Jatka na řece Odon

ČÁST PRVNÍ

PEKELNÝ KOPEC

„Možná nevíme jak žit, ale víme,

jak zemřít.“

– VOJIN GILLES 12. DIVIZE HITLEJUGEND

K OBERSCHARFUHRERU SCHULZEMU,

ČERVEN 1944

1.

„Jabo!“

Sturmbannführer von Dodenburg prudce vzhlédl.

Z kovově modré letní oblohy se na polopásové vozidlo

řítila dolů šedá silueta s useknutými křídly.

„Spitfire! Připravte dělo, Schulze!“ rozkázal.

Obrovitý poddůstojník zahodil láhev francouzského

koňaku, který lemtal, přes bočnici uhánějícího obrněnce

a zalezl za dvouhlavňový 20mm kanon.

„Pustit ptáky a nasadit bodáky!“ klokotal, zatímco

koňak stékal po jeho zarostlé bradě. Otočil dělem.

„Pojď, Tomíku, polechtám ti koule!“

Von Dodenburg se pevněji chytil nejbližší výztuhy

v kabině desetitunového transportéru a pochmurně

sledoval letoun. Bylo jasné, že o nich ví. Hnal se zabíjet.

„Připravte se, Matzi!“ křikl k jednonohému rottenführerovi

se svraštělou tváří, svírajícímu ze všech sil volant,

jak vozidlo zběsile uhánělo rovnou francouzskou silnicí.

„Víte, co máte dělat.“

„Ano, sturmbann,“ zahromoval Matz a odplivl si

z okénka.

Sturmbannführer von Dodenburg, stojící zpříma v kymácející

se kabině, pozoroval rychle se blížící spitfire.

Letěl přímo proti nim – jako novodobý David a Goliáš,

nedokázal si pomoci. Zpocenýma rukama sevřel vzpěru.

Stačí sebemenší chyba a bude konec, nedostanou druhou

šanci.

Spitfire vysunul podvozek a viditelně se ve vzduchu

zakymácel, jak jeho rychlost prudce poklesla. Von Dodenburg

věděl, že vysunutý podvozek pilotovi posloužil

jako brzda. Každou chvíli teď začne střílet.

„Pojď k taťkovi!“ vrkal vzadu Schulze. „Pojď k taťkovi,

ty zubatej ptáčku. Taťka tě pěkně nakope do tvý

drzý anglický prdele!“

Stíhací bombardér byl jen dvě stě metrů od nich

a těsně nad stromy. Von Dodenburg zadržel dech. Podél

křídel letounu zablikala divoká fialová světélka

a směrem k vozidlu vylétly hladové kulky.

„Vyhoďte kotvu, Matzi!“ zvolal.

Matz dupl dřevěnou nohou na brzdu. Obrněnec sebou

mohutně škubl a plechy zadrnčely. Matz bojoval

s řízením, aby těžké vozidlo nesjelo do příkopu. Na

silnici před nimi vyšívaly kulky zlostný modrý vzor.

Oblohu nad nimi zastínila šedá křídla. Ráno naplnilo

vražedné vrčení leteckého motoru.

Von Dodenburg se instinktivně sehnul. Ne tak Schulze.

S širokou tváří staženou v krutém odhodlaném šklebu

stiskl spoušť.

Dvojče zařvalo. K obloze zasvištěly projektily. Na

tuto vzdálenost nemohl Schulze minout. Všude kolem

létaly kousky hliníku. První mohutná dávka utrhla obě

kola. Zpocený Schulze otočil kanonem a sledoval zasažený

letoun, který ztrácel výšku. Znovu vystřelil.

Z rozbitého motoru Merlin začal stříkat glykol a pilotní

kabina zmizela v proudu tekutiny.

Umírající a oslepený pilot s roztrhanými zády z první

salvy se pokoušel udržet stroj ve vzduchu. Přeletěl malý

hájek za stojícím transportérem a v obrovitém gejzíru

drnů dopadl do pole za ním. Pozorovatelé si chvíli

mysleli, že to pilot zvládne, ale pak se ozval hlasitý

zvuk trhajícího se kovu. Spitfire udělal dva přemety,

chvíli se komíhal na místě, téměř zahalený zvířenou

hlínou, načež vybuchl a k nebi se vznesl velký hřib

hustého černého kouře.

Schulze si posunul přilbu ze zpoceného čela a zašklebil

se na drsně pohledného velitele, jehož černá

kožená bunda byla prosta jakéhokoli vyznamenání

kromě Rytířského kříže Železného kříže.

„No, sturmbann, takže to je další Anglán, kterej nedoletí

zpátky přes rybníček, aby se zakousl do švestkovýho

pudinku, co tam jí k snídani.“

Sturmbannführer von Dodenburg, velitel toho, co

zbylo z úderného praporu SS Wotan po zničující obraně

Monte Cassina v Itálii, pochmurně pokýval blonďatou

hlavou.

„Ničeho se nebojte, vy velkej raubíři, je jich ještě

dost.“ Odpoutal zrak od hořícího vraku. „Dobrá, Matzi,

pohněte prdelí! Rozhýbejte tu hromadu plechu, než

nás začnou nahánět kamarádi tamtoho chlapíka.“

Přibližně stovka přeživších zWotanu se již tři dny probojovávala

přes Francii, aby se hlásila u 12. obrněné

divize SS na nové invazní frontě. Nejprve na ně na

každém kroku v údolí Jury a Loiry líčili pasti francouzští

partyzáni, ale když von Dodenburg nařídil, že

každou další vesnici, z níž na ně budou střílet, srovná

se zemí, měli od partyzánů pokoj.

