Žánry
Autoři
Série
Báječní podvodníci
od Tento díl z řady populárních autentických vyprávění o zločinech věnoval slavný spisovatel těm, při nichž obvykle neteče krev. Devět skutečných příběhů ukazuje, že na cestu zločinu se mohou nechat svést i lidé inteligentní a talentovaní. Příležitost či vidina snadného zbohatnutí bývá někdy neodolatelná. Nápaditost takových lidí je pak bez hranic, jsou schopni prodat Eiffelovu věž či obchodovat s falešnými diamanty, a mnozí si počínají tak chytře, či mají potřebné štěstí, že dlouho unikají spravedlnosti. Pokud ovšem podlehnou klamu o své nepolapitelnosti, je jejich konec nablízku. Poutavé příhody autor jako obvykle okořenil svou mimořádnou citlivostí pro vykreslení atmosféry a pro detail.
OBSAH
Muž, který prodal Eiffelovu věž ...................................... 9
Chamtivý milionář ............................................................ 63
Čtyři drzí Američané ........................................................ 71
Diamantový krejčík .......................................................... 99
Proradný chameleon .......................................................... 109
Geniální vynálezce ............................................................ 139
Ctižádostivý malíř ............................................................ 151
Vychytralý lump .............................................................. 167
Carův nejslavnější vnuk .................................................... 179
Muž, který prodal Eiffelovu věž
Případ začal schůzkou šestnácti zkušených tajných
agentů v nejvyšším patře poštovní budovy v newyorské
Páté ulici v roce 1934. Šéfem americké Secret Service
byl William H. Moran, vedoucím zvláštního útvaru se
sídlem v New Yorku se stal Robert Godby, trochu zbytečně
baculatý a zdánlivě stále ospalý čtyřicátník s výbušnou
energií a značnou praxí v oboru. Americká
Secret Service není zpravodajská služba, ale policejní
organizace se speciálními úkoly. Má za úkol zajišťovat
bezpečnost prezidenta a stíhat padělatele dolarů.
Do nové skupiny vybrali taková esa, jako byl Peter
Rubano, Cheasty, Murphy, McGuiness, Paterni, Lieberman
nebo Seckler. Další člen týmu, James F. Johnson,
později napsal o případu obšírnou zprávu.
„Podívejte se, hoši,“ řekl Godby, „jsme v průšvihu.
Máme hlídat padělky a prý je nehlídáme. Hned vám řeknu,
proč si to šéfové myslí. Každý měsíc se totiž najdou
v bankách falešné dolary v hodnotě sto tisíc. A to je
hodně. Řekl bych dokonce, že to je zatraceně moc. Trvá
to už hezkých pár měsíců, ředitelé bank telefonují do
Washingtonu, my chodíme po ulicích, vyptáváme se po
barech a nic. Proto zřídil Moran tuto skupinu, proto vás
do ní jmenoval, proto sebou musíme všichni mrsknout
a dostat se těm gaunerům co nejdřív na stopu.“
„Dobře, šéfe, ale proč nás stěhujou sem, do New Yorku?“
zeptal se Johnson.
„Protože se ty padělky objevují v New Yorku. Ti chlapi
je zřejmě tisknou tady.“
Ve Spojených státech se neutají ani malá senzace.
Když se téměř pravidelně objevují v oběhu perfektně
padělané dolary, jsou toho plné první stránky novin. Lidé
začínají mít strach, obracejí každou bankovku, přestávají
věřit bankám i policii. Zvlášť v roce 1934, v době těžké
hospodářské krize, zvlášť když si každý spočítá, že
těch sto tisíc měsíčně představuje jen menší část, protože
ta větší, nejméně půlmilionová, zůstává neobjevena.
Lidé se začali bát, protože tu stovku nebo dobře vytištěnou
padesátku mohl mít v kapse kdokoliv z nich.
