Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Kastilie pro Isabelu
(Série - Isabela a Ferdinand - 1)

od
Plaidy, Jean
  • Španělsko je v patnáctém století zmítáno intrikami a ohroženo občanskou válkou. Mladá Isabela se stává figurkou své duševně vyšinuté matky a posléze prakticky vězeňkyní u prostopášného dvora svého nevlastního bratra Jindřicha IV. Opravdu je již v pouhých šestnácti letech předurčena k tomu, aby se stala obětí královniny pomsty, arcibiskupovy ctižádostivosti a žádostivosti chlípného dona Pedra Giróna? Ačkoli je ochromená zármutkem a strachem, zůstává odhodlaná provdat se za Ferdinanda, pohledného mladého aragonského prince, svého jediného pravého snoubence.

  • Cyklus

    Isabela a Ferdinand

    1. část

     

    Obsah

    I Útěk na hrad Arévalo 11

    II Joanna Portugalská, kastilská královna 31

    III Isabeliny zásnuby 53

    IV Skandál u kastilského dvora 69

    V La Beltraneja 86

    VI Vražda na hradě Ortes 111

    VII Alfonso Portugalský – Isabelin nápadník 118

    VIII Za hradbami Ávily 138

    IX Don Pedro Girón 158

    X Alfonso v Cardeńose 179

    XI Dědička trůnu 197

    XII Ferdinand v Kastilii 217

    XIII Isabelina svatba 237

    XIV Jindřichova smrt 247

    XV Isabela a Ferdinand 278

     

    KAPITOLA I

    ÚTĚK NA HRAD ARÉVALO

    Vysoko na útesu, z něhož bylo vidět vzdálené vrcholky

    Guadarrama Sierras a pláň zavlažovanou

    řekou Manzanares, stála působivá kamenná budova,

    která vyrostla na místě kdysi mohutné pevnosti postavené

    maurskými dobyvateli. Nyní to byl jeden z paláců

    kastilských králů.

    U okna paláce stála čtyřletá dívenka a dívala se do

    dálky na zasněžené štíty hor. Nevnímala však nádhernou

    přírodní scenerii, nýbrž přemýšlela o událostech,

    které se odehrávají uvnitř žulových zdí.

    Ačkoli měla strach, nedala to na sobě znát. Navzdory

    mládí působily její modré oči vážně. Naučila se už

    skrývat emoce, především strach.

    V paláci se dělo něco mimořádného a velice zneklidňujícího.

    Isabela se zachvěla.

    Stále někdo přicházel do královských komnat a zase

    odcházel. Viděla, jak poslové spěchají po nádvoří, zastavují

    se ve velkých místnostech, šeptem si povídají

    s dalšími a vrtí hlavami, jako by prorokovali strašlivou

    pohromu. Jejich vzrušené výrazy znamenaly, že pravděpodobně

    nesou špatné zprávy.

    Neodvažovala se zeptat, co se děje. Tou otázkou by

    si vysloužila leda tak pokárání, které by potupilo její

    důstojnost, na niž musela neustále dbát. Matka jí to tak

    říkala.

    „Neustále si pamatuj,“ kladla královna Isabela dceři

    mnohokrát na srdce, „že jestli tvůj nevlastní bratr Jindřich

    zemře bez dědiců, stane se tvůj mladší bratr Alfonso

    kastilským králem, a pokud ani on nezanechá následníka,

    budeš kastilskou královnou ty, Isabelo. Po

    právu ti připadne trůn a běda každému, kdo by se ti ho

    pokusil vzít.“ Malá Isabela si živě vybavovala, jak se

    matka celá třásla, zatínala pěsti a hrozila jimi. Malá

    Isabela by nejraději vykřikla: „Vaše Výsosti, nemluvte

    prosím o takových věcech,“ avšak neměla k tomu odvahu.

    Bála se každého tématu, které matku vyvedlo

    z míry, protože její vzrušení nahánělo hrůzu. „Mysli na

    to, dítě,“ pokračovala, „a kdyby tě někdy lákalo upustit

    od dobrého vychování, zeptej se sama sebe: Je to hodno

    ženy, která se může stát kastilskou královnou?“

    Isabela při takových příležitostech vždy přitakala:

    „Ano, Vaše Výsosti, budu na to myslet. Budu.“ Slíbila

    by cokoli, aby matka přestala hrozit pěstmi a z jejích

    očí zmizel divoký pohled.

