Autoři

Série

Nebezpečné proudy

od
Feehan, Christine
  • Lea Drakeová se nikdy nepovažovala za příliš atraktivní ženu, takovou, která by mohla získat pozornost hezkého a inteligentního biochemika Tysona Derricka. Osud je sice spojí, ale ponechá zranitelnými před záhadným nepřítelem. Avšak ani mnohá nebezpečí, která na ně číhají, nedokážou zkalit jejich vzkvétající lásku.

  • Kapitola 1

    Vítr zaskučel. Zprvu nenápadné kvílení postupně

    rostlo v děsivý nářek, jako by ho volal něčí hlas.

    Vlny se tříštily v bílé pěně o rozeklané skály a vystřikovaly

    vysoko do vzduchu. Jejich zvuk ohlušoval

    v hromových burácivých úderech a rozléhal se nad

    útesy. V hustém dešti byly skály kluzké, ale Drew

    Madison nedbal na varovné označení na plotu, přelezl

    ho a klopýtavě se prodíral kluzkou, rozměklou

    a drolivou půdou až k okraji srázu.

    Hluboko dole pod vyčnívajícími balvany se převalovala

    a kolotala voda jako vábivý temný vír. Ten pohled

    ho fascinoval. Ať se snažil sebevíc, nedokázal od

    ní odtrhnout zrak, ani přestat naslouchat hlasům volajícím

    ho skrze ohlušující burácení. Rukama si přejel

    přes obličej, aby se trochu vzpamatoval. Kůži měl

    mokrou a nevěděl, zda jsou to kapky deště nebo jeho

    vlastní slzy. Vlny znovu udeřily o útesy s ohromujícím

    rachotem, jež se mu zarýval do uší jako výkřik

    duše stejně zmučené jako byl on. Bylo to jako výzva.

    Přitiskl si dlaně na uši, aby přehlušil truchlivý ryk,

    ale znovu se do něj opřel vítr, jakoby žádal o pozornost

    a trval na tom, aby mu naslouchal. Zapotácel se,

    hlava se mu zatočila a málem uklouzl, ale v poslední

    chvíli opět získal rovnováhu. Pojď. Pojď, zvaly ho

    hlasy ve větru. Vysvobození bylo už jen na dosah

    ruky.

    „Ne!“ zavrtěl prudce hlavou a přitiskl se k pevnému

    bezpečí plotu. Prsty se mu zaryly do dřeva tak silně,

    až mu zbělely klouby na rukou. Přinutil se odtrhnout

    pohled od kypících vod pod sebou a zadíval se

    na své dlaně. Musí to někomu říct, musí přece vysvětlit,

    co se stane. Ale komu? Zavřou ho, když začne

    vykládat, že příliv je nebezpečný. Cosi v něm žije,

    a má to hlad.

    Helena Drakeová stála na balkóně jejich domu nad

    mořem. Vítr se do ní opíral s mimořádnou zuřivostí

    a cuchal jí dlouhé vlasy, až ji divoce bičovaly přes

    tvář. Vlny neúnavně útočily na pobřeží a kdesi v dálce

    zaslechla jakýsi výstražný křik. Přistoupila blíž

    k ochrannému zábradlí a natočila se ve směru, odkud

    se jí zdálo, že se ozval ten prchavý zvuk. Třikrát se

    znepokojením zaslechla ten zvuk – a třikrát se jí nepodařilo

    určit, odkud vychází.

    Pohlédla na jejich dům. Sestry na ni čekaly. Jejich

    vřelost a štěstí dokázaly přehlušit studenou prázdnotu,

    ale ještě se k nim vrátit nemohla. Musela to zkusit

    ještě jednou. Zaklonila hlavu a zahleděla se k obloze.

    Mraky zčásti zakryly měsíc a vrhaly dolů temné stíny.

    Dech jí uvízl v hrdle, když spatřila kolem měsíce

    dvojitý kruh – tmavě rudý a černý.

    „Heleno!“ zavolala ji Lea Drakeová. „Pojď mě zachránit!

    Už jsem od nich celá zničená!“

    Helena si přitáhla svetr těsněji k tělu a pospíchala

    zpátky do bezpečného přístavu jejich domova. Věděla,

    že brzy přijdou problémy, jenže zatím jí nebylo

    jasné, kde – nebo na koho – udeří. Potřebovala teď

    smích a přátelské teplo svých sester, aby jí pomohly

    setřást obavy, jež v ní zvolna narůstaly. Její schopnosti

    pro ni někdy byly prokletím.

    Jak společně scházely dolů po schodech, Lea ji

    vzala kolem ramen a zeptala se. „Jsi v pořádku? Celá

    se třeseš zimou!“

    „Jsem v pohodě. Těším se na náš dnešní večírek,“

    odpověděla Helena a pevně sestru objala. Už pouhý

    Lein dotek dokázal zaplašit její strach. Než došly

    zpátky, podařilo se jí vykouzlit na tváři úsměv. Vrhla

    se na podlahu do hřejivého kruhu k ostatním sestrám

    a hned chtěla vědět: „Honem mi řekněte, proč pořád

    Leu pokoušíte.“ Ještě jednou naposled vrhla pohled

    k oknu a pak se odvrátila. Neexistovalo nic, co by

    mohla udělat, a tak se zaměřila raději na sestry a radost,

    kterou jí vždy přinesly.

