1

Dávno, pradávno

Věděl jsem, že něco není v pořádku. Ležel jsem na zádech

a nemohl se hýbat. Jediné světlo mi svítilo přímo

do tváře, ale nebylo tak silné, aby mě oslepovalo. To

světlo bylo zvláštní, měkké a neurčité, a jako by maličko

pulzovalo.

„Jste vzhůru, jak vidím.“

Temný hlas, hlas, jaký člověk slyší v té nejtemnější

části noci; dozajista mužský hlas, ale podobný jsem ještě

nikdy neslyšel. Každý normální člověk by se takového

hlasu bál, ale já kupodivu zjišťoval, že jsem pouze

mírně zvědavý. Řekl jsem: „Ano, jsem vzhůru. Nicméně

se nemohu pohnout.“

„Ne, ještě ne. Pokud slíbíte udělat, co chci, budete se

znovu hýbat jako předtím, než jsem vás zachránil a přinesl

k sobě.“

„Kdo jste? Kde jste?“

„Jsem za Krétským světlem. Krása, že? Tetelí se jako

královské hedvábí, je teplé a měkké, jako když vám po

tváři přejíždějí ženské prsty. – Zachránil jsem vám život,

kapitáne Jarede Vaile. Na oplátku žádám službu.

Budete souhlasit?“

„Jak znáte mé jméno?“

Krétské světlo – ať už to bylo cokoliv – jako by se na

okamžik rozjasnilo a ztvrdlo do sloupce uvězněného

plamene, pak znovu změklo, zář byla jemná, pulzovala

jako odpočívající srdce. Nabylo snad přesvědčení, že

jsem urazil bytost za ním? Snad jeho pána? Ne, to bylo

směšné; světlo, ať dělá cokoliv, nedýchá ani necítí, nemá

duši – ne snad?

„Proč se nemohu hýbat?“

Kde je ten zatracený muž? Chtěl jsem vidět jeho tvář,

chtěl jsem vidět člověka, který pronáší všechna ta slova.

„Protože si to zatím nepřeji. Prokážete mi službu za

to, že jsem vám zachránil život?“

„Službu? Chcete, abych někoho zabil? Neodpravil

jsem žádného piráta ani zlodějskou přístavní krysu už

tři roky.“ Odkud se vzal ten ubohý pokus o humor?

Neozval se smích, škoda, neboť to by ten hlas polidštilo,

a možná právě proto jsem se snažil žertovat.

Přesto jsem se nebál, i když jistá část mého mozku věděla,

že bych měl být vyděšen k nepříčetnosti. Ale nebyl

jsem.

„Kdo jste?“ opakoval jsem otázku.

„Jsem váš zachránce. Dlužíte mi za život. Jste ochoten

splatit svůj dluh?“

„Platit dluhy protislužbou, to už mě přešlo.“

„Jakou cenu má váš život, kapitáne Jarede Vaile?“

„Můj život má cenu všeho, čím jsem. Necháte mě žít,

když nebudu souhlasit?“

Krétské světlo na okamžik zaplálo jasnou modří, tak

zamžikalo, jako by se ho dotkla mávající ruka. Znovu se

uklidnilo. Tma za ním zůstávala neproniknutelná, jako

černá opona zakrývající prázdné jeviště. Má představivost

jen hořela. Hlas mě přivedl nazpátek. „Nechám vás

žít? Nevím.“ Tíživá pauza. „Nevím.“

„Pak nemám na vybranou, že? Nechci zemřít, ačkoliv

už bych byl teď klidně mrtvý, kdybyste mě nezachránil.

Ale nevím, jak jste to dokázal. Převalila se

přese mě obrovská vlna, a ta rána v mém boku – od té

rány bych byl patrně zemřel dřív, než by mě rozdrtila

voda.“

V tom okamžiku jsem si uvědomil, že necítím žádnou

bolest z otevřené trhliny v boku, která mě prve vrhla do

šílenství agonie. Necítil jsem vůbec nic kromě silného,

pevného tlukotu vlastního srdce, netřásl jsem se bolestí

ani strachem, nelapal jsem po dechu.

