Autoři

Série

Modré z nebe

od
McNaught, Judith
  • Půvabná plavoláska Meredith Bancroftová a přitažlivý magnát Matthew Farell spolu v mládí prožijí hluboký vztah, který bolestně skončí. Když však je obchodní impérium rodiny Bancroftových ohroženo nepřátelskou snahou o ovládnutí, je Meredith nucena obrátit se na Matta. Přestože mezi nimi panuje napětí, hořkosladké, bolestné vzpomínky vyplouvají na povrch a vyvolají v nich nejistotu a neklid. Mladí lidé se do sebe opět zamilují.

  • Kapitola 1

    Prosinec 1973

    Meredith Bancroftová seděla na posteli s nebesy,

    vedle sebe měla otevřený sešit s výstřižky a opatrně

    vystřihávala obrázek z Chicago Tribune. Titulek

    hlásal: Děti chicagské smetánky, převlečené za elfy, se

    zúčastnily dobročinné vánoční besídky v oaklandské

    Memorial Hospital, pak následoval výčet jmen. Pod

    nadpisem byl velký obrázek „elfů“ – pěti chlapců a pěti

    dívek, včetně Meredith – kteří malým pacientům dětského

    oddělení rozdávali dárky. Vlevo přihlížel nadílce

    pohledný, asi osmnáctiletý mladík, který byl v legendě

    označen jako Parker Reynolds III., syn manželů Reynoldsových

    z Kenilworthu.

    Meredith se nestranně porovnala s ostatními dívkami

    v elfích kostýmech a dumala, jak je možné, že všechny

    působí nohatě a přitažlivě, když ona sama vypadá…

    „Zavalitě!“ pronesla se smutnou grimasou. „Vypadám

    jako troll, ne jako elf!“

    Připadalo jí nespravedlivé, že ostatní dívky, kterým

    bylo čtrnáct, a byly tedy jen o pár týdnů starší než ona,

    vypadají tak úžasně, zatímco ona vyhlíží jako troll

    s plochým hrudníkem a rovnátky. Upřela pohled na sebe

    a znovu zalitovala, že podlehla marnivosti a kvůli fotografii

    si sundala brýle; bez nich měla tendenci mžourat

    – jako na tom ohavném obrázku. „Určitě by mi pomohly

    kontaktní čočky,“ usoudila. Pak se zadívala na Parkerův

    snímek, na tváři se jí mihl zasněný úsměv a přitiskla

    si novinový výstřižek k tomu, co by byla její ňadra, kdy

    nějaká měla, což bohužel neměla. Zatím ne. Tímhle

    tempem je možná nebude mít nikdy.

    Dveře jejího pokoje se otevřely, a když do místnosti

    vešla podsaditá šedesátiletá hospodyně, aby jí odnesla

    podnos s obědem, Meredith snímek chvatně odtrhla

    od hrudníku. „Nesnědla jste zákusek,“ vyplísnila ji paní

    Ellisová.

    „Jsem tlustá, paní Ellisová,“ namítla Meredith. Aby

    to dokázala, neohrabaně vstala ze starožitné postele

    a došla k zrcadlu, které viselo nad toaletním stolkem.

    „Jen se podívejte,“ pronesla a ukázala prstem na svůj

    obraz. „Nemám pas!“

    „Máte tam trochu dětského tuku, to je všechno.“

    „A nemám ani boky. Vypadám jako chodící škatule.

    Není divu, že nemám žádný kamarády –“

    Paní Ellisová, která u Bancroftových pracovala necelý

    rok, se zatvářila udiveně. „Vy nemáte žádné kamarády?

