Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Flashforward

od
Sawyer, Robert
  • Svěží a nápaditý přístup ke klasickému tématu SF literatury předurčil román stát se námětem televizního seriálu. Fyzikální pokus s urychlovači částic se zvrtne a přenese lidstvo na krátkou chvíli v čase o dvacet let dopředu. V tomto okénku do svého osudu zahlédne dr Theo Procopides, že bude zavražděn. A tak následujících 20 let musí věnovat tomu, aby zastavil svého vraha.

  • 1

    Den 1: úterý 21. dubna 2009

    ŘEZ ČASOPROSTOREM…

     

    Řídicí budova Velkého hadronového urychlovače

    vstřícných svazků (LHC) v CERNu byla nová: schválili

    ji léta Páně 2004 a dokončili o dva roky později.

    Budova obklopovala centrální nádvoří, kterému se samozřejmě

    říkalo „jádro“. Každá kancelář měla okno,

    které vedlo buď do jádra nebo ven, směrem do rozlehlého

    areálu CERNu. Obdélníková budova kolem jádra

    byla dvoupodlažní, ale hlavní výtahy měly čtyři zastávky:

    dvě nadzemní podlaží; suterén, kde sídlila kotelna

    a skladovací prostory; a podlaží sto metrů pod

    zemí, kde se vystupovalo na nástupiště jednokolejné

    dráhy, používané k cestování po sedmadvacetikilometrovém

    obvodu tunelu urychlovače. Tunel sám vedl pod

    polnostmi zemědělců, okrajem ženevského letiště

    a úpatími jurských hor.

    Jižní stěna hlavní chodby kontrolní budovy byla

    rozdělená na devatenáct dlouhých úseků, z nichž každý

    byl ozdobený mozaikou, zhotovenou umělcem

    z jedné z členských zemí CERNu. Řecká mozaika zobrazovala

    Démokrita a původ atomové teorie; němec-

    ká zachycovala život Einsteina; dánská mozaika byla

    věnována Nielsi Bohrovi. Fyzika však nebyla tématem

    všech mozaik: na francouzské byla silueta Paříže a na

    italské vinice, kde tisíce leštěných ametystů představovaly

    jednotlivá zrnka hroznů.

    Vlastní kontrolní místnost Velkého hadronového kolideru

    byla dokonalý čtverec se širokými posuvnými

    dveřmi, umístěnými přesně uprostřed dvou stran. Místnost

    byla vysoká přes dvě podlaží a horní polovina

    měla skleněné stěny, aby se zájezdové skupiny mohly

    dívat na to, co se děje dole; CERN nabízel tříhodinové

    prohlídky pro veřejnost vždy v pondělí a v sobotu,

    v 9 a ve 14 hodin. Na stěnách pod okny zplihle viselo

    devatenáct státních vlajek členských států, na každé

    stěně pět; dvacáté místo zaujímala modrozlatá vlajka

    Evropské unie.

    Kontrolní místnost obsahovala desítky konzolí.

    Jedna sloužila k obsluze částicových vstřikovačů; ta

    ovládala začátky experimentů. Vedle ní byla další, se

    šikmou plochou, do níž bylo zapuštěno deset monitorů,

    na kterých bylo vidět výsledky hlášené detektory

    ALICE a CMS, obrovskými podzemními systémy, jež

    zaznamenávaly a pokoušely se identifikovat částice

    produkované při experimentech LHC. Monitory na

    třetí konzoli ukazovaly části mírně zakřiveného podzemního

    tunelu kolideru, s jednokolejnou tratí zavěšenou

    na nosnících od stropu.

    Lloyd Simcoe, vědec kanadského původu, seděl

    u konzole vstřikovače. Byl to pětačtyřicetiletý, vysoký,

    hladce oholený muž. Oči měl modré a krátce ostříhané

    vlasy tak tmavě hnědé, že by se klidně dalo říct i černé

    – jenom na spáncích už asi polovina z nich zešedivěla.

    Částicoví fyzici nebyli zrovna vyhlášení tím, že by

    si potrpěli na oblečení, a Lloyd až donedávna nebyl

    výjimkou. Ale před několika měsíci souhlasil s tím, že

    daruje celou svou garderobu ženevské pobočce Armády

    spásy a nechá si vybrat úplně nové věci od své

    snoubenky. Po pravdě řečeno, nové šatstvo bylo na jeho

    vkus trochu nápadné, ale musel uznat, že nikdy nevypadal

    tak fešácky. Dnes měl na sobě béžovou košili,

    korálově zbarvené sako, hnědé kalhoty s našitými kapsami

    místo prostřižených a – z úcty k módní tradici –

    černé italské kožené polobotky. Lloyd si také osvojil

    pár univerzálních symbolů svého postavení, které rovněž

    patřily k místnímu folkloru: plnicí pero značky

    Mont Blanc, které nosil přicvaknuté ve vnitřní kapse

    saka, a zlaté švýcarské analogové hodinky.

    Po jeho pravici, před detektorovou konzolí, seděla

    mistryně jeho předělávky osobně, jeho snoubenka, inženýrka

    Michiko Komura. Pětatřicetiletá, tedy o deset

    let mladší než Lloyd, Michiko měla malý pršáček

    a leskle černé vlasy, které nosila zastřižené do pážecího

    účesu, v současnosti tak populárního.

