Žánry
Autoři
Série
Buďte o krok napřed!
Jatka na řece Odon
od Spojenci se před několika dny vylodili v Normandii a v okolí města Caen, dosud drženého Němci, zuří krvavé boje. Oslabený pluk SS Wotan spolu s jednotkou fanatických dobrovolníků Hitlerjugend má za úkol bránit plochý kopec nad městem. Když se však situace stane neúnosnou, rozhodne se velitel pluku Kuno von Dodenburg v zájmu záchrany životů mladých mužů pod jeho velením pro ústup. Tím však poruší Hitlerův rozkaz bojovat do poslední kulky a posledního muže, za což je „pro zbabělost tváří v tvář nepříteli“ postaven před vojenský soud. Před trestem smrti jej může zachránit jediné – vybojovat ztracenou pozici zpět.
ČÁST PRVNÍ
PEKELNÝ KOPEC
„Možná nevíme jak žit, ale víme,
jak zemřít.“
– VOJIN GILLES 12. DIVIZE HITLEJUGEND
K OBERSCHARFUHRERU SCHULZEMU,
ČERVEN 1944
1.
„Jabo!“
Sturmbannführer von Dodenburg prudce vzhlédl.
Z kovově modré letní oblohy se na polopásové vozidlo
řítila dolů šedá silueta s useknutými křídly.
„Spitfire! Připravte dělo, Schulze!“ rozkázal.
Obrovitý poddůstojník zahodil láhev francouzského
koňaku, který lemtal, přes bočnici uhánějícího obrněnce
a zalezl za dvouhlavňový 20mm kanon.
„Pustit ptáky a nasadit bodáky!“ klokotal, zatímco
koňak stékal po jeho zarostlé bradě. Otočil dělem.
„Pojď, Tomíku, polechtám ti koule!“
Von Dodenburg se pevněji chytil nejbližší výztuhy
v kabině desetitunového transportéru a pochmurně
sledoval letoun. Bylo jasné, že o nich ví. Hnal se zabíjet.
„Připravte se, Matzi!“ křikl k jednonohému rottenführerovi
se svraštělou tváří, svírajícímu ze všech sil volant,
jak vozidlo zběsile uhánělo rovnou francouzskou silnicí.
„Víte, co máte dělat.“
„Ano, sturmbann,“ zahromoval Matz a odplivl si
z okénka.
Sturmbannführer von Dodenburg, stojící zpříma v kymácející
se kabině, pozoroval rychle se blížící spitfire.
Letěl přímo proti nim – jako novodobý David a Goliáš,
nedokázal si pomoci. Zpocenýma rukama sevřel vzpěru.
Stačí sebemenší chyba a bude konec, nedostanou druhou
šanci.
Spitfire vysunul podvozek a viditelně se ve vzduchu
zakymácel, jak jeho rychlost prudce poklesla. Von Dodenburg
věděl, že vysunutý podvozek pilotovi posloužil
jako brzda. Každou chvíli teď začne střílet.
„Pojď k taťkovi!“ vrkal vzadu Schulze. „Pojď k taťkovi,
ty zubatej ptáčku. Taťka tě pěkně nakope do tvý
drzý anglický prdele!“
Stíhací bombardér byl jen dvě stě metrů od nich
a těsně nad stromy. Von Dodenburg zadržel dech. Podél
křídel letounu zablikala divoká fialová světélka
a směrem k vozidlu vylétly hladové kulky.
„Vyhoďte kotvu, Matzi!“ zvolal.
Matz dupl dřevěnou nohou na brzdu. Obrněnec sebou
mohutně škubl a plechy zadrnčely. Matz bojoval
s řízením, aby těžké vozidlo nesjelo do příkopu. Na
silnici před nimi vyšívaly kulky zlostný modrý vzor.
Oblohu nad nimi zastínila šedá křídla. Ráno naplnilo
vražedné vrčení leteckého motoru.
Von Dodenburg se instinktivně sehnul. Ne tak Schulze.