„Aha, bolest. To je další dluh, kterým jste mi zavázán,

nesouhlasíte?“

Proč se nebojím? Nepřítomnost strachu mě studila na

duši. Říkal jsem si, že mě to činí méně člověkem, méně

– živým. Odstranil nějak můj lidský strach? „Jak jste mě

uzdravil?“

„Mám mnohé schopnosti,“ řekl temný hlas, nic víc.

Uchýlil jsem se do své mysli, snažil se zachovat klid

a soustředění, nedovolit, aby mě nějaké zatoulané děsivé

myšlenky nutily řvát hrůzou, i když jsem věděl, že

každý člověk se zdravým rozumem už by teď sotva blekotal.

Chtěl, abych se mu odvděčil za záchranu svého

života. To bych rozhodně mohl. Ale zeptal jsem se:

„Nerozumím tomu. Vy jste mě zachránil způsobem, kterým

mě nemohl zachránit žádný smrtelník. Pokud to není

nějaký složitý sen, pokud nejsem mrtev, řekl bych, že

dokážete cokoliv. Co bych pro vás mohl udělat já, co

byste sám nedokázal?“

Chladné mlčení se protahovalo. Krétské světlo zběsile

tančilo, vystřelovalo modré jiskry, které se rozstřikovaly

vzhůru do tmy, pak náhle nastal klid. Bylo snad

světlo zrcadlem pocitů mého spasitele? Hlas řekl: „Přísahal

jsem, že se nebudu vměšovat. Proklatě, musím dostát

vlastnímu slovu.“

„Komu jste to přísahal?“

„To nepotřebujete vědět.“

„Jste člověk, jako jsem já člověk?“

„Nemluvím snad neustále tak jako člověk, abych slyšel

zvuk vlastního hlasu? Nesmál jsem se jako člověk?“

Ano. Ne. „Povíte mi, kde jsem?“

„To není důležité, příteli.“

Příteli? Pokud je takový přítel, proč se nemohu pohnout?

Náhle jsem cítil prsty. Trošičku jsem jimi zavrtěl, ale

stále jsem nemohl zvednout paži, a to bylo zajisté znepokojivé.

Přesto jsem nebyl znepokojen, abych řekl pravdu,

cítil jsem pouze zájem a zaujetí, jako vědec při objevu

čehosi nečekaného. Viděl snad do myšlenek v mém

mozku? To mě tedy zarazilo.

Řekl jsem zvolna: „Co by pro vás mohl udělat lodní

kapitán? Projevil jste síly, jaké si neumím ani představit.

Byl jsem na palubě své brigantiny uprostřed Středomoří,

pět mil od Santorini, mého posledního přístavu, a zčistajasna

se objevila obrovská vlna. Slyšel jsem výkřiky

svých námořníků, slyšel jsem, jak můj první důstojník

řve na boha, aby ho zachránil, když se přes nás ta noční

můra převalila. Pak se mi do boku zabodlo zlomené prkno,

rozervalo mě, a pak ta drtivá hora vody, a přesto…“

„A přesto jste tady, živý, celý.“

„Moji muži? Má loď?“

„Jsou mrtvi, vaše loď zničena. Ale vy ne.“

Myslel jsem na Doxeyho, mého prvního důstojníka,

hlučného a hrubého, věrného mně a nikomu jinému,

a na kuchaře Elkinse, který si pořád zpíval sprosté popěvky

a pořád vyráběl chuchvalcovitou kaši, kterou

všichni nenáviděli. Řekl jsem: „Možná jsem mrtev,

možná jste ďábel a pohráváte si se mnou, bavíte se tím,

budíte ve mně víru, že jsem dosud naživu, když ve skutečnosti

jsem mrtev jako…“

Smích. Ano, byl to smích, tlumený a podivně dutý,

a ještě něco – ten smích nebyl zcela lidský smích – připadalo

mi, že je to spíš napodobenina smíchu. Jsem

v pekle? Vstoupí do mého zorného pole zlý strýc Ulson,

připraven uvítat mě ve svém domově? Proč se nebojím?

Možná že smrt připraví člověka o strach.