„Žabáci radši šoustaj než bojujou, sturmbannführere

– a kdo by se jim divil?“ prohlásil Schulze s doutníkem

v ústech a náručí plnou ukradených lahví koňaku,

když do vesnického bistra házel zápalný granát.

Ale jakmile minuli Paříž, téměř okamžitě vyvstalo

jiné nebezpečí – nepřátelské jabos. Britské a americké

střemhlavé bombardéry se zdály být všude a střílely na

vše, co se na severofrancouzských silnicích pohnulo.

Motorizovaný přesun na západ se stal noční můrou,

všude se tvořily zácpy. Nepřátelské bombardéry měly

žně. Se řvoucími motory nalétávaly nízko a jejich kanony

a kulomety chrlily oheň. Ze země nepřetržitě

stoupaly sloupy kouře po výbuších palivových nádrží.

Vybuchující střelivo létalo sem a tam letní oblohou.

Koně bez jezdců, mnozí zranění, jiní s hořícími hřívami,

splašeně utíkali granáty rozrytými poli.

Von Dodenburg se brzy vzdal snahy přesouvat se

ve dne. Jeho oddíl se prodíral na západ po vedlejších

silnicích za nocí a za denního světla zůstával v úkrytu.

Když nebylo kde se ukrýt, rozkázal von Dodenburg

svým mužům vyhnat civilisty z nejbližší vesnice

a přinutit je zaujmout místa na kapotách jeho

obrněných vozidel, aby je nepřátelští piloti nemohli

přehlédnout.

„No tak je ze mě válečnej zločinec,“ křičel vztekle

na britského pilota, který se přihnal těsně nad vrcholky

stromů a zase zlostně odletěl, když si všiml ochranného

opatření Wotanu, „ale to byste mě nejdřív museli

chytit!“

„Přijde ten den, sturmbannführere,“ ucedil Matz

a vytáhl špinavou ruku zpod černé sukně francouzské

vdovy.

Nakonec dorazili do Caen, sídla velení 12. obrněné

divize SS, kde dostal von Dodenburg rozkaz hlásit se

u zástupce velitele divize standartenführera Meyera,

známého ve Zbraních SS jako Panzermeyer, nejmladší

a nejodvážnější plukovník německé armády. Nyní mířili

na velitelství, kde měl standartenführer Kurt Meyer

jednání s veliteli dvou divizí wehrmachtu.

Von Dodenburg si zachmuřeně uvědomil, že první

dvě německé divize, které se střetly s nepřítelem z moře,

dopadly krutě. Bojem zničená francouzská rovina

po obou stranách silnice byla posetá německými mrtvolami.

Těla byla ztuhlá a již nafouklá, obličeje voskově

bledé nebo mramorově zelené jako figuríny oblečené

pro nějaký ohavný živý obraz v pochybném muzeu.

Většinu z nich zabily nepřátelské střemhlavé bombardéry,

které je zastihly při konečném projevu poslušnosti

– přikrčené v příkopu za připraveným kulometem

opětovat palbu. Jejich skelné oči už byly plné

hladových masařek a ústa měli stažená v pochmurném

náznaku lstivého úsměvu, jako by si v okamžiku smrti

mysleli, že je britští piloti nenajdou.

Všude byli vojáci s nosítky v zakrvácených gumových

botách, kteří unaveně sbírali další a další raněné

a s ohnutými rameny klopýtali přes hromady mrtvých

na obvaziště.

„Nic hezkýho, sturmbann,“ odtušil Schulze a odvrátil

pohled od ponurého výjevu s polámanými stromy,

jejichž kmeny vypadaly jako hnijící košťály zelí

na opuštěném pozemku v jeho rodném Hamburku.

„Angláni tyhle polní myši fakticky načapali s kalhotama

dole.“

Von Dodenburg zasmušile přikývl a pozoroval skupinku

otrhaných zaprášených vojáků, zvedajících se

z rýhy v zemi jako mrtví z hrobu. Tiše jako náměsíční

vyrazili na západ na schůzku se smrtí. Jeho zkušené

oči mu řekly, že už jsou zlomení. Zamračil se a přemýšlel,

jaká asi bude situace na divizním velitelství.

Cynický hlas v jeho hlavě v tom měl jasno – na hovno.

Panzermeyer s černými vlasy ulízanými dozadu, zasmušilou

přísnou tváří a puškou sevřenou v obou rukou,

kývl hlavou, když se von Dodenburg prodral mezi

raněnými, mačkajícími se v podzemní chodbě proti

velitelskému stanovišti. Zamračeně mu naznačil, aby

nepřerušoval unaveného generála wehrmachtu u mapy,

který shromážděné štábní důstojníky seznamoval

se situací. Von Dodenburg Panzermeyerovi, kterého

znal z působení Wotanu v Rusku v roce 1941, věnoval

chápavý pohled a přidal se ke skupině naslouchajících

důstojníků.

„Má divize,“ říkal chraptivě generál Richter se zarudlýma

očima, „je zničena – a to doslova. Sedmsetšestnáctá

už neexistuje. Mezi pátým a šestým červnem

na nás plnou silou útočila RAF. Pak v tom pokračovali

Američané – poslali na nás každičký bombardér 8. letecké

armády, umístěný v Anglii.“ …………………………….