    „Jenom jsem řekla, že už toho mám dost, být pořád

    za hodnou holčičku. Rozhodla jsem se změnit

    svou image a bude ze mě pěkně zlobivá holka!“ prohlásila

    Lea.

    „Leo, já se z tebe potrhám smíchy,“ pravila Sára

    Drakeová své mladší sestře. „Vždyť k tomu nemáš

    vůbec žádné vlohy! Ty přece neumíš být zlobivá holka,

    ani kdyby ses nevím jak snažila!“

    Lea se na Sáru zamračila a pak se rozhlédla po tvářích

    kolem. „Já vůbec nejsem žádný svatoušek, jak si

    všechny o mně myslíte.“

    „Hmmm, vážně,“ pozvedla pochybovačně obočí

    Julie Drakeová z místa na podlaze, kde se pohodlně

    rozvalovala. „Tak nám teda aspoň jmenuj jednoho je-

    dinýho člověka na světě, kterýho bys nejradši vystřelila

    na Mars. Někoho, koho teda fakt nesnášíš.“

    Obývacím pokojem se ozval hlasitý smích. „To nejde,

    nikdo takový neexistuje!“ volaly sestry jedna

    přes druhou. Helena se natáhla a políbila sestru na

    spánek. „Všichni tě zbožňujeme, zlato, ale ty v sobě

    nemáš kousek špatnosti! Vážně nemáš vůbec nic takového,

    aby z tebe mohla být zlobivá holka. Nejsi

    třeba jako já – nebo Julie.“ Pak hodila pohledem na

    nejmladší sestru.“ Nebo jako Ela.“

    Smích se ozval ještě hlasitěji a Ela pokrčila rameny.

    „To je těmi zrzavými vlasy. Já prostě nedokážu

    nést odpovědnost za … za svou osobnost!“

    „Jenže být zlobivka je mnohem zábavnější,“ spokojeně

    se protáhla Julie. „Nikdo od tebe nečeká, že

    se budeš chovat zdvořile a dělat ty správné věci, takže

    nemůžeš mít žádné problémy. Když jsem dospívala,

    mamka s taťkou ode mě nikdy neočekávali, že

    bych byla milá a způsobná. Pořád mi museli připomínat,

    abych se ovládala.“ Natáhla se pro koláček

    a posadila se, aby se napila čaje. „Snažila jsem se jim

    vysvětlit, že se ovládám, že z pěti věcí, které se mi

    vylíhnou v hlavě, si vyberu vždycky tu nejmíň urážlivou,

    ale stejně ze mě nebyli moc nadšení.“

    Ela se na Julii ušklíbla přes okraj svého hrnku.

    „Byli zvyklí, že kvůli tobě museli pořád chodit do

    ředitelny. Byla jsem moc ráda, že jsem mladší než

    ty. Vyšlapala jsi mi cestičku! Pořád jsem se kvůli

    všemu hádala se všemi učiteli a výchovný poradce

    pak prohlásil, že mám problémy s přijímáním autorit.“

    „Mě vlastně nikdy při ničem nechytili,“ vzpomínala

    Helena. Dýchla si na nehty a spokojeně si je přeleštila.

    Pár učitelů možná mělo nějaké podezření, že

    mám něco společného s žábami, které vyskakovaly

    z lavic holkám, co na mě nebyly zrovna moc milé,

    ale nikdy se to doopravdy nepotvrdilo.“

    Lea si povzdechla. „Ráda bych byla taky taková.

    Nesnáším být pořád za hodnou holčičku.“

    „Jenže ty opravdu jsi hodná holčička!“ připomněla

    jí Kamila a poklepala sestře na koleno. „S tím prostě

    nic nenaděláš. Už jako dítě jsi byla taková. Nemohla

    jsi mít žádné problémy, protože jsi pořád zachraňovala

    svět. A to není žádné zlobení.“

    „Ty si ani nikdy nic špatného nemyslíš, Leo,“ dodala

    Adéla. „Prostě to v tobě vůbec není!“

    „Jsi zodpovědná,“ připomněla Sára. „To je moc

    dobrá vlastnost.“

    Lea seděla se zkříženýma nohama na zemi. Přikryla

    si tvář rukama, naklonila se dopředu a s hlasitým

    úpěním si schovala obličej v Helenině klíně. „Ne. To

    je tak nudné! Já jsem celá prostě nudná! Chtěla bych

    být zlobivá až do morku kostí. Zkažená. Divoká.

    Nepředvídatelná. Prostě úplně jiná než ta stará dobrá

    otravná Lea.“

    „Mohla bych ti odbarvit vlasy, Leo,“ navrhla Julie.

    „Líbily by se ti růžové konečky a červené a fialové

    prameny ?“

    Lea na ni koukla mezerami mezi prsty. „Já nemůžu

    mít růžové konečky a červenofialové prameny, a pak

    čekat, že mě budou brát vážně v nemocnici, až tam

    přijdu do práce. Umíš si představit reakci mých pacientů?“

    Julie si pohrdavě odfrkla. „To je právě to, Leuš.

    O tu reakci totiž jde. Musíš hodit za hlavu opatrnost

    a všechny ty takzvané rozumné názory. Když změníš

    barvu vlasů, nebudeš přece horší doktor! Jako lékařka

    máš přece u všech nejvyšší respekt!“……………………..

  • Autor: Feehan, Christine
    Překladatel: Selementová, Zuzana
    Název: Nebezpečné proudy
    Původní název: Dangerous Tides
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-383-0
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 472
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 13.4.2011
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.