Autoři

Série

Ďáblovo oko

od
McDevitt, Jack
  • Vynikající román z daleké budoucnosti, jeden z příběhů amatérského detektiva Alexe Benedikta, je plný živých detailů, vzrušujících příhod i politických alegorií. Když Alex dostává zoufalý vzkaz od autorky hororů Vicki Greenové, cítí se být zavázán zjistit, co se jí vlastně přihodilo. Vydává se se svou pilotkou Chase Kolpathovou doslova na konec galaxie, na záhadou planetu, kde si Vicki připravovala materiál pro svou novou knihu. Zde zjišťuje, že planeta je v obrovském ohrožení, které již po léta vládnoucí byrokracie zatajuje. Nyní však nastává panika a evakuace se zdá být beznadějnou.

  • prolog

    SALUD AFAR

     

    Edward Demery byl toho večera, kdy se to stalo, sám.

    Seděl doma v obýváku, trochu podřimoval, zatímco

    v holovizi běžely výjevy z asteroidu Sabel, což bylo

    kdesi v horoucím pekle uprostřed ničeho.

    Dvanáct lidí v tlakových oblecích postávalo kolem

    památníku na planině bez vzduchu a jeden z nich něco

    vykládal o Bohu, a jak budoucí generace budou vždy

    znovu putovat na tohle místo, v dojetí hledět na tento

    památník, a jak si budou připomínat své povinnosti vůči

    Nejvyššímu. Byla to žena, ten řečník, ale nedokázal by

    rozeznat, kdo z té dvanáctky přednáší tohle vznešené

    kázání.

    „A možná, až přijdou,“ říkala, „vzpomenou také na

    nás.

    V tlakovém obleku vychází potlesk dost chabě. A tak

    prostě jen pozvedli pěsti nad přilby.

    Demery se zvedl a přešel k oknu. V dáli na obloze vyrazil

    trs blesku. Salud Afar byl na okraji Galaxie. Přesněji:

    byl dvacet světelných let od vnějšího okraje. Za

    jasných nocí mohl člověk zahlédnout svit, který vyznačoval

    hranici Mléčné dráhy. V téhle chvíli ale byl ten

    svit ještě pod horizontem.

    „Chci poděkovat Vasho Colunisovi za odhodlání, se

    kterým prosazoval tento projekt…“

    Zahleděl se na jedinou hvězdu na obloze, Callistru.

    Jemným modravým svitem změkčovala noc, inspirovala

    básníky, svítila svatbám. A někdy také vábila lidi prodchnuté

    náboženským citem. Jako třeba ty muže a ženy,

    kteří právě zbudovali svůj pomník na onom vzdáleném

    asteroidu.

    Byl třicet šest světelných let daleko, součást moře kamení

    unášeného sem tam nocí, které nepatřilo k žádné

    určité soustavě. Až nadejde čas, dodriftuje to kamení zase

    nazpět do Galaxie. Dnes večer vystupovala Callistra

    v roli náboženského symbolu. Asteroid, na němž Rodina

    Boží vztyčila pomník, byl zvolen proto, že ležel přímo

    mezi světem a tou velkou modrou hvězdou.

    Pomník se skládal z mnohostěnného krystalu upevněného

    na vrchlíku koule, a to celé bylo usazeno na kvádru.

    Mnohostěn vyjadřoval různorodost tváří člověčenstva,

    kulová podstava zastupovala neúhybnou podporu

    boží.

    „A Jaře Capisové, která přišla s námětem motivu…“

    Popravdě, na obloze bylo ještě jedno světlo. Planeta

    Naramitsu nízko nad horizontem. Ale ta byla snadno

    k přehlédnutí.

    „V neposlední řadě Kiře Macaraové, která vytvořila

    návrh tohoto pomníku.“ Jedna z postav se uklonila.

    Ostatní pochvalně pozvedly pěsti.

    Demery bydlel v domě s vyhlídkou na moře. V tuto

    roční dobu to byla pěkná scenérie, s letními blesky na

    západě a osamělou hvězdou nad hlavou. První osadníci,

    kteří před tisíci lety dorazili na Salud Afar, nepochybně

    zahořeli láskou k téhle tehdejší předsunuté vartě. Místo,

    kam se člověk uchýlí, když chce být sám. Nejenže bylo

    odlehlé, ale noc co noc jim připomínalo, jak daleko se

    dostali od přelidněných oblastí Konfederace.

