Moje nejmilejší kočičí historky

1

ALFRÉD

Kocour z cukrárny

Příšerně mě bolelo v krku. Tři noci po sobě jsem

v košili s krátkými rukávy pomáhal bahnit ovce

ve větru fučícím po stráních kopců a teď na mne

šla chřipka a cítil jsem, že nutně potřebuji pastilky proti

kašli od pana Geoffa Hatfielda. Asi to byl nevědecký léčebný

postup, ale dětinsky jsem věřil síle těch malých

bonbonků, které člověku explodovaly v ústech a zaplavily

průdušky smrští léčivých par.

Krámek byl zastrčený na konci postranní uličky a byl

tak malinký – zhruba jako větší holubník –, že se tam málem

nevešel ani nápis nad okny GEOFFREY HATFIELD,

CUKRÁŘ. Ale bylo v něm plno. Vždycky v něm bylo

plno a dnes, kdy se konal trh, byl krámek narvaný.

Drobný zvoneček zacinkal, když jsem vešel a vmáčkl se

do shluku místních dam – manželek farmářů. Musel jsem

chvíli čekat, ale nevadilo mi to, protože pozorovat pana

Hatfielda patřilo k rozkoším mého života.

A přišel jsem ve správnou chvíli, protože majitel byl

vpůli svého obchodního maratonu. Stál ke mně otočený

zády, s hřívou stříbrných vlasů mírně povlávající nad

rozložitými rameny, a přehlížel kolem zdi vyrovnané řady

vysokých skleněných dóz s cukrovinkami. Ruce složené

za zády se mu svíraly a uvolňovaly, vyjadřujíce jeho

vnitřní boj; pak několikrát ukročil podél řady a soustředěně

zazíral na každou skleněnou nádobu. Napadlo mě,

že majestátněji si nemohl vykračovat ani lord Nelson po

horní palubě válečné lodi Victorie, když přemítal, jak

nejlépe potřít nepřítele.

Pocítil jsem, jak stouplo napětí v krámku, když pan

Hatfield zvedl ruku a pak ji zas nechal klesnout, aby

zavrtěl hlavou, až konečně a vážně pokývl, napřímil ramena,

napřáhl obě paže, popadl jednu sklenici a obrátil se

čelem k pultu. Z houfu shromážděných dam se vznesl

povzdech a Hatfieldova široká tvář římského senátora se

svraštila do dobrotivého úsměvu.

„Tak tedy, paní Moffatová,“ zaburácel na statnou matronu,

postavil před ni skleněnou nádobu a nepatrně ji

naklonil s elegantní uctivostí zlatníka firmy Cartier, jenž

nabízí diamantový náhrdelník.

„Jakpak by vám vyhovovalo tohle?“

Paní Moffatová svírala pevně košík na nákup a zahleděla

se do sklenice na cukrovinky zabalené v papírcích.

„No, já nevím.“

„Jestliže se správně pamatuju, madam, naznačila jste, že

hledáte něco na způsob ruských karamel, a ze srdce vám

mohu doporučit tohle cukroví. Není sice úplně ruské, ale

je to velmi příjemné, měkounké cukrle.“ Jeho výraz byl

vážný, vyčkávající.

Jeho barvité vylíčení mě nutkalo, abych popadl cukrátka

a na místě je spolykal, a zřejmě nejinak to zapůsobilo

na onu dámu. „Dobře, pane Hatfielde,“ pravila rozdychtěně.

„Dejte mi čtvrt kila.“

Majitel krámku se lehce uklonil. „Uctivě děkuju, madam.

Určitě nebudete litovat.“ Jeho rysy zvláčněly půvabným

úsměvem, když láskyplně sypal cukrlata na váhu.

Pak je odbornickým hmatem hodil do kornoutu a já

jsem znovu zaprahl zmocnit se těch pochoutek.

Pan Hatfield se v předklonu opíral oběma rukama

o pult a upíral zrak na zákaznici, dokud ji se zdvořilými

úklonami a se slovy: „Přeji vám hezký den, madam,“ nevyprovodil

z krámku. Pak se obrátil ke shromážděným:

„To je milé, paní Dawsonová, že vás zase vidím.A copak

byste si dneska přála?“

Dáma, očividně potěšená, na něj zazářila úsměvem.

„Chtěla bych trochu toho fondánu v čokoládě, co jsem

měla minulej tejden, pane Hatfielde. Moc mi ty bonbony

chutnaly. Máte ještě nějaký?“

„Samozřejmě, madam, a těší mě, že se vám osvědčilo

mé doporučení. Mají delikátní krémovou náplň. Náhodou

jsem právě obdržel zásilku reprezentačních krabiček

na Velikonoce.“ Vzal jednu z police a položil si ji na dlaň.

„Skutečně hezounké, nezdá se vám?“

Paní Dawsonová rychle přikývla. „Jémine, to je vopravdu

hezounký! Vemu si jednu škatulku a ještě bych

chtěla něco jinýho. Pěknej velkej pytlíček tvrdejch cucavejch

bonbonů pro celou rodinu. Různý barvy. Jakýpak

máte?“

Pan Hatfield sevřel prsty do štipce, upřeně se na ni zahleděl

a dlouze, uvážlivě se nadechl. V této póze setrval

několik minut, pak se otočil jako na obrtlíku, složil ruce

za zády a znovu započal přehlížet skleněné baňky.

Tohle byla má oblíbená scénka a vychutnával jsem ji

– znal jsem ji tak dobře! Malinký krámek s hustým zástupem

zákazníků, majitel zápolící se svým posláním a Alfred,

usazený na konci pultu.