Žánry
Autoři
Série
Pán z hranice
od Cicely Bowenová, dcera hraběte z Leightonu, musí odejít z domu. V exilu se seznámí s královou sestřenicí Joan Beaufortovou, a když se Joan provdá za skotského krále Jakuba I., doprovází ji na sever. Na skotském dvoře se kolem Cicely začnou točit dva skotští pánové, elegantní Andrew Gordon z Fairlee a hrubián z hranice, Ian Douglas z Glengormu. Ten Cicely unese právě když se Andrew chystá požádat ji o ruku. Královna požaduje návrat své přítelkyně a rozhněvaný Gordon hrozí obrátit celé pohraničí naruby. Avšak pán z hranice se jen tak nedá zkrotit, ovšem stejně tak srdce jeho dámy.
Kapitola 1
Jeho bastarda vychovávat nebudu, tatínku,“ nesmlouvavě
tvrdým hlasem prohlásila Luciana Maria Pietro d’Angelo,
drobná, hezoučká sedmnáctiletá dívčina s jantarovou pletí
a dlouhými hustými vlasy barvy temné noční oblohy, neozářené
jedinou hvězdou. Bohatství vlasů spoutávala zlatá síťka.
Luciana měla dokonale oválný obličej s rovným, nepříliš
dlouhým nosem, rozkošnými ústy a půvabným obočím klenoucím
se nad kaštanově hnědýma očima.
„Paní, nepoužívejte tak hrubé výrazy,“ ozvala se nervózně
její starší společnice. „Nehodí se k hraběnce, kterou se máte
stát.“
„Ale toho jeho bastarda stejně vychovávat nebudu!“ Mladá
žena si na potvrzení svých slov zlostně dupla malou nožkou
v koženém střevíčku. Elegantními prstíky jedné ruky
zlostně škubla sukní svých šatů z červeného hedvábného damašku.
„Fiore mia,“ promluvil chlácholivě pan Pietro d’Angelo,
„jelikož tu není tvá drahá maminka, aby tě naučila dobrým
mravům a tomu, jak se má manželka chovat k manželovi,
musím se toho úkolu ujmout sám. Od manželky se vyžaduje,
aby dělala to, co od ní manžel žádá, byť se jí to pranic nelíbí.
Hrabě z Leightonu ti prokazuje čest tím, že ti dá své jméno
a titul, Luciano.“
„Hrabě si nepřeje nic jiného, než dostat bohatou ženu, díky
níž rozmnoží své bohatství a která mu porodí mužského
dědice,“ odsekla. „Máte mě za hlupačku, otče, která neví,
proč právě tenhle muž požádal o mou ruku? Existuje spousta
jiných, co by mě chtěli,“ chvástala se.
„Ne ve Florencii,“ připomněl jí otec štiplavě.
Zrudla, a brunátná barva její jinak delikátní pleti nijak neprospěla
„Vím o těch druhých, co by tě byli tady chtěli, fiore mia,“
pokračoval otec, „ale Robert Bowen, třebaže to není žádný
boháč, pochází ze starého rodu, a navíc je to čestný muž, což
považuji za nejdůležitější. Bude si tě vážit, cara, a zacházet
s tebou, jak se sluší na čestného muže. Myslíš, že bych tě dal
jen tak někomu? Záhy se musím vrátit domů, proto chci mít
jistotu, že tě zanechávám v bezpečných rukou.“
Hlavně daleko od Florencie, dodal v duchu. Pak možná neskončíš
jako tvá ubohá matka. Jeho dcera se tolik podobala
zemřelé manželce – a přitom byla úplně jiná. Carolina bývala
krásná a bystrá, ale postrádala intelekt jejich dcery. Zachrání
Lucianu její inteligence? Modlil se, aby tomu tak bylo.
„Vaši volbu nezpochybňuju, tatínku,“ ozvala se teď mírnějším
tónem. „Ale tenhle Angličan potřebuje mé věno víc
než já potřebuju jeho. Vím, že je to obezřetný člověk, který
nepromrhá bohatství, které mu přinesu.“
„A ty mu poradíš, jak část těch peněz investovat, takže jeho
bohatství může vzrůstat, má chytrá dceruško,“ usmál se.
„Budu ho k tomu podněcovat. Nesmí riskovat v případech,
kdy by neměl, ale je třeba, abyste ho ujistil, že mu můžu
vždycky dobře poradit, třebaže jsem jen žena,“ prohlásila
s úsměvem.
„Kéž by tvoji bratři měli tvé obchodní nadání a tvůj bystrozrak,
fiore mia!“ povzdechl si Pietro d’Angelo. „Jaká
mohla být z tebe obchodnice! A Florencie z toho mohla zbohatnout.
Spolehni se, že tvému muži povím, aby ti v těchto
věcech naslouchal a řídil se tvými radami.“ Ale co mu můžu
prozradit o křehkých citech tvé matky, kam až může sahat
moje upřímnost? říkal si v duchu.
