Autoři

Série

  • Úspěšná novinářka Rafaella Hollandová při čtení deníku své nemocné matky zjišťuje, že jejím skutečným otcem je bohatý a mocný obchodník se zbraněmi Dominick Giovanni, který řídí obchody ze svého soukromého karibského ostrova. A rozhodne se mu pomstít - za to, že svedl a opustil její matku, shromáždit důkazy o jeho nekalé činnosti, které by mu zajistily pobyt ve vězení až do konce života. Podaří se jí získat pomoc správce ostrova Marcuse Devlina, velice schopného muže, o němž si však není jista, zda je tím, za koho se vydává. Pak se ale oběma záležitost vymkne z rukou, ocitnou se v ohrožení a malý svět ostrova se začne rozpadat.

  • Prolog

    Margaretin deník

    Boston, Massachusetts

    před 26 lety

     

    Byl to znamenitý lhář. Ten nejlepší ze všech. Myslím, že

    by na tom nic nezměnilo, ani kdyby mi místo mých čerstvých

    dvaceti bylo třeba třicet. Jednoduše byl tak dobrý,

    chápete? Tedy alespoň na začátku, samozřejmě.

    Na konci ne. Na konci už žádné lži nepotřeboval. Strýček

    Ralph a tetička Josie mě tenkrát vzali do jediné

    francouzské restaurace v New Milfordu a snažili se, aby

    všechno vypadalo jako normálně a abych byla zase veselá.

    Objednali i dort a šampaňské. A já jsem se usmívala

    a děkovala jim, protože jsem věděla, kolik úsilí je to

    stojí. Neplakala jsem, protože kdybych začala, rozbrečela

    by se i tetička Josie, jelikož moje maminka byla její

    jedinou sestrou. A přesně o dva dny později, jednoho

    horkého červnového večera, jsem se s ním potkala poprvé,

    bylo to na večírku u McGillových.

    Jmenoval se Dominick Giovanni a byl velice úspěšným

    obchodníkem, jak mi sdělila hostitelka Rhonda

    McGillová, která neopomněla dodat, že ačkoliv je čistokrevný

    Ital, není zase tak tmavý, jak by člověk očekával.

    Zřejmě stihla pošeptat každému, že pochází ze

    severní Itálie. Podle toho, jak se na něj dívala, bych

    řekla, že i kdyby byl odkudkoliv, nic by to na věci neměnilo.

    Byl velice zdvořilý, k mužům lehce rezervovaný,

    ale k ženám naprosto okouzlující, choval se mile

    a laskavě ke všem, jako kdyby nebyl hostitelem Paul

    McGill, nýbrž on sám. A potom uviděl mě, a tím to

    všechno začalo. Ještě nikdy jsem nepotkala někoho tak

    neodolatelného.

    Do té doby jsem si žádný deníček, zápisníček ani nic

    podobného nevedla. Já osobně dávám přednost tomu

    nejjednoduššímu názvu, deník. Připadá mi, že zní tak

    nějak nezaujatě, jako kdyby to měl evokovat pocit, že

    autor jde spíš do hloubky věcí.

    Což je samozřejmě hloupost. Jak mi následující události

    ukázaly, byla jsem to spíše já samotná, kdo šel do

    hloubky věcí, vlastně téměř na samotné dno. Ale na tom

    už teď nezáleží. Dnes, čtrnáctého března, je ti přesně jedenáct

    měsíců, zlatíčko moje, a bydlíme spolu na staré

    a klidné Charles Street blízko Louisburgského náměstí,

    v honosném domě mých rodičů. Ne v mém domě, ale

    v našem domě.

    Rodiče jsou mrtví. Zemřeli prý okamžitě, jak mi bylo

    řečeno zřejmě z důvodu určité útěchy, ale kdo vlastně ví,

    jak dlouho trvá taková smrt? Byli velice bohatí a jejich

    pilot August vypil očividně příliš mnoho whisky, než se

    zabořil čumákem cessny přímo do jedné z vinic na jihu

    Francie. To se přihodilo v květnu. A s Dominickem jsme

    se seznámili v červnu.

