Autoři

Série

Pronásledovaná

od
Hillier, Jennifer
  • Doktorka Sheila Tao je učitelkou psychologie, odbornicí na lidské chování. Dobře ví, že flirtovat s přitažlivým, okouzlujícím univerzitním studentem Ethanem Wolfem znamená zahrávat si s ohněm. Vlny spalující vášně v jeho objetí se střídají s pocity provinění. Konečně se zasnoubí s jiným mužem, který ji zbožňuje, a rozhodne se vzít vlastní život pevně do rukou. Ethan Wolfe ji však nehodlá nechat jen tak odejít…

    Když ji nemůžu mít já, nebude ji mít nikdo.

    Ethan má se Sheilou vlastní plány: připravit ji o zaměstnání a zničit její profesionální pověst. Donutit ji, aby tvrdě zaplatila za to, že ho pustila k vodě. A zatímco se Sheila snaží čelit jeho útokům a nevyzradit přitom kolegům ani snoubenci svá nejintimnější tajemství, univerzitou letí zpráva o šokujícím zločinu – kdosi ubodal studentku, hvězdu atletického týmu. Někdo roztáčí kolo násilí, sexu a vydírání… a Sheila se znenadání ocitá uprostřed hry na kočku a na myš, s milencem, jemuž kdysi nedokázala odolat, s mužem, který se změnil v netvora a odmítá ji propustit ze svého zajetí.

  • KAPITOLA 1

    Tři měsíce. Tak dlouho už doktorka Sheila Taoová

    spala s Ethanem Wolfem. Tři měsíce, čtyři dny

    a přibližně šest hodin.

    Problémem nebyl věkový rozdíl šestnácti let. Dokonce

    ani to, že ona byla jeho učitelkou a on jejím

    asistentem. Problém spočíval v tom, že se Sheila zasnoubila

    s Morrisem, a románek s Ethanem teď musel

    skončit. Už žádné pravidelné „schůzky“ v motelu

    Břečťan kousek za kampusem, kde pronajímali pokoje

    na hodinu. Žádné kradmé plížení dovnitř a ven.

    Žádné další lži. Žádná propastná deprese, která ji po

    každém takovém dostaveníčku celé dny stravovala.

    Musí to skončit. Všechno. Sheila i její psychoterapeutka

    na tom tvrdě pracovaly. Ano, i psychologové

    mají své psychology.

    Nebude to snadné. Ethan je pohledný a zvyklý dostat,

    co si zamane. Sakra, on přece svedl ji, přestože

    Sheila měla dojem, že tomu nevěří ani její psychoterapeutka.

    Seděli v Sheilině světlé rohové pracovně ve čtvrtém

    patře budovy katedry psychologie na Puget

    Sound State University. Ethan byl uvolněný, nenuce-

    ný, nohy v džínách daleko od sebe v té vyzývavé pozici,

    ve které rád sedával. Stůl mezi nimi byl zavalený

    papíry – organizovaný nepořádek, který posloužil

    jako nouzová barikáda.

    Pozorovala ho a viděla, jak jeho plné rty formují

    slova, která slyšela jen zpola. Ethanova přitažlivost

    byla nesporná, ale on ten dojem zlehčoval tím, že nosil

    stará opraná trika, ošoupané džíny a tenisky. Jeho

    pevné, ploché břicho nebylo pod plandavým tričkem

    patrné, ale Sheila si ho dokázala zatraceně dobře

    představit.

    Neměla tušení, jak na její oznámení zareaguje.

    Znala ho však dost dlouho, aby rozpoznala jeho potřebu

    pevného řádu, a právě se chystala rozvrátit navyklý

    pořádek, který si v uplynulých třech měsících

    zavedli.

    Z pěti studentů, kteří u ní působili jako pomocné

    vědecké síly a asistenti, byl Ethan nejchytřejší

    a nejctižádostivější. Jeho inteligence a energie do

    značné míry přispívaly k jeho přitažlivosti. Právě

    spolu probírali závěrečné hodnocení studentů jejího

    oblíbeného semináře sociální psychologie pro letní

    semestr a zatím se oba vyhýbali zmínce o tom, proč

    se dnes sešli právě tady, v její kanceláři, namísto

    v pokoji číslo šestnáct v motelu Břečťan. Věděla, že

    on o tom jistě přemýšlí, protože sama na to myslela

    také.

    Donutila se soustředit na to, co Ethan říká.