    Kdykoli byla v pokušení přestat se ovládat, nebo se

    dokonce vyjadřovat příliš svobodomyslně, pokaždé si

    představila matku, jak se blíží k děsivému hysterickému

    záchvatu, a to ji zastavilo.

    Její husté kaštanově hnědé vlasy nikdy nesměly být

    rozcuchané, modré oči byly vždy vážné a učila se chodit,

    jako by už nosila na hlavě korunu. Sloužící v dětském

    královském pokoji si šuškali: „Princezna Isabela

    je hodné dítě, ale vypadala by přirozeněji, kdyby se

    naučila chovat trochu lidsky.“

    Kdyby to nebylo pod její důstojnost, vysvětlila by

    jim: „Nemám se učit být člověkem. Musím se naučit být

    královnou, protože tou se možná jednoho dne stanu.“

    Proto se nyní, třebaže toužila znát důvod napětí

    v paláci, neustálého pobíhání či netrpělivých výrazů

    dvořanů a poslů, na nic neptala, jen poslouchala.

    Bylo to užitečné. Neviděla sice smrt otcova přítele

    Álvara de Luna, ale slyšela, že ho vezli ulicemi oblečeného

    jako zločince a lidé, kteří ho kdysi tolik nenáviděli

    a volali po jeho smrti, při pohledu na kdysi mocného

    muže sraženého tak hluboko ronili slzy. Slyšela,

    že vystoupal na popravní lešení tak klidně a povýšeně,

    jako by přijel do paláce popovídat si s Isabeliným otcem,

    kastilským králem. Věděla, že ho popravčí bodl

    do hrdla nožem a uřízl mu hlavu. Tělo pak bylo rozřezáno

    na kusy a veřejně vystaveno, aby se lidé třásli

    strachy a připomněli si osud muže, který byl ještě

    přednedávnem královým nejdražším přítelem.

    Tohle všechno se dozvěděla z pouhého poslouchání.

    Sloužící říkali: „Byla to královnina práce. Král by

    v poslední chvíli přijal Lunu zpátky do přízně, ale neodvážil

    se královnu urazit.“

    Tehdy se Isabela dozvěděla, že není jediná, kdo se

    bojí matčiných podivných nálad.

    Milovala svého otce. Byl to nejlaskavější muž na

    světě. Chtěl, aby se učila a dokázala tak v životě ocenit

    to, co je nejhodnotnější.

    „Knihy jsou nejlepšími přáteli člověka, dítě,“ říkával

    jí. „Kéž bych to zjistil dřív! Myslím, že z tebe vyroste

    moudrá žena, dcero, a proto si tuto mou zkušenost

    budeš pamatovat.“

    Isabela, jak bylo jejím zvykem, mu vážně naslouchala.

    Chtěla otce potěšit, protože jí připadal velmi

    unavený. Domnívala se, že oba mají strach, o němž ani

    jeden z nich nemůže mluvit.

    Byla hodná a dělala všechno, co se od ní očekávalo,

    aby matku nerozladila. Zdálo se, že její otec král dělá

    totéž, dokonce poslal svého nejlepšího přítele na popraviště,

    protože to manželka vyžadovala.

    Isabela si často říkala, že kdyby její matka dokázala

    zůstat klidná a něžná, byli by velice šťastní. Vroucně

    svou rodinu milovala. Bylo velmi příjemné mít mladšího

    bratříčka Alfonsa, jistě nejveselejší nemluvně na

    světě, a dospělého, byť nevlastního bratra Jindřicha,

    který se k ní vždy choval velmi přátelsky.

    Měli by být šťastní, a taky by byli, nebýt všudypřítomného

    strachu.

    „Isabelo!“ ozval se matčin hlas, trochu pronikavý

    tím ostrým tónem, který v Isabelině mozku vždy rozezněl

    varovné signály.

