Autoři

Série

Poslední výkřik

od
O´Brien, Kevin
  • Ve chvíli, kdy uvíznete v síti spřádané vrahy, jediná věc, která vás může ještě zachránit, je... Poslední výkřik...

    Dvanáct žen zmizelo, aniž by po nich zůstala jediná stopa nebo jakýkoli záchytný bod… místo jejich pobytu zůstává i po jedenácti letech záhadou.

    Amelia Faradayová je krásná a chytrá devatenáctiletá dívka, ale zároveň je to chodící neštěstí. Trpí výpadky paměti a také ještě něčím horším – pocitem, že je zapletena do série vražd.

    Nyní, když dochází k řadě nových vražd a Ameliiny výpadky paměti jsou stále častější, klade sama sobě otázku, zda právě ona není tím chladnokrevným vrahem – nebo je snad ve vražedné hře, která nyní začíná, pouhým pěšcem?

     

  • PRVNÍ KAPITOLA

    Moses Lake, Washington 1992

     

    Otočila klíčkem v zapalování, ale ozvalo se jen duté

    cvak, cvak, cvak.

    „Sakra,“ zamumlala Kristen. Žaludek se jí sevřel

    úzkostí.

    Baterie vybitá ale nebyla, protože když před chvilkou

    do svého Fordu Probe nastupovala, vnitřní osvětlení

    fungovalo.

    Kousla se do rtu a klíčkem znovu otočila. Cvak,

    cvak, cvak. Nic.

    Byla chladná říjnová noc dvacet minut po jedenácté.

    Na parkovišti u restaurace zbývalo už jen její auto.

    Kristen totiž před chvílí skončila sedmihodinová směna

    v restauraci U veselé tortilly, kde byla zaměstnaná

    jako číšnice. Společně s Rafaelem, věčně nadrženým

    devatenáctiletým pomocným číšníkem, zamkli a on

    právě vyrazil na zrezivělém harleyi pryč. Ještě slyšela

    řev motoru vzdalující se po Broadwayi. Byl to jediný

    zvuk, který se dal zaslechnout.

    V restauraci byl telefon a ona měla klíč. Jenže při

    odchodu s Rafaelem zapnuli alarm. Kdyby se vrátila

    zpátky, spustil by se, a ona si nikdy nemohla vzpomenout

    na kód, zvlášť když se jí do uší zařezávalo jeho

    pronikavé nepřetržité ječení. Bude se muset poohléd-

    nout po telefonu někde jinde a zavolat si odtahovou

    službu nebo taxi. Brian byl mimo město v San Diegu

    na golfovém turnaji.

    „Prosím, prosím, prosím,“ zadrmolila a znovu se

    pokusila nastartovat. Ale auto nereagovalo, až na duté

    cvak, cvak, cvak.

    „Do háje s tím,“ zaklela. Rychle se natáhla k sedadlu

    spolujezdce po kabelce a kožené nepromokavé bundě,

    vystoupila a zabouchla dvířka. Ani se nenamáhala

    je zamykat.

    Rozhlédla se po prázdné ulici. Většina ostatních podniků

    už zavřela. O kus dál na Broadwayi mělo pár restaurací

    ještě otevřeno. Kristen se ovšem představa, že by

    měla několik bloků šlapat po krajnici pěšky, dost protivila.

    Krátká bunda, kterou si přes sebe přehodila, dostatečně

    nezakrývala tu pitomou číšnickou uniformu. Majitel

    restaurace U veselé tortilly Stan Munch – Mexičan

    zhruba asi tak jako ona – ji nutil nosit tenhle komplet

    á la seňorita složený z bílé blůzy se spadlými rameny

    a křiklavé rudo-zeleno-žluté nabrané sukně s vykukující

    spodničkou. Ach, bože. S krátkými blond vlasy, zelenýma

    očima a bledou pletí vypadala v tom oblečku jako

    naprostý idiot. Ale co, každý by v něm vypadal směšně.

    Působil totiž jako kostým na Halloween.

    Restaurace U veselé tortilly byla otevřená asi čtyři

    měsíce a pomalu šla ke dnu. Moses Lake totiž další

    mexickou restauraci nepotřebovalo. A kromě toho

    patřilo tamní jídlo jen mezi průměr a bylo předražené.

    A jako by tohle na vypuzení zákazníků samo o sobě

    nestačilo, používal Stan k navození autentické atmosféry

    nepřetržitou smyčku ze dvou CD Herba Alperta.

