Autoři

Série

Krvavý sníh

od
Nowak, Helmuth
  • Další kniha německého autora Helmutha Nowaka představuje nového hrdinu – vrchního svobodníka Williho Drottnera, bojujícího v drsných podmínkách ruského severu. Po sériích s Helmuthem Nowakem, působícím ve skupině armád Střed, a Erichem Breitnerem, příslušníkem vojsk, operujících na jihu Ruska, se věnuje dosud značně opomíjené oblasti největšího válečného střetnutí všech dob. Německá skupina armád Sever má při útoku na Rusko před sebou obtížný úkol: nesjízdným terénem projít pobaltskými republikami, odříznout Rusy od Baltského moře a obsadit Leningrad. Proti zdrcující přesile má slušnou šanci na úspěch: po zapojení obyvatel Pobaltí, násilně přičleněných k SSSR, by mohla své síly zdvojnásobit. To se ale nestane a vyhlídky na vítězství se tím pronikavě sníží…

  •  

    KAPITOLA 1

    Končil první letní den roku 1941. Až na občasné studené

    poryvy větru od Baltu bylo celý den horko, vojáci

    pracovali jen v košilích s vyhrnutými rukávy a lodičkami

    založenými za opasek. Nechápali, proč se

    musí na hranicích s Ruskem zakopávat – Rusové byli

    spojenci a vzhledem k chudobě prvního a vzdálenosti

    druhého, Itálie a Japonska, dodávali do Německa nesrovnatelné

    množství potřebného zboží. Ne, že by

    vojáci měli Ivany v kdovíjaké lásce. I když se jejich

    hlídky denně potkávaly při pochůzkách na hraniční

    čáře a některé obličeje už znali stejně dobře jako tváře

    sousedů, přece jen si ti starší ze stranických školení

    a mladší ze školy a Hitlerjugend pamatovali, že Němci

    jsou panský národ, nadlidé, zatímco Rusové stojí na

    rasovém žebříku hodně nízko, skoro na stejné úrovni

    jako Židé. Pomyšlení, že by někdy mohli velký německý

    národ jakkoli obtěžovat, bylo směšné, zvláště

    teď, když wehrmacht celému světu ukázal svou nedostižnou

    bojovou sílu.

    Rusové se ve strachu z Německa na svých nových

    hranicích opevňovali mnohem důkladněji, pozorovací

    letouny hlásily výstavbu betonových opevnění a proměnu

    nenápadných selských chalup v pevné uzly odporu,

    horečnou výstavbu nových letišť a nenápadné

    soustřeďování tankových sil v nedalekých lesích. Přes

    den sice byli opatrní jako svišti, jakmile však slunce

    zapadlo, bylo možné odhadnout narůstající počet vojsk

    podle počtu táborových a kuchyňských ohňů.

    Jestliže byli tak bláhoví a přece jen se chystali k útoku,

    jak tvrdili Vůdce a říšský ministr informací Goebbels,

    bylo to od nich přinejmenším nevděčné. Wehrmacht

    porazil za necelé tři týdny Polsko, navzdory

    statečnému odporu jeho vojáků, a teprve pak se daly

    ruské sbory na pochod, aby si z lákavé kořisti taky něco

    ukously. Nemusely vůbec bojovat, polskou armádu

    plně zaměstnávali Němci. Wehrmacht jim dokonce

    musel odevzdat část území, která dobyl, protože tak se

    hlavy obou států předem dohodly.

    Ale Vůdce se nikdy nemýlil, a jestliže tvrdil, že se

    chystají k zákeřnému útoku, jistě měl pravdu. Koneckonců

    v jeho kanceláři se sbíhaly všechny nitky informací

    od abwehru, Říšské odposlechové služby, pozorovacích

    letadel i zprávy špionů, nasazených do ruského

    prostředí. Ale zakopávat se proti tak chabému nepříteli?

    Někteří z mazáků si ještě pamatovali, jak po porážce

    Polska dohrkotaly na domluvenou linii Bugu ruské

    tanky, staré, rezavé, oprýskané plechové krabice se

    směšnými dělíčky, s nimiž i navzdory opotřebovanému

    dojmu nedovedly jejich osádky zacházet. Šněrovaly

    ulicí jako sobotní opilci, nezvyklí na alkohol, a tu

    a tam do sebe za příšerného skřípění dokonce narazily.

    Při čestné přehlídce před tribunou jednomu z nich

    praskl pás, jeho články se s pekelným řinčením sesypaly

    do prachu a nezbylo nic jiného než poškozené vozidlo

    odtáhnout traktorem, aby přehlídka mohla nějak

    dospět ke svému konci.

    Navíc – dobrý Bože – ti ruští vojáci! Zarostlí, špinaví,

    jejich uniformy každý pes jiná ves, nikde žádný kulomet

    nebo samopal, pouze zastaralé pušky s bodáky

    dlouhými jako šavle. Nikdo si nedovedl představit, že

    by se jimi mohli ohánět, a dokonce snad i někoho zasáhnout.

