Autoři

Série

Let osamělého ptáka

od
Hejcman, Pavel
  • Iluze nastávajícího dlouhého míru po konci první války a touha po zbohatnutí zavála dobrodruha Stanislava Píseckého až do americké jednotky chránící Panamský průplav. Zde navazuje styky s ruským emigrantem Trentem, které mu otevřou cestu do světa zpravodajských služeb. Stává se agentem japonským i americkým, obchodníkem se zbraněmi, i účastníkem útoku na vzducholoď Hindenburg. Bojuje ve španělské občanské válce a končí ve Frankově zajetí. Když se sen o míru rozplynul, vrací se i jeho štěstěna. Nabídka německé tajné služby jej vysvobodí z vězení a on se ocitá v Americe.

  • I.

    „NĚCO TI POVÍM, SANDY,“ řekl tiše poručík Constantin

    Trent ze vzdálené strany obrovské široké postele.

    Tma byla horká, vlhká, nasáklá pachy ryb a hnijícího

    pralesa. „Jak jednou přestanou člověka bavit

    ženský, stojí všechno za starou bačkoru.“

    Stanley Sandy pootevřel oči. Vedro teď k ránu trochu

    polevilo a dalo se dýchat. Obě okna byla otevřená a do

    té díry, kterou si nestačili večer ani prohlédnout, vnikal

    konečně chladnější vzduch z Limonského zálivu.

    Constantinův hlas se dral do Stanleyova podvědomí

    z neskutečna, ze zlého snu, z veliké dálky, ale nebylo

    to tím, že ležel na druhé straně té obrovské postele

    a mezi nimi dvě černé holky.

    V rejdě už zářila jen barevná poziční světla spících

    lodí a Cristóbal dole na pobřeží také mžikal z posledního.

    Okamžik před svítáním byl jedinou snesitelnou

    chvílí v téhle zatracené, prokleté zemi.

    „Hm…,“ vydechl Stanley, protože se na to nic jiného

    říci nedalo a odpovědět musel. Constantin Trent byl

    přece jeho nadřízeným, i když teď leželi v jedné posteli

    a on mluvil šeptem ukrajinsky, jako vždycky, kdykoli

    chtěl něco závažného říci. V noci se s holkama pobavili,

    proboha, tak proč fňuká? Každá stála zlatý dvacetidolar

    a dohodil jim je doktor Connor, plukovní lékař

    a největší sviňák z celé panamské strážní posádky.

    „Chlapci,“ řekl otcovsky večer v armádním klubu

    „U Fulvie“, když už sotva viděl na oči. „Tady je všechno

    jeden svrab, balíme krám a jde se. Nemám chuť vám

    kurýrovat příjici.“ Pokusil se vstát, ale nohy se mu podlomily.

    „Jenom dvě dámy v tomhle městě jsou opravdu

    bezpečné.“ Zvedli ho a vlekli z klubu ven. „Debora

    a Cartagena, ty ženský jsou zázrak,“ blábolil opile,

    když se octli na chodníku. „Já je obě vyšetřoval, ale

    jsou stříbrný, na barvu kůže nesmíte být hákliví.“

    Ne, ani Constantin Trent, ani on na tyhle maličkosti

    nikdy hákliví nebyli. Doktora Connora naložili do taxíku,

    jak jim kázalo přátelství a povinnost, a poslali do

    hotelu, protože na základnu nebylo v noci spojení. Sami

    vyrazili do Santa Miguel, nejstarší čtvrti Cristóbalu.

    „Docela to ušlo,“ zívl Stanley ospale. „Ale jsou to

    mazaný mrchy, každý dvacetidolar vysolit nic jinak

    než ve zlatě, papírový jim nevoní, do smrti to nepochopím.“

    Chápal však docela dobře. Svět TADY byl rozdělen

    na dvě části. Zlatý a stříbrný. Takoví byli i lidé, zlatí

    a stříbrní. Ke zlatým patřili příslušníci posádky strážní

    služby průplavu, všichni Yankeeové a Francouzi.

    Stříbrní byli ti ostatní. Černoši z Jamajky, indiáni, Japonci,

    Italové, Španělé, Číňané, mestici i mulati i ty

    dvě nádherné nahé holky s kakaovou kůží.

