Autoři

Série

Dcery Španělska
(Série - Isabela a Ferdinand - 3)

od
Plaidy, Jean
  • Isabela a Ferdinand vládnou nově spojenému Španělsku a zdá se, že jejich odhodlání vybudovat silný stát, o kterém vždy snili, je neotřesitelné. V posledních letech Isabeliny vlády Ferdinand očekává od svých dcer, že jeho ctižádosti napomohou, avšak manželka je rozpolcená mezi jeho velkolepými plány a láskou k dětem. Postupem času začínají mít panovníci pocit, jako by na královském rodu leželo prokletí – po nešťastném zásahu osudu v srdci rodiny postihuje dcery Španělska jedna tragédie za druhou. Infantka Isabela zůstává vdovou se zlomeným srdcem, Janu dohání manželovo záletnictví k zničujícímu šílenství a Kateřina opouští oddanou rodinu, aby se stala Kateřinou Aragonskou, manželkou Jindřicha VIII. a anglickou královnou….

  • Obsah

    I Královská rodina 11

    II Jiménez a Torquemada 48

    III Arcivévodkyně Markéta 76

    IV Janova svatba 83

    V Tragédie v Salamance 99

    VI Jana a Filip 120

    VII Portugalská královna 134

    VIII Torquemada a anglický král 142

    IX Isabela přijímá Kryštofa Kolumba 146

    X Miguelovo narození 154

    XI Granadský dvůr 171

    XII Osud Maurů 192

    XIII Miguelův a Kateřinin odchod 221

    XIV Moudrá granadská žena 236

    XV Janin návrat 243

    XVI Jana Šílená 261

    XVII Isabelina smrt 278

     

     KAPITOLA I

    KRÁLOVSKÁ RODINA

    Kateřina klečela na sedadle u okna a dívala se z paláce

    na nachově zbarvené svahy a zasněžené vrcholky

    pohoří Sierra de Guadarrama.

    Blížily se Velikonoce, nebe bylo kobaltově modré

    a pláně rozprostírající se před horami měly ponurou

    žlutohnědou barvu.

    Kateřina ráda vyhlížela z okna dětského pokoje.

    Prostředí venku na ni vždy působilo trochu děsivě,

    možná proto, že když byla o několik let mladší, viděla

    krutý boj v okolí Granady, a stále se bála, že poddaní

    opět povstanou a vyvolají v její milované matce

    úzkost.

    Zde mezi žulovými zdmi madridského paláce se cítila

    v bezpečí, a to především proto, že tam s nimi byla

    i matka. V současné době byl přítomen i otec, takže se

    celá rodina sešla pod jednou střechou.

    Existuje snad něco úžasnějšího? A přesto si i nyní

    její bratr a sestry povídali o nepříjemnostech, jako jsou

    sňatky, které budou muset někdy uzavřít.

    „Nemluvte o tom, prosím,“ zašeptala Kateřina. „Teď

    jsme všichni spolu. Zapomeňme, že jednoho dne možná

    nebudeme tak šťastní.“

    Nemělo však smysl je o to žádat. Jako desetiletá byla

    mezi svými sourozenci nejmladší a ostatní by se jí

    vysmáli. Jen matka by ji pochopila, kdyby své myšlenky

    vyslovila nahlas, ale okamžitě by dceři připomněla,

    že musí statečně čelit povinnostem.

    Jana, která se nespoutaně smála, jako by jí ani v nejmenším

    nevadilo, že odejde od rodiny, si najednou

    všimla své mladší sestry.

    „Pojď sem, Kateřino,“ poručila jí. „Nesmíš si připadat,

    že tě přehlížíme. Taky dostaneš manžela.“

    „Žádného nechci.“

    „Já vím. Já vím.“ Jana svou mladší sestru napodobila.

    „Přeji si navěky zůstat s matkou. Chci být nejdražší

    královninou dcerou!“

    „Pst!“ okřikla ji nejstarší Isabela, která byla o patnáct

    let starší než Kateřina. „Dávej si pozor na jazyk, Jano.

    Nesluší se mluvit o manželství dřív, než k němu dojde.“

    Mluvila z vlastních zkušeností. Byla už jednou vdaná

    a nějakou dobu žila v Portugalsku. Má štěstí, pomyslela

    si Kateřina, protože tam dlouho nezůstala.

    Manžel jí zemřel a ona se opět vrátila domů. Splnila

    svou povinnost, ale netrvalo to dlouho. Kateřina nechápala,

    proč se Isabela ustavičně tváří tak smutně. Jako

    by ji mrzelo, že je doma, a stále toužila po zesnulém

    manželovi! Jak by jí mohl manžel vynahradit

    matčinu společnost a radost z toho, že jsou spolu

    a součástí velké šťastné rodiny?