S širokou tváří staženou v krutém odhodlaném šklebu
stiskl spoušť.
Dvojče zařvalo. K obloze zasvištěly projektily. Na
tuto vzdálenost nemohl Schulze minout. Všude kolem
létaly kousky hliníku. První mohutná dávka utrhla obě
kola. Zpocený Schulze otočil kanonem a sledoval zasažený
letoun, který ztrácel výšku. Znovu vystřelil.
Z rozbitého motoru Merlin začal stříkat glykol a pilotní
kabina zmizela v proudu tekutiny.
Umírající a oslepený pilot s roztrhanými zády z první
salvy se pokoušel udržet stroj ve vzduchu. Přeletěl malý
hájek za stojícím transportérem a v obrovitém gejzíru
drnů dopadl do pole za ním. Pozorovatelé si chvíli
mysleli, že to pilot zvládne, ale pak se ozval hlasitý
zvuk trhajícího se kovu. Spitfire udělal dva přemety,
chvíli se komíhal na místě, téměř zahalený zvířenou
hlínou, načež vybuchl a k nebi se vznesl velký hřib
hustého černého kouře.
Schulze si posunul přilbu ze zpoceného čela a zašklebil
se na drsně pohledného velitele, jehož černá
kožená bunda byla prosta jakéhokoli vyznamenání
kromě Rytířského kříže Železného kříže.
„No, sturmbann, takže to je další Anglán, kterej nedoletí
zpátky přes rybníček, aby se zakousl do švestkovýho
pudinku, co tam jí k snídani.“
Sturmbannführer von Dodenburg, velitel toho, co
zbylo z úderného praporu SS Wotan po zničující obraně
Monte Cassina v Itálii, pochmurně pokýval blonďatou
hlavou.
„Ničeho se nebojte, vy velkej raubíři, je jich ještě
dost.“ Odpoutal zrak od hořícího vraku. „Dobrá, Matzi,
pohněte prdelí! Rozhýbejte tu hromadu plechu, než
nás začnou nahánět kamarádi tamtoho chlapíka.“
Přibližně stovka přeživších zWotanu se již tři dny probojovávala
přes Francii, aby se hlásila u 12. obrněné
divize SS na nové invazní frontě. Nejprve na ně na
každém kroku v údolí Jury a Loiry líčili pasti francouzští
partyzáni, ale když von Dodenburg nařídil, že
každou další vesnici, z níž na ně budou střílet, srovná
se zemí, měli od partyzánů pokoj.
„Žabáci radši šoustaj než bojujou, sturmbannführere
– a kdo by se jim divil?“ prohlásil Schulze s doutníkem
v ústech a náručí plnou ukradených lahví koňaku,
když do vesnického bistra házel zápalný granát.
Ale jakmile minuli Paříž, téměř okamžitě vyvstalo
jiné nebezpečí – nepřátelské jabos. Britské a americké
střemhlavé bombardéry se zdály být všude a střílely na
vše, co se na severofrancouzských silnicích pohnulo.
Motorizovaný přesun na západ se stal noční můrou,
všude se tvořily zácpy. Nepřátelské bombardéry měly
žně. Se řvoucími motory nalétávaly nízko a jejich kanony
a kulomety chrlily oheň. Ze země nepřetržitě
stoupaly sloupy kouře po výbuších palivových nádrží.
Vybuchující střelivo létalo sem a tam letní oblohou.
Koně bez jezdců, mnozí zranění, jiní s hořícími hřívami,
splašeně utíkali granáty rozrytými poli.
Von Dodenburg se brzy vzdal snahy přesouvat se
ve dne. Jeho oddíl se prodíral na západ po vedlejších
silnicích za nocí a za denního světla zůstával v úkrytu.
Když nebylo kde se ukrýt, rozkázal von Dodenburg
svým mužům vyhnat civilisty z nejbližší vesnice
a přinutit je zaujmout místa na kapotách jeho
obrněných vozidel, aby je nepřátelští piloti nemohli
přehlédnout.
