Prolog

Silvestr. O rok dříve

I když už byli ve sklepě, Denise stále zvenku slyšela

zvuky zápasu. Nevěděla, kdo na ně zaútočil, ale lidé to

být nemohli. Už kvůli tomu, jak vyděšeně se Cat tvářila,

když jim nařídila jít dolů. A jestli měla strach ona,

tím spíše měli proč se bát i oni.

Denise znovu zaslechla praskavé zvuky nad hlavou

a jenom polkla. Randy ji sevřel pevně kolem ramen:

„To bude dobrý.“ Jeho tvář však prozrazovala, že si

myslí pravý opak. Denise si myslela totéž. Usmála se

však, aby manžela ujistila, že jeho lži věří – třeba jen

proto, aby měl lepší pocit.

Odtáhl ruku: „Půjdu nahoru a podívám se po tom…“

To byl předmět, který přilákal ta stvoření, ať už to

bylo cokoliv, do domu uprostřed mrazivé pustiny. Pokud

se to podaří najít a zničit, skončí i jejich útok.

Ještě před pěti lety Denise nevěřila na upíry a vlkodlaky

ani na předměty, obdařené nadpřirozenými silami.

Teď, když se rozhodla strávit Silvestra s nejlepší

přítelkyní, jež byla napůl upír, v domě, který byl plný

věcí, v něž normální lidé nevěří, ona i Randy nejspíš

zemřou.

„Nemůžeš jít nahoru, je to moc nebezpečné,“ zaprotestovala

Denise

„Nepůjdu ven, jen se porozhlédnu po domě.“

Denise věděla, že najít to je jediná šance, kterou mají.

„Půjdu s tebou.“

„Zůstaň tady. Děcka mají strach.“

Denise pohlédla na tváře s očima rozšířenýma hrůzou,

tísnící se v rohu na opačné straně sklepní místnosti.

Děti, které utekly z domova a žily s upíry, platily nájem

vlastní krví. Jediná další dospělá osoba v místnosti

byla Justina, ale i jí se na tváři namísto obvyklého panovačného

výrazu rozhostil strach.

„Tak dobře, zůstanu tady,“ pravila Denise konečně.

„Buď opatrný. A jestli se ty věci ještě víc přiblíží, přijď

okamžitě dolů.“

Randy ji zlehka políbil. „Jasně. Slibuju.“

„Miluju tě,“ zavolala za ním, když otevřel dveře ven.

Usmál se na ni. „Taky tě miluju.“

Vyšel dveřmi ze sklepa a Denise za ním okamžitě

zamkla. To bylo naposled, kdy viděla Randyho živého.

Kapitola 1

„Myslím, že Amber někdo zavraždil.“

Denise hleděla na svého bratrance s otevřenou pusou.

Měla sice za sebou už dobré tři margarity, ale rozhodně

se nemohla přeslechnout v tom, co říkal. Možná,

že jsme neměli hned po pohřbu chodit do baru. Paul

stejně říkal, že vůbec nemá chuť na žádné další posezení.

V rozmezí jednoho měsíce mu jedna po druhé

zemřely matka a sestra. Jestli pár drinků Paulovi pomůže,

aby se cítil lépe, kdo by myslel na to, co by měli

správně dělat?

„Ale doktoři přece říkali, že to bylo srdce.“

„Já vím, co říkali doktoři,“ zavrčel Paul. „A policajti

mi taky nevěřili. Ale den předtím, než umřela, mi Amber

řekla, že si myslí, že ji někdo pronásleduje. Bylo jí

teprve třiadvacet, Denise. Kdo dostane infarkt ve třiadvaceti?“

„Tvoje matka přece taky umřela na infarkt,“ připomněla

mu Denise jemně. „Srdeční choroby bývají dědičné.

Je sice nezvyklé, že by někdo tak mladý, jako

byla Amber, měl problémy se srdcem, to je fakt, ale

tvoje sestra přece měla spoustu stresů…“

„Ne víc, než mám teď já,“ přerušil ji Paul hořce.

„Chceš mi tím říct, že příští na řadě budu já?“

Ta představa byla tak hrozná, že na ni Denise nechtěla

ani na okamžik pomyslet. „Jsem si jistá, že jsi v pořádku,

ale stejně by neškodilo nechat se prohlédnout.“

Paul se naklonil kupředu a rozhlédl se kolem, než

promluvil: „Já si taky myslím, že mě někdo sleduje.“

Snížil hlas na sotva slyšitelný šepot.

Denise mlčela. Ještě čtyři měsíce po Randyho smrti

jí připadal každý stín jako zlověstná hrozba, připravená

se na ni vrhnout. Dokonce ještě ani po roce

ze sebe nedokázala ten pocit setřást. A teď během jediného

měsíce zemřela ještě její teta i sestřenice

a Paul nyní také působí, jako by kolem něj obcházela

smrt. Je tohle všechno snad normální součástí období

truchlení za blízkými? Ten pocit, že když si smrt

mohla vzít někoho ve vaší blízkosti, jste teď další na

řadě přímo vy?

„Nechtěl bys u mě zůstat pár dní?“ zeptala se ho.

