Autoři

Série

Dívky ze Šanghaje

od
See, Lisa
  • Nezapomenutelný příběh dvou nerozlučných sester začíná koncem 40. let v Šanghaji, Paříži východu. Díky bohatství svého otce si Pearl Chin a její mladší sestra May bezstarostně užívají života. Ale otec prohraje své jmění a musí prodat dcery nápadníkům, kteří si přijeli z Kalifornie pro nevěsty. Pearl a May se vydávají na svou životní pouť v okamžiku, kdy na jejich milované město začínají dopadat japonské bomby. Prchají přes divoký venkov plný čínských vojáků, za oceán. Zde se pokoušejí najít lásku k cizincům, kteří se stali jejich muži, usilují o sžití s novým prostředím a se zvyky a pravidly čínské čtvrti. I když jsou postaveny před mnohé oběti a obtížná rozhodování, zůstávají stále oněmi šanghajskými dívkami.

  • První část

    OSUD

     

    Půvabné dívky z plakátů

     

    „Naše dcera má tak růžové tváře, že vypadá skoro jako ty

    venkovské holky z jihu Číny,“ stěžuje si můj otec a záměrně

    se tváří, jako kdyby neviděl polévku, kterou má před sebou

    na stole. „Nemůžeš s tím něco udělat?“

    Matka se na otce zadívá, ale co mu má na to říct? Vypadám

    pěkně – podle některých lidí dokonce půvabně – ale

    moje tváře nejsou tak průhledně světlé jako perly, po kterých

    jsem dostala jméno. Často se červenám. Kromě toho

    se na slunci snadno opaluju. V pěti letech mi matka začala

    potírat tváře a ruce krémem s příměsí drcených perel a přidávat

    perlový prášek do rýžové kaše, kterou jsem jídala

    k snídani. Doufala, že mi tak vybělí pokožku. Ale nepodařilo

    se jí to a moje tváře teď úplně hoří – což můj otec nenávidí.

    Zabořím se hluboko do židle. Dělám to v jeho přítomnosti

    pokaždé, ale kdykoliv otec odtrhne oči od mé sestry

    a zadívá se na mě, schoulím se ještě víc. Jsem vyšší než on

    a jemu to hrozně vadí. V Šanghaji, kde žijeme, každé vysoké

    auto, zeď nebo budova vysílá do světa signál, že jejich

    vlastník je velmi důležitá osoba. Já ale důležitá nejsem.

    „Myslí si, že je bůhvíjak chytrá,“ pokračuje otec. Na sobě

    má elegantní oblek západního střihu a vlasy jen tu a tam

    protkané několika stříbrnými nitkami. Poslední dobou nemá

    právě nejlepší náladu, ale dnes večer je ještě zachmuřenější

    než obvykle. Možná nevyhrál jeho oblíbený kůň nebo

    mu nepřálo štěstí v kostkách. „Ale přitom moc rozumu nepobrala

    Můj otec mě jako obvykle zahrnuje stále stejnými výčitkami.

    Tuhle asi pochytil od Konfucia, který napsal: „Vzdělaná

    žena není k ničemu.“ Podle spousty lidí jsem knihomol,

    ale v roce 1937 mi to ke cti nijak zvlášť neslouží. Můžu

    být sebechytřejší, ale otcovým výtkám se bránit nedovedu.

    Většina rodin jí u kulatého stolu bez ostrých hran, aby

    při jídle mohli prožívat pocit vzájemné sounáležitosti. My

    máme čtvercový stůl z týkového dřeva a každý sedí na

    svém obvyklém místě: otec má po jedné ruce May, proti

    níž sedí matka. Oba se tak o ni mohou dělit rovným dílem.

    S každým denním jídlem – a s každým následujícím dnem

    a rokem – mi tím připomínají, že nejsem ta oblíbenější

    dcera a nikdy jí nebudu.

    Otec dál rozebírá všechny moje špatné stránky, ale já se

    snažím vytěsnit jeho hlas z hlavy a předstírám, že si se zájmem

    prohlížím jídelnu. Na zdi oddělující jídelnu od kuchyně

    obvykle visí čtyři svitky znázorňující čtyři roční období.

    Dnes po nich ale není ani stopy a na stěně zůstaly jen

    jejich matné obrysy. Nejsou to však jediné věci, které zmizely.

    Na stropě jsme mívali větrák, ale loni otec usoudil, že

    budeme působit honosněji, když nás při jídle bude ovívat

    služebnictvo. Dnes večer tu ale nikdo z nich není a jídelna

    je plná zatuchlého vzduchu. Většinou ji osvětluje okázalý

    svícen ve stylu art deco a nástěnné svícny se stínidly ze

    zlatavého a růžového leptaného skla. Ty jsou také pryč. Ale

    nijak zvlášť mě to neznepokojuje. Třeba někdo svitky sundal,

    aby jejich hedvábné okraje nezkroutil vlhký vzduch.

    A sloužícím dal otec možná volno, aby mohli se svými rodinami

    oslavit svatbu nebo narozeniny. A svícny třeba někdo

    jen dočasně odstranil, aby je vyčistil.

    Kuchař – který nemá žádnou ženu ani děti – odnáší ze

    stolu mísy s polévkou a servíruje nám na talířích krevety

    se semínky bahničky, vepřové maso se sušenou zeleninou

    a bambusovými výhonky v sójové omáčce, dušeného úhoře,

    zeleninový salát a rýži, ale mě ze samého horka úplně

    přechází hlad. Co bych dala za několik doušků vychlazené

    nakyslé slivoňové šťávy, sladkou fazolovou polévku s lehkou

    příchutí máty nebo sladký vývar s mandlemi!

