Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Jatka na řece Odon

od
Kessler, Leo
  • Spojenci se před několika dny vylodili v Normandii a v okolí města Caen, dosud drženého Němci, zuří krvavé boje. Oslabený pluk SS Wotan spolu s jednotkou fanatických dobrovolníků Hitlerjugend má za úkol bránit plochý kopec nad městem. Když se však situace stane neúnosnou, rozhodne se velitel pluku Kuno von Dodenburg v zájmu záchrany životů mladých mužů pod jeho velením pro ústup. Tím však poruší Hitlerův rozkaz bojovat do poslední kulky a posledního muže, za což je „pro zbabělost tváří v tvář nepříteli“ postaven před vojenský soud. Před trestem smrti jej může zachránit jediné – vybojovat ztracenou pozici zpět.

  •  

    ČÁST PRVNÍ

    PEKELNÝ KOPEC

     

    „Možná nevíme jak žit, ale víme,

    jak zemřít.“

    VOJIN GILLES 12. DIVIZE HITLEJUGEND

    K OBERSCHARFUHRERU SCHULZEMU,

    ČERVEN 1944

    1.

    „Jabo!“

    Sturmbannführer von Dodenburg prudce vzhlédl.

    Z kovově modré letní oblohy se na polopásové vozidlo

    řítila dolů šedá silueta s useknutými křídly.

    „Spitfire! Připravte dělo, Schulze!“ rozkázal.

    Obrovitý poddůstojník zahodil láhev francouzského

    koňaku, který lemtal, přes bočnici uhánějícího obrněnce

    a zalezl za dvouhlavňový 20mm kanon.

    „Pustit ptáky a nasadit bodáky!“ klokotal, zatímco

    koňak stékal po jeho zarostlé bradě. Otočil dělem.

    „Pojď, Tomíku, polechtám ti koule!“

    Von Dodenburg se pevněji chytil nejbližší výztuhy

    v kabině desetitunového transportéru a pochmurně

    sledoval letoun. Bylo jasné, že o nich ví. Hnal se zabíjet.

    „Připravte se, Matzi!“ křikl k jednonohému rottenführerovi

    se svraštělou tváří, svírajícímu ze všech sil volant,

    jak vozidlo zběsile uhánělo rovnou francouzskou silnicí.

    „Víte, co máte dělat.“

    „Ano, sturmbann,“ zahromoval Matz a odplivl si

    z okénka.

    Sturmbannführer von Dodenburg, stojící zpříma v kymácející

    se kabině, pozoroval rychle se blížící spitfire.

    Letěl přímo proti nim – jako novodobý David a Goliáš,

    nedokázal si pomoci. Zpocenýma rukama sevřel vzpěru.

    Stačí sebemenší chyba a bude konec, nedostanou druhou

    šanci.

    Spitfire vysunul podvozek a viditelně se ve vzduchu

    zakymácel, jak jeho rychlost prudce poklesla. Von Dodenburg

    věděl, že vysunutý podvozek pilotovi posloužil

    jako brzda. Každou chvíli teď začne střílet.

    „Pojď k taťkovi!“ vrkal vzadu Schulze. „Pojď k taťkovi,

    ty zubatej ptáčku. Taťka tě pěkně nakope do tvý

    drzý anglický prdele!“

    Stíhací bombardér byl jen dvě stě metrů od nich

    a těsně nad stromy. Von Dodenburg zadržel dech. Podél

    křídel letounu zablikala divoká fialová světélka

    a směrem k vozidlu vylétly hladové kulky.

    „Vyhoďte kotvu, Matzi!“ zvolal.

    Matz dupl dřevěnou nohou na brzdu. Obrněnec sebou

    mohutně škubl a plechy zadrnčely. Matz bojoval

    s řízením, aby těžké vozidlo nesjelo do příkopu. Na

    silnici před nimi vyšívaly kulky zlostný modrý vzor.

    Oblohu nad nimi zastínila šedá křídla. Ráno naplnilo

    vražedné vrčení leteckého motoru.

    Von Dodenburg se instinktivně sehnul. Ne tak Schulze.

