Žánry
Autoři
Série
Čarodějova dcera
od Ryder Sherbrooke najde téměř ubité dítě v jedné uličce a vezme je domů. Když holčička konečně promluví, není schopna říci ani jak se jmenuje, a tak ji pojmenují Rosalind de La Fontaine. Během své první společenské sezóny v Londýně roku 1835 se seznámí s Nicholasem Vailem, sedmým hrabětem z Mountjoy, který právě přicestoval z Makaa, a stanou se z nich nerozluční přátelé. Jejich vztah nabude novou intenzitu, když naleznou mystickou knihu psanou šifrou, které rozumí jedině Rosalind, a ukazuje se, že ona je jediným klíčem ke starobylé záhadě.
1
Dávno, pradávno
Věděl jsem, že něco není v pořádku. Ležel jsem na zádech
a nemohl se hýbat. Jediné světlo mi svítilo přímo
do tváře, ale nebylo tak silné, aby mě oslepovalo. To
světlo bylo zvláštní, měkké a neurčité, a jako by maličko
pulzovalo.
„Jste vzhůru, jak vidím.“
Temný hlas, hlas, jaký člověk slyší v té nejtemnější
části noci; dozajista mužský hlas, ale podobný jsem ještě
nikdy neslyšel. Každý normální člověk by se takového
hlasu bál, ale já kupodivu zjišťoval, že jsem pouze
mírně zvědavý. Řekl jsem: „Ano, jsem vzhůru. Nicméně
se nemohu pohnout.“
„Ne, ještě ne. Pokud slíbíte udělat, co chci, budete se
znovu hýbat jako předtím, než jsem vás zachránil a přinesl
k sobě.“
„Kdo jste? Kde jste?“
„Jsem za Krétským světlem. Krása, že? Tetelí se jako
královské hedvábí, je teplé a měkké, jako když vám po
tváři přejíždějí ženské prsty. – Zachránil jsem vám život,
kapitáne Jarede Vaile. Na oplátku žádám službu.
Budete souhlasit?“
„Jak znáte mé jméno?“
Krétské světlo – ať už to bylo cokoliv – jako by se na
okamžik rozjasnilo a ztvrdlo do sloupce uvězněného
plamene, pak znovu změklo, zář byla jemná, pulzovala
jako odpočívající srdce. Nabylo snad přesvědčení, že
jsem urazil bytost za ním? Snad jeho pána? Ne, to bylo
směšné; světlo, ať dělá cokoliv, nedýchá ani necítí, nemá
duši – ne snad?
„Proč se nemohu hýbat?“
Kde je ten zatracený muž? Chtěl jsem vidět jeho tvář,
chtěl jsem vidět člověka, který pronáší všechna ta slova.
„Protože si to zatím nepřeji. Prokážete mi službu za
to, že jsem vám zachránil život?“
„Službu? Chcete, abych někoho zabil? Neodpravil
jsem žádného piráta ani zlodějskou přístavní krysu už
tři roky.“ Odkud se vzal ten ubohý pokus o humor?
Neozval se smích, škoda, neboť to by ten hlas polidštilo,
a možná právě proto jsem se snažil žertovat.
Přesto jsem se nebál, i když jistá část mého mozku věděla,
že bych měl být vyděšen k nepříčetnosti. Ale nebyl
jsem.
„Kdo jste?“ opakoval jsem otázku.
„Jsem váš zachránce. Dlužíte mi za život. Jste ochoten
splatit svůj dluh?“
„Platit dluhy protislužbou, to už mě přešlo.“
„Jakou cenu má váš život, kapitáne Jarede Vaile?“
„Můj život má cenu všeho, čím jsem. Necháte mě žít,
když nebudu souhlasit?“
Krétské světlo na okamžik zaplálo jasnou modří, tak
zamžikalo, jako by se ho dotkla mávající ruka. Znovu se
uklidnilo. Tma za ním zůstávala neproniknutelná, jako
černá opona zakrývající prázdné jeviště. Má představivost
jen hořela. Hlas mě přivedl nazpátek. „Nechám vás
žít? Nevím.“ Tíživá pauza. „Nevím.“
„Pak nemám na vybranou, že? Nechci zemřít, ačkoliv
už bych byl teď klidně mrtvý, kdybyste mě nezachránil.