    Za ní stál Theo Procopides, Lloydův partner ve výzkumu.

    Sedmadvacetiletý Theo byl o osmnáct let

    mladší než Lloyd; nejeden šprýmař už přirovnával

    konzervativního Lloyda středního věku a jeho ohnivého

    řeckého kolegu k slavné vědecké dvojici Crick

    a Watson, objevitelům dvojité šroubovice DNA. Theo

    měl kučeravé, husté tmavé vlasy, šedé oči a výraznou,

    vystrčenou bradu. Skoro pořád nosil červené džínsy –

    Lloydovi se nelíbily, ale nikdo mladší třiceti let už

    modré džínsy nenosil – a některé z nekonečné řady triček

    s kreslenými komiksovými postavičkami z celého

    světa; dneska měl na sobě tričko se starodávným kanárkem

    Tweetym. U zbývajících konzolí zaujal místa

    další tucet vědců.

    Kostkou nahoru…

    Kromě tichého šumu klimatizace a jemného vrčení

    větráků elektronického zařízení bylo v kontrolní míst-

    nosti naprosté ticho. Všichni byli nervózní a napjatí;

    měli za sebou dlouhý den příprav na tento experiment.

    Lloyd se rozhlédl po místnosti, pak se zhluboka nadechl.

    Puls měl zrychlený a cítil, jak se mu v břiše tetelí

    motýlí křídla.

    Hodiny na stěně byly analogové; ty na jeho konzoli

    byly digitální. Oboje se rychle blížily k 17.00 – což

    Lloyd i po dvou letech v Evropě stále ještě vnímal jako

    pět odpoledne.

    Lloyd byl ředitelem skupiny téměř tisícovky fyziků,

    používající detektor ALICE „A Large Ion Collider Experiment“

    – Velký experiment iontového kolideru. On

    a Theo strávili dva roky na projektu dnešní kolize částic

    – dva roky na práci, která mohla trvat dvě generace.

    Pokoušeli se znovu vytvořit energetické hladiny, které

    naposled existovaly nanosekundu po velkém třesku, kdy

    byla teplota vesmíru 100 000 000 000 000 000 stupňů.

    Doufali, že přitom najdou svatý grál vysokoenergetické

    fyziky, dlouho hledaný Higgsův boson, částici, jejíž

    interakce dodává jiným částicím hmotnost. Kdyby jejich

    experiment vyšel, Higgsův boson – a Nobelovka,

    kterou budou pravděpodobně odměněni jeho objevitelé

    – bude jejich.

    Celý experiment byl automatizovaný a přesně načasovaný.

    Nebyla žádná sekera, která by dopadla, žádná

    spoušť skrytá pod pružinovým krytem tlačítka, které

    by se stisklo. Ano, Lloyd vymyslel a Theo zakódoval

    do programu tohoto experimentu spouštěcí moduly,

    ale všechno už bylo pod kontrolou počítače.

    Když digitální hodiny dorazily k 16:59:55, začal

    Lloyd odpočítávat nahlas spolu s nimi. „Pět.“

    Podíval se na Michiko.

    „Čtyři.“

    Povzbudivě se na něj usmála. Bože, jak ji miluje…

    „Tři.“

    Přejel pohledem k mladému Theovi, zázračnému dítěti

    – té mladičké hvězdě, kterou Lloyd kdysi sám

    chtěl být, ale nikdy jí nebyl.

    „Dva.“

    Theo, vždycky frajer, mu ukázal zvednutý palec.

    „Jedna.“

    Prosím, Bože… říkal si v duchu Lloyd. Prosím.

    „Nula.“

    A pak…

    A pak najednou bylo všecko jiné.

    Došlo k okamžité změně osvětlení – šero kontrolní

    místnosti vystřídalo sluneční světlo, procházející oknem.

    Ale nebylo žádné přizpůsobování, nic nepříjemného

    – a ani pocit, že by se Lloydovi smršťovaly zorničky.

    Bylo to, jako by už byl na to jasnější světlo

    zvyklý.

    A přesto Lloyd nedokázal ovládat zrak. Chtěl se

    rozhlédnout kolem sebe, zjistit, co se děje, ale jeho oči

    se pohybovaly jakoby samovolně.

    Byl v posteli – zřejmě nahý. Cítil, jak mu teď po pokožce

    klouže bavlněné povlečení, když se podpíral

    loktem a zvedal. Jak se mu pohnula hlava, krátce zahlédl

    střešní okna, očividně vikýře v druhém patře nějakého

    domu na venkově. Bylo vidět stromy a…

    Ne, to není možné. Listí se zabarvilo, mělo barvu

    ohně. Ale dneska je 21. dubna – jaro, ne podzim.

    Lloyd dál přejížděl pohledem a znenadání – správně

    se měl leknout – si uvědomil, že není v té posteli sám.

    Byl tam s ním ještě někdo.

    Prudce se odtáhl.

    Ne – ne, to nebylo ono. Vůbec fyzicky nereagoval;

    bylo to, jako by se jeho tělo rozvedlo s mozkem. Ale

    měl pocit, jako by se prudce odtáhl.

    Ta druhá osoba byla žena, ale… ………………………

  • Autor: Sawyer, Robert
    Překladatel: Pacnerová, Jana
    Název: Flashforward
    Původní název: Flashforward
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-319-9
    Vazba: brožovaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 344
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 30.6.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.