    „Pokud budu chtít mluvit o manželství, nikdo mi

    v tom nezabrání,“ ohradila se Jana. „Budu o něm mluvit

    a budu!“ Narovnala se, pohodila zlatohnědými vlasy

    a v očích jí zaplála divokost, kterou nebylo těžké

    vyvolat. Kateřina se dívala na sestru s jistou úzkostí.

    Bála se Janiných nálad. Často byla svědkem toho, jak

    matka upřela na Janu oči a ustaraně si ji prohlížela.

    Dokonce i mocná královna Isabela měla o svou druhou

    dceru strach. A Kateřina, jejíž city k matce hraničily

    se zbožnou úctou, si uvědomovala všechny její

    nálady i obavy a zaníceně je toužila sdílet.

    „Jednoho dne,“ pravila princezna Isabela, „se Jana

    naučí, že musí poslouchat.“

    „Někoho možná ano,“ vykřikla Jana, „ale tebe ne,

    sestro. Tebe ne!“

    Kateřina se začala tiše modlit. „Jen ať nevyvolá

    žádnou scénu… prosím, prosím, ne když jsme tak

    šťastní.“

    „Možná,“ vložil se do řeči Jan, který se vždy snažil

    nastolit mír, „dostane Jana tak shovívavého manžela,

    že si bude moct stále dělat, co bude chtít.“

    Janův krásný obličej lemovaný světlými vlasy připomínal

    anděla. Královna svému jedinému synovi ráda

    přezdívala Anděl a Kateřina to chápala. Nejenže tak

    vypadal, ale také se tak choval. Miluje ho matka víc

    než všechny ostatní dohromady? Určitě ano, protože

    to není pouze následník koruny, ale také ta nejkrásnější,

    nejněžnější a nejlaskavější osoba, jakou může člověk

    poznat. Nikdy lidem nepřipomínal své důležité

    postavení, sloužící o něj s láskou pečovali a to, že patřili

    do jeho domácnosti, považovali za potěšení i čest.

    U sedmnáctiletého chlapce by se dalo předpokládat,

    že se bude chtít bavit se společníky vlastního pohlaví,

    lovit nebo se věnovat jinému sportu, a přesto byl se

    sestrami v dětském pokoji – buď proto, že jim to dělalo

    radost, anebo si stejně jako Kateřina vychutnával,

    že patří do takové rodiny.

    Jana se usmívala. Představa, že bude mít shovívavého

    manžela, kterého bude využívat, ji potěšila.

    Sestra Isabela je posmutněle pozorovala. Děti! myslela

    si. Škoda že byly o tolik mladší než ona. Na počátku

    vlády neměla matka moc času, aby otěhotněla. Zuřila

    krutá válka a královnu zaměstnávala spousta

    státních záležitostí, takže nebylo divu, že Jan, druhý ze

    sourozenců, byl o osm let mladší než ona.

    Isabela si přála, aby nemluvili o manželství, poněvadž

    to v ní vyvolávalo hořké vzpomínky. Vybavovala

    si, jak se před pěti lety tiskla k matce stejně jako

    v dnešní době Kateřina. Byla vyděšená, že musí odjet

    z domova, vydat se do Portugalska a provdat se za

    Alonsa, následníka portugalského trůnu. Tehdy ji příslib

    koruny nijak nepřitahoval. Plakala kvůli tomu, že

    se musí rozloučit s matkou, stejně jako to nepochybně

    opláče i malá Kateřina, až na ni přijde řada.

    V nové zemi však Isabela zjistila, že její mladý

    manžel má ze sňatku stejný strach jako ona, a velmi

    brzy se mezi nimi vytvořilo pouto, které postupně přerostlo

    v lásku – hlubokou a zároveň hořko-sladkou,

    poněvadž trvala pouze krátce.

    Věřila, že ji do smrti bude pronásledovat pohled na

    sloužící, kteří z lesa odnášeli jeho potlučené tělo. Nový

    následník trůnu, mladý Manuel, se ji snažil utěšit.

    Řekl jí, že ji miluje, vyzval ji, aby na zesnulého manžela

    zapomněla, zůstala v Portugalsku a nevracela se

    jako smutná vdova zpátky k rodičům. Jenže jak by se

    mohla stát nevěstou současného portugalského dědice,

    který byl zároveň bratrancem jejího zesnulého

    manžela?

    Roztřeseně se od pohledného Manuela odvrátila.

    „Ne,“ vykřikla, „už se nikdy nevdám. Budu myslet

    na Alonsa… až do smrti.“

    Tehdy jí bylo dvacet a od té doby svůj slib dodržovala,

    ačkoli se ji matka snažila přesvědčit, aby změnila

    názor, a otec byl čím dál netrpělivější a podrážděnější.