    Ještě, že žádný zákon nezakazuje hloupým dívkám psát

    o svých hloupých skutcích. Nesmím ale zapomenout, že

    tohle píšu hlavně pro sebe, a ne pro tebe, Rafaello,

    i když to tak chvílemi může působit. Píšu to jen jako pro

    tebe. Ty ale nikdy můj deník číst nebudeš. Myslím, že

    takhle je to lepší. Když všechno sepíšu na papír, nebudu

    se aspoň dusit vztekem a nenávistí vůči sobě samotné,

    ani svou záští vůči němu. Myslím, že se tomu říká katarze,

    pomůže člověku jít až k jádru věci a dostat ze sebe

    všechno ven.

    Snad nejsem nakonec tak úplně hloupá. Uvědomuji si

    totiž, že nesmím za žádnou cenu dovolit, aby můj vztek

    vůči němu ovlivnil náš vztah, či aby se tě jakkoliv dotkl.

    Ty jsi přece nevinná, nezasloužíš si to. Snad ani já si to

    nezasloužím…

    Takže najednou vstoupil do mého života Dominick

    a já jsem se do něj na první pohled bláznivě zamilovala.

    Jak to zní absurdně – bláznivě se zamilovat, nechat se

    uvrhnout do stavu, kdy člověk ztrácí schopnost jakékoliv

    racionální úvahy a stává se slepě poslušným, je z něj

    oběť, která přichází o svou vlastní identitu a postupně se

    mění v součást svého dokonalého protějšku. Na obranu

    své hlouposti musím přiznat, že ve skutečnosti jsem v té

    době byla mnohem osamělejší, než si dokážeš představit.

    Stýskalo se mi po rodičích, milovala jsem je – i když

    možná spíš z poslušnosti než pouze z ryzích citů, když

    však někdo zemře tak nečekaně a náhle, člověk moc nepřemýšlí

    o důvodech své lásky.

    Tak jsem se přestěhovala do New Milfordu, abych nějakou

    dobu bydlela s tetičkou Josií a strýčkem Ralphem.

    Jsou to milí lidé, ale mají své vlastní zájmy. Možná spíš

    posedlosti. Kdyby mohli, pravděpodobně by v té době

    odletěli na bridžový turnaj na Kubu. Byla jsem osamělá,

    smutná a neměla jsem v New Milfordu žádné přátele.

    Zní to asi jako dost chabé výmluvy, nemyslíš? Ale přišlo

    to všechno tak nějak přirozeně. Nemohla jsem si pomoct.

    Bylo 14. července a já jsem poznala Dominicka

    Giovanniho a zamilovala jsem se do něj.

    Milá Rafaello, ani ti nedokážu vylíčit, jak moc se lišil

    od všech ostatních chlapců na univerzitě, se kterými

    jsem chodila ve Wellesley. Bylo mu jedenatřicet. V oblékání

    byl velice nápaditý a měl svůj styl, byl zdvořilý

    a tak hezký, že by člověku stačilo se na něj jen dívat

    – nic víc, jen se dívat. Když si vybavím jeho oči, byly

    bledě modré a rozzářené jako slunečný den. Vlasy měl

    černé jako noc, na rozdíl od těch tvých, drahoušku, které

    mají barvu tiziánu po tvé babičce Lucy. Obdivoval mne

    a byl ke mně velice pozorný. Dvořil se mi a já bych pro

    něj udělala cokoliv. Naprosto cokoliv.

    Potom mi řekl, že si mne vezme. Bylo mi jednadvacet

    a darovala jsem mu své panenství, které však pro mne

    tou dobou nebylo zas tak drahocenné. Do dneška si pamatuju,

    jaké to bylo poprvé, jak mi šeptal do ucha

    sladká slůvka a jak si dával se vším na čas. Říkal, že

    mne nechce vyděsit a ani mi nechce ublížit. Nic z toho

    se nestalo. Bylo to nádherné. Vzpomínám si, jako kdyby

    to bylo včera, jak mne vyvezl svým bílým thunderbirdem

    se sklápěcí střechou ven z New Milfordu. Cestou

    si mě přitáhl k sobě blíž a objal mne kolem ramen.

