Autoři

Série

Vynucený sňatek

od
Ranney, Karen
  • Lady Sarah Bainesová je kvůli matce přinucena ke sňatku se skotským šlechticem a  vynálezcem Douglasem Estonem. Douglas se do Sarah zamiluje na první pohled, ona však jeho kouzlu dlouho odolává. Své skutečné city si uvědomí až ve chvíli, kdy manžel po návratu do Anglie zmizí a je prohlášen za mrtvého. Třeba jí její budoucnost zjeví slavné Tullochské zrcadlo, které má ženě, jež do něj pohlédne, ukázat co ji opravdu čeká…

  • 1. kapitola

    _

    Pozdní jaro 1860

    Londýn, Anglie

    Dobré odpoledne, Simonsi,“ pozdravila a stáhla si

    rukavice. „Je otec doma?“

    „Zeptám se Jeho Milosti, lady Sarah,“ prohlásil majordom

    a převzal od ní rukavice a čepec. Položil je na

    stolek, který znala až moc dobře. Přede dvěma měsíci

    se nacházel v zimním salonu v Chavensworthu.

    Lady Sarah zkontrolovala svůj vzhled v zrcadle. Vypadala

    slušně.

    „To nemá cenu, Simonsi,“ opáčila. „Víte stejně dobře

    jako já, že mě otec s největší pravděpodobností odmítne

    přijmout.“

    Majordom neodpověděl. Simons byl, když už nic jiného,

    tak velice taktní.

    Aniž by na něj počkala, aby ji uvedl, vydala se sama

    chodbou k otcovu pokoji. Otec měl rád smaragdově zelenou

    barvu a tady to bylo vidět jak na tmavém koberci,

    tak na tapetách. Připadalo jí, jako by se ocitla v sytě

    zelené jeskyni tvořené listím. I vzduch tu byl podobný

    jako v lesním podrostu, vlhký a tmavý. Nebylo pochyb,

    že se to táhlo z pracovny, kde otec kouřil doutník.

    „Lady Sarah,“ šeptal Simons kráčející za ní.

    Sarah úmyslně ignorovala zbytek toho, čím majordom

    argumentoval. Zastavila se krátce před pracovnou.

    Poté rozhodně popadla kliku a otevřela dveře.

    „Pokud pošleš matku do Skotska, zemře,“ prohlásila

    hned při vstupu do místnosti.

    V té chvíli se zarazila a zmlkla zděšená přítomností

    muže, sedícího na druhé straně otcova psacího stolu,

    který se nyní zvedl ze židle. Jeho rysy poznamenal výraz

    údivu. Přesto byl mnohem přijatelnější než odstrašující

    výraz ve tváři jejího otce.

    Ta slova bylo třeba říct, a přestože z ní vylétla bez

    ohledu na takt či slušné způsoby, které si osvojila, byla

    to pravda.

    „Umírá,“ dodala a ignorovala toho cizince kvůli otci,

    který na rozdíl od mladého muže zůstal sedět. Jeho

    hranatý obličej zrudl. Přivřel oči a zíral na ni bez jakéhokoli

    náznaku uznání. „Nemůže tu cestu přežít.“

    Neřekl ani slovo, pouze sklonil hlavu na stranu, kteréžto

    gesto inspirovalo Simonse k tomu, že jí položil

    ruku na paži. Ale ona ji setřásla – rozhodnutá, že se nenechá

    jen tak vyvést z pracovny.

    „Proč Skotsko? Proč teď?“ Pokud má být potrestána,

    měla by si to alespoň zasloužit.

    Neznámý muž pohlédl na otce a znovu na ni. Ona se

    naschvál jeho směrem nedívala. Co by si, proboha, počala,

    kdyby našla v jeho pohledu lítost? Propukla by

    v pláč, což by otce potěšilo, ale ona by se propadla

    hanbou. A tak udělala to, co dělala vždy v otcově přítomnosti.

    Potlačila své city. Místo toho se soustředila

    na důvod, proč je tady v Londýně na nejméně oblíbeném

    místě na světě – v otcově domě.

    „Je každý den slabší. Proč byste ji posílal pryč?“

    Jeho výraz se nezměnil – neukázal se v něm ani zármutek,

    ani lítost, ani výčitky svědomí. Pokud se v něm

    vůbec něco změnilo, vypadalo to, jako by se upevnil ve

    svém rozhodnutí a ztvrdl na kámen.

    Podíval se na papíry před sebou. Najednou je jedním

    prstem odstrčil.