    Proč ne?“

    Meredith, která se zoufale potřebovala někomu svěřit,

    prohlásila: „Jenom předstírám, že je ve škole všechno

    v pořádku. Ale je to tam příšerný. Jsem …jiná než

    oni. A vždycky jsem byla.“

    „To není možné! Ty děti ve vaší škole musí být nějaké

    divné.“

    „Oni jsou v pořádku, to jsem divná, ale změním

    se,“ oznámila Meredith. „Budu držet dietu a dám si něco

    udělat s vlasama. Jsou děsný.“

    Nejsou děsné!“ protestovala paní Ellisová a zadívala

    se na Meredithiny světlé vlasy, které jí sahaly po ramena,

    a pak na její tyrkysové oči. „Máte nádherné oči

    a velice hezké vlasy. „Lesklé, husté a –“

    „Myší barvy.“

    „Plavé.“

    Meredith tvrdohlavě zírala do zrcadla a v duchu zveličovala

    nedostatky, které na sobě viděla. „Měřím skoro

    170 centimetrů. Ještě štěstí, že jsem přestala růst dřív,

    než se ze mě stala obryně! Ale v sobotu jsem si uvědomila,

    že to se mnou není úplně beznadějný.“

    Paní Ellisová se na ni zmateně zamračila. „Co se

    v sobotu stalo, že jste na sebe změnila názor?“

    „Nic převratnýho,“ opáčila Meredith. Něco převratnýho,

    pomyslela si. Při vánoční besídce se na mě usmál

    Parker. Přinesl mi kolu, i když jsem ho o ni nepožádala.

    Řekl mi, že doufá, že si spolu na večírku slečny Eppinghamové

    zatančíme. Před pětasedmdesáti lety založila

    Parkerova rodina velkou chicagskou banku, kam si uložila

    finance společnost Bancroft & Company. Tehdy také

    vzniklo přátelství mezi Bancroftovými a Reynoldsovými,

    které přetrvalo dodnes. „Všechno se teď změní,

    nejen můj vzhled,“ pokračovala Meredith šťastně, když

    se otočila od zrcadla. „Budu mít taky kamarádku! Do

    školy přišla nová holka a ta neví, že mě nikdo nemá

    rád. Je chytrá jako já a dneska večer mi volala, aby se

    mě zeptala na domácí úkol. Zavolala mi a mluvily jsme

    spolu o spoustě věcí.“

    „Všimla jsem si, že si domů nevodíte kamarády ze

    školy,“ poznamenala paní Ellisová a nervózně si svírala

    ruce, „ale myslela jsem si, že je to kvůli tomu, že bydlíte

    tak daleko.“

    „Ne, o to nejde,“ odpověděla Meredith, skočila na

    postel a zaraženě se zadívala na své praktické pantofle,

    jež vypadaly jako malé napodobeniny těch, které nosil

    její otec. Philip Bancroft měl přes jejich bohatství k penězům

    hlubokou úctu; jeho dcera sice měla kvalitní oblečení,

    ale kupovalo se až v okamžiku, kdy to bylo nezbytně

    nutné, a nejdůležitější roli při jeho výběru hrála

    trvanlivost. „Nejsem jako oni.“

    „Když jsem byla malá,“ pronesla paní Ellisová, která

    náhle pochopila, v čem je problém, „vždycky jsme trochu

    pohrdali dětmi, které dostávaly dobré známky.“

    „O to nejde,“ namítla Meredith hořkým tónem. „Černou

    ovci ze mě nedělá jen to, jak vypadám nebo jak se

    učím. Je to – všechno dohromady,“ dodala a učinila

    rozmáchlé gesto, které zahrnovalo prostorný, dosti stroze

    zařízený pokoj se starožitným nábytkem, který se

    tak podobal všem dalším pětačtyřiceti pokojům v sídle

    Bancroftových. „Všichni si myslí, že jsem divná, protože

    táta trvá na tom, aby mě Fenwick vozil do školy.“

    „Nechápu, co je na tom špatného?“

    „Ostatní děti chodí pěšky nebo jezdí školním autobusem.“

    „Takže?“

    „Takže je do školy nevozí šofér v rolls-royceu!“ Meredith

    téměř toužebně pokračovala: „Jejich tátové jsou

    instalatéři a účetní. Jeden pracuje v našem obchoďáku.“

    Paní Ellisová, neschopná proti tomu najít argument

    a neochotná připustit, že má Meredith pravdu, pronesla:

    „Ale to nové děvče ve škole – tomu nepřipadá zvláštní,

    že vás Fenwick vozí do školy?“

    „Ne,“ odpověděla Meredith s provinilým zachichotáním,

    při kterém jí oči za silnými brýlemi náhle ožily,

    „protože si myslí, že Fenwick je můj táta! Řekla jsem

    jí, že táta pracuje pro nějaký bohatý lidi, který vlastní

    velkej obchoďák.“

    „To snad ne!“

    „Ale ano – a – a vůbec toho nelituju. Měla jsem to ve

    škole tvrdit dávno, jen jsem nechtěla lhát.“

    „A teď vám lhaní nevadí?“ zeptala se paní Ellisová

    s přísným výrazem.