Do síně vešel sluha, aby ohlásil příchod hraběte z Leightonu.
„Okamžitě ho uveďte!“ nařídil pán domu. „Nenechte jeho
lordstvo čekat, Paolo.“ Otočil se k oběma ženám. „Jdi s paní
Clarou, Luciano. Vypadněte odtud. Presto! Presto!“
„Pamatujte, otče. Jeho bastarda vychovávat nebudu!“ připomněla
mu dcera už na odchodu.
Ale ačkoli paní Clara chtěla odvést svou chráněnku ze síně,
Luciana si postavila hlavu, že nepůjde. Tajně se schovala
za vyřezávaný paraván na konci síně, odkud mohla pozorovat
a vyslechnout, co se bude dít.
„Je docela hezký,“ pošeptala Claře, když Robert Bowen,
hrabě z Leightonu, vstoupil a kráčel k jejímu otci, jemuž
složil elegantní poklonu. „A není ani příliš starý, ani moc
mladý. Ještě se mnou může mít děti.“ Její hnědé oči tiše
obdivovaly mužovu pružnou postavu. Jeho kabát z tmavomodrého
sametu nesl jisté známky opotřebování, ale Lucianu
potěšil pohled na rukávy – sice mírně ošoupané –
přesto lemované modrým hedvábným brokátem. Tenhle
člověk měl očividně vkus, ale chyběly mu prostředky k jeho
uplatnění.
„Jestli váš otec rozhodl, že se za něj provdáte, je úplně
jedno, je-li starý nebo třeba hrbatý. Musíte udělat, co vám
nařídí,“ prohlásila společnice Clara upjatě.
„Zmlkni, ty stará sůvo!“ vybuchla Luciana. „Chci slyšet,
o čem se ti dva baví.“ Předklonila se a dychtivě naslouchala.
Pan Pietro d’Angelo přivítal hosta, nabídl mu židli a dal
pokyn sloužícím, aby přinesli víno a zákusky. „A teď,“
začal, jakmile se oba posadili, „dokončíme naše ujednání
ohledně vašeho sňatku s mou dcerou, pane. Je tu ještě jeden
nebo dva malé detaily, které je třeba domluvit. Stačí vám Lucianino
věno?“
„Je víc než velkorysé, pane Pietro d’Angelo,“ uznal Robert
Bowen. „Jaké malé detaily máte na mysli?“ V modrých
očích hraběte se objevilo slabé znepokojení, že může jít
o nějakou změnu na poslední chvíli, neboť smlouva už byla
v podstatě hotová.
„Opravdu se jedná jen o maličkost,“ ujistil ho italský obchodník,
jemuž neušel stín podezření v očích jeho společníka.
„Luciana je řádně vychovaná panna s delikátním útlocitem
pravé florentské dámy,“ vyhrkl trochu nervózně.
Zatraceně! Ta holka ho přivedla do nezáviděníhodné pozice,
ale znal svou dceru až příliš dobře, než aby se s ní na tohle
téma nějak dohadoval. Nemělo to smysl. Radši bude teď čelit
hraběti, který je rozumný muž a pochopí to. Ale kdyby ne,
bude natolik zoufalý, aby souhlasil? „Slyšel jsem, že vaše dítě
je vám stejně drahé, jako je Luciana mně. Ale moje dcera
je mladá a romantická. Vyžaduje veškerou vaši pozornost –
jako ostatně každá nevěsta. Chce vám porodit dědice, a nedokáže
se oprostit od žárlivosti na dítě jiné ženy.“ Odmlčel
se a s nadějí v očích vzhlédl k hraběti.
Roberta Bowena zaplavil náhlý vztek. Ale vzápětí si připomněl,
že dívčino tučné věno pomůže opravit jeho prastaré
rodinné sídlo, které velice zchátralo za léta, kdy
předchozí majitelé utratili všechny skrovné, horko těžko
získané příjmy panství za křížové výpravy – a tak nechal
rozum převládnout nad pýchou. Jeho předci se na rozdíl
od jiných rytířů nevrátili z Východu s plnými náručemi
pokladů. Vrátili se zranění, kromě svých rodin nikomu nepotřební.
Nebo se vůbec nevrátili – a zanechali po sobě
vdovy a sirotky, kteří zůstali na Leighton Hall. Robert Bowen,
současný a možná poslední hrabě z Leightonu, se teď
musí oženit s dcerou bohatého florentského obchodníka,
aby dal do pořádku dům, obnovil rodinné jmění – a zplodil
syny. S tou dívkou by se musel oženit, i kdyby to byla nějaká
bezzubá idiotka.