    Kdyby Kristen už nikdy v životě neuslyšela písničku

    „Osamělý býk“, byla by dost šťastná.

    Možná by mohla mávnout na policejní vůz nebo na

    nějakého milosrdného samaritána. Sehnula se zpátky

    k autu, aby otevřela kapotu a zapnula výstražná světla.

    Uvědomila si totiž, že řidiči okolo jedoucích vozů

    pak spíš uvidí, že potřebuje pomoc. Samozřejmě to

    může na to, že tady uvízla, upozornit i nějakou nepovolanou

    osobu.

    V tom okamžiku Kristen napadlo, že někdo auto

    třeba poškodil. Stačilo trochu cukru do palivové nádrže

    – nic víc nebylo třeba. Četla, že předtím, než Ted

    Bundy začal zabíjet, s oblibou poškozoval ženám automobily,

    aby je mohl později sledovat, užívat si jejich

    bezmoci a zranitelnosti.

    Prostě je pozoroval. Vzrušovalo ho to.

    Kristen uvažovala, jestli ji právě teď někdo nesleduje,

    jak tam tak postává před setmělou restaurací

    u porouchaného auta. Možná byl přes ulici vedle květinářství.

    Mohl se schovávat ve stínu za těmi keři

    a pozorovat ji dalekohledem.

    Nebo byl třeba ještě mnohem blíž.

    Zachvěla se a dlaněmi si neklidně přejela po pažích.

    „Nech toho,“ zamumlala si pro sebe. „Jsi v bezpečí.

    V okolí Moses Lake přece žádní sérioví vrazi nejsou.“

    Ale přesto sáhla do kabelky a snažila se nahmátnout

    pepřový sprej. Napadlo ji, jestli ta věc ještě vůbec

    funguje. Koupila si malou bombičku už víc než

    před dvěma lety, když chodila do třetího ročníku na

    Východní washingtonské univerzitě v Cheney. Jako

    hlavní obor si vybrala grafický design a plánovala se

    přestěhovat do Seattlu. Ale Brianovi nabídli místo

    profesionálního hráče golfu v jednom ze zdejších kurzů

    – Moses Lake bylo velké letovisko. Kristen se rozhodla

    Seattle prozatím odložit a zůstat s Brianem. Po

    grafické designérce tu ale moc velká poptávka nebyla,

    takže proto tady teď, kdy do studené středeční půlnoci

    zbývalo už jen půl hodiny, trčela před Veselou tortillou

    oblečená jako mexická venkovanka.

    Sevřela pepřový sprej v dlani.

    Kolem restaurace projelo auto, ale nezpomalilo.

    Počkala a pak váhavě mávla na blížící se dodávku, ale

    i ta jenom profičela kolem. Podívala se na hodinky

    – jen dvě auta za skoro pět minut. To nebylo dobré

    znamení.

    V dálce zahlédla dvě světla. Přešla k vjezdu na parkoviště

    a začala mávat, tentokrát mnohem naléhavěji.

    Jak se vozidlo přiblížilo, všimla si, že to je starý, pomačkaný

    karavan, uvnitř něhož sedí jen jeden člověk.

    Zdálo se, že za volantem je muž. Byl teď už tak blízko,

    že ho mohla vidět. Usmíval se, jako by předpokládal,

    že ji tam takhle najde.

    Zamrazilo ji. Přestala mávat a automaticky ustoupila.

    Karavan vjel na parkoviště. Kristen si řidiče ostražitě

    prohlížela. Táhlo mu na čtyřicet a kdysi snad býval

    i dost pohledný, teď byl ale poněkud sešlý. Obličej

    měl napuchlý a tváře povislé, jemné hnědé vlasy mu

    ustupovaly dozadu. Ale oči mu zářily, a kdyby tam nestála

    takhle zranitelná, připadal by jí ten úsměv možná

    i přitažlivý. Zrovna teď ovšem vůbec nepotřebovala,

    aby na ni někdo upíral žádostivý pohled.

    Stáhl okénko. „Zdá se, že potřebujete pomoc.“

    Tón, jakým to pronesl, působil téměř, jako by jí dělal

    návrhy.

    Kristen zavrtěla hlavou a poodstoupila od vozu.

    „Už jsem někomu telefonovala, dorazí každou chvíli,

    ale stejně děkuju.“

    „Jste si jistá?“ otázal se muž a úsměv se vytratil.

