Autoři

Série

Báječní podvodníci

od
Borovička, V. P.
  • Tento díl z řady populárních autentických vyprávění o zločinech věnoval slavný spisovatel těm, při nichž obvykle neteče krev. Devět skutečných příběhů ukazuje, že na cestu zločinu se mohou nechat svést i lidé inteligentní a talentovaní. Příležitost či vidina snadného zbohatnutí bývá někdy neodolatelná. Nápaditost takových lidí je pak bez hranic, jsou schopni prodat Eiffelovu věž či obchodovat s falešnými diamanty, a mnozí si počínají tak chytře, či mají potřebné štěstí, že dlouho unikají spravedlnosti. Pokud ovšem podlehnou klamu o své nepolapitelnosti, je jejich konec nablízku. Poutavé příhody autor jako obvykle okořenil svou mimořádnou citlivostí pro vykreslení atmosféry a pro detail.

  • OBSAH

    Muž, který prodal Eiffelovu věž ...................................... 9

    Chamtivý milionář ............................................................ 63

    Čtyři drzí Američané ........................................................ 71

    Diamantový krejčík .......................................................... 99

    Proradný chameleon .......................................................... 109

    Geniální vynálezce ............................................................ 139

    Ctižádostivý malíř ............................................................ 151

    Vychytralý lump .............................................................. 167

    Carův nejslavnější vnuk .................................................... 179

     

     

    Muž, který prodal Eiffelovu věž

    Případ začal schůzkou šestnácti zkušených tajných

    agentů v nejvyšším patře poštovní budovy v newyorské

    Páté ulici v roce 1934. Šéfem americké Secret Service

    byl William H. Moran, vedoucím zvláštního útvaru se

    sídlem v New Yorku se stal Robert Godby, trochu zbytečně

    baculatý a zdánlivě stále ospalý čtyřicátník s výbušnou

    energií a značnou praxí v oboru. Americká

    Secret Service není zpravodajská služba, ale policejní

    organizace se speciálními úkoly. Má za úkol zajišťovat

    bezpečnost prezidenta a stíhat padělatele dolarů.

    Do nové skupiny vybrali taková esa, jako byl Peter

    Rubano, Cheasty, Murphy, McGuiness, Paterni, Lieberman

    nebo Seckler. Další člen týmu, James F. Johnson,

    později napsal o případu obšírnou zprávu.

    „Podívejte se, hoši,“ řekl Godby, „jsme v průšvihu.

    Máme hlídat padělky a prý je nehlídáme. Hned vám řeknu,

    proč si to šéfové myslí. Každý měsíc se totiž najdou

    v bankách falešné dolary v hodnotě sto tisíc. A to je

    hodně. Řekl bych dokonce, že to je zatraceně moc. Trvá

    to už hezkých pár měsíců, ředitelé bank telefonují do

    Washingtonu, my chodíme po ulicích, vyptáváme se po

    barech a nic. Proto zřídil Moran tuto skupinu, proto vás

    do ní jmenoval, proto sebou musíme všichni mrsknout

    a dostat se těm gaunerům co nejdřív na stopu.“

    „Dobře, šéfe, ale proč nás stěhujou sem, do New Yorku?“

    zeptal se Johnson.

    „Protože se ty padělky objevují v New Yorku. Ti chlapi

    je zřejmě tisknou tady.“

    Ve Spojených státech se neutají ani malá senzace.

    Když se téměř pravidelně objevují v oběhu perfektně

    padělané dolary, jsou toho plné první stránky novin. Lidé

    začínají mít strach, obracejí každou bankovku, přestávají

    věřit bankám i policii. Zvlášť v roce 1934, v době těžké

    hospodářské krize, zvlášť když si každý spočítá, že

    těch sto tisíc měsíčně představuje jen menší část, protože

    ta větší, nejméně půlmilionová, zůstává neobjevena.

    Lidé se začali bát, protože tu stovku nebo dobře vytištěnou

    padesátku mohl mít v kapse kdokoliv z nich.