Ale nevím, jak jste to dokázal. Převalila se
přese mě obrovská vlna, a ta rána v mém boku – od té
rány bych byl patrně zemřel dřív, než by mě rozdrtila
voda.“
V tom okamžiku jsem si uvědomil, že necítím žádnou
bolest z otevřené trhliny v boku, která mě prve vrhla do
šílenství agonie. Necítil jsem vůbec nic kromě silného,
pevného tlukotu vlastního srdce, netřásl jsem se bolestí
ani strachem, nelapal jsem po dechu.
„Aha, bolest. To je další dluh, kterým jste mi zavázán,
nesouhlasíte?“
Proč se nebojím? Nepřítomnost strachu mě studila na
duši. Říkal jsem si, že mě to činí méně člověkem, méně
– živým. Odstranil nějak můj lidský strach? „Jak jste mě
uzdravil?“
„Mám mnohé schopnosti,“ řekl temný hlas, nic víc.
Uchýlil jsem se do své mysli, snažil se zachovat klid
a soustředění, nedovolit, aby mě nějaké zatoulané děsivé
myšlenky nutily řvát hrůzou, i když jsem věděl, že
každý člověk se zdravým rozumem už by teď sotva blekotal.
Chtěl, abych se mu odvděčil za záchranu svého
života. To bych rozhodně mohl. Ale zeptal jsem se:
„Nerozumím tomu. Vy jste mě zachránil způsobem, kterým
mě nemohl zachránit žádný smrtelník. Pokud to není
nějaký složitý sen, pokud nejsem mrtev, řekl bych, že
dokážete cokoliv. Co bych pro vás mohl udělat já, co
byste sám nedokázal?“
Chladné mlčení se protahovalo. Krétské světlo zběsile
tančilo, vystřelovalo modré jiskry, které se rozstřikovaly
vzhůru do tmy, pak náhle nastal klid. Bylo snad
světlo zrcadlem pocitů mého spasitele? Hlas řekl: „Přísahal
jsem, že se nebudu vměšovat. Proklatě, musím dostát
vlastnímu slovu.“
„Komu jste to přísahal?“
„To nepotřebujete vědět.“
„Jste člověk, jako jsem já člověk?“
„Nemluvím snad neustále tak jako člověk, abych slyšel
zvuk vlastního hlasu? Nesmál jsem se jako člověk?“
Ano. Ne. „Povíte mi, kde jsem?“
„To není důležité, příteli.“
Příteli? Pokud je takový přítel, proč se nemohu pohnout?
Náhle jsem cítil prsty. Trošičku jsem jimi zavrtěl, ale
stále jsem nemohl zvednout paži, a to bylo zajisté znepokojivé.
Přesto jsem nebyl znepokojen, abych řekl pravdu,
cítil jsem pouze zájem a zaujetí, jako vědec při objevu
čehosi nečekaného. Viděl snad do myšlenek v mém
mozku? To mě tedy zarazilo.
Řekl jsem zvolna: „Co by pro vás mohl udělat lodní
kapitán? Projevil jste síly, jaké si neumím ani představit.
Byl jsem na palubě své brigantiny uprostřed Středomoří,
pět mil od Santorini, mého posledního přístavu, a zčistajasna
se objevila obrovská vlna. Slyšel jsem výkřiky
svých námořníků, slyšel jsem, jak můj první důstojník
řve na boha, aby ho zachránil, když se přes nás ta noční
můra převalila. Pak se mi do boku zabodlo zlomené prkno,
rozervalo mě, a pak ta drtivá hora vody, a přesto…“
„A přesto jste tady, živý, celý.“
„Moji muži? Má loď?“
„Jsou mrtvi, vaše loď zničena. Ale vy ne.“
Myslel jsem na Doxeyho, mého prvního důstojníka,
hlučného a hrubého, věrného mně a nikomu jinému,
a na kuchaře Elkinse, který si pořád zpíval sprosté popěvky
a pořád vyráběl chuchvalcovitou kaši, kterou
všichni nenáviděli. Řekl jsem: „Možná jsem mrtev,
možná jste ďábel a pohráváte si se mnou, bavíte se tím,
budíte ve mně víru, že jsem dosud naživu, když ve skutečnosti
jsem mrtev jako…“
Smích. Ano, byl to smích, tlumený a podivně dutý,
a ještě něco – ten smích nebyl zcela lidský smích – připadalo
mi, že je to spíš napodobenina smíchu. Jsem
v pekle? Vstoupí do mého zorného pole zlý strýc Ulson,
připraven uvítat mě ve svém domově? Proč se nebojím?
Možná že smrt připraví člověka o strach.
