Třetí díl

románového cyklu

BRATRSTVO ČERNÉ DÝKY

Kapitola první

Krucinál, Zsadiste! Neskákej –“

Phuryho hlas bylo stěží slyšet přes rachot srážky

před nimi. A nezabránil jeho dvojčeti vyskočit z escalade,

i když jel osmdesátkou.

„V, je venku! Otoč to!“

Phury narazil ramenem do okénka, když Vishous

uvedl teréňák do kontrolovaného smyku. Kužely světla

z reflektorů opsaly oblouk a zachytily Z, který se skulil

na zasněžený asfalt. Zlomek sekundy nato už vyskočil,

tasil a pálil po zmačkaném sedanu, kterému teď z předku

kapoty vyrůstala borovice a kouřilo se z něj.

Phury nespouštěl své dvojče z očí, zatímco šátral

po bezpečnostním pásu. Bezduší, které pronásledovali

do polí kolem Caldwellu, sice právě podělali svou jízdu

díky fyzikálním zákonům, to ale neznamenalo, že

jsou vyřazeni z boje. Tihle nemrtví mizerové hodně

vydrží.

Když se escalade se zhoupnutím zastavil, Phury otevřel

dveře a současně sáhl po berettě. Těžko říct, kolik

bezduchých je v autě nebo jakou mají munici. Nepřátelé

rasy upírů cestovali v tlupách a vždycky byli ozbrojeni

– do horoucích pekel! Vystoupili tři bělovlasí bezduší,

a potácel se jen řidič.

Ani ta zatracená přesila Z nezpomalila. Jako sebevražedný

šílenec zamířil rovnou k trojici nemrtvých, ačkoliv

neměl v ruce nic než černou dýku.

Phury se vyřítil přes silnici, slyšel, jak Vishous dupe

za jeho zády. Jenže už jich nebylo zapotřebí.

Ve vzduchu vířily němé vločky sněhu, sladká vůně

borovic se mísila s pachem benzinu, unikajícího z vraku

auta, a Z sejmul všechny tři bezduché pouhým nožem.

Přetnul jim šlachy v podkolení, aby nemohli utíkat, zlámal

jim paže, aby se nemohli bránit, vlekl je po zemi

a vyskládal do řady jako strašidelné panenky.

Trvalo mu to dohromady nanejvýš čtyři a půl minuty,

včetně odstranění identifikačních odznaků. Pak si dal

Zsadist pauzu, aby se vydýchal. Jak shlížel na olejovou

skvrnu černé krve, rozmazané po bílém sněhu, stoupala

mu z ramen pára, podivně něžná mlha, unášená studeným

větrem.

Phury zastrčil berettu do pouzdra a udělalo se mu nevolno,

jako by spořádal kilové balení špeku. Podrbal se

na hrudi a rozhlédl se doleva, pak doprava. Na silnici 22

panoval v tuto noční dobu a v téhle vzdálenosti od samotného

Caldwellu mrtvý klid. Bylo nepravděpodobné,

že by se tu objevil člověk. Vysoká zvěř se nepočítala.

Věděl, co přijde teď. Věděl, že nemá cenu snažit se tomu

zabránit.

Zsadist poklekl nad jedním z bezduchých, zjizvenou

tvář zkřivenou nenávistí, znetvořený horní ret ohrnutý,

tesáky dlouhé jako tygří zuby. S oholenými vlasy a prohlubněmi

pod lícními kostmi vypadal jako smrtka;

a stejně jako smrt i on bez obtíží pracoval v chladu. Měl

na sobě jen černý rolák a volné černé kalhoty, takže byl

víc ozbrojený než oblečený: hruď mu křižovalo řemení

s pouzdrem na dýku, znamení Bratrstva černé dýky,

a další dva nože měl připevněné v pouzdrech na stehnech.

Také měl opasek se dvěma pistolemi.

Ne že by ty devítky někdy použil. Rád zabíjel tak nějak

osobně. Po pravdě řečeno, byly to jediné chvíle, kdy

se mohl s někým sblížit.

