Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Operace Hess

od
Kessler, Leo
  • Dne 10. května 1941 přistane zástupce Adolfa Hitlera Rudolf Hess se svým letadlem ve Skotsku. Když se o jeho cestě dozvědí nejvyšší představitelé Říše, propadnou panice, že by mohl Britům vyzradit plány nadcházejícího tažení do Ruska, a rozhodnou se podniknout ozbrojenou akci k jeho „vysvobození ze zajetí“. Je tu však někdo, kdo si jeho návrat do Říše nepřeje… Agenti Abwehru, usazení v Británii, zjistí, že Hess je držen v malé osadě Little Saxton na pobřeží Severního moře. Okamžitě je vypracován plán bleskové akce. Vrchní velitel SS Himmler nabídne pro její provedení úderný pluk SS Wotan, který se v Calais právě připravuje k odjezdu na východní frontu.

  • DEN PRVNÍ

    SOBOTA 10. KVĚTNA 1941

     

    1.

    Klesl nad osadu Eaglesham přesně na vytčeném kurzu.

    Nyní sledoval šedivý had silnice vedoucí mírným

    obloukem do Dungavelu. Motory byly doruda rozpálené

    po tak dlouhém letu na plný plyn, ale neodzkoušený

    prototyp si vedl dobře. Jeho přítel Willi Messerschmitt

    může být na svou novou stíhačku pyšný.

    Trhl kniplem zpět a začal stoupat. Rychle pohlédl

    na zeleně svítící ručičku výškoměru. Ukazovala téměř

    dvě stě metrů, minimální výšku, z níž mohl skočit. Věděl,

    že profesionální fallschirmjäger z parašutistické

    jednotky generála Studenta skáčou ze sto padesáti

    metrů. Ale to byli trénovaní mladíci o polovinu mladší

    než on. Pokud by se během skoku něco zvrtlo, potřeboval

    mít výšku, aby situaci zvládl a vybral si místo

    k přistání.

    Rutinně se připravoval k dalšímu kroku. Vypnul

    motory. Náhle bylo všude ticho rušené jen svištěním

    větru. Pečlivě zajistil vrtule, aby je proudění vzduchu

    nemohlo znovu roztočit. Bál se, že by se do nich mohly

    zamotat šňůry jeho padáku. To by byla katastrofa.

    Nic nesmí ohrozit úspěch této mise, která ho přivedla

    na tuto dlouhou cestu z Německa do odlehlého kouta

    zemědělského Skotska.

    Na okamžik zaváhal a přemýšlel, kdy mu zase dovolí

    letět. Létání ze srdce miloval od chvíle, kdy za minulé

    války coby třikrát raněný bavorský pěšák přešel k Říšskému

    letectvu a stal se stíhacím pilotem. Po válce, jako

    zchudlý student mnichovské univerzity, neměl dost peněz,

    aby si mohl dovolit létat. Později však, když se setkal

    s Führerem – „největší událost v celém mém životě,“

    často zdůrazňoval svým nemnoha přátelům – začal

    opět létat. Ale pak, když se strana dostala k moci, Vůdce

    trval na tom, že by prominenti neměli létat, protože hrozilo

    nebezpečí nehod. Tento zákaz v zásadě platil jen

    pro něj a „Tlustého Hermanna“*), jediné dva vycvičené

    piloty v celém stranickém vedení. Každopádně „Tlustý

    Hermann“, někdejší eso a velitel Richthofenovy letky,

    byl příliš otylý, aby se vyšplhal do kokpitu.

    Samozřejmě jako vždy Vůdce uposlechl. Ale po pádu

    Francie v minulém roce začal znovu tajně létat

    z augsburského letiště. S pomocí svého přítele Williho

    Messerschmitta se seznámil s novým tajným Me 110,

    i když konstruktérovi neřekl proč. Nechal Williho, aby

    si myslel, že chce létat toliko pro potěšení a vzrušení

    z toho, že je zase ve vzduchu.

    V horké tmě kabiny se pilot ušklíbl. Chudák Willi

    bude mít určitě problémy, až se Vůdce dozví, co celou

    dobu za jeho zády v Augsburgu dělal. Říkal si však, že

    vše bude zapomenuto, jakmile jeho mise uspěje a celý

    průběh války nabere jiný směr. Tím si byl jistý. Pustil

    z hlavy Williho i Augsburg a pohlédl na výškoměr.

    Ukazoval dvě stě padesát metrů. Byl čas jít na věc.