    S širokou tváří staženou v krutém odhodlaném šklebu

    stiskl spoušť.

    Dvojče zařvalo. K obloze zasvištěly projektily. Na

    tuto vzdálenost nemohl Schulze minout. Všude kolem

    létaly kousky hliníku. První mohutná dávka utrhla obě

    kola. Zpocený Schulze otočil kanonem a sledoval zasažený

    letoun, který ztrácel výšku. Znovu vystřelil.

    Z rozbitého motoru Merlin začal stříkat glykol a pilotní

    kabina zmizela v proudu tekutiny.

    Umírající a oslepený pilot s roztrhanými zády z první

    salvy se pokoušel udržet stroj ve vzduchu. Přeletěl malý

    hájek za stojícím transportérem a v obrovitém gejzíru

    drnů dopadl do pole za ním. Pozorovatelé si chvíli

    mysleli, že to pilot zvládne, ale pak se ozval hlasitý

    zvuk trhajícího se kovu. Spitfire udělal dva přemety,

    chvíli se komíhal na místě, téměř zahalený zvířenou

    hlínou, načež vybuchl a k nebi se vznesl velký hřib

    hustého černého kouře.

    Schulze si posunul přilbu ze zpoceného čela a zašklebil

    se na drsně pohledného velitele, jehož černá

    kožená bunda byla prosta jakéhokoli vyznamenání

    kromě Rytířského kříže Železného kříže.

    „No, sturmbann, takže to je další Anglán, kterej nedoletí

    zpátky přes rybníček, aby se zakousl do švestkovýho

    pudinku, co tam jí k snídani.“

    Sturmbannführer von Dodenburg, velitel toho, co

    zbylo z úderného praporu SS Wotan po zničující obraně

    Monte Cassina v Itálii, pochmurně pokýval blonďatou

    hlavou.

    „Ničeho se nebojte, vy velkej raubíři, je jich ještě

    dost.“ Odpoutal zrak od hořícího vraku. „Dobrá, Matzi,

    pohněte prdelí! Rozhýbejte tu hromadu plechu, než

    nás začnou nahánět kamarádi tamtoho chlapíka.“

    Přibližně stovka přeživších zWotanu se již tři dny probojovávala

    přes Francii, aby se hlásila u 12. obrněné

    divize SS na nové invazní frontě. Nejprve na ně na

    každém kroku v údolí Jury a Loiry líčili pasti francouzští

    partyzáni, ale když von Dodenburg nařídil, že

    každou další vesnici, z níž na ně budou střílet, srovná

    se zemí, měli od partyzánů pokoj.

    „Žabáci radši šoustaj než bojujou, sturmbannführere

    – a kdo by se jim divil?“ prohlásil Schulze s doutníkem

    v ústech a náručí plnou ukradených lahví koňaku,

    když do vesnického bistra házel zápalný granát.

    Ale jakmile minuli Paříž, téměř okamžitě vyvstalo

    jiné nebezpečí – nepřátelské jabos. Britské a americké

    střemhlavé bombardéry se zdály být všude a střílely na

    vše, co se na severofrancouzských silnicích pohnulo.

    Motorizovaný přesun na západ se stal noční můrou,

    všude se tvořily zácpy. Nepřátelské bombardéry měly

    žně. Se řvoucími motory nalétávaly nízko a jejich kanony

    a kulomety chrlily oheň. Ze země nepřetržitě

    stoupaly sloupy kouře po výbuších palivových nádrží.

    Vybuchující střelivo létalo sem a tam letní oblohou.

    Koně bez jezdců, mnozí zranění, jiní s hořícími hřívami,

    splašeně utíkali granáty rozrytými poli.

    Von Dodenburg se brzy vzdal snahy přesouvat se

    ve dne. Jeho oddíl se prodíral na západ po vedlejších

    silnicích za nocí a za denního světla zůstával v úkrytu.

    Když nebylo kde se ukrýt, rozkázal von Dodenburg

    svým mužům vyhnat civilisty z nejbližší vesnice

    a přinutit je zaujmout místa na kapotách jeho

    obrněných vozidel, aby je nepřátelští piloti nemohli

    přehlédnout.