    „Říkáte, že potřebujete investory, Estone?“ obrátil se

    k muži stojícímu před ním. „A věříte tomu, že tenhle

    váš vynález přinese zisk?“

    To jako byla propuštěna? Aniž by jí ráčil říct jediné

    slůvko?

    Sarah se přinutila zůstat stát a ruce sevřela před sebou

    v pěsti. Simons stál neúprosně a tiše za ní.

    „Ano, Vaše Milosti.“

    Otec se podíval do desek, zvedl něco mezi dvěma

    prsty a natáhl ruku i s tím k neznámému muži. Ten převzal

    do dlaně něco malého a třpytícího se v odpoledním

    světle.

    „Vy toho umíte udělat víc? A zvětšit to?“

    „Ano, Vaše Milosti.“

    Potom otec pohlédl na ni a Sarah si uvědomila, že

    vůbec na její přítomnost nezapomněl.

    „Žádáte po mně spoustu peněz, Estone.“

    „Které se vám však vrátí, Vaše Milosti.“

    Sarah učinila několik kroků vpřed k otcovu psacímu

    stolu. Možná se jí jen zdálo, že se otec napřimuje

    s každým jejím krokem. Ona však nemohla ustoupit.

    Neodpověděl na žádný z jejích dopisů. Ani se nenamáhal

    reagovat na ručně psané vzkazy, které mu posílala

    po poslovi. Všechno, co jí zbývalo, byla osobní návštěva.

    Pokud chce, aby prosila, klidně bude. Její matka

    umírá, tak co záleží na trošce ponížení?

    Otec zvedl ruku, jako by chtěl její postup zastavit.

    Zarazila se, protože znala otcovu výbušnou povahu.

    Naučila se při jednání s ním pár věcí, na něž už nikdy

    nezapomněla. Aby nevyvolávala jeho hněv, nikdy nic

    nežádala ani na ničem netrvala. A nikdy mu neříkala,

    že nemá pravdu.

    Dnes to všechno přestoupila.

    Zůstala tam, kde stála, rozhodnutá, že otec nesmí

    zjistit, že má sepjaté ruce proto, aby se jí netřásly. A rty

    má pevně sevřené ze stejného důvodu.

    Zdálo se, že její strach ho vždycky jakýmsi odporným

    způsobem potěšil.

    Otočil se k muži, který pořád ještě stál před jeho

    psacím stolem. Nevypadal jako prosebník, spíš jako

    někdo zcela neuvěřitelně otci rovnocenný. Vévoda

    z Herridge měl impozantní postavu, ale muž, který

    stál před ním, byl stejně vysoký a svým způsobem byl

    i podobný vůdcovský typ. Kdyby Sarah neměla takovou

    starost o matku, chtěla by se toho o něm dozvědět

    víc.

    „Jak zoufale ty peníze potřebujete, Estone?“ chtěl

    vědět její otec.

    „Vůbec je nepotřebuju zoufale, Vaše Milosti. Pokud

    se rozhodnete, že je nebudete investovat, zajdu k někomu

    jinému, kdo by mohl mít zájem. Vy jste první, koho

    jsem navštívil.“

    „Já jsem neřekl, že odmítám investovat do vašeho

    vynálezu. Místo peněz mám pro vás návrh, díky němuž

    by náš podnik byl trvalého rázu.“

    „A co trvalého mi můžete nabídnout?“ zeptal se neznámý.

    Otec vrhl pohled na Sarah: „Mám dceru, která trvá

    na tom, že se neprovdá. Dvě velice drahé společenské

    sezony prokázaly to, co jsem vždycky věděl. Nikdo se

    s ní nesnese. Udělám s vámi obchod, Estone, ale místo

    peněz vám dám svou dceru,“ vybídl ho a přimhouřil

    oči. „Nejste ženatý, že ne?“

    „Ne, Vaše Milosti,“ připustil neznámý.

    „Tak si ji vezměte za ženu.“

    Sarah tiskla ruce k sobě tak pevně, že cítila každou

    jednotlivou kost. Bude z toho mít určitě modřiny. Tak

    to měl být její trest? Za to, že si dovolila poukázat na

    krutost vévody z Herridge, měla být prodána nějakému

    neznámému člověku?

    „Myslím, že získání zvláštního povolení trvá několik

    dní, ale víc ne,“ pokračoval otec. „Pokud potřebujete

    někde pracovat, můžete se zařídit na Chavensworthu.