    „To není lež, aspoň ne úplná,“ bránila se Meredith

    prosebným hlasem. „Táta mi to kdysi vysvětlil. Bancroft

    & Company je totiž akciová společnost a akciovou

    společnost ve skutečnosti vlastní akcionáři. Takže táta

    jako prezident Bancroft & Company je – technicky vzato

    – zaměstnancem akcionářů. Chápete?“

    „Asi ne,“ pronesla otevřeně. „Kdo je majitelem akcií?“

    Meredith na ni vrhla provinilý pohled. „Většinu vlastníme

    my.“

    Paní Ellisové připadal způsob řízení Bancroft & Company,

    proslulého chicagského obchodního domu, absolutně

    matoucí, ale Meredith se v obchodních záležitostech

    téměř zázračně vyznala. Ačkoli, paní Ellisová si

    s bezmocným hněvem vzpomněla na Meredithina otce,

    to nebyl až takový zázrak – protože ten muž se o svou

    dceru zajímal pouze tehdy, když jí vykládal o jejich

    obchodním domě. Paní Ellisovou napadlo, že Meredith

    se zřejmě nedokáže spřátelit s dívkami svého věku právě

    kvůli Philipu Bancroftovi. Choval se k Meredith jako

    k dospělé a trval na tom, aby jako dospělá také vždy

    mluvila a jednala. Při vzácných příležitostech, když si

    pozval domů přátele, Meredith dokonce hrála roli hostitelky.

    Z toho důvodu se cítila ve společnosti dospělých

    jako ryba ve vodě a při kontaktu se svými vrstevníky tonula

    v rozpacích.

    „Ale v jedný věci máte pravdu,“ pokračovala Meredith.

    „Nemůžu dál Lise Pontiniový tvrdit, že Fenwick

    je můj otec. Jen mě napadlo, že když dostane šanci mě

    nejdřív poznat, nebude pak záležet na tom, že Fenwick

    je ve skutečnosti náš šofér. Jedinej důvod, že to ještě

    nezjistila, je ten, že nikoho jinýho ve třídě nezná a hned

    po škole musí jít domů. Má sedm sourozenců a musí

    doma hodně pomáhat.“

    Paní Ellisová natáhla ruku, neobratně pohladila Meredith

    po paži a snažila se ji nějak povzbudit. „Ráno

    moudřejší večera,“ pronesla; jako vždy se uchýlila

    k jedné z pohodlných frází, které jí samotné připadaly

    uklidňující. Zvedla podnos s obědem a pak se zastavila

    ve dveřích, protože ji napadla další otřepaná pravda.

    „A nezapomeňte,“ poradila Meredith rozjásaným hlasem

    člověka, který hodlá pronést povznášející myšlenku,

    „že na každého se jednou usměje štěstí!

    Meredith nevěděla, jestli se má smát nebo brečet.

    „Děkuju, paní Ellisová,“ hlesla. „Moc jste mi pomohla.“

    Mlčky sledovala, jak se za hospodyní zavírají

    dveře, a pak pomalu zvedla sešit s výstřižky. Když snímek

    z Tribune pečlivě přilepila na prázdnou stránku,

    dlouho si ho prohlížela, potom natáhla ruku a lehce se

    dotkla Parkerových usmívajících se úst. Při představě,

    že by s ním doopravdy tančila, se zachvěla hrůzou a nedočkavostí

    současně. Dnes je čtvrtek a večírek slečny

    Eppinghamové se koná pozítří. Ty dva dny čekání jí

    připadaly jako věčnost…………………………………………..

  • Autor: McNaught, Judith
    Překladatel: Brožová, Eva
    Název: Modré z nebe
    Původní název: Paradise
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-396-0
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 688
    Vydání: 2.
    Datum vydání: 18.5.2011
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.