    „Určitě, já…“ Když si všimla malé krásné holčičky

    na sedadle spolujezdce, zaváhala. Dívenka měla na

    klíně knihu a panenku a usmála se na ni.

    „Přál bych si toho o motorech vědět víc,“ posteskl

    si muž. „Vystoupil bych a podíval se vám na to, ale

    k ničemu by to nebylo. Chcete, abychom tu zůstali,

    pro případ, že by se ten člověk, co jste mu volala, neukázal?“

    Otočil se k dítěti: „Nevadí ti, že počkáme,

    viď, Annie?“

    Holčička zavrtěla hlavou a začala si cucat palec.

    Sklonila se nad obrázkovou knížku.

    Otec ji jemně pohladil po vlasech. Pak se znovu na

    Kristen usmál, a nebylo v tom nic koketního. „Chcete,

    abychom počkali?“ zeptal se znovu.

    Kristen se cítila hloupě. Pokrčila rameny. „Vlastně

    jsem těm lidem telefonovala už před nějakou dobou.

    Možná bych tam měla zavolat ještě jednou.“ Kývla

    hlavou k centru města. „Myslím, že kousek dál po

    Broadwayi je otevřená hospoda, kde mají telefon. Nevadilo

    by vám mě svézt?“

    „No, jestli nebydlíte daleko, můžeme vás vzít až

    domů.“ Znovu se otočil k dceři. „Odvezeme tu hodnou

    paní k ní domů, zlatíčko?“

    Holčička se rozesmála a důrazně přikývla. „Ano!“

    Dokonce na sedadle spolujezdce i trochu nadskočila.

    Kristen se usmála. „Nechci vás zdržovat.“

    „Nesmysl,“ prohlásil muž a vystoupil z auta. Motor

    nechal běžet. „Hlasovali jsme a výsledek je jednomyslný.

    Odvezeme vás domů.“

    Cestou k dvířkům na straně spolujezdce se letmo

    dotknul Kristenina ramene. Otevřel je a pak pomohl

    dívence seskočit z předního sedadla. „Tohle je moje

    dcera Annabelle,“ představil dítě, „a Gertruda.“

    „Tohle není Gertruda!“ zaprotestovala dívka. „Tohle

    je Daisy! Gertruda je doma s…“

    „Jejda, tak promiň, promiň,“ přerušil ji její otec.

    Mrkl na Kristen. „Právě jsem se dopustil faux pas,

    spletl jsem si jména panenek.“ Otevřel dceři zadní

    dvířka. „Tak honem, zlatíčko, vlez si dozadu a připoutej

    se. A drž si Daisy. Honem, rychle nahoru. Ta hodná

    paní je unavená a chce jet domů.“

    Kristen spěchala zpátky ke svému autu, vypnula

    blinkry, zamknula dveře a zabouchla kapotu. Pak se

    vrátila ke karavanu. „Bydlím na ulici Západní poloostrovní,“

    oznámila, když si sedala na přední sedadlo.

    Muž za ní zavřel dvířka.

    V automobilu bylo teplo a trochu to tam bylo cítit po

    hranolkách. Na podlaze si všimla prázdné lahve od koly

    a zmačkaného papírového pytlíku z restaurace Arby.

    Muž auto zepředu obešel a posadil se za volant. Pomalu

    vyjel z parkoviště.

    Kristen se ohlédla zpět ke svému porouchanému Fordu

    Probe. Ráno bude muset zavolat odtahovou službu.

    Teď ale nechtěla nic jiného, než rychle dorazit domů

    a osprchovat se. „Děkuji, že jsi mě pustila na svoje sedadlo,

    Annabelle.“

    „Nemáte zač,“ odpovědělo dítě s nosem zabořeným

    v knížce.

    „Takže, kolik ti je let, Annabelle?“

    Dívenka k ní zvedla hlavu a usmála se. Byla opravdu

    krásná… malá holčička s dospělou tváří. Kristen

    viděla fotografie Jackie Kennedyové a Elizabeth Taylorové,

    když byly zhruba v tomhle věku, a z obou vyzařovala

    stejně nezapomenutelná zralá krása.

    „Jsou mi čtyři roky,“ pronesla dívenka pyšně.

    „No ne, to jsi skoro mladá slečna!“ Kristen otočila

    hlavu zase dopředu. „Je úžasná,“ obrátila se k muži.

    Neopověděl. Z protisměru se k nim přiblížilo další

    auto, takže světla reflektorů ozářila mužův obličej.