Zhluboka se nadechl. „Moje dcera, pane Pietro d’Angelo,
není levoboček. Jelikož jsem měl před svatbou s její matkou,
která tragicky zemřela při porodu, než jsme mohli formálně
uzavřít sňatek, požádal jsem, aby byla Cicely přiznána práva
mé právoplatné dcery. A její legitimitu potvrdila jak církev,
tak anglické civilní právo. Když jí byly tři roky, obdržel jsem
z Říma dokumenty potvrzující její narození coby mé zákonité
dcery. A anglický zákon schválil mou žádost ještě před
dovršením prvního roku jejího života. Lady Cicely Bowenová
není nemanželské dítě.“
Dio mio! Musel něco říct k ospravedlnění tvrdohlavosti
své dcery. Ztišil hlas, aby ho nikdo jiný v místnosti neslyšel,
a naklonil se blíž k hraběti. „Pane, prosím, pochopte. Má zesnulá
manželka Carolina byla velice jemná žena, nesmírně
útlocitná,“ začal ve snaze nalézt v angličtině správná slova
k vysvětlení toho, co chtěl svému hostu sdělit. „Když ji něco
rozčililo, střídaly se u ní nálady. V hlubokém zoufalství proplakala
celé hodiny, než zcela umdlela, a pak naprosto vyčerpaná
zůstávala celé dny v posteli. Nebo – což bylo horší –
upadala do nepříčetné zuřivosti, kterou nebylo snadné utlumit.
Připomínala obrovskou bouři, která se musela nakonec
vybít a rozplynout v moři. Tohle všechno jsem jí toleroval,
protože mi byla dobrou ženou. Naše dcera se svou inteligencí
rozené obchodnice podědila matčinu senzitivní povahu.
Obávám se, že ji nedokáže změnit.“
Tak! A je to! Se zatajeným dechem očekával Bowenovu
reakci. Rozhodne se zrušit manželskou smlouvu? Nebo Robert
Bowen radši přehlédne slabost charakteru jeho dcery
kvůli vlastním potřebám? Florentský obchodník se sázel, že
hrabě zvolí to druhé. Odpověď hraběte ho uklidnila.
„Co se týče Lucianiných příliš křehkých citů a proměnlivých
nálad, budu je snášet, pokud se vynasnaží je překonat.
A s vaší dcerou se dohodnu na kompromisu, pane Pietro
d’Angelo. Cicely a její chůvu Orvu ubytuji v domku na
vzdáleném konci svých zahrad. Luciana se pak s ní může seznámit.
Oblíbí si ji, protože Cicely je roztomilá dívenka. Až
ten čas nastane, mé dítě se vrátí do hlavního domu,“ uzavřel
hrabě.
„To považuji za rozumné ujednání,“ přikývl souhlasně
Ital. Pak si náhle uvědomil, co z řeči hraběte vlastně vyplynulo:
na tomhle řešení jeho tolerance končí. Ale Pietro d’Angelo
měl aspoň čisté svědomí. Prozradil slabost své dcery.
Hrabě se nemusel dozvědět, že jeho manželka Carolina spáchala
sebevraždu. Pravdu o odchodu ze života Caroliny Pietro
d’Angelo znal pouze on a Clara. Knězi řekli, že Carolina
byla náměsíčná a spadla z balkonu své ložnice. Církev nepotřebovala
vědět, že Carolina si ve chvíli slabosti obstarala
milence, a když zjistila, že je incinta, radši si vzala život, než
by pošpinila pověst svého manžela a jejich rodiny. Pietro
d’Angelo se nikdy nedozvěděl totožnost muže, který svedl
jeho ženu – nebo jehož svedla ona. Nikdy se nevynořily žádné
pomluvy.
Luciana, skrytá za zástěnou, uslyšela poslední slova pronesená
mezi jejím otcem a hrabětem. Vztekle sykla, ale pak
se snažila potlačit zlost. Jakmile se stane ženou Roberta Bowena,
vybuduje si v jeho životě pevnější postavení. Aspoň že
se jí ten jeho spratek nebude motat pod nohama.
„Váš budoucí manžel je opravdový chlap,“ zasmála se tiše
paní Clara. „Toho si neomotáte kolem prstu jako svého otce
a bratry.“
„Ale jo, omotám,“ prohlásila nelítostně budoucí hraběnka.
Nebyla snad mladá a krásná? A nebude hrabě chtít svou
nevěstu potěšit? Udělá všechno, co od něj bude požadovat.
Muži jí nikdy nic neodmítli. Omotá si ho kolem prstu a on
se stane jejím otrokem! …………………………………….
Autor: | Small, Bertrice |
Překladatel: | Lexová, Věnceslava |
Název: | Pán z hranice |
Původní název: | The Border Lord and the Lady |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-302-1 |
Vazba: | vázaná |
Formát: | 125.00 x 200.00 mm |
Počet stran: | 384 |
Vydání: | 1. |
Datum vydání: | 19.5.2010 |