Žánry
Autoři
Série
Oceány vášně
od Vědma Abigail, třetí ze sedmi sester Drakeových nadaných mimořádnými duševními schopnostmi, která je od útlého mládí milovnicí vodního živlu, si vytvořila silné pouto k delfínům, s nimiž dokáže komunikovat. Při koupání v moři se však stane svědkyní brutální vraždy a její snaha o pomoc jedné z obětí z ní udělá další cíl vrahů. Napoprvé sice unikne, ale stále zůstává ve smrtelném nebezpečí. Proto přijme pomoc svého bývalého přítele Aleksadra, který kdysi zlomil její srdce, nyní agenta Interpolu pátrajícího po vrazích svého kolegy.
Kapitola 1
Slunce zapadalo a oblohu nad hladinou křížem krážem
protkávaly šmouhy ohnivých barev. Oranžová,
růžová a rudá proměnily oceán ve výbuch hořících
plamenů. Šest metrů pod mořskou hladinou Adéla
Drakeová náhle znehybněla, očarovaná neuvěřitelnou
nádherou žhnoucího světla, proudícího do vody
jako roztavená láva.
Delfíni, plavající kolem ní v dlouhých líných kruzích,
působili najednou úplně jinak, když se proplétali
mezi chvějivými oranžovými stuhami paprsků probleskujících
vodou a vrhali stíny kolem sebe. Najednou si
naléhavě uvědomila blížící se noc i nebezpečí, které se
může snadno skrývat v temném šeru jen pár metrů od
ní. Měla mít víc rozumu a nechodit se potápět sama.
Byla to jedna z největších hloupostí, co kdy provedla.
Jenže den byl překrásný, a když zpozorovala divoké
delfíny a věděla, že k ní přijdou, nedokázala odolat.
Adéliným domovem byl Mořský ráj na severním
pobřeží Kalifornie. Byla jednou ze sedmi sester, kte-
ré se narodily sedmé dceři z magické rodiny Drakeových,
a každá z nich byla nadána zvláštní mocí.
V Mořském ráji je všechny dobře znali, chránili je
a vážili si jich, a tak to bylo jediné místo, kde se
mohly uvolnit a být samy sebou. Kromě Adély. Pro
ni bylo jediným takovým místem moře, jen tam dokázala
nalézt opravdový klid.
Severní kalifornské pobřeží je také domovem několika
druhů delfínů, a Adéla téměř všechny znala.
Ne však jen podle vzhledu, ale rovněž podle jejich
specifického hvízdání. Toto hvízdání je pro každého
jedince typické, a mnozí vědci jsou přesvědčeni, že
je delfíni mezi sebou používají jako jméno. Delfíní
hejno, které ji nyní obklopovalo, mělo dokonce
zvláštní druh hvízdnutí pro Adélu. Když stála na terase
jejich rodinného domu, slyšela, jak ji volají. Celé
měsíce byla pryč, pracovala na oceánologických
výzkumech ve světě, ale když se teď vrátila, delfíni ji
okamžitě opět přivítali jako pokaždé.
Před pár lety pracovala na doktorátu právě s tímhle
hejnem delfínů. Každého z nich přesně popsala, zaznamenala
každý kontakt, i pouhé zahlédnutí, a zvlášť
se zaměřila na jejich způsob dorozumívání. Nesmírně
ji zaujal jejich jazyk a toužila naučit se jim rozumět.
Dva ze samců se snažila naučit některé prvky ze znakové
řeči. Pokaždé, když během roku přijela domů,
znovu je navštívila, aby se pouto mezi nimi nepřetrhlo.
A tak ani dnes nemohla odolat volání „svých“ delfínů
a odjela na lodi za nimi, přestože ji žádná ze sester
nemohla doprovodit.
Federální zákon ve Spojených státech k potápění
s divokými delfíny požaduje zvláštní povolení a Adéla
měla to štěstí, že se jí ho pro svůj výzkum u kalifornského
pobřeží povedlo získat už podruhé za se-
bou. Dbala však na to, aby kolem sebe nedělala velký
rozruch, neboť si nepřála k delfínům přitahovat více
pozornosti, než bylo nutné. Ne že by bylo nějak
zvlášť snadné je objevit – tito úžasní mořští savci dokáží
snadno zdolat za den vzdálenost větší než padesát
mil.
