Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Moje drahá Caroline

od
Ashworth, Adele
  • Copak může lady Caroline neuposlechnout otcova rozhodnutí, že se musí provdat? I když její sny a plány jsou úplně jiné, najednou stojí před oltářem s mužem, kterého vůbec nezná… Protože ví, že ani hrabě z Weymerthu o žádnou manželku nestojí, rozhodne se, že požádá o anulování sňatku a svůj sen o studiu si splní. A to i přesto, že je to pro ženu v jejím postavení velmi riskantní… Manželství s Brentem Ravenscroftem, hrabětem z Weymetrhu, však není takové, jak si představovala. Její atraktivní manžel jí ponechává volnost, v kterou ani v duchu nedoufala. Caroline se nejprve snaží odolávat jeho přitažlivosti, jeho náklonnosti… a hlavně jeho dotekům, ale je překvapena, když si uvědomí, že jeho lásku sama začíná opětovat. Stojí před těžkým rozhodnutím: Má si splnit svůj dávný sen? Nebo se má nechat vést svým srdcem a strávit život se svým pozoruhodným a milujícím manželem?

  • KAPITOLA

    PRVNÍ

     

    Anglie, 1815

    Caroline Graysonová se opatrně, aby se vyhnula trnům,

    dotkla růžového keře a ustřihla stonek, na jehož

    konci se právě rozvíjelo malé poupě. Jemně ho vzala

    mezi prsty, prohlížela si ho a zkoumala okem zkušeného

    botanika, pomalu otáčela stonkem v ruce, studovala

    strukturu poupěte, jeho delikátní krásu.

    Byla to nejskvostnější a nejrozkošnější růže, jakou

    kdy vypěstovala. Bude chvíli trvat, než najdu jméno,

    které by bylo dostatečně důstojné a vhodné pro takovou

    nádheru, pomyslela si. Tak dokonalá růže si opravdu

    zaslouží něco naprosto výjimečného.

    Náhlé zašustění těžké taftové sukně ji přinutilo, aby

    se obrátila. Po kamenné cestičce se k ní rychle blížila

    nejmladší sestra Stephanie. Zářivé paprsky ranního

    slunce probleskovaly záplavou jejích blonďatých vlasů

    a zvýrazňovaly modř hedvábných šatů, které byly jasnější

    než letní obloha.

    „Pojď sem, Stephanie, a podívej se na tohle,“ zavolala

    na ni spokojeně se usmívajíc. Pozornost už opět

    zaměřila na poupě.

    „Caroline,“ vydechla Stephanie a sotva popadala

    dech, jak pospíchala. „To bys nikdy neuhádla –“

    „Jen pomalu,“ napomenula ji Caroline, když ji sestra

    chytila za rukáv.

    Stephanie se dvakrát zhluboka nadechla a odsunula

    si pramínek vlasů z tváře, zrůžovělé chladným ranním

    vzduchem. Oči jí zářily vzrušením nad novinkou, kterou

    Caroline přišla oznámit.

    „Hrabě zWeymerthu –“ lapala po dechu, „– je u nás.

    A otec chce, aby ses s ním setkala.“

    Caroline, jako by ji neslyšela, se stále kochala pohledem

    na tu skvostnou nádheru, kterou držela mezi ukazováčkem

    a palcem. „Líbí se ti?“

    Stephanie se konečně podívala na růži a vykřikla radostí.

    „Ach, bože, ta je ale nádherná! Dva odstíny nachové.“

    Caroline se hrdě usmála a vložila růži do Stephaniiných

    natažených rukou. „Ano, máš pravdu, levandulová

    přecházející do nachové. A teď mi pověz, cos mi

    chtěla. Kdopak je tady?“

    Stephanii zářily oči radostí. „Hrabě z Weymerthu,“

    zopakovala pomalu.

    Caroline se na ni podívala bez zájmu a Stephanie

    podrážděně vydechla. „Copak opravdu nic nevíš, Caroline?

    Brent Ravenscroft, hrabě z Weymerthu. Ve

    společnosti se o něm už dlouho mluví. Myslím, že jde

    o nějaký skandál v rodině, ale nic takového, co by pošramotilo

    jeho pověst. Jeden čas se ucházel o Pauline

    Sinclairovou – víš, tu z větve Harperů. Ona ho potom

    kopla do zadku –“

    „Stephanie!“

    „– a všichni se dohadovali, jestli je tak lakomý, hloupý,

    nebo ošklivý a proč ho vlastně Pauline nechtěla.“

    Stephanie ztišila hlas a rošťácky se na Caroline ušklíbla.

