a využil ji. Král Jakub V. byl

    o čtyři roky dříve poražen anglickými vojsky v bitvě u Solway

    Moss. Opakovala se situace, k níž došlo zhruba před

    třiceti lety, kdy Jakubův otec zahynul v boji proti Angličanům

    a on nastoupil na trůn jako dítě. Jeho synové byli mrtví,

    a když se Jakub V. dozvěděl, že jeho žena porodila místo

    očekávaného dědice dceru, upadl do hluboké deprese

    a pronesl: „Dívkou to začalo a dívkou to skončí.“ Od té do-

    by nepromluvil, otočil se obličejem ke zdi a krátce nato

    zemřel.

    Jeho francouzskou manželku Marii de Guise manželova

    reakce, která jí připadala nesmírně sobecká, rozzuřila. Inteligentní,

    mírná žena si našla mezi svárlivou skotskou šlechtou

    spojence a měla na své straně i kardinála Davida Beatona.

    Byla u svých poddaných oblíbená a dokázala svou

    dcerku ochránit před lidmi, kteří chtěli malou královnu

    ovládat a zaslíbit ji princi Eduardovi, nejmladšímu synovi

    krále Jindřicha VIII. Anglický král totiž doufal, že s malou

    Marií coby synovou manželkou – a dítětem v opatrovnictví

    – se mu podaří připojit Skotsko k Anglii.

    Marie de Guise nechtěla, aby se její dcera provdala za Angličana.

    Toužila po sňatku s Francouzem. Proto, po dlouhém

    vyjednávání, byla malá královna poslána do Francie a zasnoubena

    s francouzským následníkem trůnu Františkem. Díky tomu

    by se Marie jednou stala královnou Francie a Skotska.

    Mariina bezpečnost byla lépe zajištěna ve Francii, kde ji budou

    vychovávat společně s Františkem. Francouzský král

    Jindřich II. souhlasil.

    A tehdy spatřil Angus Ferguson svou příležitost a požádal

    o audienci u královny vdovy Marie. Když se počátkem

    března vydal na sever do Stirlingu, měl přislíbenou soukromou

    audienci – Patrick Hepburn, třetí hrabě z Bothwellu, se

    za něj u vdovy přimluvil. V hostinci U Labutě nedaleko

    Stirlingu se měl setkat s někým, kdo ho zavede ke královně.

    Když vstoupil do lokálu, majitel přišel hosta uvítat.

    „Vítejte, pane. Budete si přát pokoj? Něco k jídlu? Nebo

    snad sklenici dobrého piva?“

    „Mám tady schůzku,“ oznámil Angus Ferguson a přejel

    pohledem po místnosti. „S někým z hradu,“ vysvětlil a doufal,

    že hostinský pochopí a sdělí mu další pokyny.

    „Ach, asi máte na mysli paní Melly, pane,“ opáčil hostinský.

    „Kdo to je?“ zeptal se zeman.

    „Jedna z komorných francouzské Marie,“ objasnil hostinský.

    Ukázal na postavu s kapucí, která seděla v tmavém koutě.

    „Tamhle je, pane.“

    Zeman přikývl. „Díky,“ řekl a zamířil na protější stranu

    místnosti k místu, kde žena seděla. „Jsem zeman z Duinu,“

    představil se. „Domnívám se, že vás poslali, abyste mě doprovodila

    na schůzku, paní.“

    Žena vstala. Byla malá a statná. Nedokázal odhadnout,

    zda je mladá nebo stará, ale cítil na sobě její pronikavý pohled.

    „No,“ pronesla přísně, „nevypadáte jako darebák. Tak

    pojďte se mnou. Máme před sebou kus cesty.“

    „Půjdeme pěšky?“ Překvapilo ho to.

    „Ano. Koně nechte tady, pane.“ Přehodila si kapuci přes

    hlavu a plášť přitáhla blíž k tělu. Poté vyšla chvatně z lokálu

    a zeman ji následoval.

    Paní Melly vedla Anguse Fergusona ulicí a pak další. Na

    konci odbočila a potom ještě jednou. Zemanovi blesklo mu

    hlavou, jestli najde cestu zpátky k Labuti. Nad městem se na

    skále tyčil obrovský hrad. Bylo zřejmé, že nahoru nejdou.

