Autoři

Série

  • Jack McDevitt vyniká mezi současnými autory klasické SF svou schopností spojit mezigalaktická dobrodružství s novými nápady. V tomto příběhu zkušené pilotky mezigalaktických výprav se skupina odvážných lidí vydává na dalekou výpravu - zachránit neprozkoumané světy, jež jsou ohroženy všeničícím oblakem Omega putujícím vesmírem.

  • „Vědci dnes potvrdili, že jeden z mraků omega se

    skutečně přibližuje k Zemi. Předně chci každého ubezpečit,

    že pro nás nepředstavuje žádné nebezpečí. Jeho

    přílet do naší blízkosti se nečeká dřív než za téměř tisíc

    let. Takže my, naše děti, ani děti našich dětí se nemusíme

    bát.

    Nyní však víme, že tyto objekty Zemi v minulosti navštívily

    v intervalech přibližně osmi tisíc let. Zřejmě ničí

    města a napadají jiné druhy staveb. Nikdo neví proč. Nikdo

    neví, zda jsou to přirozené objekty nebo výtvory nějaké

    zvrácené vědy.

    Naší generaci hrozí jen jedno nebezpečí, totiž to, že

    bychom si mohli říct, že to není náš problém, a že to

    přenecháme vzdálené budoucnosti. Že bychom mohli

    pokrčit rameny a říct si, že tisíc let je dlouhá doba. Že

    podlehneme sebeuspokojení a usoudíme, že tento problém

    se vyřeší sám.

    Já vám ale říkám, že bychom se neměli spokojit se

    skutečností, že my sami ve fyzickém ohrožení nejsme. Je

    to riziko pro náš svět, pro všechno, co bychom chtěli

    předat budoucím generacím. A je jasné, že bychom měli

    jednat teď, dokud máme čas.

    Proto nařizuji, aby byly využity veškeré zdroje Rady

    národů. Zjistíme, jak tento mrak funguje, a skoncujeme

    s ním.

    – Margaret Ishiro, generální tajemnice SRN.

    9. září 2213.

    prolog

    Na povrchu planety Brinkman IV

    („Moonlight“) v IC4756,

    1300 světelných let od Země.

    Podzim 2230.

     

    Byly to nejmajestátnější stavby, jaké kdy David Collingdale

    spatřil. Z ledu a sněhu vyrůstaly špičaté věže,

    kopule a mnohoúhelníky. Mezi věžemi nebo jejich pozůstatky

    se vznášely visuté lávky. Mnohé se zřítily. Byly

    tam pyramidy a otevřená prostranství, kdysi možná

    parky nebo nádvoří. Střed města se vázal na obelisk.

    Bylo to místo mimo čas, zamrzlé, uchovávané celé věky,

    krajina, jakou mohl vytvořit Montelet. Místo křišťálu

    a skla a v příznivějších časech také kvetoucích stromů,

    tvarovaných živých plotů a vábivých lesů. Pokud je

    člověk zastihl ve správnou chvíli, kdy byl na obloze jeho

    obří měsíc o polovinu větší než Luna, mohl si myslet,

    že před sebou vidí nebeské město, Valhallu, Argolidu

    nebo El Dorado v noci.

    Město vypadalo příliš étericky, než aby skutečně sloužilo

    jako domov prosperující populaci. Collingdale se

    nemohl zbavit pocitu, že bylo svými staviteli zamýšleno

    spíš jako umělecké dílo, které má zůstat nevyužívané,

    spíš jako památník než město. Několik věží se zřítilo

    a jejich rozlámané trosky trčely ze silné vrstvy sněhu. Jeho

    jméno nikdo neznal, a tak mu říkali Moonlight, městu,

    planetě a pocitu něčeho ztraceného.

    Ostrý vítr skučel v prázdných ulicích a studil ho dokonce

    i v e-pouzdře, které zřejmě nefungovalo, jak mělo.

    Až se vrátí do kopule, nechá si je seřídit. Určitě nechtěl,

    aby se tady, ve dvaceti pod nulou, pokazilo.

    Slunce se snažilo vyškrábat nad plochý horský hřbet.

    Před několika tisíci lety se v něm něco pokazilo. Abrams

    mu to vysvětlil – příliš mnoho kovů nebo něco ta-

    kového. Tvrdil, že je to jen dočasná záležitost. Předpokládal,

    že se za dalších několik tisíc let vrátí k normálu.

    Ne že by na tom záleželo.

    Byl na rovníku, kam uprchli ti, kteří z civilizace, kdysi

    celoplanetární, zůstali. Měst bylo víc, většinou v oblastech,

    jež byly kdysi rovníkové, některá pohřbená ve

    sněhových pláních, další zase zamrzlá za hradbami ledu.