    Boty měli tak zaprášené, že by je v německé

    armádě každý svobodník otloukl nováčkovi o hlavu.

    Ostatně, boty.

    Každé německé oko, zvyklé na jednotnou výstroj, by

    nad obutím ruských vojáků zaslzelo. Jedni nosili šněrovací

    bagančata, pocházející ještě ze spojeneckých dodávek

    z dob první světové války, druzí jako roury ke

    kamnům tuhé a třetí zase měkké shrnovací holínky, jiní,

    možná pro změnu, plstěné válenky.

    Stejné to bylo s uniformami a čepicemi – ani lid útočící

    na Bastilu za Francouzské revoluce nebyl oblečený

    tak různorodě. Převažující zelená barva uniforem

    hýřila odstíny od olivové přes khaki k hnědozelené,

    byly tu však k vidění i součásti modrých leteckých nebo

    černých tankistických uniforem a rudé kozácké šaravary

    v různých kombinacích.

    Bujarého potlesku a hvízdání přihlížejících německých

    vojáků se dočkal trubač v černých tankistických

    kalhotách, modré blůze letectva s kozáckou papachou

    s rudým dýnkem na rozčepýřených rusých vlasech.

    „Cirkus Barnum,“ šeptali si nespokojeně důstojníci,

    kteří museli vzdát čest každému oddílu, v jehož čele

    kráčel praporečník se zástavou. „Tohle je naprosto nedůstojné,

    měli bychom demonstrativně odejít.“

    „Jenže tuhle přehlídku nám nařídili ze štábu armády.

    Musíme to nějak vydržet.“

    „Ale večer se opijem!“

    „To určitě musíme. Tahle podívaná by jinak člověku

    dočista znechutila ctihodný vojenský stav.“

    Vrcholem nevkusu se však stalo malé pohoštění po

    přehlídce, při němž ruský generál Krivošejn pozvedl

    sklenku s vodkou a připil: „Na věčné nepřátelství našich

    velkých národů.“ Pravda, snažil se mluvit německy

    a v cizím jazyku snadno unikne drobná chybička,

    ale tohle přeřeknutí bylo opravdu nešťastné a německé

    účastníky setkání dokonale znechutilo.

    Za zvuků hymny Deutschland, Deutschland über alles

    spustili ze stožáru říšskou vlajku, potom však musel

    důstojnický sbor se skřípěním zubů přihlížet, jak na sto-

    žár stoupá za zvuků Internacionály, oficiální hymny

    SSSR, vyluzované osmičlennou ruskou kapelou, rudý

    prapor s hvězdou, srpem a kladivem, a ještě přitom stát

    v pozoru a salutovat. A tohle všechno v Brestu, městě

    a pevnosti, které slavně dobyl wehrmacht a teď je musel

    podle mezistátní dohody předat, aby se po litevském,

    polském a rakouském budování staly „starou ruskou

    pevností“.

    * * *

    Ale něco se určitě dělo, zkušení mazáci to cítili ve

    vzduchu. Jakmile se setmělo, přivážely koňské zápřahy

    děla, ihned umísťovaná do palebných postavení, zakopávaná

    a zamaskovaná, jako by všude kolem zuřila

    bitva, zatímco nejhlasitějším zvukem, který se setmělým

    krajem ozýval, byly hlasy cvrčků a kukaček. Nejnižší

    možnou rychlostí se k hranici šouraly tanky

    a obrněné vozy, nákladní auta přivážela stohy munice

    a hektolitry pohonných hmot.

    V deset večer nařídili důstojníci mužstvu nástup a velitelé

    rot jim ve světle baterek přečetli rozkaz Vůdce.

    Stálo v něm, že je třeba předejít chystanému ruskému

    útoku vlastní drtivou ofenzivou, rozprášit jejich sbory,

    připravující se k výpadu v Bělorusku, vyčistit Pobaltí

    a dobýt Leningrad. Teprve pak se měly útočící kolony

    stočit na jih a dobýt Moskvu.

    „Jak vidíte,“ prohlásil s uspokojením velitel roty kapitán

    Faix, „všechno je tentokrát dokonale promyšlené.

    Všechny síly vrhnout na jeden cíl, až ho bude dosaženo,

    na druhý, a tak dále, dokud nepřítele neporazíme. Žádné

    chyby, jaké jsme udělali v minulosti – že nám velení určilo

    cíl, ale po čase došlo k jinému názoru a poslalo část

    sil tam, část zase jinam, a výsledkem byly jen zmatky.

    Tentokrát je vidět, že plán připravil pevnou rukou sám

    Vůdce, a nedá si do něj od nikoho mluvit.