    Potom přejel pomalu prsty přes živůtek mých letních

    šatů. Někteří chlapci už se mne dotýkali podobným

    způsobem, ale i když mne to trošku vzrušovalo, přivádělo

    mne to obvykle do velkých rozpaků. Dál už jsem

    nikomu nic nedovolila. Jenže když se mě teď dotkl Dominick,

    moje bradavky ztuhly jako kámen, a nebylo to

    jen díky jeho šikovným prstům, bylo to především díky

    němu. Vzápětí sjel ze silnice na štěrkovou cestu, vedoucí

    do lesa. Nechal mne sedět v autě a otevřel kufr. Vyndal

    deku a řekl mi, abych šla za ním. Rozprostřel deku

    na louce plné rozkvetlých sedmikrásek – bílých sed-

    mikrásek – a skrz koruny javorů, které jsme měli nad

    sebou, k nám probleskovalo slunce. Ležela jsem na zádech

    a on mi řekl, abych nadzvedla boky. Poslechla

    jsem ho a on mi stáhl kalhotky. Poklekl vedle mne a já

    jsem si všimla, jak si mne prohlíží. Potom se znovu postavil

    a svlékl se, úplně celý. Do té doby jsem nikdy nahého

    muže na vlastní oči neviděla. Měl obrovský penis

    a já jsem si pomyslela: „Proboha, to snad není možné.

    Jak jsem mohla udělat takovou chybu?“

    Jenže on se jen tak posadil vedle mne a stáhl mi šaty

    přes hlavu. Pořád na mě mluvil a říkal mi, jaká jsem

    sladká, jak se mu líbím a jak mne naučí překrásné nové

    věci. Což taky udělal. Vůbec mě to nebolelo, když do

    mne poprvé vnikl, opravdu. Cítila jsem, jak se do mě noří

    stále hlouběji, a když už nemohl dál, usmál se a řekl

    mi, abych ještě víc zvedla boky. Tenkrát poprvé jsem

    ještě nedosáhla vyvrcholení, ale vůbec mi to nevadilo.

    Zato on ano. Toho odpoledne mne naučil spoustu věcí

    o mně samotné a pomohl mi poznat lépe své vlastní tělo.

    Bezmezně jsem mu důvěřovala.

    Vlastně tak úplně jsem mu zas nedůvěřovala, jelikož

    jsem mu neřekla, kdo ve skutečnosti jsem a jak jsem

    strašlivě bohatá. Byla jsem jedináček a po smrti rodičů

    mi do klína spadlo tolik peněz, že jsem si to ani nedokázala

    představit, a můj právník mi radil, abych raději nikomu

    neříkala, že jsem Margaret Chamberlainová Hollandová

    z Bostonu. Měl tím především na mysli, abych

    nikomu neříkala, jaké mám jmění. Strýček Ralph a tetička

    Josie mi dokonce doporučili, abych používala jejich

    příjmení – Penningtonová, nikoliv Hollandová. Myslím,

    že si o mne dělali velké starosti, protože jsem byla tak

    mladá. A tak jsem nikomu nic neřekla, dokonce ani Dominickovi.

    Zajímalo by mne, jestli by to na celé věci něco

    změnilo, ale dost pochybuji. Dominick měl spoustu

    negativních vlastností, ale určitě nebyl zlatokop.

    Na konci toho nádherného léta jsem zjistila, že čekám

    miminko, že pod srdcem nosím tebe, Rafaello.

    Vyděsilo mne to, ale Dominick se tvářil, že z toho

    má radost. A potom přišla z jeho strany první rána.