    On i jeho tým zatím věděli málo o tvorech, kteří tady

    žili, kromě toho, že už byli dávno mrtví a že jejich architektura

    snesla srovnání se vším, co vytvořil člověk.

    Křišťálové mosty rozkročené přes mohutné řeky, hyperbolické

    dómy, široké lávky po obloze. To všechno teď

    bylo zamrzlé, mosty stejně jako řeky, křišťál stejně jako

    duch.

    Bylo možná krutou ironií, že Moonlight, který se dostal

    na vrchol rozmachu a zahynul přibližně ve stejné

    době, kdy lidé tahali z lomů kameny na stavbu prvních

    pyramid, by pravděpodobně zůstal neobjeven ještě neurčitě

    dlouho, nebýt toho, že měl dostat nevítanou návštěvu.

    Průzkumná loď Harry Coker sledovala omegu, jeden

    z nestvůrných oblaků, jež vyplouvaly ve vlnách

    z galaktického jádra, zřejmě s odhodláním zničit každou

    civilizaci, kterou na své cestě najdou. Posádka Cokeru

    se těšila na to, jak se oblaku povede v komplikovaném

    gravitačním poli planetární soustavy, když na čtvrté planetě

    zpozorovala důkaz o existenci měst.

    Collingdale zašilhal k nevlídné šedé obloze. Mrak bylo

    vidět od pozdního odpoledne do doby krátce po půlnoci.

    Teď byl nahoře, částečně schovaný v záři slunce.

    Ve dne vypadal naprosto neškodně, snad jako velká

    tmavá bouřka, podobný milionu jiných, které za svůj život

    viděl. Tento však vycházel a zapadal spolu s oblohou

    za atmosférou. Vždy opisoval po obloze stejnou cestu

    a stále se zvětšoval.

    Mraky omega byly starou novinkou. Poprvé byly pozorovány

    před čtvrtstoletím. Nikdo je sice neviděl útočit

    na město, byly však spojené s obrovskými starověkými

    zkázami na Quraqui, Betě Pacifica III a dvou dalších

    planetách. V rámci výzkumu byly před omegy vyslány

    objekty s širokým spektrem geometrických tvarů, takže

    teď lidé nezpochybnitelně věděli, že přitažlivost pro

    blesky se dá očekávat u těch tvarů, které se v přírodě nevyskytují.

    Nikdo nechápal, jak se to děje nebo proč. Nikdo

    nevěděl, odkud přišly. A podle všeho bylo jen málo

    těch, kteří považovali za pravděpodobné, že se to někdy

    dozvíme.

    Až doposud nikdo neviděl, jak oblak změnil směr

    a vplul do planetární soustavy. Nikdo neviděl město vystavené

    útoku.

    Bylo štěstí, že na Moonlightu nikdo nežil. Obyvatele

    zřejmě zabila doba ledová způsobená nestabilitou jejich

    slunce. Nejpřesnější odhady říkaly, že tam nikdo nebyl

    asi dva tisíce let.

    Collingdale vyrostl v Bostonu s matkou alkoholičkou

    a bez otce, o němž matka až do dne své smrti v slzách

    tvrdila, že služebně odjel a každým dnem se vrátí. Dva

    roky strávil v sirotčinci, než byl adoptován párem náboženských

    fanatiků; utekl tolikrát, že mu nakonec implantovali

    sledovací čip, a nakonec – všemu navzdory

    – získal stipendium od Massachusettské univerzity.

    Vystudoval archeologii, z rozmaru si soukromě udělal

    kurz pilotování, a jak o tom s oblibou přemýšlel, už nikdy

    se nedotkl země. Nakonec došel k závěru, že lety

    mezi Chicagem a Bostonem jsou příliš omezující. Naučil

    se pilotovat nadsvětelníky, dělal kapitána pro několik

    významných firem a Akademii, a když ho znudilo

    převážet lidi a materiál prázdnotou sem a tam, vrátil se

    do školy a zaměřil se na obor, který v té době postrádal

    obsah: xenologii.

    Mezitím se zúčastnil pohřbu obou nevlastních rodičů,

    kteří zemřeli rok od sebe, jak nedokázali jeden bez druhého

    žít. Odmítli kůry dlouhověkosti s odůvodněním, že

    to není boží záměr. Nikdy s ním nepřerušili styky, přestože

    nesouhlasili s kurzem, jaký jeho život nabral.

    V posledních letech jejich života přestal jezdit domů,

    18

    protože mu pořád opakovali, že mu odpustili, a byli přesvědčení,

    že Bůh mu odpustí také.

    Nevěděl, proč se mu cpou do myšlenek, když se rozhlíží

    po tom městě. Byl by rád, kdyby Moonlight viděli.