    Provolejme Vůdci a vlasti třikrát ‚Sieg heil!‘“

    Vojáci ze sebe vyrazili nadšený bojový pokřik, pouze

    několik mrzoutů v zadních řadách otráveně reptalo.

    „Sieg heil, nazdar a hurá! Včera spojenec, dneska nepřítel.

    To sem vážně zvědavej, kdy se vrhnem na Taliány

    nebo Rumuny, se kterejma se naši papaláši ještě

    včera na potkání málem líbali.“

    „Kdy to chtěj spustit?“ zeptal se délesloužící vrchní

    svobodník Lindner. „Nějak sem to přeslech.“

    „Ráno, za kurvopění. Ve čtvrt na čtyry.“

    „A do prdele! To znamená o půl třetí budíček, ve tři

    čtvrtě snídaně; moc toho teda nenaspíme. Lepší by bylo

    zalehnout hned teď.“

    „To seš pěknej blázen! Až se velitel vyžvaní, bude

    se fasovat ostrá munice, kuřivo a lihové nápoje – tak to

    aspoň říkal štába. Třicet hřebíků do rakve a čtvrt flašky

    šnapsu na chlapa. Na to se vyplatí počkat.“

    „Berou to pěkně z gruntu,“ zachmuřil se Lindner,

    chlap jako hora, o jehož dlouhé a namáhavé službě

    vlasti vypovídal nos přeražený v jakési rvačce, s níž

    před lety hájil čest svého pluku, a zvyk všechny denní

    úkoly splnit dvě hodiny před večerkou, aby si mohl jít

    brzy lehnout. Velké tělo – postavy medvědí, avšak hbitosti

    gazely, jak říkával – potřebovalo mnohem víc odpočinku

    než vychrtlí, dohola vystříhaní nováčci, které

    probouzelo ze spaní každé zašustění krysy.

    A těch bylo pod každou polskou chalupou, v nichž se

    usídlili, nepočítaně. Velení soustavně odmítalo dopravit

    do ležení jed na jejich hubení (zásobování mělo jiné priority

    než zvyšování pohodlí vojáků) a střílet je nesměli,

    aby příliš nevyplašili Rusy na druhé straně hranice. Ani

    zhotovování nejrůznějších nástrah a pastí nepomohlo –

    jednak by jich vojáci potřebovali miliony, a navíc jim

    hrozilo nebezpečí, že je při tom nachytá nějaký příliš

    horlivý poručíček. „To nemáte nic důležitějšího na práci?

    No tak pojďte se mnou, já už vám nějakou najdu!“

    Důstojníkům bylo hej, ti spali v postelích, ale obyčejní

    kmáni se museli spokojit s otýpkami slámy, v nichž

    krysy v noci divoce rejdily při hledání potravy.

    * * *

    Rota byla po doplnění nováčky v plném stavu, všechno

    vybavení měla v pořádku, zbraně dokonale udržované,

    uniformy a prádlo čisté, jako by se vojáci chystali

    na přehlídku, a ne do boje. Nikdo zatím neměl vši –

    polské tažení bylo příliš krátké, než aby se stačily rozmnožit,

    a Francie byla vyspělá kulturní země se spoustou

    koupelen, umožňujících udržet hygienu i navzdory

    válce na patřičné úrovni. Ale ty jistě přijdou, až se budou

    trmácet po rozlehlé ruské zemi.

    Kde vlastně končí? ptali se někteří a zkušenější jim

    s posměšky odpovídali. Buďto zasvěceně mluvili o polednících

    nebo o Asii, mnohem častěji však tázajícího

    odesílali po vojenském způsobu do naprosto nepatřičných

    míst.

    Kolem půlnoci hovory utichly. Otrlejší mazáci

    usnuli, jak byli zvyklí, v uniformách a s holínkami na

    nohou. Vojáci, kteří se chystali do boje poprvé, nemohli

    usnout, posedávali podél venkovních zdí na

    straně odvrácené od hranice a kouřili, což v ubikacích

    kvůli slámě na podlaze nesměli. Z víček ešusů popíjeli

    koňak, dvě deci na muže. Dost málo na to, aby se

    chlap opil, ale s nováčky v rotách to bylo jiné. Mnozí

    z nich ochutnali alkohol vůbec poprvé v životě – většina

    z nich byla donedávna členy Hitlerjugend, a protože

    Vůdce nekouřil ani nepil, řídili se jeho příkladem.

    Na ty měla ta „kapka koňaku“, jak se vyjádřili mazáci,

    zhoubný účinek.

    Koneckonců, jak každý ví, také kouření je nezdravé,

    a někteří z nich, kteří si zapálili jenom proto, aby vypadali

    dospěleji, zvraceli nebo si mohli vykašlat plíce. ………………….

  • Autor: Nowak, Helmuth
    Překladatel: Novotný, Jiří
    Název: Krvavý sníh
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-477-6
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 216
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 9.11.2011
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.