    „No tak je ze mě válečnej zločinec,“ křičel vztekle

    na britského pilota, který se přihnal těsně nad vrcholky

    stromů a zase zlostně odletěl, když si všiml ochranného

    opatření Wotanu, „ale to byste mě nejdřív museli

    chytit!“

    „Přijde ten den, sturmbannführere,“ ucedil Matz

    a vytáhl špinavou ruku zpod černé sukně francouzské

    vdovy.

    Nakonec dorazili do Caen, sídla velení 12. obrněné

    divize SS, kde dostal von Dodenburg rozkaz hlásit se

    u zástupce velitele divize standartenführera Meyera,

    známého ve Zbraních SS jako Panzermeyer, nejmladší

    a nejodvážnější plukovník německé armády. Nyní mířili

    na velitelství, kde měl standartenführer Kurt Meyer

    jednání s veliteli dvou divizí wehrmachtu.

    Von Dodenburg si zachmuřeně uvědomil, že první

    dvě německé divize, které se střetly s nepřítelem z moře,

    dopadly krutě. Bojem zničená francouzská rovina

    po obou stranách silnice byla posetá německými mrtvolami.

    Těla byla ztuhlá a již nafouklá, obličeje voskově

    bledé nebo mramorově zelené jako figuríny oblečené

    pro nějaký ohavný živý obraz v pochybném muzeu.

    Většinu z nich zabily nepřátelské střemhlavé bombardéry,

    které je zastihly při konečném projevu poslušnosti

    – přikrčené v příkopu za připraveným kulometem

    opětovat palbu. Jejich skelné oči už byly plné

    hladových masařek a ústa měli stažená v pochmurném

    náznaku lstivého úsměvu, jako by si v okamžiku smrti

    mysleli, že je britští piloti nenajdou.

    Všude byli vojáci s nosítky v zakrvácených gumových

    botách, kteří unaveně sbírali další a další raněné

    a s ohnutými rameny klopýtali přes hromady mrtvých

    na obvaziště.

    „Nic hezkýho, sturmbann,“ odtušil Schulze a odvrátil

    pohled od ponurého výjevu s polámanými stromy,

    jejichž kmeny vypadaly jako hnijící košťály zelí

    na opuštěném pozemku v jeho rodném Hamburku.

    „Angláni tyhle polní myši fakticky načapali s kalhotama

    dole.“

    Von Dodenburg zasmušile přikývl a pozoroval skupinku

    otrhaných zaprášených vojáků, zvedajících se

    z rýhy v zemi jako mrtví z hrobu. Tiše jako náměsíční

    vyrazili na západ na schůzku se smrtí. Jeho zkušené

    oči mu řekly, že už jsou zlomení. Zamračil se a přemýšlel,

    jaká asi bude situace na divizním velitelství.

    Cynický hlas v jeho hlavě v tom měl jasno – na hovno.

    Panzermeyer s černými vlasy ulízanými dozadu, zasmušilou

    přísnou tváří a puškou sevřenou v obou rukou,

    kývl hlavou, když se von Dodenburg prodral mezi

    raněnými, mačkajícími se v podzemní chodbě proti

    velitelskému stanovišti. Zamračeně mu naznačil, aby

    nepřerušoval unaveného generála wehrmachtu u mapy,

    který shromážděné štábní důstojníky seznamoval

    se situací. Von Dodenburg Panzermeyerovi, kterého

    znal z působení Wotanu v Rusku v roce 1941, věnoval

    chápavý pohled a přidal se ke skupině naslouchajících

    důstojníků.

    „Má divize,“ říkal chraptivě generál Richter se zarudlýma

    očima, „je zničena – a to doslova. Sedmsetšestnáctá

    už neexistuje. Mezi pátým a šestým červnem

    na nás plnou silou útočila RAF. Pak v tom pokračovali

    Američané – poslali na nás každičký bombardér 8. letecké

    armády, umístěný v Anglii.“ …………………………….

     

  • Autor: Kessler, Leo
    Překladatel: Lusk, Jan
    Název: Jatka na řece Odon
    Původní název: Slaughter Ground
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-481-3
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 216
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 7.12.2011
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.