KAPITOLA PRVNÍ

Opírala jsem se o jednoho z nejkrásnějších mužů, které

jsem kdy viděla, a cítila na sobě jeho upřený pohled.

„Představte si… Brada Pitta,“ pošeptala jsem mu, ale

v jeho hnědých očích se neobjevil ani náznak zájmu.

Dobrá, zkusíme to jinak.

Vybavila jsem si jeho posledního přítele, který pracoval

jako vyhazovač v jednom nočním klubu.

„Tak si představte Charlese Bronsona,“ zkoušela jsem

to dál. „Ne, ehm, Edwarda Jamese Olmose.“ Má snaha

byla odměněna zajiskřením Claudových očích lemovaných

dlouhými řasami.

Určitě byste čekali, že teď mi náruživě vyhrne dlouhou

nařasenou sukni, strhne ze mě těsný korzet a svou

vášní mě přivede na pokraj mdlob. Naneštěstí pro mě –

i pro všechny ostatní ženy v Louisianě – Claude kopal za

jiný tým. Blonďaté prsatky ho nezajímaly. Daleko víc ho

vzrušovali chlápci s jednodenním strništěm.

„Mario-Star, odhrň jí prosím tě ty vlasy,“ ozval se

zpoza fotoaparátu Alfred Cumberland, vysoký černoch

se šedivějící kšticí a knírkem. Maria-Star Cooperová na

okamžik popošla před stojan, aby mi upravila neposedný

pramen dlouhých blond vlasů. Opírala jsem se o Claudeovu

pravou paži, neviditelnou (alespoň pro fotoaparát)

levou rukou jsem se ze všech sil držela látky na zádech

jeho dlouhého kabátu a pravou jsem měla položenou na

jeho levém rameni. Claudeova levá ruka byla ovinutá kolem

mého pasu. Zřejmě jsme tím měli naznačovat, že se

mě chystá položit a na zem a užívat si se mnou.

Claude měl na sobě černý kabátec, černé kalhoty po

kolena, bílé punčochy a nabíranou košili. Mě oblékli do

dlouhých modrých šatů s nařasenou sukní a několika

spodničkami. Jak už jsem řekla, nahoře mi byly dost těsné.

Krátké rukávy jsem měla stažené z ramen. Byla jsem

docela ráda, že ve studiu není horko. Ani z velkého světla

(které mi tvarem připomínalo satelitní anténu) nesálalo

příliš velké teplo.

Al Cumberland se pustil do fotografování a Claude mě

mezitím spaloval roztouženým pohledem. Já se snažila

o totéž. Můj osobní život v posledních týdnech zacházel

na úbytě, takže spalující pohledy mi docela vyhovovaly.

Klidně bych se jimi nechala rozpálit.

Kousek opodál stála s velkou krabicí líčidel, hřebenů

a sponek, kterými na poslední chvíli opravovala různé

nedodělky, Maria-Star. Příroda ji obdařila čistou světlou

pletí a tmavými vlnitými vlasy. Když jsme s Claudem

dorazili na místo, překvapilo mě, že je tu také a pracuje

jako fotografova asistentka. Od volby vůdce smečky ve

Shreveportu, od které uplynulo několik týdnů, jsem ji

neviděla. Tehdy jsem si ji kvůli děsivému krvavému

utkání mezi vlkodlaky ani pořádně neprohlédla. Dnes

jsem na to ale měla dost času. Zjistila jsem, že od ledna,

kdy ji srazilo a těžce zranilo auto, se už úplně zotavila.

Vlkodlaci se dokázali vzchopit nesmírně rychle.

Maria-Star mě také poznala a k mé úlevě se usmála.