Její hejno, stejně jako mnohá ostatní, ji často samo
vyhledalo a používalo k tomu vždy stejný druh hvízdání.
Fakt, že ji poznávali a dali jí dokonce vlastní
„jméno“, bylo krajně neobvyklé. Adélu proto velice
potěšilo, když ji po tak dlouhé nepřítomnosti poznali
a zjistili, že je zpátky doma.
Převalila se a plavala bok po boku s Kiwim, dospělým
velkým delfínem, jež si během času vytvořil
zvláštní pouto s Boscoem, dalším samcem. Obvykle
pluli vedle sebe v dokonalé synchronizaci, a jejich
pohyby tak připomínaly úchvatné představení jakéhosi
podmořského baletu. Boscoeovo tělo se vlnilo
v perfektní souhře s Kiwim těsně vedle Adélina,
a všichni tři společně kroužili v dlouhém volném oblouku,
zatímco ostatní delfíni pluli v kruhu kolem
nich, jako by pečlivě nacvičili složitou choreografii.
Tanec s delfíny byl úchvatný. Adéla jej pokaždé
nadšeně pozorovala, fotografovala a natáčela, ale
tentokrát se mu pouze radostně oddávala. Všechno
vybavení, jež s sebou vždycky brala, teď leželo téměř
zapomenuto v lodi skoro celých čtyřicet minut, co si
vychutnávala jejich podivuhodné taneční představení.
Narudlé paprsky zapadajícího slunce proměnily
jejich těla v tekuté zlato, ale jak začal padat soumrak
a vzduch nad mořem potemněl, začalo být čím dál
obtížnější v tanci pokračovat.
Ačkoliv se Adéle chtělo ještě zůstat, zvolna zamířila
vzhůru k hladině a zaujala polohu, aby se mohla
vynořit. Delfíni plavali kolem ní v úzkých těsných
kruzích. Jejich pružná svalnatá těla prozrazovala neobyčejnou
sílu. Bylo úžasné pozorovat, jak dokáží
rozrážet vodu a potápět se tak hluboko, třebaže přitom
spotřebovávali tak málo kyslíku. Adéle to nepřestávalo
připadat fascinující.
Vynořila se nad vodu a posunula si potápěčskou
masku navrch hlavy. Položila se na záda a chvíli se
jen tak vznášela na hladině, aby se podívala na obrovský
zářivý kotouč nad obzorem. Přes hladinu se
nesl do dálky její tichý šťastný smích. Houpala se na
vlnách a nechávala si jimi omývat tvář. Pak ponořila
nohy a chvíli šlapala vodu, aby se pokochala jejich
stříbřitými čepičkami, které svit vycházejícího úplňku
proměnil v zářivé diamanty.
Vedle ní se vynořil jeden z delfínů skákavých a několikrát
ji obloukem obeplul. Přitom se pokaždé zastavil,
pohyboval hlavou ze strany na stranu a vydával
přitom sled typických zvuků – kvíkaní a klapání.
Adéla zvolna zamířila ke svému člunu a přitom zdravila
delfíny krátkými, švitořivými hvizdy, jež vždycky
užívala k rozloučení.
Za pár minut na to už byla u člunu. Nejprve opatrně
uložila kameru a magnetofon, pak do ní vlezla
a znovu se podívala na hodinky. Otřásla se, sestry už
si o ni jistě budou dělat starosti a ona si bude muset
vyslechnout přednášku, kterou si ovšem zaslouží.
Delfíni vystrkovali hlavy z vody, usmívali se na ni
a jejich černé kulaté oči jiskřily inteligencí.
„Teď budu mít kvůli vám dvěma pěknou kupu nepříjemností,“
oslovila oba samce.
Kiwi i Boscoe zakývali hlavami a naprosto shodnými
pohyby se ponořili. V jednu chvíli zmizeli pod hladinou,
ale hned nato se znovu vynořili na opačné stra-
ně člunu a vzrušeně na ni hvízdali a kvíkali. Adéla se
snažila zatvářit rozhodně: „Ne! Už je tma – tedy byla
by tma, kdyby měsíc nesvítil tak jasně. Vy dva mi určitě
přejete, aby mi Sára zase jednou pořádně vynadala!