    Dělení na zlaté a stříbrné platilo ostatně vždycky.

    Za Vasca Núńeze Balboy stejně jako za Stevense,

    když budoval průplav. Američané byli vypláceni ve

    zlatých dolarech amerických a ti ostatní ve stříbrných

    panamských. I voda k pití byla zlatá a stříbrná, a běda,

    když se stříbrný napil ze zlatého pramene.

    Ale hustá, pralesy i mořem páchnoucí předjitřní

    tma všechno skryla. Hedvábná čokoládová těla Debory

    a Cartageny i prošedivělé vlasy poručíka Trenta

    a široká bílá záda seržanta Sandyho.

    „Poslyš, Sandy,“ řekl zase z toho vzdáleného konce

    ukrajinsky Trent a Stanley se definitivně probudil. Už

    dávno si zvykl, že se z jeho příjmení stala přezdívka

    i křestní jméno současně. Nikdo mu jinak neřekl. Byl

    prostě jenom „Sandy“.

    „Hm?“ zeptal se tázavě. Ten chlap ho nenechá spát,

    zase potřebuje žvanit! Někde daleko nad Limonským

    zálivem a ještě dále, nad Karibským mořem, se rodilo

    svítání. Ptáci v džungli je okamžitě vycítili. Byly to

    chvíle, kdy člověk musel mluvit, vypovídat se, ověřit

    si, že existuje, že ještě žije, ujistit se, že také něco znamená,

    přiznat se třeba k vraždě a všem neřestem světa.

    Prostě slyšet svůj hlas, vypustit páru z přetopeného

    kotle.

    „Hrom do toho,“ myslel si Stanley, „každý navalíme

    dvacetidolar, holky chrápou a my budeme brečet.“

    S povzdechem se posadil a Constantin mu podal balíček

    cigaret.

    „Mám prima džob,“ řekl stále stejně tiše Trent, aby

    ty dvě pohodlně rozvalené krásky nevzbudil. „Prima,

    Sandy, každý den zlatý dvacetidolar a můžeme sem

    chodit do soudnýho dne.“

    „Jsem pro,“ řekl Stanley polsky a napadlo ho, že

    vlastně mají obrovské štěstí. Dík svým uniformám

    jsou oba zlatí. Proto neměl rád, když Constantin začínal

    mluvit ukrajinsky a on musel odpovídat polsky.

    Česky poručík neuměl. Ale teď a tady mohl vzít

    všechny obavy čert. Jenom on a kartotéka amerických

    námořních sil věděli, že poručík Trent není

    Trent, ale Konstantin Jurjevič Lukjanov, dělostřelecký

    inženýr a námořní důstojník carského válečného

    loďstva. Když ve dvacátém začínalo být všem jasné,

    že s bolševiky v Rusku nesvedou definitivně nic,

    opustil Konstantin Jurjevič Lukjanov palubu své lodi

    nakládající válečný materiál v New Yorku a do vlasti

    se už nevrátil. Měli vlastně téměř stejný osud a to je

    sbližovalo.

    Stanley Sandy, napůl Čech a napůl Polák Stanislav

    Písecký, zůstal v New Yorku už v šestnáctém roce na

    začátku války. Jako chlapec se přihlásil dobrovolně

    k rakouské obchodní maríně, ale neměl mnoho času

    poznat ten obrovský nádherný svět, který si vysnil,

    protože při první dálkové plavbě, ještě dříve než Amerika

    vstoupila do války, zběhl a zůstal ve Státech.

    Když válka skončila, přihlásil se do školy pro navigační

    důstojníky obchodního loďstva a dveře k úspěchu

    se mu otevřely dokořán. Ale nakonec skončil před

    dvěma lety tady v Panamě ve strážním oddílu amerického

    válečného námořnictva, složeného z dobrovolníků

    a ztracenců ze všech koutů světa.