    Na tak velkého muže pracoval svižně. Natáhl obě

    ruce a odsunul dozadu kryt kabiny. Šel hladce. Postavil

    se. K jeho úleku jím silný proud vzduchu mrštil

    zpět do kožené sedačky tak silně, až zalapal po dechu.

    Chvíli tam seděl zhroucený a zuřivě přemýšlel, jak se

    dostane ven. Při tak nízké rychlosti a výšce byla každá

    sekunda důležitá. Co bude dělat?

    V stříbřitém šeru před ním se vynořil Dungavelský

    kopec. Zatnul zuby a vší silou se znovu zapřel. Neús-

    pěšně. Nedokázal dostat ramena ven z kokpitu. Kopec

    byl čím dál větší. Zbývaly mu už jen vteřiny. V zoufalství

    si vzpomněl na starý trik ze svých válečných dnů.

    Přitáhl knipl. Země zmizela a náhle se ocitl vzhůru nohama.

    Takovýmto způsobem vždycky unikl, když některý

    z jeho fokkerů dostal v roce 1918 zásah a řítil se

    dolů vstříc záhubě.

    Krev se mu hrnula do hlavy. Před očima mu tančily

    stříbrné hvězdičky. Ušní bubínky měl napnuté k prasknutí.

    Zahalila ho červená mlha a na okamžik ztratil

    vědomí. Jeden z nejmocnějších mužů Evropy letěl

    bezvládně ve svém letadle vzhůru nohama v minimální

    výšce. Pak si opět nejasně začal uvědomovat, kde je.

    Omámeně potřásl hlavou. Vrátilo se mu vidění. Centimetry

    od své tváře spatřil výškoměr a rychloměr. Oba

    ukazovaly nulu.

    Nebezpečí ho přimělo jednat. Adrenalin mu pumpoval

    do krve novou energii. Po pětadvaceti letech létání

    instinktivně věděl, co má dělat. Nějak se mu podařilo

    v těsné kabině skrčit nohy. S heknutím zabral a byl

    venku.

    Do tváře ho udeřil ledový vítr. Šokem zalapal po dechu.

    Padal nesmírnou rychlostí. Zemře. Popadl mosaznou

    rukojeť a prudce trhl. Křup! Něco mu krutě trhlo

    rameny a nad ním rozkvetl baldachýn z bílého hedvábí.

    Jeho šílený pád se zbrzdil. Vítr okamžitě utichl.

    Všude byl náhle klid a mír a on se jemně snášel a kýval

    se lehce, ale nikoli nebezpečně ze strany na stranu.

    Dokázal to. Himmelherrgottnochmal, on to dokázal!

    Klesal níž a níž a nořil se do mlhy nad prázdnými

    poli, která rozptylovala stříbrné světlo plného měsíce.

    Natáčel krk a snažil se zahlédnout orientační body,

    které v Německu celé měsíce studoval. Po jeho pravici

    stála řada stavení, jež poznával. Byla však zatemněná

    a z komínů nevycházel žádný kouř. Skotsko vypadalo

    tak opuštěně, že klidně mohl být posledním živým člověkem

    na světě.

    Letoun se řítil k zemi směrem k řadě stromů. Pilot

    se modlil, ať shoří nebo se rozpadne nárazem. Nechtěl,

    aby vrak prozradil expertům anglického královského

    letectva tajemství profesora Messerschmitta.

    Stroj dopadl na zem a do vzduchu se vznesla sprška

    zlostných červených jisker. V dalším okamžiku ho zcela

    zahalil hustý oblak prachu a kouře. Pak zapomněl na

    letadlo a Williho tajemství. Drsná země dole se rychle

    blížila. Ztuhl.

    Dopadl tvrdě a pár kroků klopýtal. Svalil se na zem

    jako opilec, chvíli ležel a popadal dech. Stále se držel

    popruhů a celé jeho mohutné tělo zaléval studený pot.

    Přes silnou kůží obšitou leteckou přilbu zaslechl slabé

    poplašné výkřiky a možná i nadávky. Brzy ho najdou.

    Bílý padák, jenž se zplihle vzdouval v mírném vánku,

    ho prozradí. Nezáleželo na tom. Chtěl, aby ho našli.

    Zatímco stále bojoval s dechem, vyprostil se z padáku

    a sundal si přilbu, aby si setřel pot z čela a hustého

    kudrnatého obočí nad podivnýma, hypnoticky upřenýma

    (někdo by řekl šílenýma) očima a trpělivě čekal, co

    se stane. Výkřiky sílily. Přicházeli…

    2.