    Měl v něm stejně podivný a záhadný úsměv, jehož si

    Kristen všimla, když ho spatřila poprvé.

    Trochu zneklidněně se na sedadle zavrtěla. Moses

    Lake bylo taková oáza – jen tři minuty od toho jasného,

    živého turistického města začínala temná pustina

    s řídkou zástavbou. Dům Kristen a Briana se nacházel

    na ponuré periférii.

    „Tady budete muset zatočit doleva,“ upozornila ho

    a ukázala dopředu. On ale vůbec nezpomalil. „Tady

    doleva,“ opakovala. „Pane…“

    Minul nájezd. „Nemůžu uvěřit, že jsem to minul,“

    pronesl líně a zpomalil na pětadvacet kilometrů za hodinu.

    „Omlouvám se. Najdu nějaké místo, kde se budu

    moct otočit. Jsem asi unavenější, než jsem si myslel.

    Mám zpomalené reakce.“

    Kousala se do rtu a přitom si lámala hlavu, proč auto

    neotočí hned. Nebyl tu skoro žádný provoz.

    „A tady to máme,“ oznámil a zabočil do ulice označené

    jako slepá. Cestou po úzké silničce minuli pár

    domů. Kristen napočítala šest příjezdových cest, kde

    by auto bez problémů otočil. Pomalu projeli kolem

    posledního pouličního světla a tmavá silnice přešla ve

    štěrkovitou cestu. Na pravé straně si Kristen všimla

    nějakého rozestavěného domu.

    „Myslím, že tady to budeme moct otočit,“ dodal

    a přitom přivřenýma očima sledoval silnici před sebou.

    Kristen ztěžka polkla, ale nic neřekla. Auto se téměř

    nepohybovalo. Světlo reflektorů pronikalo neznámou

    tmou. „Nemůžeme… nemůžeme prostě zacouvat

    a otočit se?“ zeptala se.

    „Začínám si myslet, že máte pravdu,“ prohlásil.

    Rychle se podíval do zpětného zrcátka. „Jak je ti tam

    vzadu, zlatíčko? Nejsi unavená?“

    „Trochu,“ odpovědělo dítě kňouravě.

    „Už by měla dávno spát,“ poznamenal muž. „Ale já

    jsem ji dneska večer potřeboval. Je to taková tatínkova

    malá pomocnice.“

    Auto zastavilo. Reflektory osvětlovaly konec silnice

    a dlouhý zátaras pomalovaný černobílými diagonálními

    pruhy. Dál už byla jen černočerná tma.

    Kristen na muže zmateně zírala. „Proč jste dnes večer

    potřeboval dceru?“

    Usmál se na ni… tím samým záhadně samolibým

    úsměvem. „Kdyby tady nebyla, nikdy byste si ke mně

    do auta nenastoupila.“

    Tatínkova malá pomocnice.

    Najednou si Kristen uvědomila, co jí vlastně říká.

    Rychle sáhla do kabelky pro pepřový sprej. Neviděla,

    že se jí k obličeji blíží pěst.

    Zaslechla jenom, jak ze sebe holčička prudce vyrazila

    hlasité „Och!“

    To byla poslední věc, kterou Kristen slyšela, než ji

    muž jedinou ranou zbavil vědomí.

    „Bože, prosím! Pomozte mi někdo!“

    Uběhla hodina a oni mezitím poodjeli o pětapadesát

    kilometrů dál.

    Na předním sedadle spolujezdce starého karavanu

    seděla samotná holčička. Malou baterkou, která byla

    polepená samolepkami panenky Barbie, si svítila do

    obrázkové knížky.

    „Prosím, ne! Počkejte… počkejte… ne!“

    Ženské výkřiky jako by se ozvěnou nesly lesem,

    v němž automobil u kamenité pěšiny parkoval. Ale dítě

    si toho příliš nevšímalo. Otočilo stránku v knize a špičkou

    nohy poklepalo o přístrojovou desku. Holčička byla

    unavená a bylo jí chladno, chtěla jet domů. Uvažovala,

    jestli tatínek už bude se svojí „prací“ hotový.

    Když křik přestane, tak už je většinou skoro hotový.

    „Bude to už brzy,“ broukla si pro sebe.

  • Autor: O´Brien, Kevin
    Překladatel: Černá, Lucie
    Název: Poslední výkřik
    Původní název: One Last Scream
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-567-4
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 472
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 19.9.2012
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.