„Nejsem ďábel. To je úplně jiné stvoření. Splatíte mi

svůj dluh?“

„Ano, pokud jsem skutečně naživu.“

Ucítil jsem nával bolesti tak hrůzné, že bych byl uvítal

smrt jako spásu. V boku se mi otevřela zející rána; cítil

jsem, jak se mi maso rve od kostí. Cítil jsem, jak mi útroby

prýští z břicha. Zařval jsem do tmy. Krétské světlo

vystřelilo do výšky, divoká, šílená modř. Pak, stejně náhle

jako začala, bolest ustala. Krétské světlo se zklidnilo.

„Cítil jste úder smrti z toho padajícího ráhna?“

Okamžik jsem nemohl promluvit, jak jsem ztěžka dýchal,

připoután ke vzpomínce na tu příšernou bolest.

„Ano, cítil jsem vlastní smrt, jen okamžik vzdálenou,

takže musím být mrtev, nebo…“

Slyšel jsem pobavení v tom temném hlase, opět jaksi

dutém, ne docela jak má být. „Nebo co?“

„Pokud jsem doopravdy naživu, pak jste kouzelník,

zaklínač, čaroděj, ačkoliv si vůbec nejsem jist, zda je

mezi těmi tituly nějaký velký rozdíl. Nebo jste bytost

shora nebo zezdola, kterou lidský rozum nedokáže přijmout.

Nevím a vy mi to nepovíte. – Potřebujete mě,

protože jste slíbil, že se nebudete vměšovat. Vměšovat?

To je podivně bezkrevné slovo, slovo bez hrozby či vášně,

jako slib složený staropanenskou tetou, ne snad?“

„Splatíte mi svůj dluh?“

Neviděl jsem jinou možnost. Dostal mě. „Ano, splatím

svůj dluh.“

Krétské světlo zamžikalo a zhaslo. Byl jsem uvržen

do tmy černější než srdce hříšníka. Byl jsem sám. Ale

neslyšel jsem žádné vzdalující se kročeje ani zvuk pohybu.

V nehybném, temném ovzduší se neozýval jiný dech

než můj vlastní.

Ale jaký je můj dluh?

Usnul jsem. Zdálo se mi, že sedím u velkolepé tabule

a jím jídlo hodné samotné královny Bess, předkládané rukama,

které jsem neviděl – pečený bažant a další exotická

masa, a datle a fíky, a sladké placky, jaké jsem ještě nikdy

nejedl. Všechno bylo lahodné a silné pivo ze zlaté karafy

mě hřálo v ústech a proudilo mnou jako léčivé mateřské

mléko. Byl jsem nasycen. Byl jsem spokojen.

Náhle se světlo v mém snu posunulo a přede mnou se

objevila dívenka, vlasy rudé jako západ slunce nad Gibraltarem,

volně spletené a splývající po zádech. Oči měla

modré a na nosíku pihy. Vypadala v tom oslnivém

snu tak opravdově, až jsem měl pocit, že mohu vztáhnout

ruku a dotknout se jí. Zaklonila hlavu a zazpívala:

Já sním sen o kráse a noci bezedné

Já sním sen o síle a moci horečné

Já sním, že nebudu už sama nikdy dál

Však vím, že mrtev on a ona ničemná

Dětský hlas, sladký a ryzí, vyvolával pocity, o nichž

jsem neměl tušení, pocity, které mi hrozily zlomit srdce.

Ale ta podivná slova – co znamenají? Kdo je mrtev? Jaká

ničemnice?

Zazpívala tu píseň znovu, tentokrát tišeji, a její hlas se

opět usadil hluboko ve mně, když jsem naslouchal té

zvláštní mollové melodii a uhrančivě smutným tónům,

z nichž mi bylo do pláče.

Co ví ta holčička o uhranutí nebo hříchu?

Utichla. Zvolna přistoupila o krok blíž. I když jsem

věděl, že je to sen, byl bych přísahal, že slyším její dech,

že slyším její lehké kročeje. Usmála se a promluvila ke

mně, i když jako by se už rozplývala v nehybném vzduchu,

a tentokrát se mi v mozku jasně rozezvučela její

slova: Já jsem tvůj dluh…………………………