    Dívenka se beze spěchu otočila. Viděla, že její vychovatelka

    a sloužící diskrétně odcházejí. Kastilská

    královna naznačila, že si přeje zůstat s dcerou o samotě.

    Isabela pomalu a s co největší důstojností, jaké je

    čtyřleté dítě schopno, došla ke královně a půvabně se

    uklonila až k podlaze. U dvora vládla přísná etiketa,

    dokonce i v rodinném kruhu.

    „Drahá dcero,“ promluvila královna, a jakmile Isabela

    vstala, zaníceně ji objala. Holčička, přitisknutá

    k živůtku posázenému šperky, nepohodlí sice vydržela,

    ale její strach ještě vzrostl.

    Matka ji konečně pustila z pevného objetí a odtáhla

    si ji na délku paží. Oči se jí zalily slzami. Pláč byl zneklidňující,

    skoro tak jako výbuchy smíchu.

    „Jste moc mladí,“ zamumlala, „čtyřletá Isabela a Alfonso

    ještě v kolébce.“

    „Je velice inteligentní, Vaše Výsosti. Jistě je to nejchytřejší

    dítě v celé Kastilii.“

    „Určitě to tak bude. Moje ubohé děti! Co si počneme?

    Jindřich si najde způsob, jak se nás zbavit.“

    Jindřich? podivila se Isabela. Vlídný a veselý Jindřich,

    který sestřičce nabízel sladkosti, vozil ji na ramenou

    a říkal jí, že z ní jednou vyroste krásná žena?

    Proč by se jich měl chtít zbavit?

    „Něco ti povím,“ pravila královna. „Budeme připravení…

    až přijde čas. Nesmí tě překvapit, pokud ti povím,

    že musíme okamžitě odjet. Stane se to brzy. Nemůže

    to už dlouho trvat.“

    Isabela se bála položit matce další otázku, poněvadž

    by si tím možná vysloužila výtku. Ze zkušeností věděla,

    že když počká, často odhalí stejné množství informací,

    ne-li víc, jako kdyby se vyptávala.

    „Možná odjedeme už zakrátko… zakrátko!“ Královna

    se rozesmála a přitom měla stále v očích slzy.

    Isabela se v duchu modlila ke všem svatým, ať se nesměje

    tolik, aby to už nedokázala zastavit.

    Tentokrát však nemělo dojít k jedné z těchto děsivých

    scén, protože královna se přestala smát a položila si prst

    na rty. „Buď připravená,“ zašeptala. „Přelstíme je.“ Potom

    se naklonila ještě blíž k dívčinu obličeji. „Nikdy

    nebude mít dítě,“ pravila. „Nikdy… nikdy!“ Znovu se

    přiblížila k tomu děsivému smíchu. „Může za to život,

    jaký vede. Tohle je jeho odplata. Zaslouží si ji. Nevadí,

    naše příležitost ještě přijde. Můj Alfonso usedne na kastilský

    trůn… a kdyby nějakou náhodou nedospěl v muže,

    stále tu zůstává moje Isabela. Je tady, viď? Je tady?“

    „Ano, Vaše Výsosti,“ zamumlala dívenka.

    Matka uchopila dětskou naducanou tvář mezi palec

    a ukazováček a štípla tak silně, že bylo těžké, aby holčičce

    do modrých očí nevhrkly slzy. Věděla však, že je

    to projev náklonnosti.

    „Buď připravená,“ dodala královna.

    „Ano, Výsosti.“

    „Teď se musím vrátit. Kdoví, k jakým intrikám dochází,

    když je k nim člověk obrácený zády? Kdoví?“

    „Kdoví, Výsosti,“ opakovala Isabela svědomitě.

    „Budeš připravená, Isabelo?“

    „Ano, Výsosti, budu.“

    Matka ji znovu objala tak zaníceně, že vyžadovalo

    značné úsilí, aby dívenka nevykřikla na protest. …………………..

  • Autor: Plaidy, Jean
    Překladatel: Zvěřinová, Zdeňka
    Série: Isabela a Ferdinand
    Pořadí v sérii: 1.
    Název: Kastilie pro Isabelu
    Původní název: Castile for Isabella
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 288
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 26.10.2011
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.