    „Danny Ambrose si nezaslouží dvojku.“ Ethanovy

    prsty lehce spočívaly na opěradlech křesla. Nikdy nemluvil

    rukama, ani když něco vášnivě prožíval. „Podobnosti

    mezi Milgramovým pokusem a nacisty, které

    uvádí? Příliš zjevné.“

    Mračil se. Sheila se chystala změnit známku, kterou

    Ethan jednomu ze studentů navrhl, což se mu sa-

    mozřejmě nelíbilo. Nebyl na to zvyklý. Nestávalo se

    často, že by se rozcházeli v názorech.

    „Ztrácí body za originalitu, ale argumentuje přesvědčivě,

    nemyslíš?“ Sheila se usmála, aby zmírnila

    svá slova. „Jsou teprve ve druhém ročníku. Jeho práce

    odpovídá zadání a je lepší než průměr. Mluvila

    jsem nedávno s Dannym osobně. Hrozí mu, že přijde

    o stipendium, když mu dáme trojku. Je to hodný

    kluk. Vážně bych nerada, aby se to stalo.“

    Téměř slyšela, jak se Ethanovi v mozku otáčejí kolečka,

    jak vymýšlí protiargument. Obvykle zdravou

    debatu podporovala, ale dnes ráno na ni neměla náladu.

    Potřebovali si promluvit o něčem jiném a Sheila

    jen pracně kormidlovala hovor tím směrem.

    Mlčela a vyčkávala. Když nebude na Ethana tlačit,

    přijme její stanovisko. Jen ho musí nechat, aby se tím

    probral sám.

    „Dobře,“ řekl konečně Ethan. „Ať je po tvém, Sheilo.

    Danny dostane dvojku. Má kliku, mizera. Bože, nesnáším,

    když proti mně prosazuješ svou autoritu.“ Ztišil

    hlas a mrkl přes rameno po otevřených dveřích za

    svými zády. „To mi budeš muset později vynahradit.“

    Předklonil se a přejel jí prstem po hřbetě levé ruky, rty

    zvlněné tím polovičním úsměvem, který se jí tak líbil.

    Zavadil prstem o kroužek nového diamantového

    prstenu, otočeného kamenem do dlaně. Sklouzl pohledem

    na její ruku.

    Překvapovalo ji, že mu trvalo tak dlouho, než si toho

    všiml. A je to tady.

    V prvním popudu chtěla rukou ucuknout, ale tím

    by všechno jen zhoršila. Přiměla se tvářit uvolněně

    a otočila platinový kroužek kamenem vzhůru. Ethan

    při pohledu na čtyřkarátový diamant zamrkal.

    „Co je to?“ Nenucenost v jeho hlase se nehodila

    k jeho výrazu. Nad límcem trička mu naskákaly čer-

    vené skvrny. Dotkl se prstem plošky kamene a zanechal

    na ní šmouhu.

    Potlačila nutkání kámen otřít. Hrany velkého diamantu

    byly průzračné jako sklo. Morris byl starším

    partnerem banky Bindle Brothers, největšího investičního

    ústavu na Severozápadě, a nijak se s tím netajil.

    Odtáhla ruku. „Mohl bys zavřít dveře?“ požádala

    ho. „Jen na pár minut. Musíme si o něčem promluvit.“

    Ethan zkameněl, jak Sheila čekala. V přednáškových

    sálech se cítil dobře, ale oba věděli, že zavřené

    dveře v malých prostorách nemá rád. Mělo to něco

    společného s jeho dětstvím a s tím, jak ho na celé

    hodiny zamykali do skříně – neznala podrobnosti,

    vždycky o tom mluvil jen mlhavě. V úzkém motelovém

    pokoji musela být okna vždycky dokořán,

    i když pršelo.

    „Prosím?“ opakovala. „Jen na chvilku, abychom si

    mohli promluvit soukromě. Otevřu okno.“

    Váhavě zavřel dveře pracovny, zatímco ona vysunula

    křídlo okna za sebou. Do klimatizované místnosti

    vtrhl závan srpnového vedra. Ethan tiše čekal

    a jeho výraz neprozrazoval vůbec nic.

    Nebyla jiná možnost, než říci to přímo. „Morris

    a já se budeme brát.“

    Ethan se opřel v křesle a upíral na ni neproniknutelné

    šedé oči. Znovu vyčkávala. Místností vibroval

    hukot klimatizace.