„Tak si ji, hoši, prohlídněte,“ řekl Godby a vytáhl
z obálky zelenou stovku. Položil ji na stůl a čekal, až se
na ni všichni podívají. Podpis ministra financí Morgenthaua,
portrét Benjamina Franklina, na druhé straně podpis
ředitele národní banky Williama A. Juliana, barva,
kresba, všechny ty pavučinově jemné kraječky v pořádku.
Došli k názoru, že je bankovka k nerozeznání od pravé.
„Tohle bude tvrdý oříšek, vážení,“ řekl Johnson. „Máme
nějaké vodítko? Existuje nějaké konkrétní podezření?
Ta rytina je totiž perfektní, nedělal ji amatér.“
„Nemáme nic, hoši,“ řekl Godby. „Víme jen jediné:
musíme najít matrice, z nichž je tisknou.“
Věděli, že portréty na dolarech jsou ocelorytiny. Uvědomili
si, že ve Spojených státech nebude mnoho rytců,
kteří by se mohli pochlubit tak precizní prací. Ale pochopili,
že padělatel, ať je jakkoli šikovný a nadaný, nemůže
mít k dispozici velmi nákladný stroj, který dokáže
vyrobit rytiny složitých ornamentů rámující bankovku.
Tam bylo možné hledat chybu. Tam a také na vodotisku.
„V roce 1934 jsem měl hodnost kapitána. Pracoval
jsem v policejní branži už hezkých pár let, a tak jsem
měl známé v podsvětí. Konfidenti, to je záloha, do níž
každý sáhne, když mu teče do bot. V putykách, které
nikdy nezavírají, se potlouká dav opilců, podvodníků
a zlodějíčků, ochotných prodat kdykoli cokoli, jen aby si
zase mohli dát nalejt.“
James F. Johnson věděl, že každá falešná stovka, kterou
včera odhalil bankovní pokladník, musela předevčí-
rem a ještě předtím projít rukama grosisty, který za ni zaplatil
nejvýš dvacet dolarů, překupníka, jemuž se vyplatilo
dát za padělek čtyřicet, a prodavače, který ji nedostal
levněji než za padesát šedesát dolarů. Tak dobrý padělek,
jaký přinesl na poradu Godby, mohl stát také sedmdesát.
A všichni ti překupníci a prostředníci chodili po New
Yorku, vysedávali v putykách, setkávali se s kumpány
v barech, všude je někdo viděl, spousta lidí je znala, několik
tuctů povětrných holek si vyslechlo chvástání namazaného
chlapa, který najednou přišel k penězům
a myslel si, že si může koupit štěstí.
„Podívej se, Cohene, seš mi dlužnej službičku,“ řekl
kapitán Johnson ve tři ráno chlapovi, vyhlížejícímu jako
cirkusák v civilu.
„Já mám čistý svědomí, kapitáne,“ řekl Jammer
Cohen.
„To se uvidí. Potřebuju, aby ses trochu rozhlídl.“
„Jo, kapitáne. O co jde?“
„O zatraceně pěkně udělaný stovky.“
„No ne!“
„No jo! Papír prima, tisk prima a štočky jako víno.“
„A co já mám, kapitáne, jako…, co byste rád věděl?“
„Nedělej ze sebe pitomce, Cohene. Co chci vědět?
Všechno. Kdo s tím má něco společného, odkud to dostávají
překupníci, prostě čuchej, čuchej, potřebuju
stopu.“
„Takže žádnou nemáte.“
„No, podívejme se, jak seš chytrej, když chceš. Ale
pozor, Cohene, víš, že tě mám za tu loupež v hrsti. Podruhé
bych tě nepřikryl. Takoví kamarádi zase nejsme.
Koukej, abys viděl.“
„Spolehněte se, kapitáne.“
Jammer Cohen se jistě snažil ze všech sil, nenarazil
však ani na mizerného překupníka, a tak všichni běhali,
až si mohli nohy ušoupat, a vyptávali se a posedávali
u barových pultů, ale bez výsledku. Pak svolal Robert
Godby poradu a slavnostně řekl:
„Tak hoši, a máme to!“
„Jak máme? Co máme?“ zeptal se kapitán Johnson.