    „Ale já ho teď tajně pozorovala. A musím říct, že

    vůbec není ošklivý.“

    Caroline se usmála, položila nůžky na zem a otřela si

    rukávem orosené čelo. Ačkoliv bylo Stephanii už sedmnáct,

    v mnoha ohledech to byla stále velmi naivní dívka,

    zejména pokud šlo o muže. Když se jí nějaký líbil, nemyslela

    na nic jiného. A zdálo se, že zrovna teď považuje

    hraběte zWeymerthu za naprosto neodolatelného.

    „Myslím, že by ses o něj neměla tak zajímat, Steph,“

    plísnila ji Caroline, vzala si z jejích rukou levandulovou

    růži a vydala se po kamenné pěšince k domu. „Jsi

    přece zasnoubená, jestli si vzpomínáš.“

    Stephanie šla vedle ní. „Já ho nechci pro sebe, Caroline.

    Myslím, že je tu kvůli tobě.“

    „To je nesmysl,“ zasmála se Caroline.

    Stephanie si tiše povzdechla. „Na světě jsou i jiné

    věci než jen rostliny a… sir Alfred Markham –“

    Albert Markham,“ opravila ji Caroline.

    Stephanie se odmlčela, dokud se nepřiblížily k domu.

    Pak rozhodně pronesla: „Stejně si myslím, že otec

    tě chce za hraběte zWeymerthu provdat.“

    Aniž by se Caroline zastavila, otevřela dveře do kuchyně,

    položila růži na stůl a šla si umýt ruce. Pomyšlení

    na to, že by se za někoho provdala, bylo tak neuvěřitelné,

    že nemělo smysl o tom ani hovořit. „Nechápu,

    kam chodíš na takové nesmysly –“

    „Slyšela jsem to přímo od otce,“ vpadla jí do řeči

    Stephanie. „Slyšela jsem, jak říká, že mu ty věci prodá,

    jen když si tě vezme.“

    Caroline si vzala z háčku ručník, hloubavě se na

    sestru zadívala a všimla si, jak jí v koutcích úst pohrává

    úsměv a světle modré oči jí šibalsky září. To ji trochu

    zneklidnilo, protože Stephanie byla jedinou živou duší,

    která věděla o jejích plánech opustit Anglii a jít studovat

    botaniku do Ameriky. A mockrát ji zapřísahala, aby

    neodcházela tak daleko od domova.

    Caroline si odhrnula loknu z čela. „Promluvím si

    s ním.“

    „Být tebou bych se nejdřív vykoupala,“ podotkla poťouchle

    Stephanie.

    Nevšímajíc si této poznámky, popadla Caroline růži

    a vydala se směrem k otcově pracovně. Odvážně přistoupila

    ke dveřím, než však stihla zaklepat, zaslechla zevnitř

    nervózní mužské hlasy. Nedbajíc svého postavení, instinktivně

    se přitiskla ke dveřím, aby se zaposlouchala do

    hádky mezi dvěma sebevědomými muži uvnitř pracovny.

    „Zaplatím vám všechno, co chcete, ale odmítám se

    oženit jen kvůli tomu, abych dostal zpátky to, co mi po

    právu patří,“ zaslechla cizincův hluboký chraplavý

    hlas. „Můj majetek byl prodán nečestně a pravděpodobně

    i protiprávně.“

    „Všechno jsem koupil naprosto zákonně, Weymerthe,

    a můžu to doložit.“

    Hlasy se ztišily a Caroline nerozuměla, o čem se baví.

    Za chvíli se zase ozvaly mnohem hlasitěji a naléhavěji,

    jak se muž snažil otci něco vysvětlit.

    „Tohle sice s vámi nemá nic společného, Sytheforde,

    ale říkám vám, že až se jednou rozhodnu, že se ožením,

    bude to s dívkou, kterou si sám vyberu. A vaše dcera,

    kterou jsem v životě neviděl, to nebude.“

    „Caroline vám dá bystrého a statného syna –“

    „To sem netahejte!“

    „Muž vašeho postavení –“

    „Poslouchejte mě dobře,“ slyšela, jak se hrabě ohradil

    nebezpečně tichým hlasem. „Nechci si vzít vaši dceru.

    Je mi zatraceně jedno, kolika dalším váženým šlechticům

    jste nabízel její ruku. Nezajímá mě, jestli je tím nejúžasnějším

    stvořením v celé Anglii, jestli má vlasy barvy

    slunečních paprsků a oči jako dva ametysty. Zajímá

    mě jenom můj majetek, a dobrý bože, věřím, že mi ho

    čestně vrátíte. Víc vám k tomu neřeknu.“

    Nastalo dlouhé tíživé ticho. A pak uslyšela, jak otcův

    hluboký hlas prořízl vzduch: „Možná byste se měl

    podívat na tohle.“

    Po chvilce hrabě vykřikl. „Proboha!“ Jeho pěst tvrdě

    dopadla na desku stolu.

