Kapitola 1

Slunce zapadalo a oblohu nad hladinou křížem krážem

protkávaly šmouhy ohnivých barev. Oranžová,

růžová a rudá proměnily oceán ve výbuch hořících

plamenů. Šest metrů pod mořskou hladinou Adéla

Drakeová náhle znehybněla, očarovaná neuvěřitelnou

nádherou žhnoucího světla, proudícího do vody

jako roztavená láva.

Delfíni, plavající kolem ní v dlouhých líných kruzích,

působili najednou úplně jinak, když se proplétali

mezi chvějivými oranžovými stuhami paprsků probleskujících

vodou a vrhali stíny kolem sebe. Najednou si

naléhavě uvědomila blížící se noc i nebezpečí, které se

může snadno skrývat v temném šeru jen pár metrů od

ní. Měla mít víc rozumu a nechodit se potápět sama.

Byla to jedna z největších hloupostí, co kdy provedla.

Jenže den byl překrásný, a když zpozorovala divoké

delfíny a věděla, že k ní přijdou, nedokázala odolat.

Adéliným domovem byl Mořský ráj na severním

pobřeží Kalifornie. Byla jednou ze sedmi sester, kte-

ré se narodily sedmé dceři z magické rodiny Drakeových,

a každá z nich byla nadána zvláštní mocí.

V Mořském ráji je všechny dobře znali, chránili je

a vážili si jich, a tak to bylo jediné místo, kde se

mohly uvolnit a být samy sebou. Kromě Adély. Pro

ni bylo jediným takovým místem moře, jen tam dokázala

nalézt opravdový klid.

Severní kalifornské pobřeží je také domovem několika

druhů delfínů, a Adéla téměř všechny znala.

Ne však jen podle vzhledu, ale rovněž podle jejich

specifického hvízdání. Toto hvízdání je pro každého

jedince typické, a mnozí vědci jsou přesvědčeni, že

je delfíni mezi sebou používají jako jméno. Delfíní

hejno, které ji nyní obklopovalo, mělo dokonce

zvláštní druh hvízdnutí pro Adélu. Když stála na terase

jejich rodinného domu, slyšela, jak ji volají. Celé

měsíce byla pryč, pracovala na oceánologických

výzkumech ve světě, ale když se teď vrátila, delfíni ji

okamžitě opět přivítali jako pokaždé.

Před pár lety pracovala na doktorátu právě s tímhle

hejnem delfínů. Každého z nich přesně popsala, zaznamenala

každý kontakt, i pouhé zahlédnutí, a zvlášť

se zaměřila na jejich způsob dorozumívání. Nesmírně

ji zaujal jejich jazyk a toužila naučit se jim rozumět.

Dva ze samců se snažila naučit některé prvky ze znakové

řeči. Pokaždé, když během roku přijela domů,

znovu je navštívila, aby se pouto mezi nimi nepřetrhlo.

A tak ani dnes nemohla odolat volání „svých“ delfínů

a odjela na lodi za nimi, přestože ji žádná ze sester

nemohla doprovodit.

Federální zákon ve Spojených státech k potápění

s divokými delfíny požaduje zvláštní povolení a Adéla

měla to štěstí, že se jí ho pro svůj výzkum u kalifornského

pobřeží povedlo získat už podruhé za se-

bou. Dbala však na to, aby kolem sebe nedělala velký

rozruch, neboť si nepřála k delfínům přitahovat více

pozornosti, než bylo nutné. Ne že by bylo nějak

zvlášť snadné je objevit – tito úžasní mořští savci dokáží

snadno zdolat za den vzdálenost větší než padesát

mil.

Její hejno, stejně jako mnohá ostatní, ji často samo

vyhledalo a používalo k tomu vždy stejný druh hvízdání.

Fakt, že ji poznávali a dali jí dokonce vlastní

„jméno“, bylo krajně neobvyklé. Adélu proto velice

potěšilo, když ji po tak dlouhé nepřítomnosti poznali

a zjistili, že je zpátky doma.