„Nejsem ďábel. To je úplně jiné stvoření. Splatíte mi
svůj dluh?“
„Ano, pokud jsem skutečně naživu.“
Ucítil jsem nával bolesti tak hrůzné, že bych byl uvítal
smrt jako spásu. V boku se mi otevřela zející rána; cítil
jsem, jak se mi maso rve od kostí. Cítil jsem, jak mi útroby
prýští z břicha. Zařval jsem do tmy. Krétské světlo
vystřelilo do výšky, divoká, šílená modř. Pak, stejně náhle
jako začala, bolest ustala. Krétské světlo se zklidnilo.
„Cítil jste úder smrti z toho padajícího ráhna?“
Okamžik jsem nemohl promluvit, jak jsem ztěžka dýchal,
připoután ke vzpomínce na tu příšernou bolest.
„Ano, cítil jsem vlastní smrt, jen okamžik vzdálenou,
takže musím být mrtev, nebo…“
Slyšel jsem pobavení v tom temném hlase, opět jaksi
dutém, ne docela jak má být. „Nebo co?“
„Pokud jsem doopravdy naživu, pak jste kouzelník,
zaklínač, čaroděj, ačkoliv si vůbec nejsem jist, zda je
mezi těmi tituly nějaký velký rozdíl. Nebo jste bytost
shora nebo zezdola, kterou lidský rozum nedokáže přijmout.
Nevím a vy mi to nepovíte. – Potřebujete mě,
protože jste slíbil, že se nebudete vměšovat. Vměšovat?
To je podivně bezkrevné slovo, slovo bez hrozby či vášně,
jako slib složený staropanenskou tetou, ne snad?“
„Splatíte mi svůj dluh?“
Neviděl jsem jinou možnost. Dostal mě. „Ano, splatím
svůj dluh.“
Krétské světlo zamžikalo a zhaslo. Byl jsem uvržen
do tmy černější než srdce hříšníka. Byl jsem sám. Ale
neslyšel jsem žádné vzdalující se kročeje ani zvuk pohybu.
V nehybném, temném ovzduší se neozýval jiný dech
než můj vlastní.
Ale jaký je můj dluh?
Usnul jsem. Zdálo se mi, že sedím u velkolepé tabule
a jím jídlo hodné samotné královny Bess, předkládané rukama,
které jsem neviděl – pečený bažant a další exotická
masa, a datle a fíky, a sladké placky, jaké jsem ještě nikdy
nejedl. Všechno bylo lahodné a silné pivo ze zlaté karafy
mě hřálo v ústech a proudilo mnou jako léčivé mateřské
mléko. Byl jsem nasycen. Byl jsem spokojen.
Náhle se světlo v mém snu posunulo a přede mnou se
objevila dívenka, vlasy rudé jako západ slunce nad Gibraltarem,
volně spletené a splývající po zádech. Oči měla
modré a na nosíku pihy. Vypadala v tom oslnivém
snu tak opravdově, až jsem měl pocit, že mohu vztáhnout
ruku a dotknout se jí. Zaklonila hlavu a zazpívala:
Já sním sen o kráse a noci bezedné
Já sním sen o síle a moci horečné
Já sním, že nebudu už sama nikdy dál
Však vím, že mrtev on a ona ničemná
Dětský hlas, sladký a ryzí, vyvolával pocity, o nichž
jsem neměl tušení, pocity, které mi hrozily zlomit srdce.
Ale ta podivná slova – co znamenají? Kdo je mrtev? Jaká
ničemnice?
Zazpívala tu píseň znovu, tentokrát tišeji, a její hlas se
opět usadil hluboko ve mně, když jsem naslouchal té
zvláštní mollové melodii a uhrančivě smutným tónům,
z nichž mi bylo do pláče.
Co ví ta holčička o uhranutí nebo hříchu?
Utichla. Zvolna přistoupila o krok blíž. I když jsem
věděl, že je to sen, byl bych přísahal, že slyším její dech,
že slyším její lehké kročeje. Usmála se a promluvila ke
mně, i když jako by se už rozplývala v nehybném vzduchu,
a tentokrát se mi v mozku jasně rozezvučela její
slova: Já jsem tvůj dluh…………………………
Autor: | Coulter, Catherine |
Překladatel: | Pacnerová, Jana |
Název: | Čarodějova dcera |
Původní název: | Wizard´s Daughter |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-299-4 |
Vazba: | vázaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 384 |
Vydání: | 1. |
Datum vydání: | 12.5.2010 |