    Pomalu a rozvážně sturmbannführer Geier, velitel

    úderného pluku SS Wotan, odložil dalekohled. Vítr od

    Kanálu mu pleskal uniformou o kostnaté tělo. Hauptsturmführer

    von Dodenburg stojící vedle něj na vrcholu

    útesu učinil totéž. Sup, protože takto byl znám nejen

    kvůli svému jménu*), ale také pro svůj obrovský skobovitý

    nos, který dominoval arogantní vyzáblé tváři, si

    dával na čas. Vsunul si do oka monokl, který nosil,

    přestože jeho zrak byl dokonalý, dupl nejdříve pravou

    nohou a pak levou, aby mu kalhoty dokonale seděly,

    a pak si chraplavě odkašlal.

    Kuno von Dodenburg to vše už slyšel dříve. S nějakou

    jinou osobou by se mohl zasmát, ne však s velitelem.

    Velitel Wotanu netoleroval žádné žertování na jeho

    účet a byl to nebezpečný muž. Jeho jediným cílem

    bylo stát se generálem, jakým býval jeho zesnulý otec.

    Nenechá nikoho a nic stát mu v cestě k tomuto cíli.

    Takže von Dodenburg, který se tyčil nad velitelem, zůstal

    zticha a jeho drsně pohledná tvář bez výrazu hleděla

    na nejasnou červenou záři nad Anglií. Jeho uši zaznamenávaly

    opilý zpěv z důstojnické jídelny za nimi

    a pravidelné vrčení bombardérů vracejících se z dnešního

    náletu na Londýn. Bylo jim řečeno, že dnešního

    večera Tlustý Hermann poslal skoro tisíc letounů luftwaffe,

    aby dokončily vymazání anglického hlavního

    města z mapy Evropy. Při pohledu na oblohu na druhé

    straně průlivu to vypadalo, že se jim to i mohlo podařit.

    Celý obzor hořel. Bože můj, úpěl von Dodenburg

    v duchu, proč ti pitomí Angličané pořád bojují? Jen to

    přinášelo zbytečné utrpení. Proti německé armádě neměli

    ani za mák šancí. U Dunkerque dostali pořádný

    výprask a nadobro uprchli z kontinentu.

    Sup si zapálil doutník, skoro jako by četl myšlenky

    svého mladého podřízeného.

    „Angličané jsou vyřízení. Proč se po Dunkerque

    nevzdali, ví jen Bůh. Teď mrhají časem Wotanu tím,

    že nás tady drží, zatímco vojenská cháska jen chlastá

    a spouští se s francouzskými děvkami. Jaká prasárna!

    Jaká zvrhlost! Pokud váš Vůdce nezačne brzy konat

    na východě, pluk zdegeneruje.“

    Von Dodenburg mlčky přešel slovo „váš“. Věděl, že

    je to úmyslná narážka. Sup naprosto necítil s německou

    svatou povinností přinést nový život zemdlené

    prohnilé Evropě. Vůči národnímu socialismu a Vůdci

    byl naprosto cynický a příliš své názory neskrýval.

    „Myslíte, že vyrazíme na Rusy, sturmbannführere?“

    vyhrkl horlivě.

    Sup přikývl a přehodil si doutník z jednoho koutku

    krutých sevřených úst do druhého.

    „Samozřejmě. Z Francie denně odjíždějí na východ

    vojenské vlaky a – tohle si nechte pro sebe – Leibstandarte*)

    má také pohotovost.“

    Von Dodenburg tiše hvízdl. Zdálo se to už dávno,

    co se triumfálně prohnali Francií a všechno před nimi

    prchalo. Den za dnem, týden za týdnem dychtiví mladí

    obři s blond vlasy ve špinavých šedivých uniformách

    páchnoucích potem a korditem křižovali kouřícím

    venkovem la belle France pod krvavě rudou koulí

    letního slunce a nemilosrdně potírali jakoukoli opozici,

    i když jí nebylo mnoho. Nejčastějšími barvami to

    ho června byla žluť zrajícího obilí a bílá barva kapitulace.

    Symboly francouzského úpadku a porážky visely

    všude – na domech, statcích, kostelích, hotelech – bílé

    vlajky, prostěradla, ručníky, spodní prádlo, cokoli bílého

    na znamení, že Francouzi nebudou nebo nemohou

    bojovat. Teď to všechno mělo začít znovu a po

    letech čekání se konečně Vůdce ve své nekonečné

    moudrosti nadobro vypořádá s rudými, jak to vždy

    sliboval………………………………………………..

  • Autor: Kessler, Leo
    Překladatel: Lusk, Jan
    Název: Operace Hess
    Původní název: The Hess Assault
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-413-4
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 264
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 29.6.2011
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.