    „Tak si ji, hoši, prohlídněte,“ řekl Godby a vytáhl

    z obálky zelenou stovku. Položil ji na stůl a čekal, až se

    na ni všichni podívají. Podpis ministra financí Morgenthaua,

    portrét Benjamina Franklina, na druhé straně podpis

    ředitele národní banky Williama A. Juliana, barva,

    kresba, všechny ty pavučinově jemné kraječky v pořádku.

    Došli k názoru, že je bankovka k nerozeznání od pravé.

    „Tohle bude tvrdý oříšek, vážení,“ řekl Johnson. „Máme

    nějaké vodítko? Existuje nějaké konkrétní podezření?

    Ta rytina je totiž perfektní, nedělal ji amatér.“

    „Nemáme nic, hoši,“ řekl Godby. „Víme jen jediné:

    musíme najít matrice, z nichž je tisknou.“

    Věděli, že portréty na dolarech jsou ocelorytiny. Uvědomili

    si, že ve Spojených státech nebude mnoho rytců,

    kteří by se mohli pochlubit tak precizní prací. Ale pochopili,

    že padělatel, ať je jakkoli šikovný a nadaný, nemůže

    mít k dispozici velmi nákladný stroj, který dokáže

    vyrobit rytiny složitých ornamentů rámující bankovku.

    Tam bylo možné hledat chybu. Tam a také na vodotisku.

    „V roce 1934 jsem měl hodnost kapitána. Pracoval

    jsem v policejní branži už hezkých pár let, a tak jsem

    měl známé v podsvětí. Konfidenti, to je záloha, do níž

    každý sáhne, když mu teče do bot. V putykách, které

    nikdy nezavírají, se potlouká dav opilců, podvodníků

    a zlodějíčků, ochotných prodat kdykoli cokoli, jen aby si

    zase mohli dát nalejt.“

    James F. Johnson věděl, že každá falešná stovka, kterou

    včera odhalil bankovní pokladník, musela předevčí-

    rem a ještě předtím projít rukama grosisty, který za ni zaplatil

    nejvýš dvacet dolarů, překupníka, jemuž se vyplatilo

    dát za padělek čtyřicet, a prodavače, který ji nedostal

    levněji než za padesát šedesát dolarů. Tak dobrý padělek,

    jaký přinesl na poradu Godby, mohl stát také sedmdesát.

    A všichni ti překupníci a prostředníci chodili po New

    Yorku, vysedávali v putykách, setkávali se s kumpány

    v barech, všude je někdo viděl, spousta lidí je znala, několik

    tuctů povětrných holek si vyslechlo chvástání namazaného

    chlapa, který najednou přišel k penězům

    a myslel si, že si může koupit štěstí.

    „Podívej se, Cohene, seš mi dlužnej službičku,“ řekl

    kapitán Johnson ve tři ráno chlapovi, vyhlížejícímu jako

    cirkusák v civilu.

    „Já mám čistý svědomí, kapitáne,“ řekl Jammer

    Cohen.

    „To se uvidí. Potřebuju, aby ses trochu rozhlídl.“

    „Jo, kapitáne. O co jde?“

    „O zatraceně pěkně udělaný stovky.“

    „No ne!“

    „No jo! Papír prima, tisk prima a štočky jako víno.“

    „A co já mám, kapitáne, jako…, co byste rád věděl?“

    „Nedělej ze sebe pitomce, Cohene. Co chci vědět?

    Všechno. Kdo s tím má něco společného, odkud to dostávají

    překupníci, prostě čuchej, čuchej, potřebuju

    stopu.“

    „Takže žádnou nemáte.“

    „No, podívejme se, jak seš chytrej, když chceš. Ale

    pozor, Cohene, víš, že tě mám za tu loupež v hrsti. Podruhé

    bych tě nepřikryl. Takoví kamarádi zase nejsme.

    Koukej, abys viděl.“

    „Spolehněte se, kapitáne.“

    Jammer Cohen se jistě snažil ze všech sil, nenarazil

    však ani na mizerného překupníka, a tak všichni běhali,

    až si mohli nohy ušoupat, a vyptávali se a posedávali

    u barových pultů, ale bez výsledku. Pak svolal Robert

    Godby poradu a slavnostně řekl:

    „Tak hoši, a máme to!“

    „Jak máme? Co máme?“ zeptal se kapitán Johnson.

