Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Píseční panteři

od
Kessler, Leo
  • Pluk SS Wotan byl převelen k pouštním krysám s úkolem osvobodit egyptskou armádu a vybojovat na Britech kontrolu nad Alexandrií. Příslušníci pluku však získávají pocit, že si to snad Rommel ani nepřeje. Záhy si uvědomují, že s jejich misí určitě není něco v pořádku, a to pořádně. Před nimi teď leží tisíc kilometrů pouště, sálajícího, vyprahlého a nekonečného pekla, v němž jedinými lidskými bytostmi jsou nepřátelští vojáci číhající v záloze, neviditelní a neslyšitelní.

  • KAPITOLA 1

    Sie kommen!

    Die Tommies?

    Jawohl, Herr Generalfeldmarschall!

    Liška pouště, polní maršál Erwin Rommel, se otočil

    od vzrušeného mladého poručíka Afrikakorpsu, jenž

    s touto novinou právě vrazil do podzemního velitelství,

    a promluvil ke svému štábu. „Pánové, angličtí komandos

    zahájili útok na Tobruk! Přesně ve chvíli, kdy

    jsme to očekávali. Angláni mají velice pevné zvyky.“

    Mezi příslušníky štábu s do bronzova opálenými

    tvářemi a v potem zčernalých khaki uniformách se

    rozšuměl zdvořilý smích. Ten však náhle umlčel jekot

    sirény, oznamující blížící se nálet, a hrdelní chropot

    protileteckých děl rozmístěných v Tobruku.

    Liška pouště se zamračila. Pohlédla na majora

    s Rytířským křížem zavěšeným na krku a se stříbrnými

    runami SS na límci, ale s bledou tváří a koleny, jež

    snadno dávala tušit, že jejich majitelem je nováček

    pouštní války.

    „Majore von Dodenburg?“

    „Pane polní maršále?“

    „Majore, angličtí komandos vykonávají útoky

    v poušti už dva roky. A za tu dobu se to docela dobře

    naučili. Vím to velmi dobře, vloni mě téměř zabili.

    Teď jsme naštěstí v situaci, že přesně známe jejich plány

    – a to předem!“ zdůraznil Rommel poslední slovo

    a odmlčel se, jako by očekával, že pohledný major SS

    něco řekne.

    Ale velitel 1. roty úderného pluku Wotan, jenž do

    Tobruku se svými tanky dorazil teprve včera, neříkal

    nic.

    Byl v poušti poprvé a druh boje, do něhož byl tak

    neočekávaně vržen, ho mátl. Rommel pokynul kapitánu

    Schmidtovi, svému obrýlenému adjutantovi, a vyštěkl:

    „Vysílačku!“

    Do horka v podzemním sále se okamžitě vlinulo

    zmatené štěbetání hlasů, hovořících německy i anglicky,

    které do velitelství Afrikakorpsu předávala odposlechová

    jednotka.

    „Anglánští komandos útočí ve třech skupinách,“

    sděloval Rommel. „Dvě skupiny od moře a jedna

    z pevniny. Cílem pozemní skupiny je utvořit předmostí

    na jižní straně přístavu. Až se to podaří, z torpédových

    a invazních člunů se vylodí další dvě skupiny.

    Tyto tři skupiny zůstanou v tobruckém perimetru dvanáct

    hodin, poškodí naše instalace a zničí bombardování

    odolné nádrže, v nichž uchovávám naše rezervy

    pohonných hmot.“

    Na tváři majora von Dodenburg se musela projevit

    jeho nedůvěra k tomu, jak přesně Rommel popisuje

    plán nepřátelského útoku, neboť Liška pouště řekla:

    „Je to přesné do nejposlednějšího detailu, majore.

    Věřte mi, naše zdroje informací z nepřátelského tábora

    jsou spolehlivé.“ Rommel si setřel s čela krupičky

    potu. „Takový je plán anglánů. Ale, jak jistě víte, dnes

    je pátek 13. září – a pro anglány to bude nepochybně

    velice nešťastný pátek třináctého.“

    Tvář polního maršála ztvrdla a von Dodenburg,

    zmatený náhlým přesunem Wotanu na Střední východ

    a Rommelovým zájmem o důstojníka tak nízké

    hodnosti, náhle pochopil, proč mu angláni říkají Liška

    pouště. V jeho tvrdé, mazané tváři bylo něco velice

    vychytralého. „Dnes je zlikvidujeme, von Dodenburgu!“

    Byla už tma, když příslušníci SAS*) a němečtí Židé,

    oblečení v německých uniformách, pod velením plukovníka

    Haseldena, bez potíží překonali perimetr

    Afrikakorpsu. Věděli přesně, co dělají. Na tuto operaci

    cvičili velmi dlouho. Byli rozděleni do menších

    skupin, každá měla němčiny znalého průvodce, a zamířili

    ke světlometům v docích.

    Plukovník Haselden v čele spokojeně přikývl. Po

    obloze se – přesně podle plánu – přibližovaly dvoumotorové

    mitchelly RAF. Nevšímaly si flaku, jenž po

    noční obloze rozséval obláčky dýmu. Letadla se s řevem

    řítila nízko nad pouští. A pak – se smrtící přesností

    – začala snášet černá vejce. Haselden musel do

    dunění vybuchujících bomb zakřičet z plných plic:

    „Jdeme, hoši, dáme jim co proto!“

    Seržant Hayden, stojící vedle něj, přiložil k líci samopal

    Thompson a vypálil dávku na nejbližší světlomet.

    Ozval se bolestný výkřik, cinkot tříštícího se skla

    a stříbrný prst, probodávající mraky, náhle zmizel.

    O vteřinu později se jednotka vrhla na zteč.