Převalila se a plavala bok po boku s Kiwim, dospělým

velkým delfínem, jež si během času vytvořil

zvláštní pouto s Boscoem, dalším samcem. Obvykle

pluli vedle sebe v dokonalé synchronizaci, a jejich

pohyby tak připomínaly úchvatné představení jakéhosi

podmořského baletu. Boscoeovo tělo se vlnilo

v perfektní souhře s Kiwim těsně vedle Adélina,

a všichni tři společně kroužili v dlouhém volném oblouku,

zatímco ostatní delfíni pluli v kruhu kolem

nich, jako by pečlivě nacvičili složitou choreografii.

Tanec s delfíny byl úchvatný. Adéla jej pokaždé

nadšeně pozorovala, fotografovala a natáčela, ale

tentokrát se mu pouze radostně oddávala. Všechno

vybavení, jež s sebou vždycky brala, teď leželo téměř

zapomenuto v lodi skoro celých čtyřicet minut, co si

vychutnávala jejich podivuhodné taneční představení.

Narudlé paprsky zapadajícího slunce proměnily

jejich těla v tekuté zlato, ale jak začal padat soumrak

a vzduch nad mořem potemněl, začalo být čím dál

obtížnější v tanci pokračovat.

Ačkoliv se Adéle chtělo ještě zůstat, zvolna zamířila

vzhůru k hladině a zaujala polohu, aby se mohla

vynořit. Delfíni plavali kolem ní v úzkých těsných

kruzích. Jejich pružná svalnatá těla prozrazovala neobyčejnou

sílu. Bylo úžasné pozorovat, jak dokáží

rozrážet vodu a potápět se tak hluboko, třebaže přitom

spotřebovávali tak málo kyslíku. Adéle to nepřestávalo

připadat fascinující.

Vynořila se nad vodu a posunula si potápěčskou

masku navrch hlavy. Položila se na záda a chvíli se

jen tak vznášela na hladině, aby se podívala na obrovský

zářivý kotouč nad obzorem. Přes hladinu se

nesl do dálky její tichý šťastný smích. Houpala se na

vlnách a nechávala si jimi omývat tvář. Pak ponořila

nohy a chvíli šlapala vodu, aby se pokochala jejich

stříbřitými čepičkami, které svit vycházejícího úplňku

proměnil v zářivé diamanty.

Vedle ní se vynořil jeden z delfínů skákavých a několikrát

ji obloukem obeplul. Přitom se pokaždé zastavil,

pohyboval hlavou ze strany na stranu a vydával

přitom sled typických zvuků – kvíkaní a klapání.

Adéla zvolna zamířila ke svému člunu a přitom zdravila

delfíny krátkými, švitořivými hvizdy, jež vždycky

užívala k rozloučení.

Za pár minut na to už byla u člunu. Nejprve opatrně

uložila kameru a magnetofon, pak do ní vlezla

a znovu se podívala na hodinky. Otřásla se, sestry už

si o ni jistě budou dělat starosti a ona si bude muset

vyslechnout přednášku, kterou si ovšem zaslouží.

Delfíni vystrkovali hlavy z vody, usmívali se na ni

a jejich černé kulaté oči jiskřily inteligencí.

„Teď budu mít kvůli vám dvěma pěknou kupu nepříjemností,“

oslovila oba samce.

Kiwi i Boscoe zakývali hlavami a naprosto shodnými

pohyby se ponořili. V jednu chvíli zmizeli pod hladinou,

ale hned nato se znovu vynořili na opačné stra-

ně člunu a vzrušeně na ni hvízdali a kvíkali. Adéla se

snažila zatvářit rozhodně: „Ne! Už je tma – tedy byla

by tma, kdyby měsíc nesvítil tak jasně. Vy dva mi určitě

přejete, aby mi Sára zase jednou pořádně vynadala!