    „Víme, kdo to je.“

    „Ten padělatel?“

    „Ten, kdo dělal matrice.“

    „Rytec?“

    „Jmenuje se William Watts.“

    „Proboha, kdo to je? Jakživ jsem to jméno neslyšel.“

    „Já taky ne, Johnsone,“ řekl Godby, podíval se do papíru

    a referoval. „Moc jsme o něm nezjistili. Zatím. Studoval

    farmacii, někdy ve dvacátých letech měl v Omaze

    drogerii. V pětadvacátém se najednou objevil v Chicagu

    a pracoval pro Al Capona.“

    „Jako co?“

    „Jako rytec. Padělal etikety na whisky. A dělal prý to

    geniálně.“

    „Odkud jsou ty informace, šéfe?“

    „Z Washingtonu. Našli to ve spisech. Už asi před sedmi

    lety se totiž objevily falešné stovky a experti na nich

    teď našli stejnou techniku. Tvrdí, že je dělal stejný chlap

    jako tenkrát.“

    „Kolik jich tenkrát dostali do oběhu?“

    „Zřejmě jen pár.“

    „No, a co? Zmáčkli tenkrát toho Wattse?“

    „Zmáčkli, ale nebylo jim to nic platné. Nic mu nedokázali.

    Víte přece dobře jako já, že musíme najít dílnu

    a plotny. Jedině to je důkaz. No, a tenkrát nic nenašli,

    tak ho zase museli pustit.“

    „A co v Chicagu?“

    „Jak se objevil, tak zmizel. Nikdo neví kam. Sedí někde

    v díře a ryje do oceli Franklinův portrét. Anebo už

    ani neryje, protože tu zakázku odevzdal a dostal dobře

    zaplaceno.“

    „Takže nemáme ponětí, kde by mohl být?“

    „Zatím ne. Ale máme jeho fotku. Sice dost mizernou,

    ale lepší něco než nic.“

    „A co kluci z Chicaga?“

    „Zjistili, že má jedno ucho větší, že se někam zašil

    a žije klidným spokojeným životem. Nechlastá a nedělá

    výtržnosti. Stýká se s jistým mužem, kterého byste možná

    mohli znát.“

    „Kdo je to?“

    „Viktor Lustig.“

    „To myslíte vážně, šéfe?“

    „Proč bych si dělal legraci, kapitáne.“

    „Ten podvodník Lustig?“

    „Ano.“

    „Ten by se nepouštěl do takové lumpárny, na to je

    moc chytrý. Hrabě Lustig a padělání bankovek? Ten se

    dostane k penězům jednodušším způsobem.“

    „To je možné, kapitáne, ale může nás přivést k Wattsovi,

    a tím by nám moc posloužil. Najděte Lustiga a budeme

    mít rytce.“

    „A taky si s ním budeme moct vyrovnat účty. Ten

    chlap už mi hezky dlouho pije krev.“

    Policejní práce má daleko k ekvilibristickým kouskům

    literárních detektivů. Říká se, že policisté mají

    ploché nohy, protože každý případ musí vychodit. Najít

    hochštaplera Lustiga v mnohamilionovém New Yorku,

    to bylo doopravdy hledání pověstné jehly v kupě sena.

    Navíc vlastně nikdo nevěděl, jestli vůbec ve městě je.

    Agenti zvláštního oddělení Secret Service obíhali obchodníky

    s papírem v naději, že najdou stopu, která vede

    k padělateli, navštívili krámy s tiskařskými barvami,

    hledali v obchůdcích s malířskými potřebami, kde prodávali

    rydla na mědirytiny a ocelorytiny. Všechno bez

    výsledku. Druhá polovina tajných agentů pátrala po

    Viktoru Lustigovi. Jenže všichni věděli, že je to nesnadno

    polapitelný muž. Používá desítky smyšlených jmen,

    je vybaven množstvím falešných dokladů……………………..

  • Autor: Borovička, V. P.
    Název: Báječní podvodníci
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-338-0
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 192
    Vydání: 2.
    Datum vydání: 15.9.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.