    Jeho majestátnost by je určitě uchvátila a možná by pochopili,

    o co mu v jeho životě jde.

    Mraky omega obyčejně metaly blesky po pravých

    úhlech. Každý předmět, který byl vytvořený s pravými

    úhly nebo s ostrými odchylkami od přirozených oblin

    přírody, mohl očekávat, že se stane cílem.

    Když dorazily první historky tohoto druhu, vypadalo

    to jako babské povídačky. Collingdale si pamatoval, že

    vědecká komunita se té zprávě vysmívala, téměř do jednoho.

    Představa, že by mraky mohly nějakým způsobem

    samy manévrovat, působila absurdně. Že by mohly zařadit

    vyšší rychlost ještě absurdněji. Většina vědců tu

    představu nepřijala, dokud ten, který se blížil k Moonlightu,

    Brinkmannův oblak, nezměnil směr, nezačal zpomalovat

    a nezamířil do soustavy. To bylo před čtyřmi

    lety.

    Ta tvrzení byla natolik fantastická, že je nikdo, komu

    záleželo na jeho reputaci, ani neprověřil. Ale jakmile

    Brinkman prokázal schopnost manévrovat, přiletěli vědci

    a započala snaha o vysvětlení nemožného. Začala objevem

    nanotechnologií ve vzorcích, které byly z omegy

    odebrány.

    Byla oblaka přírodní útvary? Nebo umělé? Byl vesmír

    proti inteligentnímu životu? Nebo někde existovala

    nějaká šílená síla? Anebo, jak se domnívali jeho rodiče,

    posílal Bůh své varování?

    „Jdeš, Dave?“

    Prořezali si cestu do základu severovýchodní věže.

    Jerry Riley se postavil stranou a přenechal Davovi čest

    být prvním, kdo do stavby vstoupí. Poplácal několik

    lidí po rameni, prošel mezi náspy odkopaného sněhu,

    u vstupu se zastavil, strčil dovnitř hlavu a posvítil si

    lampou.

    Vnitřek byl velký jako newyorský hlavní terminál.

    Strop byl několik pater vysoko. Uvnitř byly poházené

    lavice. Štíhlé kovové sloupy podpíraly balkony a ochozy.

    Do stěn zabíhaly výklenky, ve kterých kdysi mohly

    být obchůdky. A stála tam socha.

    Udělal několik kroků dovnitř, ohromený tak, že se

    skoro neodvažoval dýchat. Věděli, jak místní obyvatelé

    vypadali, protože našli jejich pozůstatky. Ale nikdy neviděli

    žádné jejich vyobrazení. Žádné sochy, žádné kresby,

    žádné rytiny. Bylo to velice zvláštní, že jim druh, který

    si tak zakládal na umění, neposkytl žádné kopie své podoby.

    Ostatní vešli po jednom dovnitř a rozestoupili se kolem

    něho, uchvácení tou sochou stejně jako on. Jerry

    pomalu zvedl svítilnu, skoro až uctivě, a přejel po ní

    světlem. Měla rysy kočkovité šelmy. Drápy nahradily

    prsty schopné manipulace, ale čenich a ostré zuby zůstaly.

    Vpředu úzké oči. Dravec. Měl však pokrývku hlavy,

    podobnou baretu umělců, šikmo nasazenou přes jedno

    oko. Vyšňořený byl v kalhotách, košili s dlouhými načechranými

    rukávy a sakem, které by v Bostonu nevypadalo

    nemístně. Na krku měl přivázaný ochranný šátek.

    A nesl si hůl. Jedna z žen se zahihňala.

    Samotný Collingdale nedokázal potlačit úsměv, ale

    i když měl tvor svou komickou stránku, vyzařovala z něj

    značná důstojnost.

    Na soklu byl nápis, jediná řada znaků vyvedených stylem,

    který připomínal starou angličtinu. Pravděpodobně

    to bylo jediné slovo. „Jeho jméno?“ nadhodil někdo.

    Collingdale přemýšlel, co ta osoba dokázala. Byl to

    Washington? Churchill? Francis Bacon? Možná Mozart.

    „Architekt,“ řekl Riley, malý a zpravidla cynický.

    „To je ten chlap, který to tady postavil.“ Riley nebyl rád,

    že je tady venku, ale potřeboval tuto poslední výpravu,

    aby si udělal dobré oko u kterési univerzity doma na Zemi.

    Měl být inspirací pro studenty……………………………..

  • Autor: McDevitt, Jack
    Překladatel: Kotrle, Petr
    Název: Omega
    Původní název: Omega
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-407-3
    Vazba: brožovaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 552
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 15.6.2011
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.