„Víme, kdo to je.“
„Ten padělatel?“
„Ten, kdo dělal matrice.“
„Rytec?“
„Jmenuje se William Watts.“
„Proboha, kdo to je? Jakživ jsem to jméno neslyšel.“
„Já taky ne, Johnsone,“ řekl Godby, podíval se do papíru
a referoval. „Moc jsme o něm nezjistili. Zatím. Studoval
farmacii, někdy ve dvacátých letech měl v Omaze
drogerii. V pětadvacátém se najednou objevil v Chicagu
a pracoval pro Al Capona.“
„Jako co?“
„Jako rytec. Padělal etikety na whisky. A dělal prý to
geniálně.“
„Odkud jsou ty informace, šéfe?“
„Z Washingtonu. Našli to ve spisech. Už asi před sedmi
lety se totiž objevily falešné stovky a experti na nich
teď našli stejnou techniku. Tvrdí, že je dělal stejný chlap
jako tenkrát.“
„Kolik jich tenkrát dostali do oběhu?“
„Zřejmě jen pár.“
„No, a co? Zmáčkli tenkrát toho Wattse?“
„Zmáčkli, ale nebylo jim to nic platné. Nic mu nedokázali.
Víte přece dobře jako já, že musíme najít dílnu
a plotny. Jedině to je důkaz. No, a tenkrát nic nenašli,
tak ho zase museli pustit.“
„A co v Chicagu?“
„Jak se objevil, tak zmizel. Nikdo neví kam. Sedí někde
v díře a ryje do oceli Franklinův portrét. Anebo už
ani neryje, protože tu zakázku odevzdal a dostal dobře
zaplaceno.“
„Takže nemáme ponětí, kde by mohl být?“
„Zatím ne. Ale máme jeho fotku. Sice dost mizernou,
ale lepší něco než nic.“
„A co kluci z Chicaga?“
„Zjistili, že má jedno ucho větší, že se někam zašil
a žije klidným spokojeným životem. Nechlastá a nedělá
výtržnosti. Stýká se s jistým mužem, kterého byste možná
mohli znát.“
„Kdo je to?“
„Viktor Lustig.“
„To myslíte vážně, šéfe?“
„Proč bych si dělal legraci, kapitáne.“
„Ten podvodník Lustig?“
„Ano.“
„Ten by se nepouštěl do takové lumpárny, na to je
moc chytrý. Hrabě Lustig a padělání bankovek? Ten se
dostane k penězům jednodušším způsobem.“
„To je možné, kapitáne, ale může nás přivést k Wattsovi,
a tím by nám moc posloužil. Najděte Lustiga a budeme
mít rytce.“
„A taky si s ním budeme moct vyrovnat účty. Ten
chlap už mi hezky dlouho pije krev.“
Policejní práce má daleko k ekvilibristickým kouskům
literárních detektivů. Říká se, že policisté mají
ploché nohy, protože každý případ musí vychodit. Najít
hochštaplera Lustiga v mnohamilionovém New Yorku,
to bylo doopravdy hledání pověstné jehly v kupě sena.
Navíc vlastně nikdo nevěděl, jestli vůbec ve městě je.
Agenti zvláštního oddělení Secret Service obíhali obchodníky
s papírem v naději, že najdou stopu, která vede
k padělateli, navštívili krámy s tiskařskými barvami,
hledali v obchůdcích s malířskými potřebami, kde prodávali
rydla na mědirytiny a ocelorytiny. Všechno bez
výsledku. Druhá polovina tajných agentů pátrala po
Viktoru Lustigovi. Jenže všichni věděli, že je to nesnadno
polapitelný muž. Používá desítky smyšlených jmen,
je vybaven množstvím falešných dokladů……………………..
Autor: | Borovička, V. P. |
Název: | Báječní podvodníci |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-338-0 |
Vazba: | vázaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 192 |
Vydání: | 2. |
Datum vydání: | 15.9.2010 |