    Při představě, že by se vrátila do Portugalska jako

    nevěsta, se zachvěla. Vyvolalo by to příliš bolestné

    vzpomínky.

    Ucítila v očích slzy, a když zvedla hlavu, setkala se

    s Kateřininým vážným pohledem.

    Ubohá Kateřina, pomyslela si, taky na ni dojde. Vím,

    že se tomu odvážně postaví, ale co ostatní?

    Třináctiletá Marie vyšívala. Řeči o manželství se jí

    vůbec nedotýkaly. Isabele někdy připadalo, že je její

    sestra trochu slaboduchá, protože ať se stalo cokoli,

    neprojevovala skoro žádné vzrušení ani zlost, jen smířeně

    přijala, co se nabízelo. Pro Marii bude život mnohem

    jednodušší.

    A Jana? Bylo moudřejší na ni nemyslet. Ta nebude

    mlčky trpět.

    Právě teď její divoká sestra vyskočila a napřáhla

    ruce k Janovi.

    „Pojď si zatančit, bratře,“ vyzvala ho. „Marie, vezmi

    si loutnu a zahraj nám.“

    Marie klidně odložila vyšívání, přinesla si loutnu

    a zahrála první tklivé tóny pavany.

    Bratr se sestrou začali tančit. Byl mezi nimi pouze

    roční věkový rozdíl a slušelo jim to spolu. Ve všech

    ostatních ohledech jsou však úplně odlišní! napadlo

    Isabelu i Kateřinu. Různorodost jejich povah byla velice

    nápadná a lidé se o tom často zmiňovali, když viděli

    Jana a Janu spolu. Měli podobná jména, byli zhruba

    stejně vysocí, ale jinak by nikoho nenapadlo, že

    jsou sourozenci.

    Dokonce i vlasy jako by Janě vzdorně rostly z čela,

    a ačkoli podědila po matce kaštanově hnědý odstín,

    měla je víc dožluta. Neustále těkala očima a její nálada

    se dokázala v okamžiku změnit. Působila dojmem,

    že nedokáže zůstat v klidu. Dokonce i ve spánku vypadala

    netrpělivě.

    Krásný Jan, který se podobal andělovi, byl zcela jiný.

    Tančil se sestrou, protože ho o to požádala a poněvadž

    věděl, že ji myšlenky na sňatek a případného

    manžela rozrušily. Tanec ji uklidní – fyzická námaha jí

    pomůže, aby zapomněla na vzrušení.

    I kdyby nechtěl tančit, změnil by názor, jakmile by

    se na něj sestra obrátila. To bylo pro Jana typické. Měl

    vzácnou vlastnost, že si nejen přál potěšit druhé, ale

    i přijmout jejich přání za vlastní.

    Kateřina se vrátila k oknu a znovu vyhlédla na pláň,

    hory a příjezdovou cestu k paláci.

    Najednou si uvědomila, že vedle ní někdo stojí.

    Otočila hlavu a usmála se. Isabela jí položila ruku kolem

    ramen, jako by cítila potřebu ochránit to dítě před

    zlem, které by mohlo dcery španělského královského

    rodu postihnout. Vzpomínky na Alonsa v ní vždy vyvolaly

    tento pocit. Později vyhledá matčina zpovědníka

    a svěří se mu se svým zármutkem. Raději mluvila

    s ním, protože jí nikdy neposkytl útěchu jen tak, ale

    káral ji, jak by v případě nutnosti káral i sebe, a pohled

    na jeho bledý vyhublý obličej jí pokaždé přinesl úlevu.

    Občas toužila vstoupit do kláštera a modlit se, dokud

    nepřijde smrt, po níž se opět shledá s Alonsem.

    Poněvadž však pocházela ze španělského královského

    rodu, bylo to vyloučené.

    „Podívej,“ promluvila Kateřina a ukázala na vyhublou

    postavu ve františkánském hábitu, „královnin zpovědník.“

    Isabela pohlédla na muže, který se s ještě jedním

    společníkem chystal vstoupit do paláce. Neviděla jasně

    mnichovy pohublé přísné rysy, ale hluboce si je

    uvědomovala.

    „Jsem ráda, že je tady,“ poznamenala.

    „Trochu mi nahání hrůzu, Isabelo.“

    Isabela nasadila přísný výraz. „Nesmíš se bát dobrých

    lidí, Kateřino, a ve Španělsku nežije nikdo lepší

    než Jiménez de Cisneros.“ …………………………

     

  • Autor: Plaidy, Jean
    Překladatel: Zvěřinová, Zdeňka
    Série: Isabela a Ferdinand
    Pořadí v sérii: 3.
    Název: Dcery Španělska
    Původní název: Daughter of Spain
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-509-4
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 288
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 28.3.2012
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.