Nebyla jsem si zrovna jistá, jak na tom teď v očích

shreveportské smečky vlastně jsem. Totiž: neudělala

jsem to sice dobrovolně, ale nakonec jsem se postavila

za neúspěšného uchazeče o místo vůdce tamních vlkodlaků

Jacksona Herveauxe. Jeho syn Alcide, který pro

mě možná byl něčím víc než pouhým kamarádem, měl

pocit, že jsem ho zklamala. Nový vůdce smečky Patrick

Furnan zase věděl, že se stýkám s Herveauxovými. Proto

mě překvapilo, že když mě Maria-Star oblékala

a upravovala mi vlasy, dala se se mnou nenuceně do

řeči. Naplácala mi na obličej mnohem víc líčidel, než

jsem kdy použila já, ale když jsem se pak podívala do

zrcadla, bylo mi jasné, že odvedla skvělou práci. Vypadala

jsem úžasně, ale vůbec ne jako Sookie Stackhouseová.

Kdyby Claude neměl radši muže, určitě bych na něj

udělala dojem. Claude je bratr mé přítelkyně Claudine

a pracuje jako tanečník ve svém vlastním nočním podniku.

Claude je prostě k sežrání. Měří metr osmdesát, má

černé vlnité vlasy, velké hnědé oči, dokonale tvarovaný

nos a tak akorát plné rty. Vlasy si nechává růst dlouhé,

aby mu zakrývaly uši: v nemocnici mu z původního špičatého

tvaru chirurgicky zaoblili boltce, aby vypadaly jako

uši všech normálních smrtelníků. Pokud se trochu vyznáte

v nadpřirozených bytostech, určitě vám podle těch

uší dojde, že Claude patří mezi víly. Ne, nevztahuju to

k jeho orientaci. Myslím to doslovně – Claude je víla

v mužském vydání.

„A teď větrák!“ zavelel Al své asistentce. Maria-Star

ho chvíli posouvala z místa na místo a nakonec ho zapnula.

Najednou se do nás opřel vítr. Moje světlé vlasy

se rozvlnily, ale Claudeův cop zůstal pevně na místě. Po

několika snímcích Maria-Star rozpustila Claudeovi vlasy

a přehodila mu je přes rameno, aby vlály jen jedním,

přesně stanoveným směrem a podtrhly tak jeho úžasnou

postavu.

„Skvělé!“ prohlásil Al a udělal další snímky. Maria-

Star pak ještě několikrát přesunula větrák jinam a spustila

na nás vichr z různých směrů. Nakonec mi Al řekl, že

se můžu zase narovnat. Moje záda mu za to byla vděčná.

„Doufám, že to vaše paže vydržela,“ prohodila jsem

ke Claudeovi, který se opět tvářil klidně a rozvážně.

„Ne, nic se nestalo,“ odpověděl a otočil se k Marii-

Star. „Nemáte tu džus?“ zeptal se. Společenské chování

mu očividně nic neříkalo.

Pohledná dívka mávla rukou k malé chladničce v rohu

studia. „Nahoře jsou skleničky,“ zavolala za ním. Cestou

ho sledovala a potom si povzdechla. Ženy po rozhovoru

s Claudem vzdychaly dost často. Říkaly tím: „To je ale

škoda!“

Jakmile se Maria-Star ujistila, že její šéf se dosud věnuje

svým fotoaparátům, rozzářeně se na mě usmála.

I když patřila mezi vlkodlaky a její myšlenky se daly číst

jen s obtížemi, poznala jsem, že se mi chystá něco prozradit…

a není si jistá, jak to přijmu.

Život telepata není žádná psina. Pokud víte, co si o vás

všichni ostatní myslí, dokáže vám to pěkně zahýbat sebevědomím.

Vztahy s normálními mužskými nepřipadají

vůbec v úvahu. Jen si to představte. (A nezapomeňte, že

já to zjistím – jestli jsou normální nebo ne.)

„Od otcovy porážky je na tom Alcide moc bídně,“ řekla

tiše Maria-Star. Claude se věnoval svému odrazu v zrcadle

a popíjel přitom džus. Al Cumberland měl telefonický

hovor a vyřizoval ho ve své pracovně.