Ta když začne, všichni ostatní se jenom krčí!“

Uvelebila se do polštářovaného sedadla a začala si

spěšně dělat poznámky ze svých pozorování, dokud

je měla čerstvě v hlavě. Všechno si nahrávala, aby se

pak ke svým záznamům znovu vrátila, ale vždycky si

dělala první poznámky o detailech z pozorování a zápisků

o tom, zda se v oblasti objevili noví delfíni, zatímco

řídila člun ke břehu. Pro její práci bylo důležité

získat vzorky DNA, aby je mohla dát testovat na

přítomnost pesticidů a dalších lidmi uměle vytvořených

látek, jež by mohly ovlivnit organismus zvířat.

Význam měly i pro prokázání přenosných chorob

a samozřejmě i příbuzenských vazeb mezi delfíny.

Boscoe znovu zahvízdal nezaměnitelným způsobem,

jenž jí vždycky vyloudil úsměv na tváři. Adéla

se vyklonila přes okraj člunu. „Díky, kluci. Ale stejně

mě už nepřesvědčíte, abych ještě riskovala, že mi Sára

vynadá. Uvidíme se zase zítra, jestli se nerozhodnete

změnit vody!“

Zatímco si dělala poznámky, nedbala na čas, takže

teď už byla opravdu tma a domů to měla ještě pěkně

daleko. Zhluboka si povzdechla. Bylo jasné, že tentokrát

jí to určitě neprojde. Sára, nejstarší ze sester

Drakeových, už na ni určitě čeká a s rukama založenýma

v bok nervózně poklepává nohou. Nad tou

přesnou představou se Adéla musela usmát.

Měsíční záře se třpytila nad mořem a vytvářela na

hladině tajuplné ostrůvky tekutého stříbra. Bílé hřebínky

vln běžely do dálky, kam až dohlédla a jejich

hra dál zvyšovala půvab okolní scenérie. Nastavila

tvář lehkému vánku, nahodila motor a za okamžik už

plnou rychlostí mířila k malému přístavu, kde se

svým člunem vždycky kotvila. Za delfíny musela vyjet

několik mil na moře, a tak teď byla vděčná za měsíční

světlo, díky němuž dobře viděla k pobřeží. Člun

nabral rychlost a Boscoe s Kiwim se pustili s ní o závod.

S lehkostí proráželi vodu a ještě přitom hravě

vyskakovali nad hladinu.

„Vy se ale vytahujete, co?“ zavolala na ně se smíchem.

Jejich akrobatické kousky ji nesmírně těšily,

a navíc věděla, že ji bezpečně provedou úžinami před

vstupem do přístavu.

Náhle však oba delfíni bez varování vepluli přímo

před příď člunu. Zkřížili jí dráhu tak blízko, že musela

okamžitě ubrat plyn, aby jim neublížila. Měla o ně

strach a jejich chování ji šokovalo. Delfíni však opakovali

svůj manévr znovu a znovu, takže nakonec neměla

jinou možnost, než úplně vypnout motor. Zastavila

přímo u vjezdu do přístavu, molo už měla na

dohled.

„Kiwi! Boscoe! Co to tu vyvádíte? Vždyť se zraníte!“

zvolala na ně se srdcem bušícím až v krku. Delfíni

často kroužili a skákali kolem lodi, ale ještě nikdy

se k ní nepříblížili tak těsně. Oba velcí samci teď byli

vynoření na hladině, stáli těsně vedle sebe na ocasech

a ze všech sil švitořili. Nemohla dělat nic jiného

než člun zastavit, aby jim nezpůsobila zranění.

Tady v ústí přístavu byly vlny o hodně vyšší a loďka

se na nich houpala a zmítala sem a tam. V okamžiku,

kdy motor zmlknul, se Kiwi s Boscoem přiblížili

těsně k jejímu boku, kývali hlavami a naléhavě otvírali

tlamu, až jim z nich stříkala voda, jako by jí chtěli

něco sdělit. Vedle nich okamžitě vykouklo několik

dalších delfínů, vystrkujících hlavy z vody a ostražitě ……………..