    Jakmile matka prohlásí „Košíkář si dnes zase řekl o víc,

    než měl,“ uvolním se. Otcovy kritické poznámky na mou

    adresu jsou na denním pořádku úplně stejně jako matčiny

    každodenní trpitelské tirády. Matka vypadá jako vždy velice

    elegantně. Drdol vlasů jí v zátylku přidržují jantarové

    jehlice. Cheongsam z tmavomodrého hedvábí s tříčtvrtečními

    rukávy, který má na sobě, ušil krejčí tak, aby podtrhoval

    její věk a postavení. Na zápěstí se jí pohupuje náramek

    vyřezaný z jediného kusu nefritu. Kdykoliv matka položí

    ruku s náramkem na stůl, ozve se známý konejšivý dutý

    zvuk. Jako malá podstoupila obřad svazování nohou a dodnes

    se chová poněkud staromódně. Každé ráno se nás vyptává,

    co se nám zdálo, a podle toho, jestli se v našich

    snech vyskytovala voda, boty nebo zuby, v nich pak hledá

    skrytý význam a dobrá nebo špatná znamení. Věří v astrologii

    a střídavě mě i sestru kritizuje a chválí za všechno, co

    provedeme, protože ona se narodila v roce ovce a já v roce

    draka.

    Matka vede spokojený život. Její manželství s naším

    otcem, které za ni domluvili rodiče, je docela poklidné.

    Ráno si přečte několik buddhistických súter a na oběd se

    pak vypraví rikšou ke svým přátelům. Do odpoledne hraje

    mahjong a společně se ženami stejného postavení si stěžuje

    na počasí, na líné služebnictvo nebo na neúčinné léky

    proti škytavce, dně a hemoroidům. Nemá důvod kvůli něčemu

    naříkat, ale každé její vyprávění je poznamenáno zahořklostí

    a neustálými obavami. „Žádné dobré konce neexistují,“

    říkává. I tak vypadá překrásně a každý její krok

    působí stejně vznešeně jako mladý bambusový výhonek

    pohupující se v jarním vánku.

    „Ta líná služka odvedle převrhla u Cuových nočník a vylila

    ho na ulici,“ prohlašuje matka. „A ten kuchař!“ vyjekne

    a rozhořčeně sykne. „Připravil nám k jídlu tak staré krevety,

    že mě z jejich zápachu úplně přešla chuť k jídlu.“

    Nijak na to nereagujeme, ale za puch, který nás dusí, nemůže

    převržený nočník ani staré krevety, ale ona. Protože

    tu nemáme žádné služebnictvo, jež by svými vějíři rozptýlilo

    zatuchlý vzduch v místnosti, naplňuje jídelnu zápach

    krve a hnisu, které prosakují jejími obvazy na nohou obutých

    do miniaturních střevíčků. Z toho odéru se mi svírá

    hrdlo.

    Matka dál lamentuje, ale otec jí náhle skočí do řeči.

    „Dnes večer nikam nepůjdete, děvčata. Chtěl bych si s vámi

    promluvit.“

    Otočí se k May, která mu jako obyčejně věnuje líbezný

    úsměv. Jsme docela poslušné dcery, ale na dnešní večer

    jsme si už něco naplánovaly a nechce se nám poslouchat

    otcovy výčitky, že při koupání plýtváme vodou a nedojídáme

    rýži do posledního zrnka. Otec na Mayiny okouzlující

    pohledy pokaždé reaguje úsměvem a na všechny výtky zapomíná.

    Tentokrát však několikrát zamrká a zaletí pohledem

    ke mně. Ještě víc se schoulím za stolem. Občas mám

    dojem, že jinak než ještě větším přikrčením už úctu otci ani

    neumím projevovat. Sama sebe považuju za moderní šanghajskou

    dívku. Odmítám se řídit zásadami, podle kterých

    dívky musí jen poslouchat, poslouchat a poslouchat. Já

    i May – ať už ji rodiče zbožňují sebevíc – jsme ale přece jenom

    pouhé dívky. Nikdy nebudeme pokračovatelkami rodového

    jména, a až nastane čas, nikdo nebude uctívat našeho

    otce a matku jako své předky. S mou sestrou a mnou

    naše rodina a její příjmení Ťin vymře. Když jsme byly malé,

    nikdo nás moc nekontroloval, protože jsme pro rodiče

    neměly příliš velkou cenu. Za takovou starost nebo snahu

    jsme jim nestály. Potom se však přihodilo cosi zvláštního:

    rodiče se zamilovali – bláznivě a z celého srdce – do své

    mladší dcery. Díky tomu jsme si uchovaly určitou svobodu

    a rodiče často přehlíželi Mayino rozmazlené chování a naše

    občas až nezdravé přehlížení povinností. Podle lidí z našeho

    okolí jsme neměly k rodičům žádnou úctu a jednaly

    jsme s nimi pohrdavě, ale my jsme to považovaly za moderní,

    nekonvenční chování.

    „Nestojíš za jediný měďák,“ vyčítá mi otec ostře. „Ani

    netuším, jak se –“

    „Ale, přestaň se po Pearl vozit. Máš štěstí, že ti osud

    dopřál takovou dceru. A já jsem ještě radši, že je to moje

    sestra.“…………………….

     

  • Autor: See, Lisa
    Překladatel: Havlík, Tomáš
    Název: Dívky ze Šanghaje
    Původní název: Shangai Girls
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-311-3
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 392
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 16.6.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.