„To je mi jasné,“ odpověděla jsem. Jackson Herveaux

přišel v souboji o vůdcovství o život, takže se dalo čekat,

že se jeho syn nebude cítit nejlépe. „Poslala jsem zprávu

o Jacksonově smrti Americké organizaci na ochranu práv

zvířat. Určitě se Alcidovi a Janice ozvou,“ dodala jsem.

(Janice byla Alcidova mladší sestra a díky tomu nepatřila

mezi vlkodlaky. Netušila jsem, jak jí Alcide vysvětlí otcovu

smrt.) Přišlo mi od nich předtištěné poděkování,

podobné tomu, které dostanete v pohřební síni, a v němž

nenajdete jediné skutečně upřímné slovo. „Ale…“ Ať už

měla Maria-Star na srdci cokoliv, nedokázala to ze sebe

vysoukat. Nejasně jsem si uvědomila, o co jde. Náhle mi

tělem projela bolest ostrá jako nůž, ale uzamkla jsem ji

v sobě a nasadila sebevědomou masku. To už jsem uměla

velice dlouho.

Vzala jsem si album, v němž měl Alfred uložené vzorky

své práce, a začala jím listovat. Žádnou fotografii ze

svatby, bar micvy, prvního svatého přijímání nebo stříbrného

výročí sňatku jsem však pořádně nevnímala. Nakonec

jsem album zavřela a odložila stranou. Snažila jsem

se tvářit uvolněně, ale zřejmě se mi to nedařilo.

Nasadila jsem stejně rozzářený úsměv jako Maria-Star

a řekla: „S Alcidem jsme nikdy doopravdy nechodili.“

Mohla jsem po tom toužit a dělat si naděje, ale nikdy

jsem je nepřetavila ve skutečnost. Nikdy se mi nepodařilo

vystihnout vhodnou dobu.

Maria-Star udiveně vykulila oči. Byly mnohem světlejší

než ty Claudeovy. Nebo je vytřeštila strachy? „Doneslo

se mi, že přesně tohle umíte,“ poznamenala. „Ale

nechtěla jsem tomu věřit.“

„Ano,“ odpověděla jsem unaveně. „No, jsem ráda, že

jste to s Alcidem dali dohromady. A i kdyby mi to vadilo,

nemám právo mluvit vám do toho.“ Vyznělo to trochu

zmateně (a navíc to nebyla tak úplně pravda), ale myslím,

že Maria-Star pochopila, o co mi jde – chtěla jsem si

zachovat tvář.

Když se mi Alcide celé týdny po otcově smrti neozval,

došlo mi, že ať už ke mně cítil cokoliv, jeho city se vypařily.

Mrzelo mě to, ale srdce mi tím nezlomil. Upřímně

řečeno nic jsem od Alcida nečekala. Ale k čertu s tím!

Prostě se mi líbil. A když vás někdo bez okolků vymění

za jinou, raní vás to. Vždyť mi Alcide ještě před Jacksonovou

smrtí navrhoval, abych se k němu nastěhovala.

A teď se spustil s touhle vlčicí, a možná si s ní chce pořídit

i štěňata.

Okamžitě jsem se zarazila. Měla bych se stydět! Nesmím

se chovat jako bestie (i když mě vlastně napadá, že

se Maria-Star bestií stává nejméně třikrát do měsíce).

Měla bych se stydět ještě víc.

„Doufám, že vám to klape,“ dodala jsem.

Maria-Star mi mlčky podala další album, nadepsané

DŮVĚRNÉ. Když jsem je otevřela, uvědomila jsem

si, proč je tak Al pojmenoval. Byly v něm založené fotografie

z obřadů, které normální smrtelník nikdy nezažije.

Upíří pár v ozdobných kostýmech a za ním

ohromný koptský kříž; mladík, který se poprvé mění

v medvěda; snímek všech členů vlkodlačí smečky v jejich

vlčí podobě. Al Cumberland, fotograf podivností.

Ani jsem se nedivila, proč si Claude vybral právě jeho………