    Sdělil mi, že je ženatý a že si mě nemůže vzít, alespoň

    prozatím. Vyšlo najevo, že se ženou žijí už spoustu

    a spoustu let odděleně. Namítla jsem, že není tak starý,

    aby takovou spoustu let žil odděleně od své manželky,

    ale on se jen rozesmál a řekl mi, jaká jsem sladká

    a chápavá a jak moc se od jeho ženy liším. A potom

    odjel. Říkal, že jede za obchodem a taky že musí rozhýbat

    tu záležitost s rozvodem. Nechal mě v New Milfordu

    v zajetí tetičky, strýčka a hudby. Vracel se ale

    skoro každé dva týdny. Nikdy za mnou nepřišel do

    našeho domu. Pokaždé jsme se sešli v nějakém jiném

    hotelu či motelu ve městě nebo v blízkém okolí. A pokaždé

    mne přivedl k orgasmu a já jsem na chvíli zapomněla

    na své starosti a úzkosti, alespoň do chvíle, než

    zase odjel.

    Všechno to zní tak neuvěřitelně hloupě. Bylo to ode

    mne až banálně naivní, ale tak se to skutečně stalo.

    A potom ses narodila ty a on se znovu vrátil, aby mne

    navštívil v porodnici v Hartfordu. Stál vedle mé postele

    a usmíval se. Na jeho slova nikdy v životě nezapomenu.

    Přesto je tady zapíšu pro případ, že bych někdy

    v daleké budoucnosti podlehla pokušení své vzpomínky

    zidealizovat a celou záležitost tím bagatelizovat.

    „Sluší ti to, Margaret,“ pronesl, vzal mne za ruku

    a políbil mne na prsty.

    Vydechla jsem úlevou, ačkoliv neřekl nic tak významného.

    „Máme dcerku, Dominicku.“

    „Ano, už mi to řekli.“

    „Ty jsi ji ještě neviděl?“

    „Ne, to není třeba.“

    „Máš pravdu, nemusíš za ní chodit hned teď. Už jsi

    rozvedený? Kdy se budeme moci vzít? Chci, aby naše

    holčička co nejdříve poznala svého úžasného otce.“

    „To nebude možné, Margaret.“ Pustil mou ruku

    a ustoupil o dva kroky dozadu.

    „Ty ses ještě nerozvedl?“ Nějakým záhadným způsobem

    jsem tušila, co bude následovat, ačkoliv jsem se to

    snažila nevnímat. Ano, hluboko ve svém srdci jsem už

    věděla, že je to zlé. Možná, že díky mateřství získá člověk

    nějaký šestý smysl, určitou schopnost předvídání.

    Zavrtěl hlavou, aniž se mu přitom ztratil úsměv z tváře.

    „Ne,“ řekl. „Nejsem rozvedený a ani se svou ženou

    rozvádět nehodlám, ačkoliv mne už nudí k smrti a rozčiluje

    mě tím, že utrácí peníze stejně rychle, jako je já

    stihnu vydělávat. Ty jsi příliš mladá, Margaret. Bylo mi

    s tebou dobře. Možná bych si tě i vzal, kdybys mi porodila

    chlapce, ale to se nestalo. Moje žena je taky těhotná.

    Není to zvláštní? Možná mi chlapce dá ona. Nepřestávám

    v to doufat.“

    „Vždyť máš dceru!“

    Pokrčil rameny. Neudělal vůbec nic jiného, jen zlehka

    pokrčil rameny. A potom pronesl s tím svým bohorovným

    úsměvem na tváři: „Dcery nejsou k ničemu,

    Margaret. K budování dynastie potřebuješ syna, a já

    po ničem jiném netoužím. Dívky jsou dobré tak leda na

    to, aby se s nimi posvětila nějaká obchodní dohoda,

    mohou posloužit jako páka při vyjednávání, jenže doby

    se změnily, a teď už si člověk ani nemůže být jistý, že

    bude mít nad svými dcerami kontrolu, že se nevzepřou

    přání svých otců. Ne, Margaret, dcera pro mě nemá

    žádný význam.“

    Dívala jsem se na něj jak opařená. „Kdo vlastně jsi?

    Co jsi to za člověka?“……………………………………….

  • Autor: Coulter, Catherine
    Překladatel: Klasová, Barbora
    Název: Nutkání
    Původní název: Impulse
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 488
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 12.10.2011
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.