    Konečně se zastavili před jedním domem. Žena zaklepala

    a dveře se otevřely. „Tady je,“ oznámila paní Melly mladému

    sluhovi, který je pustil dovnitř.

    „Pojďte za mnou, pane,“ vyzval ho mladík a zamířil

    chodbou k zavřeným dveřím. Po zaklepání je otevřel a uvedl

    zemana dovnitř.

    Marie de Guise stála u okna a čekala na něj. Zeman

    z Duinu se zdvořile uklonil. Překvapilo ji to. Ani trochu nepřipomínal

    ty z místních pánů, s nimiž se už setkala, dokonce

    ani jejího milovaného Patricka Hepburna. Byli to většinou

    obhroublí muži v prostém, praktickém oblečení. Tenhle

    muž byl nejen mimořádně pohledný, ale navíc elegantně

    oblečený podle poslední francouzské módy. Tyčil se nad ní,

    protože měřil přinejmenším šest stop a tři palce. Byl hladce

    oholený, vlasy měl krátké a černé jako uhel a oči zelené jako

    stinná paseka v lese. Z držení těla bylo patrné, že je mladý,

    ale jeho tvář s výraznými lícními kostmi, dlouhým, rovným

    nosem a plnými ústy vypadala, jako by se jí čas netýkal.

    Vzal ji za ruku a s přesně odpovídajícím množstvím úcty

    ji políbil. „Je mi ctí, že poznávám skotskou královnu vdovu

    Marii ze slavného rodu de Guise,“ pronesl dokonalou francouzštinou.

    Marii de Guise i jejího společníka, mladého francouzského

    kněze, který sloužil u jejího dvora, to překvapilo. „Máte

    vynikající francouzštinu, monsieur. Jak je možné, že tak

    dobře ovládáte můj mateřský jazyk?“ zeptala se.

    „Moje matka byla Francouzka, madam, pocházela z Bretaně,

    a já měl to štěstí, že jsem se svým přítelem Jamiem

    Hepburnem krátce studoval ve Francii. Umím několik cizích

    jazyků.“

    Královna přikývla. Ano, pomyslela si, je úplně jiný než

    všichni místní páni, které poznala – elegantně oblečený,

    zdvořilý a vzdělaný. „Co pro vás mohu udělat, pane z Duinu?“

    zeptala se a plynule přešla do skotské angličtiny. Seděla

    teď v křesle s vysokým opěradlem, kněz stál vedle ní

    a sluha tiše odešel.

    „Ne, madam, to já pro vás mohu něco udělat. Nikde se tím

    nechlubím, ačkoli mí sousedé to zřejmě tuší, ale jsem velice

    bohatý. Navzdory svému mládí vím, že bohatství je k ničemu,

    pokud ho člověk nedokáže využít ke svému prospěchu. Prý

    chcete zanedlouho poslat královnu Marii do Francie.“

    Marie de Guise zbledla. „Nikdo o tom neví,“ vyhrkla.

    „Kdo vám to řekl?“

    „Kdybych byl na vašem místě, zachoval bych se stejně,

    madam,“ pokračoval Angus Ferguson, který její otázky ignoroval

    a usmál se na ni. „Musíte malou královnu za každou

    cenu ochránit, a Angličané nedají pokoj, dokud ji nedostanou.

    Když odjede ze Skotska do Francie, určitě přestanou

    usilovat o to, aby ji získali, a – doufejme – i v nájezdech na

    hranici. Odpusťte mi mou otevřenost, madam, ale domnívám

    se, že vaše pokladnice není tak plná, jak byste si možná přála.

    Jsem přesvědčený, že vaši bratři ve Francii se o malou

    královnu dobře postarají, ale podle mě se jim uleví, když nebudou

    muset nést náklady na domácnost a služebnictvo své

    neteře. Králi Jindřichovi také, a přestože byste dary od těchto

    džentlmenů s vděčností přijala, nebylo by pro vás lepší, kdybyste

    se na tyto šlechtice nemusela vůbec spoléhat?  ………………………..

  • Autor: Small, Bertrice
    Překladatel: Brožová, Eva
    Název: Pouta vášně
    Původní název: Bond of Passion
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-522-3
    Vazba: vázaná
    Formát:125.00 x 200.00 mm
    Počet stran: 336
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 16.5.2012
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.