    K obloze se sykotem vylétly zelené a červené světlice.

    Bílé stopovky prořezávaly vzduch a náhle se

    odevšad ozývalo zběsilé rachocení a praskání ručních

    zbraní. Jeden příslušník komandos padl, hned po něm

    další. Následoval německý Žid, ve smrtelné agonii

    klející německy.

    „Prokrista!“ zvolal Haselden. „Tak tohle vypadá na

    pořádný průser!“

    „Zopakujte to, pane,“ zasípal Hayden. „Snad nechcete

    říct, že ti parchanti o nás věděli…“ Vzápětí ho

    v pase téměř přesekla přesně mířená dávka z kulometu

    Spandau. Zhroutil se k zemi a v pádu s sebou téměř

    strhl i plukovníka.

    „Jste zasažen vážně, Haydene?“ zeptal se Haselden.

    „Dostal jsem to, pane. Mám polovinu hrudi ustřelenu,“

    zachroptěl Hayden ústy, jež se rychle plnila horkou,

    slanou krví. „Pro lásku boží, musíme rychle

    pryč…“

    Jeho ústa náhle zmlkla. Haselden pohlédl do Haydenových

    očí, nepřirozeně rozšířených a překvapením

    dosud zděšených. Hlava mu klesla na stranu právě

    ve chvíli, když poslední živí z první vlny skupiny

    B padali k zemi, neschopni postoupit proti ničivé palbě

    německých hlavní. Přestože kolem svištěly kulky

    jako rozzuřené světlušky, Haselden se nedokázal pohnout.

    Cítil se zcela ochromen. Ve chvíli, kdy ho se

    strašlivou silou zasáhla první střela do ramene a udeřila

    jím o stěnu nejbližšího baráku, uvědomil si, že

    operace už skončila nezdarem. Němci věděli, že přijdou.

    A když se umírající plukovník sesouval po stěně

    k zemi a zanechával přitom za sebou krvavou stopu,

    uvědomil si s pocitem všeobjímající hořkosti, že byl

    zrazen!

    Tlampač v klaustrofobické štábní pracovně se na

    chvíli odmlčel. Von Dodenburg si začal s tváře stírat

    krůpěje potu. Tlampač náhle znovu ožil a von Dodenburgova

    ruka zůstala tam, kde právě byla. Znovu se

    ozval strašlivý, bolestí zrůzněný hlas umírajícího důstojníka

    britského námořnictva, lapeného v potápějícím

    se torpédovém člunu, plném mrtvých námořníků

    a vojáků.

    Mluvil přerývaně, hystericky. „Kriste pane, už to

    nevydržím… Mám obě nohy uraženy… Kde mám

    ksakru ty nohy?“

    Von Dodenburg cítil, jak se mu chlupy vzadu na krku

    topoří, a proti své vůli se otřásl.

    Pak nastala odmlka, rušená pouze přerývaným

    dech umírajícího muže. Pak se rozeštkal. „Všichni

    jsou mrtvi… Všichni mrtvi… Opustili mě, nechali mě

    zde samotného… Můj bože…“

    Nato se z tlampače opět ozval nesmírně skličující

    zvuk. Sténání, neovladatelné vzlyky muže, jenž se zcela

    zhroutil. Rommel pokývl ke svému adjutantovi. Schmidt

    se natáhl a s cvaknutím tlampač vypjal. Zvenku byly

    slyšet slábnoucí zvuky boje. Štábní důstojníci stáli

    v podzemním velitelství jako přimrazeni, zděšeni jatkami

    britských sil. Přitom to byli ostřílení veteráni, kteří

    prožili strašlivé peklo v zákopech první světové války.

    Rommel stál nepohnutě. Po tváři se mu rozlil nelítostně

    triumfální úsměv. Pouštní liška znovu porazila

    Brity a polní maršál nedokázal skrývat své potěšení.

    Náhle udeřil svou maršálskou holí do stolu s mapami.

    Ozvalo se tupé zadunění. Štábní důstojníci se polekaně

    vzepjali.

    Meine Herren,“ pronesl, „angláni, kteří přežili,

    teď ve snaze zachránit si holý život prchají do pouště.

    Naše vítězství je rozhodné!“

    Mezi shromážděnými štábními důstojníky se rozlehlo

    souhlasné mumlání. Rommel znovu udeřil svou

    maršálskou holí o stůl s mapami.

    „Pánové, to čeho jste právě byli svědky, je již minulostí,

    a my necháme anglány, aby se zamysleli nad

    budoucností – to umějí velmi dobře. My, Němci, máme

    jinou a lepší práci.“

    Otočil se a pohlédl na von Dodenburga, jako kdyby

    se za tváří mladého důstojníka snažil něco najít. „Nu,

    majore, poprvé jste byl svědkem útoku pouštního

    komanda.“ Polní maršál vystrčil svou bojovnou, neústupnou

    bradu. „Teď vy ukážete těm kozozubým anglánům

    v Deltě, jak má správně vypadat útok komanda.“

    Nasadil si hrotitou čapku Afrikakorpsu a pokývl

    ke Schmidtovi. „Von Dodenburgu, dostavte se ke mně

    zítra ráno v 10:00 hodin. Pro ty vaše rváče z SS mám

    nějakou práci. Gute Nacht, meine Herren.“ Nonšalantně

    se dotkl maršálskou holí čapky. Muž, jenž v uplynulých

    dvou letech porážel v severní Africe všechny

    britské generály, vyšel do žhavé libyjské noci.

  • Autor: Kessler, Leo
    Překladatel: Fuksa, Vladimír
    Název: Píseční panteři
    Původní název: The Sand Panthers
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-294-9
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 168
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 21.4.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.