Autoři

Série

Pomstěný milenec
(Série - Bratrstvo černé dýky - 7)

od
Ward, J. R.
  • Další pokračování válek rodu upírů z Coldwellu a šestice jeho ochránců tvořících Bratrstvo černé dýky je opět plné dramatických příběhů, zápletek a osudů. Jeho hlavní postavou je však temná postava - Rehvenge, upír, který čerpá životní energii z emocí ostatních, obchodník s drogami. Jeho reputace způsobí, že je naverbován, aby pomohl odstranit drsného a ostražitého krále Wratha, vůdce bratrstva. Pod tlakem hrozícího nebezpečí hledá morální podporu a tak propadne kouzlu ošetřovatelky Ehleny, která snad jediná mu může pomoci, avšak jeho city přehlíží.

  • Sedmý díl

    románového cyklu

    BRATRSTVO ČERNÉ DÝKY

     

    Kapitola první

    Král musí zemřít.“

    Tři slova, pět slabik. Každá slabika, každé slovo

    zvlášť nepředstavovaly nic zvláštního. Dohromady?

    Vyvolávaly představu všemožné nedobroty: Vražda.

    Zrada. Velezrada.

    Smrt.

    V dusných okamžicích poté, co je vyslechl, zůstal

    Rehvenge zticha, nechal tu trojici slov viset v zatuchlém

    vzduchu pracovny, tři světové strany temného,

    zlého kompasu, s nímž byl důvěrně obeznámen.

    „Máš nějakou odpověď?“ řekl Montrag, syn Rehmův.

    „Nemám.“

    Montrag zamrkal; pohrával si s hedvábnou vázankou

    na svém krku. Jako většina příslušníků glymery vězel

    oběma sametovými trepkami hluboko v suchém, ušlechtilém

    písku své vrstvy. Což znamenalo, že byl prostě

    a jednoduše skvostný, od hlavy až k patě. Ve svém kuřáckém

    kabátku a elegantních kalhotách s tenkým

    proužkem a… sakra, jsou to vážně psí dečky?… byl jako

    vystřižený z Vanity Fair. Tedy před sto lety. A se svou

    povýšeností a hromsky chytrými nápady byl učiněný

    Kissinger bez prezidenta, když došlo na politiku: samá

    analýza, žádná autorita.

    Čímž se vysvětluje tahle schůzka, že ano.

    „Teď nepřestávej,“ řekl Rehv. „Ze střechy už jsi skočil.

    Dopad už měkčí nebude.“

    Montrag se zamračil. „Nějak se na to nedokážu dívat

    tak nevážně jako ty.“

    „Copak se tady někdo směje?“

    Ozvalo se zaklepání na dveře pracovny a Montrag

    otočil hlavu do strany a měl profil jako irský setr: samý

    nos. „Dále.“

    Služebná, která uposlechla výzvu ke vstupu, se pachtila

    pod tíhou stříbrného servisu, který nesla. S ebenovým

    tácem velikosti verandy v rukou vlekla svůj náklad

    přes místnost.

    Dokud nezvedla hlavu a neuviděla Rehva.

    Ztuhla jako solný sloup.

    „Vypijeme si čaj tady.“ Montrag ukázal k nízkému

    stolku mezi dvěma hedvábnými pohovkami, na kterých

    seděli. „Tady.“

    Služebná se nepohnula, jen zírala Rehvovi do tváře.

    „Co se děje?“ otázal se Montrag, když se čajové šálky

    začaly třást a z podnosu stoupal cinkavý zvuk. „Postav

    nám čaj sem, a hned.“

    Služebná sklonila hlavu, něco zamumlala a zvolna

    k mužům přistoupila. Kladla jednu nohu před druhou,

    jako by se blížila ke svinutému hadovi. Zůstala od

    Rehva co nejdál, a když servis položila, její třesoucí se

    ruce stěží dokázaly postavit šálky na talířky.

    Když dospěla ke konvici s čajem, bylo jasné, že nápoj

    všude rozbryndá.

    „Nech to na mně,“ řekl Rehv a vztáhl ruku.

    Když služebná ucukla, upustila rukojeť konvice a ta

    začala padat.

    Rehv zachytil rozpálené stříbro do dlaní.

    „Cos to udělala!“ vyskočil Montrag z pohovky.

    Služebná se přikrčila, ruce jí vylétly k obličeji. „Promiňte,

    pane. Doopravdy, já jsem…“

    „Buď zticha a přines nám led…“

    „To není její vina.“ Rehv klidně přehmátl na rukojeť

    a čaj nalil. „A mně vůbec nic není.“

    Oba na něj zírali, jako by čekali, až vyskočí a začne

    poskakovat za doprovodu kňouravého au-au-au.