„No tak je ze mě válečnej zločinec,“ křičel vztekle
na britského pilota, který se přihnal těsně nad vrcholky
stromů a zase zlostně odletěl, když si všiml ochranného
opatření Wotanu, „ale to byste mě nejdřív museli
chytit!“
„Přijde ten den, sturmbannführere,“ ucedil Matz
a vytáhl špinavou ruku zpod černé sukně francouzské
vdovy.
Nakonec dorazili do Caen, sídla velení 12. obrněné
divize SS, kde dostal von Dodenburg rozkaz hlásit se
u zástupce velitele divize standartenführera Meyera,
známého ve Zbraních SS jako Panzermeyer, nejmladší
a nejodvážnější plukovník německé armády. Nyní mířili
na velitelství, kde měl standartenführer Kurt Meyer
jednání s veliteli dvou divizí wehrmachtu.
Von Dodenburg si zachmuřeně uvědomil, že první
dvě německé divize, které se střetly s nepřítelem z moře,
dopadly krutě. Bojem zničená francouzská rovina
po obou stranách silnice byla posetá německými mrtvolami.
Těla byla ztuhlá a již nafouklá, obličeje voskově
bledé nebo mramorově zelené jako figuríny oblečené
pro nějaký ohavný živý obraz v pochybném muzeu.
Většinu z nich zabily nepřátelské střemhlavé bombardéry,
které je zastihly při konečném projevu poslušnosti
– přikrčené v příkopu za připraveným kulometem
opětovat palbu. Jejich skelné oči už byly plné
hladových masařek a ústa měli stažená v pochmurném
náznaku lstivého úsměvu, jako by si v okamžiku smrti
mysleli, že je britští piloti nenajdou.
Všude byli vojáci s nosítky v zakrvácených gumových
botách, kteří unaveně sbírali další a další raněné
a s ohnutými rameny klopýtali přes hromady mrtvých
na obvaziště.
„Nic hezkýho, sturmbann,“ odtušil Schulze a odvrátil
pohled od ponurého výjevu s polámanými stromy,
jejichž kmeny vypadaly jako hnijící košťály zelí
na opuštěném pozemku v jeho rodném Hamburku.
„Angláni tyhle polní myši fakticky načapali s kalhotama
dole.“
Von Dodenburg zasmušile přikývl a pozoroval skupinku
otrhaných zaprášených vojáků, zvedajících se
z rýhy v zemi jako mrtví z hrobu. Tiše jako náměsíční
vyrazili na západ na schůzku se smrtí. Jeho zkušené
oči mu řekly, že už jsou zlomení. Zamračil se a přemýšlel,
jaká asi bude situace na divizním velitelství.
Cynický hlas v jeho hlavě v tom měl jasno – na hovno.
Panzermeyer s černými vlasy ulízanými dozadu, zasmušilou
přísnou tváří a puškou sevřenou v obou rukou,
kývl hlavou, když se von Dodenburg prodral mezi
raněnými, mačkajícími se v podzemní chodbě proti
velitelskému stanovišti. Zamračeně mu naznačil, aby
nepřerušoval unaveného generála wehrmachtu u mapy,
který shromážděné štábní důstojníky seznamoval
se situací. Von Dodenburg Panzermeyerovi, kterého
znal z působení Wotanu v Rusku v roce 1941, věnoval
chápavý pohled a přidal se ke skupině naslouchajících
důstojníků.
„Má divize,“ říkal chraptivě generál Richter se zarudlýma
očima, „je zničena – a to doslova. Sedmsetšestnáctá
už neexistuje. Mezi pátým a šestým červnem
na nás plnou silou útočila RAF. Pak v tom pokračovali
Američané – poslali na nás každičký bombardér 8. letecké
armády, umístěný v Anglii.“ …………………………….
Autor: | Kessler, Leo |
Překladatel: | Lusk, Jan |
Název: | Jatka na řece Odon |
Původní název: | Slaughter Ground |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-481-3 |
Vazba: | vázaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 216 |
Vydání: | 1. |
Datum vydání: | 7.12.2011 |