    Vlastně bych tomu dal přednost, abych měl nějakou

    představu o tom, jak pokračujete.“ Opřel se do židle

    a sledoval mladého muže s klidnou vyrovnaností.

    „To nemůžete myslet vážně,“ ohradila se Sarah a ze

    všech sil se snažila nedívat se směrem k mladému muži.

    Nikdy nepochybovala o otcových citech k ní. Vyjadřoval

    své pohrdání zcela zjevně. Ale jedna věc byla,

    když věděla, že ji nemá rád, a zcela jiná, když to měla

    sdílet s někým, komu nebyla ani představena.

    Vévoda z Herridge zkřížil ruce na prsou a pohlédl

    netrpělivě na mladého muže: „Tak co tomu říkáte, Estone?

    Jaká je vaše odpověď?“

    Eston na ni vrhl další pohled a tentokrát byla nucena

    na něj reagovat. Byl absurdně krásný. Měl černé vlasy,

    perfektní rysy a jeho ústa připomínala sochy u nich

    v řecké části zahrady. Nos měl možná trochu větší

    a bradu příliš ostře řezanou. Ale víc než všechno ostatní

    přitáhly její pozornost jeho oči. Byly zelenomodré

    v barvě svítání.

    Jak může mít muž takové oči?

    Chtěla mu říct, aby na ni nehleděl tak vytrvale. Kvůli

    jeho intenzivnímu pohledu se cítila ještě nepříjemněji

    než kvůli otcovým slovům.

    Cožpak opravdu uvažoval o otcově nemožném návrhu?

    Nebylo to poprvé, co o ní otec pronesl něco tak šokujícího

    na veřejnosti. Zdálo se, že si s oblibou vybírá

    ke kritice jejích nedostatků přeplněný plesový sál, důležitou

    slavnostní večeři nebo divadelní foyer plné

    publika. Už si na jeho poznámky zvykla a byla na ně

    dostatečně připravena.

    Na dnešek ji však nemohlo nic připravit.

    „Dobrá,“ ozval se Eston. „Vezmu si vaši dceru, Vaše

    Milosti.“

    „Rád bych řekl, že uděláte dobrý obchod, Estone,

    ale nechci vám lhát. Bude pro vás jako kámen na krku.

    Pokud se přesto stanete mým zetěm, prokážete tím světu

    dobrý skutek.“

    Myslel to vážně. Obvykle mluvil vážně. A stejně tak

    Eston, pokud se dalo věřit pohledu, který na ni vrhl.

    „Mně takové uspořádání vyhovuje,“ pokračoval vévoda

    z Herridge. „Jestliže je váš objev takový, jak tvrdíte,

    uděláte ze mě boháče. A to už nemluvím o tom, že

    mě zbavíte téhle nepříjemnosti.“

    „Přišel jste o rozum, otče?“ ozvala se Sarah. „To nemůžete

    myslet vážně.“

    Ignoroval ji a obrátil se na Simonse, který stál tiše

    za ní.

    „Nejsem obeznámen s tím, jak lze získat zvláštní povolení.

    Dohlédněte na to, aby vše proběhlo v pořádku.“

    Pak pohlédl na Estona: „Jsem si jistý, že v tom ohledu

    uděláte vše, co je třeba, Estone.“

    „Proč myslíte, že přijmu tenhle váš absurdní plán,

    otče?“

    „Pokud ho nepřijmeš, sbalím tvou matku a pošlu ji

    okamžitě do Skotska,“ oznámil jí a jeho rty zvlnil výsměšný,

    triumfální úsměv. „Záleží jen na tobě. Svatba,

    nebo Skotsko?“

    Eston poprvé promluvil přímo na ni. „Jak se jmenujete?“

    zeptal se.

    „Jak se jmenuju?“ otočila k němu hlavu a podívala

    se na něj. Myslí jí prolétla myšlenka, proč najednou

    není schopná odpovědět na tak jednoduchou otázku.

    Své jméno přece znala, ne?

    „Pokud se máme vzít, myslím, že bychom mohli začít

    tím, že si řekneme svá jména,“ podotkl.

    „Sarah,“ vymáčkla ze sebe nakonec.

    Položil si pravou ruku na prsa a pomalu se jí uklonil.

    Ne však tolik, aby to vypadalo servilně.

    „Douglas Eston.“…………………………………………..

  • Autor: Ranney, Karen
    Překladatel: Šimonová, Dana
    Název: Vynucený sňatek
    Původní název: Sold to a Laird
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-519-3
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 344
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 10.5.2012
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.