    „Co je to za práci?“ zeptal se pomalu. Dým z cigaret

    se nechtěl rozplynout, převaloval se nad lůžkem

    a dusil. Venku byla ještě tma a ticho, ale kdo tady žil

    déle, dovedl neomylně rozeznat chvíli, kdy vypukne

    ranní běsnění. Kdy se probudí pralesy na obou stranách

    průplavu a hlasy ptáků přikryjí celou vodní cestu

    neprostupnou clonou.

    „Až potom, až ráno,“ zívl Constantin. „Chtěl jsem

    jen vědět, mohu-li s tebou počítat.“

    „To můžeš, ale teď drž konečně hubu!“ Vyhodil oknem

    nedopalek a přitiskl se vlastnicky ke Cartageně.

    Měla příjemnou, chladnou spící pleť. Nebylo mnoho

    okamžiků, kdy by se vracel v myšlenkách domů, ale

    ten chladný dotyk mu něco neočekávaně připomněl.

    Takovou pleť mívala matka, když s ní spával jako

    chlapec v jedné posteli. Otec byl léta nemocen, vlastně

    byl stále nemocen, a teprve když zemřel, dostal jeho

    postel. To už museli opustit Poznaň a odstěhovali

    se do Náchoda. Tam byla maminka doma a on vlastně

    také. Nikdy všem událostem z dětství pořádně nerozuměl,

    dávno je však pustil z hlavy. To jen teď, když se

    dotkl Cartageny a ucítil ten zvláštní uklidňující chlad,

    se octl pojednou ve starém světě.

    Debora vydechla ze sna španělsky několik slov

    a Constantin ji plácl zvučně po zadku, aby se odsunula

    a udělala mu více místa.

    „Vzbudíš, se? Ať nezaspíme,“ zeptal se hlasitě, ale

    to patřilo Stanleyovi. Do gymnázia chodil Stanislav

    Písecký v Náchodě a bůhví, jak by se vytvářel jeho

    osud, kdyby tehdy nejel na prázdniny do Poznaně.

    Člověk nikdy neví, co ho čeká, je slepý jako štěně.

    Slepý a bezmocný. Dokáže samozřejmě vybudovat takovýhle

    průplav a ví, kdy tady nastává skutečné peklo.

    Peklo je každý den, ale největší, když přijdou deště.

    To všechno člověk ví a dokáže, ať je zlatý nebo

    stříbrný, černý nebo žlutý, ale co s nimi bude zítra nebo

    za hodinu, to neví. Kdyby se rozkrájel, tak to neuhádne.

    „Osud je osud,“ říkával doktor Connor, „a proto si

    s ním nelamte hlavu, nás všechny čeká stejný konec.

    Žlutá zimnice, malárie nebo hadi. Jenom si neužeňte

    lepru, chlapečci, to je lepší chcípnout hned.“

    Hadi a lepra byli přízraky pralesa. Osady malomocných

    a trestanecké kolonie sice střežily dnem i nocí

    panamské vojenské hlídky, ale přesto se utíkalo. Směr

    útěku byl stále stejný.

    PÁSMO! Americké vojenské pásmo, táhnoucí se

    deset kilometrů od středu průplavu na obě strany. Jen

    tady bylo možné získat lékařskou pomoc nebo proniknout

    na některou loď, kotvící v Limonském zálivu,

    a uprchnout. Jiná cesta odtud nevedla, kromě té hlavní,

    pod zem! A to už byla pěkně vyježděná dálnice.

    Když Stanley konečně otevřel oči, šplíchal se Constantin

    v umyvadle a všechny zvony cristóbalských

    chrámů zvaly na ranní mši. Panamská neděle. Dusivé

    vlhké vedro zaplavovalo každý kout města a slunce divoce

    vybuchovalo na roztavené obloze. „Hoďte sebou,

    hoďte sebou, přijdeme pozdě na mši!“ ječela Debora

    a stála s Cartagenou v divokých květovaných šatech

    připravená u dveří. Teď byly obě snad ještě krásnější

    než v noci. Nádherná temně zlatá pleť a exotické rysy

    mulatek. Prsa jako zvony chrámů.

    „Prachy, navalte prachy!“ štěkla znovu. ………………….

  • Autor: Hejcman, Pavel
    Název: Let osamělého ptáka
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-281-9
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 320
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 30.3.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.