    „Kdy se to stalo?“

    „V sobotu.“ Před pěti dny.

    Rozhlédl se po pracovně. Nepatřil k těm, co uhýbají

    pohledem, dohadovala se tedy, že potřebuje tu

    informaci strávit. Na okamžik spočinul zrakem na

    zarámované fotografii Sheily a Morrise na okenním

    parapetu, než se očima vrátil k její tváři. „To je ale

    pořádná novinka. Ale mezi námi dvěma to nic nemění.“

    „Mění to všechno.“ Slova z ní vylétla, než stačila

    uvážit jejich dopad. „Už se s tebou nemůžu stýkat

    mimo školu.“

    Ani nemrkl. „Prostě jen tak?“

    „Je mi líto.“

    Vydechl a Sheila zachytila závan skořicové žvýkačky,

    kterou předtím žvýkal. Vždycky si bral skořicovou

    žvýkačku, a když přivřela oči, téměř cítila její

    chuť, cítila jeho sladký, kořeněný jazyk ve svých

    ústech –

    „Gratuluji.“ Úsměv se mu ani trochu neodrážel

    v očích.

    „Děkuji,“ odpověděla.

    „Kdy bude svatba?“

    „Desátého října.“

    Úsměv se změnil v úšklebek, kterému nerozuměla.

    Nebylo to pobavení ani rozmrzelost, ani snaha se zalíbit;

    bylo to něco docela jiného.

    „Tak brzo. Nač ten spěch?“

    Na tuhle otázku byla připravená, nacvičila si odpověď

    ráno za volantem cestou do práce a teď jí volně

    splynula po jazyku. „Je mi devětatřicet a nemládnu.

    Unavilo mě žít osaměle, Ethane. Morrise

    miluju. Chceme začít společný život. Chceme –

    možná je ještě čas mít děti.“

    „Co si mám obléct na svatbu?“

    V šoku otevřela ústa, ale nevydala ani hlásku.

    „Dělám si legraci,“ řekl a v očích se mu konečně

    objevil záblesk pobavení. „Vtip, Sheilo. Nešel bych

    tam, ani kdybych dostal pozvánku. Neexistuje nějaké

    pravidlo o účasti na svatbě lidí, se kterými člověk šukal?“

    Trhla sebou. Sprosťárny jí nevadily, ale tady, v této

    chvíli, to slovo zaznělo s absurdní vulgaritou.

    „No dobře. Stejně je lepší, že je konec.“ Zajel si

    rukou do krátkých, pocuchaných vlasů. „Vážně jsem

    to měl skončit už dávno, když o tom tak přemýšlím.

    Pamatuješ, když zemřel tvůj otec? Jak jsi byla na

    dně?“

    Žaludek se jí sevřel. „Samozřejmě že si na to pamatuju.“

    Ode dne, kdy její rozvedený otec zemřel na

    rakovinu jater, uplynuly teprve tři měsíce. Tři dny

    předtím, než začal vztah s Ethanem. Věděla, že právě

    ta smrt byla spouštěcím momentem.

    Jeho hlas zněl hluboce, vyčítavě. „Nikdy jsem nechtěl,

    aby to bylo nadlouho. Ale tys byla tak zatraceně

    zoufalá. Pořád jsi mi říkala, ať neodcházím.“

    Byl to sotva patrný, ale nepochybný políček. Prosím

    neodcházej. Ach ano, přesně tak zněla ta slova,

    slova, která Ethanovi šeptala to ráno po otcově pohřbu,

    když vedle něj ležela nahá pod drsnými motelovými

    povlaky. Bolelo ji pomyšlení, že je teď dokázal

    zopakovat, jako by mluvili o počasí.

    „Špatné načasování,“ pokrčil rameny. „Nemohl

    jsem ti to udělat. Ale vážně, měli jsme s tím skončit,

    hned jak jsme začali.“

    „To už jsi říkal.“

    „Zlobíš se?“ Měl ve tváři otevřený výraz, plný zájmu.

    „Nezlob se, Sheilo. Nelituju, že to trvalo tak

    dlouho, jak to trvalo. Ale všechno pěkné musí jednou

    skončit. Nic profesionálního se tím mezi námi nemění.

    Společná práce nám pořád jde dobře.“ ………………….

     

  • Autor: Hillier, Jennifer
    Překladatel: Pavlíková, Jana
    Název: Pronásledovaná
    Původní název: Creep
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-523-0
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 376
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 16.5.2012
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.