    Postavil stříbrnou konvici a pohlédl do Montragových

    bledých očí. „Jednu kostku. Nebo dvě?“

    „Můžu… můžu ti dát něco na tu spáleninu?“

    Usmál se, blýskl na svého hostitele tesáky. „Vůbec

    nic mi není.“

    Montrag byl zřejmě uražen, že nemůže nic dělat,

    a vybil si nespokojenost na služebné. „Jsi jen pro ostudu.

    Jdi pryč.“

    Rehv pohlédl na ženu. Pro něj byly její emoce trojrozměrným

    grafem strachu a studu a paniky, zamotaná

    spleť vyplňující prostor jejího nitra, stejně jako kosti

    a svaly a pokožka.

    Buď v klidu, vyslal k ní myšlenku. Uvidíš, že to napravím.

    V tváři jí zaplálo překvapení, ale napětí z ramen

    zmizelo a odvrátila se s mnohem klidnějším výrazem.

    Když byla pryč, Montrag si odkašlal a znovu usedl.

    „Myslím, že se nezapracuje. Je naprosto neschopná.“

    „Co kdybychom začali jednou kostkou?“ Rehv vhodil

    do čaje kostku cukru. „A uvidíme, jestli ti to bude

    stačit.“

    Natáhl ruku se šálkem, ale ne moc daleko, takže

    Montrag byl nucen znovu vstát z pohovky a naklonit se

    přes stůl.

    „Děkuji.“

    Rehv nepouštěl talířek a tlačil svému hostiteli do

    mozku změnu názoru. „Ženské jsou ze mě nervózní.

    Nebyla to její vina.“

    Prudce se předmětu pustil a Montrag měl co dělat,

    aby porcelán značky Royal Doulton udržel.

    „Jejda. Nevylij to.“ Rehv se znovu uvelebil na své

    pohovce. „Byla by škoda udělat skvrnu na tom krásném

    koberci. Aubusson, že ano?“

    „Aha… ano.“ Montrag se znovu usadil a zamračil

    se, jako by neměl zdání, proč o své služce náhle smýšlí

    jinak. „Ehm… ano, je. Otec ho koupil před mnoha lety.

    Měl výtečný vkus, že? Vybudovali jsme kvůli němu tuhle

    místnost, protože je tak velikánský, a barva stěn byla

    zvolena zvlášť k němu, aby zvýraznila ty broskvové

    tóny.“

    Montrag se rozhlédl po pracovně, usmál se pro sebe

    a usrkl, malíček vytrčený jako prapor ve větru.

    „Jaký je čaj?“

    „Výborný, ale ty si nedáš?“

    „Já čaj nepiju.“ Rehv počkal, až bude šálek u mužových

    rtů. „Takže jsi mluvil o zavraždění Wratha?“

    Montrag vyprskl, Earl Grey mu potřísnil předek krvavě

    rudého kuřáckého kabátku a dopadl na tatínkův

    broskvově úžasný koberec.

    Montrag bojoval se skvrnami rukou a Rehv mu podal

    ubrousek. „Na, zkus to tímhle.“

    Montrag přijal damaškový čtverec, neobratně si osušil

    hruď, pak otřel koberec, také neúčinně. Očividně

    byl z těch, co nadělají nepořádek a pak ho neuklidí.

    „Říkal jsi to,“ zaševelil Rehv.

    Montrag hodil ubrousek na tác, vstal, čaj nechal stát

    a začal přecházet po místnosti. Zastavil se před velkým

    obrazem horské krajiny a zdálo se, že obdivuje dramatickou

    scénu s koloniálním vojákem, modlícím se k nebesům,

    uprostřed.

    Promluvil k obrazu. „Víš, že velmi mnoho našich

    pokrevních bratří zahynulo při nájezdech bezduchých.“

    „A já si myslel, že jsem se stal leahdyrem Rady jen

    díky své jiskrné osobnosti.“

    Montrag se zamračil přes rameno, bradu zdviženou

    klasicky aristokratickým způsobem. „Ztratil jsem otce

    a matku a všechny bratrance. Do jednoho jsem je pohřbil.

    Myslíš, že je to radost?“

    „Omlouvám se.“ Rehv si přiložil pravou dlaň na srdce

    a sklonil hlavu, i když mu to bylo úplně fuk. Nehodlal se

    nechat zmanipulovat přednáškou o ztrátách. Zvlášť když

    emoce tohohle chlapa pohání zištnost, ne žal.