„Docela bych uvítala společnost.“

Po pravdě řečeno, Denise by byla raději zůstala sama,

ale to Paul nemusel vědět. Peníze, které Randy tak

pečlivě investoval, se rozplynuly při burzovním krachu

a jí zůstalo jen tolik, aby ho mohla slušně pohřbít a pořídit

si nové samostatné bydlení, pokud možno dál od

rodiny. Rodiče to s ní sice mysleli dobře, ale podle svého,

a určitě by se tak snažili zasahovat jí do života. Také

v práci se Denise držela od kolegů dál a tato izolace

jí pomáhala přenést se přes dlouhé, těžké období, které

uplynulo od Randyho smrti, s níž se snažila vyrovnat.

Pokud by však Paulovi pobyt u ní mohl pomoci překonat

prvotní šok z dvojnásobné ztráty, ráda by se své

samoty vzdala.

Bratranci se na tváři objevil výraz úlevy. „Jo, pokud

by to nevadilo…“

Denise pokynula barmanovi. „Jasně, že ne. Tak pojď,

pojedeme ke mně, nebo to dopadne tak, že si dám ještě

pár dalších panáků. Ty už jich máš beztak až dost, takže

pojedeme mým autem a to tvoje tady vyzvedneme zítra

ráno.“

„Já bych klidně mohl řídit,“ namítl Paul.

Denise na něj vrhla kritický pohled. „Dneska radši

opravdu ne.“

Paul pokrčil rameny. Denise byla ráda, že se nechtěl

dál dohadovat. Bylo by hrozné, kdyby měl dopravní

nehodu poté, co spolu popíjeli. Kromě rodičů byl jediným

blízkým příbuzným, který jí ještě zbyl.

Bez ohledu na Paulovy námitky zaplatila účet a pak

společně odešli na parkoviště. Po incidentu před třemi

měsíci si Denise už vždycky dávala pozor, aby parkovala

na dobře osvětleném místě a co nejblíž ke vchodu

do baru. I když s ní byl Paul, nezapomněla ani na další

opatření. V ruce stále držela lahvičku se sprejem, připevněnou

ke klíčence. Měla dvě takové: jednu s pepřovým

sprejem a druhou, která byla naplněná dusičnanem

stříbrným. Lidé nebyli jedinými tvory, kteří rádi

útočí v noci.

„Pokoj pro hosty není moc velký, ale je tam televize,“

prohodila Denise, když mířili k jejímu autu. „Jestli

budeš chtít…“

Hlas se jí zlomil ve výkřik, když se Paul zapotácel

a padl dozadu. Za ním se jakoby odnikud vynořil muž.

Paul se také pokusil vykřiknout, ale bránila mu v tom

mužova ruka, pevně tisknoucí jeho hrdlo. Cizincovy

oči zaplály, když pohledem sjel z Denise na jejího bratrance.

„Další kus,“ zasyčel a položil pěst Paulovi na prsa.

Denise ječela ze všech sil. Zvedla lahvičku s pepřovým

sprejem a vyslala proud pálivé tekutiny do mužovy

tváře. Ani nemrkl, ale zato Paul, jehož sprška také

zasáhla, zavřel oteklé oči.

„Pomozte někdo!“ křičela znovu Denise a tiskla píst

spreje, dokud nebyla lahvička prázdná. Muž ani nezakolísal,

ale Paulova tvář už začínala modrat.

Popadla tedy nádobku s dusičnanem stříbrným a vyprázdnila

její obsah čtyřmi zběsilými stisky. Muž zamrkal,

ale spíš překvapením. Pak se rozesmál.

„Stříbro? To je tedy zajímavé!“

Denise došly zbraně, ale muž své sevření neuvolnil

ani o milimetr. Sevřela pěsti a v panice se po něm vrhla,

ale jediným výsledkem bylo, že o zlomek vteřiny později

skončila na zemi s bratrancem pod sebou.

„Co se to tam děje?“ zavolal někdo od vchodu do

baru.

Denise vzhlédla. Cizinec byl pryč. Kousek opodál seděl

velký černý německý ovčák s tlamou pootevřenou

v psím úsměvu. Když z baru vyšlo několik osob a zamířilo

k nim, otočil se a utekl.

„Zavolejte někdo 911!“ vykřikla Denise a s hrůzou

si uvědomila, že Paul nedýchá. Přitiskla ústa k jeho

a hluboce do nich vydechla – a hned se začala dusit,

jak ji zasáhly účinky pepřového spreje.

Zatímco kašlala a dusila se, sledovala nějakého mladého

muže, který se snažil Paula oživit. Za okamžik se

také začal dusit a rovněž odpadl. Přitiskla prsty k Paulovu

hrdlu. Nic.

Kolem nich stál dobře tucet lidí, ale nikdo z nich nevytáhl

mobil, aby zavolal policii.

„Zatraceně, zavolejte sanitku!“ vypravila konečně ze

sebe. Bušila Paulovi do prsou a snažila se vdechnout

mu do plic trochu vzduchu, ačkoliv sama sotva mohla

dýchat. „No tak, Paule! Nedělej mi to!“

Přes zastřený pohled viděla, jak bratrancova tvář stále

víc modrá. Ústa měl ochablá a hruď se pod jejíma rukama

ani nepohnula. Denise mu ale dál stlačovala hrudník

a s dlaněmi stočenými tak, aby se nedotýkala jeho rtů,

potřísněných pepřovým sprejem, mu stále vdechovala

vzduch do plic. Nepřestávala, dokud nedorazili záchranáři,

což trvalo celou věčnost. Když ji od něj odtáhli,

Paul stále nedýchal……………………………………