Z popadl bezduchého za klopy kožené bundy a škubnutím

zvedl trup bezduchého od země, až měl obličej

těsně u něj.

„Kde je ta ženská?“ Když se nedočkal jiné odpovědi

než zlobného smíchu, Z bezduchého prudce a nečekaně

uhodil pěstí. Dopad rány zazvučel mezi stromy, ostrý

zvuk, jako když se zlomí větev. „Kde je ta ženská?“

Posměšný úšklebek bezduchého nabudil hněv Z do té

míry, že se stal vlastním polárním kruhem. Vzduch kolem

jeho těla se naplnil magnetickým nábojem a byl

chladnější než noc. Vločky sněhu už se k němu ani nepřibližovaly,

protože se rozložily silou jeho hněvu.

Phury uslyšel tiché zasípění a ohlédl se. Vishous si

zapaloval ručně ubalenou cigaretu, tetování na levém

spánku a kozí bradku kolem úst mu zvýraznila oranžová

záře.

Při zvuku další rány pěstí se V zhluboka nadechl

a zvedl diamantové oči. „Není ti nic, Phury?“

Ano, bylo. Zběsilá povaha Z byla odjakživa tématem

smrtelnických báchorek, ale poslední dobou si začínal

počínat tak násilnicky, že bylo těžké ho při akci pozorovat.

Bezedná, dušeprostá jáma jeho nitra běsnila od té

doby, co Bellu unesli bezduší.

A pořád ještě ji nenašli. Bratři neměli žádné vodítko,

žádné informace, nic. Ani Zsadistovy drsné metody výslechu

nepomáhaly.

Phury byl z toho únosu zničený. Neznal Bellu dlouho,

ale byla to náramně půvabná, ušlechtilá žena z nejvyšší

vrstvy aristokracie své rasy. Ačkoliv mu nešlo jen

o její rodokmen. Šlo mu o mnohem víc. Pronikla přes

jeho příslib celibátu k muži, který se skrýval pod vrstvou

disciplíny, probudila cosi hluboko v jeho nitru.

Stejně zoufale jako Zsadist ji toužil nalézt, ale po šesti

týdnech už ztratil víru, že by ještě byla naživu. Bezduší

se mučením snažili získat od upírů informace o Bratrstvu,

a ona, jako všichni civilisté, věděla o bratřích jen

málo. Určitě už ji zabili.

Jeho jedinou nadějí bylo, že nemusela snášet mnoho

a mnoho dní pekelných muk, než odešla do Stínu.

„Co jste udělali s tou ženskou?“ zavrčel Zsadist na

dalšího bezduchého. Když se nedočkal jiné odpovědi

než „Jdi do háje“, vytáhl Z nůž a toho hajzla kousl.

Proč si Zsadist dělá starosti o pohřešovanou civilistku,

to nikdo z Bratrstva nedokázal pochopit. Jeho mysogynství

bylo známé – sakra, vždyť budilo strach! Proč

mu záleží na Belle, to nikdo netušil. Ale na druhé straně,

nikdo, dokonce ani jeho dvojče Phury, nedokázal

předvídat Zsadistovy reakce.

Zatímco ozvěny Zsadistova brutálního díla protínaly

lesní osamělost, Phury cítil, jak jeho samotného výslech

láme, i když bezduší zůstávali silní a neprozradili žádné

informace.

„Nevím, jak dlouho to ještě vydržím,“ řekl polohlasem.

Zsadist byl to jediné, co v životě měl, kromě poslání

Bratrstva – chránit rasu před bezduchými. Den co den

spal Phury sám, pokud vůbec spal. Potrava mu velkou

rozkoš nepůsobila. Ženy nepřipadaly v úvahu kvůli jeho

celibátu. A každou vteřinou se obával, s čím zase Zsadist

přijde a kdo při tom přijde k úhoně. Bylo mu, jako

by umíral na pomalé vykrvácení z tisíce ran. Náhradní

cíl všech vražedných úmyslů svého dvojčete.