    Otec samolibě pokračoval: „To je podepsaná kupní

    smlouva. Přijdete-li v pondělí, budou už pryč.“

    „To nemůžete udělat –“

    „Můžu, pokud si nevezmete moji dceru.“

    Pak… nic. V místnosti nastalo dlouhé ticho.

    Caroline slyšela, jak jí buší srdce. Na několik vteřin

    nemohla popadnout ani dech, jak ji otcova slova udeřila

    do tváře, jako by na ni spadl kámen.

    To se přece nesmí stát. Mám své plány, své sny,

    své… Myslela si, že jí otec rozumí.

    Vyděšená a zmatená svěsila ramena a pomalu se

    šourala halou do salonu. Okny dovnitř pronikaly sluneční

    paprsky a ve spoře zařízeném pokoji navozovaly

    uvolněnou atmosféru. Caroline však bojovala s úplně

    jinými pocity – s panickým strachem, který v ní rozhovor,

    jejž právě vyslechla, vyvolával. Ztěžka usedla na

    žluté sofa a prázdným pohledem zírala do vyhaslého

    krbu, nutíc se alespoň trochu se nadechnout.

    Byla v šoku. Rozzlobená. A vyděšená. Polkla, aby

    potlačila slzy, které se jí hrnuly do očí. Kdyby nic jiného,

    potřebovala si udržet chladný rozum, až jí otec přijde

    oznámit, že jí vybral manžela.

    Jen ta myšlenka ji roztřásla odporem. V hloubi duše

    Caroline věděla, že otcova láska k ní je hluboká, ale

    bylo jí také jasné, že ze všech pěti dcer, které zplodil,

    byla ona jediná pro něj zklamáním.

    Byla prostředním dítětem a od ostatních se velmi

    odlišovala. Všechny sestry byly obdarovány vysokou

    štíhlou postavou, blond vlasy, světle modrýma očima

    – tak podobnýma matčiným – a krásnými tvářičkami.

    A všechny už byly zadané – dokonce i nejmladší Stephanie

    byla zasnoubená s vikomtem Jamesonem. Caroline

    musela uznat, že otec na ně může být právem

    hrdý, protože všechny vystupovaly jako dobře vycho-

    vané dámy, které se umějí pohybovat ve vybrané společnosti.

    Caroline se však spíš podobala otci – byla malé postavy,

    s tmavě hnědými vlasy a hnědýma očima. Prostá

    a nevýrazná, jak slyšela kdysi někoho říkat. Postupem

    času jí to vadilo čím dál tím méně a smířila se s osudem.

    Uvědomila si totiž, co je v jejím životě opravdu

    důležité.

    Byla chytrá, vynikala zejména v matematice a botanice.

    Ve čtyřech letech už uměla počítat, zpaměti zvládala

    malou násobilku a svými znalostmi překvapovala

    každého, kdo ji znal. Zvlášť protože byla dívka. Ženy

    se přece vůbec o matematiku nezajímají, tak jí to

    spousta lidí tvrdila.

    Caroline však měla takové znalosti, aniž by se nějak

    výrazně víc učila. V devíti letech znala nejen

    čísla, ale i každičkou rostlinku v matčině zahradě

    a věděla, jak ji pěstovat. Strávila hodiny a hodiny důsledným

    a podrobným pozorováním jejich růstu, barevných

    variací a velikostí, takže ve dvanácti letech

    už se vyrovnala i zkušeným zahradníkům. Většina

    známých ji však považovala za nejpodivnější dívku

    v Anglii.

    Ve dvanácti jí však bylo jedno, co si o ní ostatní

    myslí. Rodiče i sestry ji milovali, i když ji vůbec nechápali

    a nerozuměli jí. Dokonce ani otec nestačil na

    její výpočty a znalosti. Ze všeho nejvíc ji však rozčilovalo,

    že se nenarodila jako chlapec. Protože pak by ji

    obdivovali, podivovali by se nad jejím talentem a určitě

    by mohla studovat na těch nejprestižnějších univerzitách

    u nejvěhlasnějších profesorů. Jako dívka však byla

    považována za podivínku a držena v rodném domě

    v ústraní, dokud otec, Charles Grayson, pátý baron ze

    Sythefordu, s ní něco „neudělá“. Což byl evidentně

    problém, protože Caroline už bylo šestadvacet let a stále

    byla svobodná………………………….

  • Autor: Ashworth, Adele
    Překladatel: Čejková, Ivana
    Název: Moje drahá Caroline
    Původní název: My Darling Caroline
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-511-7
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 360
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 4.4.2012
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.