    „Požádat pana reverenda Garika o požehnání.“

    Narodil se pod opulentními nebesy Rimwaye. Tam,

    v nitru Galaxie, se hvězdy jakoby navzájem překřikova-

    ly. Zářily jako táborové ohně dávnověké armády, jak to

    jednou kdosi popsal, a tak člověk nevnímal žádnou

    z nich samostatně. Prostě tam byly.

    „V této povznesené chvíli skloňme své hlavy před Bohem

    všech…“ Byl to opět ženský hlas, ale ne tak sebevědomě

    naléhavý. Zněla v něm rituální zpěvná melodika,

    kterou si nejspíš osvojí každý kazatel. „Přijměme

    v pokoře…“

    Ještě se díval na moře a na oblohu, když ten hlas náhle

    ustal. Pak si uvědomil, že se světlo holovize změnilo.

    Tedy, pohaslo. Otočil se a spatřil uprostřed pokoje

    jenom třpytivě šedavé mihotání. Pak se objevil nějaký

    člověk oblečený jako moderátor ze studia. „Vážení přátelé,“

    řekl, „zdá se, že máme závadu na signálu u zdroje.

    Snažíme se spojení obnovit a budeme v přenosu pokračovat,

    jakmile to bude možné. Prozatím se s vámi

    přepojujeme na přenos koncertu z Baylissovy síně v Old

    Marinopolis.“

    Pokoj zaplnila tichá hudba. Nějaký hlas mu sdělil, že

    poslouchá „zlaté nápěvy“ v podání Frontrunners. Díval

    se před taneční parket na pět hudebníků na pódiu. Hráli

    cosi, co si pamatoval z mládí. „My Time with You.“

    Přesně tak, to je ono.

    Znovu se posadil. Frontrunners hráli dál, dohráli

    a pak spustili něco dalšího. Zvuk zeslábl. A zmizel.

    Ozval se hlas a informoval ho, že se stále snaží obnovit

    spojení s obřadem u památníku na Sabelu. Ujistil ho, že

    to nebude dlouho trvat.

    Nakonec holovizi vypnul a otevřel místo ní knížku.

     

    jedna

    Civilizace spočívá v budování a udržování

    smysluplné časové návaznosti na minulost.

    Abychom chápali, kdo jsme a kam

    směřujeme, musíme si pamatovat, kde

    jsme byli předtím, a jak jsme se tam dostali.

    – ETUDA V ČERNÉ

     

    O TŘICET TŘI LET POZDĚJI

    Atlantický oceán,

    směrem do afrického pobřeží

     

    Atlantida přes všechny ty velké řeči nebyla nic zvláštního.

    Chci říct, jak by asi mohla, po dvanácti tisících let na

    dně mořském? Okny kajuty jsme s Alexem pozorovali

    rozvaliny, byly to víceméně jen pahrbky stopené v tiché

    a průzračné vodě. Tu a tam člověk ještě rozeznal zeď. To

    bylo asi tak všechno. Během staletí se opakovaně mluvilo

    o rekonstrukci, ale pokaždé převládl názor, že pokud by

    k nějaké rekonstrukci došlo, zmizí tím Atlantida nadobro.

    Jak jsme se pohybovali nad podmořskou krajinou,

    rozzářila se navigační světla. Lákala ryby a úhoře, kteří

    nám zvědavě nahlíželi dovnitř. Nad námi sestupovalo

    výletní plavidlo.

    Ani jeden z nás tu nikdy předtím nebyl. Alex zamyšleně

    hleděl na zbytky proslulé civilizace a já jsem naprosto

    přesně věděla, nač myslí – jak tato místa vypadala

    kdysi v sluneční záři, když si ještě na dvorcích hrály

    děti a stromy stínily chodníky. A věděla jsem také, že by

    si pár pozůstatků odtud rád odvezl s sebou.

    Z interkomu se ozval hlas kapitána, upozorňoval nás

    na tu a onu haldu suti. „Dámy a pánové, právě míjíme

    chrám Akivy.“

    „Má se za to, že stavba přímo před námi bývala hlavní

    knihovnou.“

    „Po levém boku, přímo za tím velkým návrším…“

    Netěšilo ho, že má dělat průvodce dvěma mlčoňským

    pasažérům, ale musím uznat, že to zvládal dobře. Z hlasu

    nebylo patrné, že by byl nějak nesvůj.

    Ale popravdě musím přiznat, že ani já jsem nebyla

    tak úplně uvolněná. Jedním z mlčoňů byla Selotta, ředitelka

    Muzea cizích forem života na Borkaratu, jedné

    z hlavních mlčoňských planet. Doprovázel ji její partner

    Kassel (přízvuk na druhé slabice, prosím). Selotta

    mě před rokem zachránila během mé cesty do Společenství.