V vztáhl ruku v rukavici a uchopil Phuryho za hrdlo.

„Podívej se na mě, chlape.“

Phury se podíval a ucukl. Bratrovo levé oko, to obklopené

tetováním, se rozšířilo, až z něj byla jen černá

prázdnota.

„Vishousi, ne… já nechci…“ Do háje. Zrovna teď

nepotřeboval poslouchat nic o budoucnosti. Nevěděl,

jak by zvládl skutečnost, že všechno už bude pořád jenom

horší.

„Sníh padá dneska zvolna,“ řekl V a třel mu palcem

silnou jugulární žílu.

Phury zamžikal a zmocnil se ho prazvláštní klid, tep

srdce mu zpomalil do rytmu pulzování bratrova palce.

„Cože?“

„Sníh… padá tak zvolna.“

„Ano… ano, je to tak.“

„A letos máme sněhu habaděj, že?“

„Hm… ano.“

„Jo… spousta sněhu a bude ho ještě víc. Dneska. Zítra.

Příští měsíc. Napřesrok. Padá, když padá, a padá si,

kam chce.“

„Přesně tak,“ řekl Phury tiše. „Nedá se zastavit.“

„Ledaže jsi země.“ Palec se zastavil. „Bratříčku, ty

mi nepřipadáš jako země. Ty ho nezastavuješ. Nikdy.“

Zazněla série praskotu a záblesků, jak Z bodal bezduché

do hrudníků a těla se rozpadala. Pak už bylo slyšet

jen syčení z chladiče rozbitého auta a těžké pumpování

Zsadistova dechu.

Jako troska se zvedl ze zčernalé země, obličej a předloktí

potřísněné krví bezduchých. Aura kolem něj jako

tetelivý opar násilí deformovala scenerii za jeho zády,

les za ním byl zvlněný a nezřetelný.

„Jedu do města,“ oznámil, otíraje si čepel o stehno,

„pokračovat.“

Těsně předtím, než se pan O znovu vydal na lov upírů,

uvolnil západku svého devítimilimetrového revolveru

a prohlédl vnitřek hlavně. Zbraň už dávno potřebovala

vyčistit, stejně jako jeho glock. Potřeboval

vyřídit jiné svinstvo, ale jen idiot si nechá pokazit

bouchačku. Sakra, bezduší musí mít špičkové zbraně.

Bratrstvo černé dýky není z těch cílů, které by chtěl

člověk minout.

Přešel náborové centrum a vzal to trochu oklikou kolem

pitevního stolu, který používali k práci. Jediná prostorná

místnost neměla žádnou izolaci a na podlaze jen

udusanou hlínu, ale protože tu nebyla okna, vítr dovnitř

takřka nepronikal. Byl tu kavalec, na kterém spal.

Sprcha. Žádný záchod ani kuchyně, protože bezduší

nejedí. Ještě tu vonělo čerstvé řezivo, protože dům tu

postavili teprve před půldruhým měsícem. Také tu páchla

petrolejová kamínka, kterými topili.

Jediným napevno přidělaným zařízením byl regál,

který sahal od země až ke stropním trámům podél celé

jedné dvanáctimetrové stěny. Tam byly rozloženy nástroje,

pěkně a úhledně, na jednotlivých policích: nože,

svěráky, kleště, kladiva. Všechno, co umí rozvázat jazyk.

Měli tu všechno, co dokáže vyrvat z hrdla výkřik.

Nebyla to však jen mučírna; používali tuhle místnost

také jako skladiště. Uchovávat upíry delší dobu bylo náročné,

protože by člověku mohli upláchnout, pokud by

se dokázali zklidnit a soustředit. Ocel jim bránila zmizet,

ale zamřížovaná cela by je neuchránila před slunečním

světlem, a budova s místností z masivní oceli byla

nepraktická. Pěkně však fungovala kanalizační roura ze

zrezivělého plechu, zasazená vertikálně do země. Nebo

spíš v tomto případě tři roury……………………………….