Ta když začne, všichni ostatní se jenom krčí!“
Uvelebila se do polštářovaného sedadla a začala si
spěšně dělat poznámky ze svých pozorování, dokud
je měla čerstvě v hlavě. Všechno si nahrávala, aby se
pak ke svým záznamům znovu vrátila, ale vždycky si
dělala první poznámky o detailech z pozorování a zápisků
o tom, zda se v oblasti objevili noví delfíni, zatímco
řídila člun ke břehu. Pro její práci bylo důležité
získat vzorky DNA, aby je mohla dát testovat na
přítomnost pesticidů a dalších lidmi uměle vytvořených
látek, jež by mohly ovlivnit organismus zvířat.
Význam měly i pro prokázání přenosných chorob
a samozřejmě i příbuzenských vazeb mezi delfíny.
Boscoe znovu zahvízdal nezaměnitelným způsobem,
jenž jí vždycky vyloudil úsměv na tváři. Adéla
se vyklonila přes okraj člunu. „Díky, kluci. Ale stejně
mě už nepřesvědčíte, abych ještě riskovala, že mi Sára
vynadá. Uvidíme se zase zítra, jestli se nerozhodnete
změnit vody!“
Zatímco si dělala poznámky, nedbala na čas, takže
teď už byla opravdu tma a domů to měla ještě pěkně
daleko. Zhluboka si povzdechla. Bylo jasné, že tentokrát
jí to určitě neprojde. Sára, nejstarší ze sester
Drakeových, už na ni určitě čeká a s rukama založenýma
v bok nervózně poklepává nohou. Nad tou
přesnou představou se Adéla musela usmát.
Měsíční záře se třpytila nad mořem a vytvářela na
hladině tajuplné ostrůvky tekutého stříbra. Bílé hřebínky
vln běžely do dálky, kam až dohlédla a jejich
hra dál zvyšovala půvab okolní scenérie. Nastavila
tvář lehkému vánku, nahodila motor a za okamžik už
plnou rychlostí mířila k malému přístavu, kde se
svým člunem vždycky kotvila. Za delfíny musela vyjet
několik mil na moře, a tak teď byla vděčná za měsíční
světlo, díky němuž dobře viděla k pobřeží. Člun
nabral rychlost a Boscoe s Kiwim se pustili s ní o závod.
S lehkostí proráželi vodu a ještě přitom hravě
vyskakovali nad hladinu.
„Vy se ale vytahujete, co?“ zavolala na ně se smíchem.
Jejich akrobatické kousky ji nesmírně těšily,
a navíc věděla, že ji bezpečně provedou úžinami před
vstupem do přístavu.
Náhle však oba delfíni bez varování vepluli přímo
před příď člunu. Zkřížili jí dráhu tak blízko, že musela
okamžitě ubrat plyn, aby jim neublížila. Měla o ně
strach a jejich chování ji šokovalo. Delfíni však opakovali
svůj manévr znovu a znovu, takže nakonec neměla
jinou možnost, než úplně vypnout motor. Zastavila
přímo u vjezdu do přístavu, molo už měla na
dohled.
„Kiwi! Boscoe! Co to tu vyvádíte? Vždyť se zraníte!“
zvolala na ně se srdcem bušícím až v krku. Delfíni
často kroužili a skákali kolem lodi, ale ještě nikdy
se k ní nepříblížili tak těsně. Oba velcí samci teď byli
vynoření na hladině, stáli těsně vedle sebe na ocasech
a ze všech sil švitořili. Nemohla dělat nic jiného
než člun zastavit, aby jim nezpůsobila zranění.
Tady v ústí přístavu byly vlny o hodně vyšší a loďka
se na nich houpala a zmítala sem a tam. V okamžiku,
kdy motor zmlknul, se Kiwi s Boscoem přiblížili
těsně k jejímu boku, kývali hlavami a naléhavě otvírali
tlamu, až jim z nich stříkala voda, jako by jí chtěli
něco sdělit. Vedle nich okamžitě vykouklo několik
dalších delfínů, vystrkujících hlavy z vody a ostražitě ……………..
Autor: | Feehan, Christine |
Překladatel: | Selementová, Zuzana |
Název: | Oceány vášně |
Původní název: | Oceans of Fire |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-355-7 |
Vazba: | vázaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 464 |
Vydání: | 1. |
Datum vydání: | 3.11.2010 |