    Slíbily jsme si navzájem, že se znovu setkáme.

    Selotta mi vysvětlila, že si vždycky přála navštívit Zemi,

    a proto jsme tu nyní byli. Během těch dvou společných

    neděl jsem s radostí konstatovala, že už mě neděsí

    jejich vzhled tolik, jako když jsem poprvé vpadla do ashiyyureánského

    světa. Bylo by přehnané tvrdit, že vypadají

    jako obří rejnoci, ale velicí jsou víc než dost

    a pokožku mají jako mrtvou slupku. Jako nějakou kůži

    na boty. Kůži napuštěnou až příliš olejem. Tváře mají

    vzdáleně podobné lidským, s démantovýma, do oblouku

    zešikmenýma očima. Dá jim práci pokusit se vyloudit

    něco jako lidský úsměv. Úsměv je to toporný, takže

    samozřejmě stejně nepůsobí, tím spíš, že je rozčísnutý

    špičatými zuby.

    Jestli jste se s některým mlčoněm už někdy setkali,

    víte, že na nás lidi působí tak, že nás mrazí morek v kostech,

    což ani není dáno tolik jejich vzhledem jako tím,

    že vidí do lidské mysli jako do otevřené knihy. Když je

    v místnosti mlčoň, není žádné tajemství bezpečné.

    Během cesty na Borkarat jsem se s Kasselem nesetkala.

    A doba, kterou jsem strávila se Selottou, se ve skutečnosti

    počítala na pár minut. Ale pokud je něco takového

    ve vztahu s mlčoněm možné, zdá se, že jsme si

    padly do oka. A Alex, který si nikdy nedá ujít novou

    zkušenost, zvlášť když ho zavede na mateřskou planetu

    lidstva, se k nám přidal.

    Jako výchozí bod jsme si zvolili Washington, D. C.,

    a odtamtud se vydali na cestu kolem světa. Napřed jsme

    navštívili hlavní město světa Corysel. Odtamtud přes

    Pacifik do Mikronésie. A byla to Selotta, která kvůli

    svému zájmu o archeologii navrhla Atlantidu.

    Nejdříve jsem váhala. Mimo jiné bylo nutné nechat

    do ponorného člunu nainstalovat speciální sedadla. Ale

    jak prohlásil Alex, který chtěl být vtipný, nemá smysl

    navštívit Zemi a nezastavit se přitom v Atlantidě.

    Přes to, co obsahují prapůvodní mýty, nedisponovala

    Atlantida žádnými vyspělými technologiemi. Obyvatelé

    zvládli konstrukci vodovodu a ústředního vytápění. Což

    ovšem staří Řekové dokázali také.

    O historii Atlanťanů není známo doslova nic. Město

    asi po šest století vzkvétalo. Vystavěno bylo samozřejmě

    na ostrově, na žádném kontinentu. Platon správně

    podal zprávu o tom, že říše zaměstnávala své sousedy

    opakovanými válkami. Dosvědčují to dochované sochařské

    výtvory. Ale kdo byli zdejší králové? Oč usilovali?

    Nemáme představu.

    Město bylo objeveno na sklonku třetího milénia. Naneštěstí

    nebylo vynaloženo žádné seriózní úsilí k zabezpečení

    jeho archeologických skvostů. A tak bylo v průběhu

    následujících století vybrakováno. Ke dnu se

    spouštěli zlatokopové a brali vše, nač přišli. Byli to samo

    sebou Alexovi předchůdci, což by on sám ovšem nikdy

    nepřiznal, a já zase ze své strany neviděla důvod,

    proč foukat do popela, když mé příjmy měly původ v téže

    činnosti. Než byl konečně nainstalován bezpečnostní

    systém, uběhlo od objevu tak jako tak přes tisíc let, což

    znamenalo opravdu pořádné zpoždění.

    „Pokud vím,“ pronesl Kassel, „nic srovnatelného

    s tímhle v celém Společenství neexistuje.“ Mluvil přes

    voicebox, který zároveň fungoval jako překladač. Voicebox

    byl konstrukčně řešený do podoby stříbrného medailonu,

    jenž visel Kasselovi na krku na řetízku. „Absolutně

    nic srovnatelného.“ ……………………………………..

  • Autor: McDevitt, Jack
    Překladatel: Janda, Jiří
    Název: Ďáblovo oko
    Původní název: The Devil´s Eye
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-356-4
    Vazba: brožovaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 424
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 3.11.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.