    Montrag se otočil k obrazu zády, jeho hlava zakryla

    horu, na které stál koloniální voják… takže to vypadalo,

    jako by se mu mužíček v rudé uniformě pokoušel

    vylézt na ucho.

    Glymera utrpěla neslýchané ztráty. Nejen na životech,

    ale i na majetku. Vypleněné domy, uloupené starožitnosti

    a umělecká díla, zmizelé bankovní účty. A co

    udělal Wrath? Nic. Nijak nereagoval na opakované dotazy

    stran toho, jak byla sídla těch rodin nalezena…

    proč Bratrstvo útokům nezabránilo… kam se všechny

    ty věci poděly. Neexistuje plán, který by zajistil, aby se

    to už nikdy nestalo. Žádné ujištění, že pokud se těch

    několik málo příslušníků aristokracie vrátí do Caldwellu,

    budou ochráněni.“ Montrag se skutečně dostal do

    ráže, jeho hlas stoupal a odrážel se od štukovaného

    a zlaceného stropu. „Naše rasa vymírá a potřebuje skutečné

    vedení. Podle zákona je však Wrath král, dokud

    mu bije srdce v hrudi. Stojí život jednoho za životy

    mnohých? Zeptej se svého srdce.“

    Ach, Rehv se ho ptal, bodejť, ptal se toho černého,

    zlého svalu. „A co pak?“

    „Převezmeme velení a uděláme, co je správné.

    Během svého panování Wrath ledacos restrukturalizoval…

    Podívej, co se stalo s Vyvolenými. Smějí se teď

    potloukat v našem světě – neslýchané! A otroctví je

    mimo zákon, spolu se sehkluzí žen. Nejdražší Stvořitelko,

    než se naděješ, bude někdo z Bratrstva nosit sukni.

    Jestliže budeme velet my, můžeme zvrátit to, co

    udělal, a obnovit jaksepatří zákony, aby se uchovaly

    staré způsoby. Můžeme zorganizovat novou ofenzivu

    proti Vyhlazovací společnosti. Můžeme zvítězit.“

    „Používáš tady pořád slovo my, a já nějak přesně nevím,

    koho máš na mysli.“

    „No, samozřejmě musí existovat nějaký jedinec, který

    je první mezi rovnými.“ Montrag si uhladil klopy

    kuřáckého kabátku a napřímil hlavu i tělo, jako by pó-

    zoval pro bronzovou sochu nebo snad dolarovou bankovku.

    „Vyvolený muž, který má postavení a kvality.“

    „A jakým způsobem se má ten výlupek všech ctností

    vybrat?“

    „Hodláme přejít k demokracii. K demokracii, která

    tu měla být už dávno, která vystřídá nespravedlivou

    a nečestnou monarchii…“

    Jak to blábolení plynulo dál, Rehv se opřel dozadu,

    zkřížil nohy v kolenou a složil špičky prstů k sobě. Seděl

    na Montragově načančané pohovce a svářily se

    v něm dvě osobnosti, upír a symphath zkřížili zbraně.

    Jediná výhoda byla v tom, že ta vnitřní přestřelka

    přehlušila zvuk toho nosového všecko-vím-všeckoznám.

    Příležitost byla zřejmá: zbavit se krále a chopit se

    nadvlády nad celou rasou.

    Ta příležitost byla nemyslitelná: zabít skvělého muže

    a dobrého vůdce a… svým způsobem přítele.

    „…a vybereme toho, kdo nás povede. Bude odpovědný

    Radě. Zajistíme, aby se reagovalo na naše otázky.“

    Montrag se vrátil k pohovce, na které seděl prve,

    a udělal si pohodlí, jako by se chystal žvanit o budoucnosti

    ještě několik hodin. „Monarchie nefunguje a demokracie

    je jediná možnost…“

    Rehv ho přerušil. „Demokracie zpravidla znamená,

    že volební hlas má každý. Jen pro případ, že bys tu definici

    neznal.“

    „Ale my ho mít budeme. My všichni, kdo sloužíme

    v Radě, budeme ve volební komisi. Počítá se s každým.“

    „Pro tvou informaci, pojem každý zahrnuje o pár

    osob víc než ‚každý jako my‘.“

    Montrag se zatvářil, jako by chtěl říct ale-prosím-těmluv-

    vážně. „Ty bys opravdu svěřil rasu nižším vrstvám?“

    „Na mně to není.“………………………………………………

  • Autor: Ward, J. R.
    Překladatel: Pacnerová, Jana
    Série: Bratrstvo černé dýky
    Pořadí v sérii: 7.
    Název: Pomstěný milenec
    Původní název: Lover Avenged
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-442-4
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 728
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 31.8.2011
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.